Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 6. kapitola

18.01.2011 (08:15) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2626×

Kate:

„Podáš mi, prosím, klíč sedmičku?“ žádal mě Paul, zatímco ležel pod autem. Nepřipadám si jako nějaký odborník a věděla jsem, že kluci nejsou rádi, když toho holka ví o autech víc než oni, ale automaticky jsem mu podala klíč číslo osm. „Chtěl jsem sedmičku,“ stěžoval si.

„Jen to zkus,“ odpověděla jsem mu a viděla, jak se nesouhlasně zavrtěl. Pro sebe jsem se usmála. Všechny šrouby bez problému povolil a vylezl z pod-auta.

„Jak jsi to věděla? Nedívala ses na podvozek,“ ptal se a utíral si ruce do hadru.

„V osmdesátém čtvrtém roce volkswagen dělal všechny výfukové šrouby sériově a to velikosti osm,“ odpověděla jsem mu klidně.

„A jak víš, že měním výfuk?“ ptal se dál a napil se.

„Když si šel předat toho forda, tak jsem se koukla pod kapotu. Jediné, co bych udělala je, že bych vyměnila olej. Pak přichází v úvahu brzdy, kola a podobně, ale ještě rozeznám náhradní díly,“ kývla jsem směrem k novému výfuku.

„Tak a teď je mi trapně,“ usmál se Paul.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„Neomlouvej se,“ zase se usmál a vlezl pod auto. „Ušetřila jsi mi práci. Nedokázal bych si přiznat, že tam tu sedmičku nenarvu,“ zasmál se.

Usmála jsem se. „To táta mě to všechno naučil. Mámě se to vůbec nelíbilo. Prý by to holka neměla umět, že je to zbytečné a že ty krámy, které táta vždy přivezl z vrakoviště,  hyzdí náš domek. Táta ji ale nikdy nevnímal a dělal si to dál po svém a já mu v tom pomáhala. Tu tvrdohlavost mám po něm.“

„Tvůj táta byl určitě dobrý chlap,“ řekl tiše, ale i přes to jsem o slyšela. „Jak je vlastně Sarah? Po tom co se dělo ráno?“ změnil téma.

„Momentálně zase lítá někde na obláčku,“ odpověděla jsem mu stručně.

„Podáš mi ty díly?“ požádal mě. „Jake je na tom podobně. Takhle jsem ho neviděl dlouho. Vypadá to dokonce, že i zapomněl na Bellu.“

„Třeba jim to vyjde.“

„Nebylo by špatný, kdybych viděl Jaka konečně šťastného,“ přitakal.

„Máš tu zákazníka,“ upozornila jsem ho. Vylezl a podíval se tam.

„Mohla bys to dodělat?“ ptal se a sjel mě očima. „Ale mohla by ses ušpinit,“ laškovně se usmál. „Dneska ti to sluší, vypadáš jako... holka,“ usmál se zase. „Až  na ty boty.“

Podívala jsem se na svoje skate boty. „Máš snad proti nim něco?“ ptala jsem se ho, stáhla si vlasy gumičkou a převzala jsem si od něj klíč. Neodpověděl a odešel pryč. Zalezla jsem pod auto. Podvozek nevypadal tak udržovaně jako motor, ale na jeho stáří to nebylo zase tak hrozné.

„Proti těm botám nic nemám jen...“ říkal, když se vrátil. „No neznám moc holek, které by si vzaly k šortkám kecky,“ dořekl a vsadila bych se, že pokrčil rameny.

„Tak konečně... uhh,“ praštila jsem do šroubu, který jsem tam nemohla narvat, „jsi nějakou poznal,“ dokončila jsem větu. „Zkus si ležet pod autem s balerínkama nebo s botami na podpatku,“ pokračovala jsem.

„Mojí velikost asi nemají,“ zasmál se.

„Fajn, příště si vezmu conversky!“ namítla jsem a zašroubovala poslední šroub. Vše jsem ještě doutáhla a vylezla z pod-auta. Předala jsem klíč Paulovi. „Hotovo, šéfe,“ oznámila jsem mu. Usmál se.

„Máš tu šmouhu,“ řekl a palcem mi ji setřel z tváře a dlouze se mi podíval do očí. Přišla mi zpráva. Sakra! nadávala jsem v duchu. Oba jsem se podívali směrem k mému telefonu. Utřela jsem si ruce do hadru a přečetla si ji. Stálo tam: Přijď domů, Sarah je zase mimo. E.

„Musím jít, se Sar to zase seklo,“ pokrčila jsem rameny a omluvně jsem se na něj usmála.

„Zase vlci?“ ptal se s pozvednutým obočím.

„Vůbec netuším,“ odpověděla jsem a rozpustila si vlasy.

„Chceš tam hodit?“ ptal se.

„To je dobrý, dojdu to pěšky. Je to kousek. Jo a to mi připomíná, sice na to teď není vhodná doba, ale potřebovala bych auto. Jenom na chvíli, než se vyřídí dědictví,“ žádala jsem ho.

„Nic tu teď nemám. Ale mohl bych se poptat na vrakovišti. Nebo by sis ho musela dát dohromady z nějakého vraku.“

„Jestli by se sehnaly levně díly a pomohl bys mi, tak nejsem proti,“ mrkla jsem na něj.

„Tak já se kouknu po něčem hodně rozpadlém.“ Flirtoval se mnou?

„Fajn, hele fakt bych měla jít. Zatím,“ mávla jsem na něj a odcházela.

***

„Bože, ona to snad dělá schválně!" stěžovala jsem si, když jsem došla domů.

„Kate, musím jít, postaráš se o ni, viď?“ ptala se Emily. Přikývla jsem.

„Promiň, kde je Jacob?" zachraptěla.

„Promiň? S tebou to sekne vždy v tu nejmíň vhodnou chvíli a ty se zeptáš ,Kde je Jacob?‘?“ skoro jsem na ni křičela. Hluboce jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Nevím, kde je. To ty jsi s ním odešla,“ řekla jsem jak nejklidněji jsem mohla. Sarah se rozbrečela. „Co se stalo? Sar?" ptala jsem se a objala ji.

„My... šli jsme se projít... křičeli jsme... vlci...“ mluvila v heslech.

„Hele tak jestli jde zase o vlky, tak mě do toho netahej,“ oznámila jsem jí na rovinu.

„Jake už mě nikdy nebude chtít vidět,“ rozbrečela se ještě víc.

„Co se stalo?“ ptala jsem se dál.

„Ptala jsem se na Bellu,“ odpověděla mezi vzlyky.

„Sakra Sarah! Já věděla že ti nemám nic říkat a navíc jsem ti říkala, že nemáš dělat žádnou blbost!“ zvýšila jsem hlas. Pak mi Sarah převyprávěla celý příběh a vyčerpáním usnula.

„Emily, musím si něco zařídit...“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušila mě.

„Postarám se o ni,“ usmála se. Jen co jsem vyšla z domu, rozběhla jsem se k Jakovu domu - kvůli tomu, že je tma a také kvůli tomu, že bych si to ještě mohla rozmyslet. Jasně, přísahala jsem si, že se toho nebudu montovat, ale... prostě mi něco říkalo, že kdybych to nechala jen tak, nedopadlo by to nejlépe.

Zastavila jsem se před dveřmi, vydýchala se a zaklepala. Jacob po chvíli otevřel.

„Posílá tě Sarah?“ ptal se naštvaně místo pozdravu, ale jeho oči mi říkaly, že v to doufá.

„Posílám se sama,“ odpověděla jsem mu stejným tónem hlasu. „Sarah vůbec neví o tom, že jsem tady a také se o tom nikdy nedozví,“ pokračovala jsem rázně. „Věř mi, že vím, že dělám tu největší - dobře, propíchnout policistům pneumatiky na autě taky nebylo moudré. Takže jinak... dělám hodně velkou blbost a nejsem vůbec hrdá na to, že to dělám. A doufám, že tu další věc nebudu muset udělat. Takže,“ poprvé jsem se nadechla. „Omluvíš se Sarah a všechno jí vysvětlíš,“ zvedla jsem ruku, aby mi neskákal do řeči. „Vím, že by se ti měla omluvit ona, ale ona je na to moc tvrdohlavá a pyšná,“ zase jsem zvedla ruku, aby mlčel. „Vím, že si to začala ona a ona to ví taky, ale je prostě... je dost výbušná. Když přišla domů, zase to s ní seklo a pak brečela, že už tě nikdy neuvidí. Dokonce ani neslyšela to, že jsi jí řekl, že ji miluješ,“ dodala jsem nakonec a čekala na to, až mi odpoví.

„To ona si začala,“ procedil skrz zuby.

„Ale ty jsi jí měl odpovědět upřímně. Hele, Sarah znám dost dobře na to, abych věděla, co ji nejvíc žere. Byla by úplně v klidu, kdybys jí třeba i zalhal, ale kdybys nedal najevo to, že se o tom nechceš bavit. Pak to chce vědět ještě víc. Když je naštvaná, slyší jen to, co chce. Třeba to, že se ti líbí Bella, ale to že ji miluješ, už neslyšela. A navíc...“ pokračovala jsem, „miluje kluky, který za ní přijdou, za všechno se jí omluví, vysvětlí jí to a třeba jako bonus přinesou čokoládu - kytky nenos, má alergii. Ale pamatuj si, je to hodná holka, nikdy nic špatného neudělala, snad ani nepřišla pozdě do školy nebo domů, ale se nikdy neomlouvá jako první,“ dořekla jsem. „A ještě si pamatuj, že tenhle rozhovor jsem nikdy nevedli,“ řekla jsem mu vše, co jsem potřebovala a chtěla odejít.

„Jak víš o tom, co k ní cítím?“ ptal se.

„Svoje vztahy si udržet neumím, ale vím, jak udržet pohromadě ty cizí. Jen co jsem se objevila za dveřmi, viděla jsem na tobě, že jsi doufal, že je to ona,“ usmála jsem se na něj.

Trochu se usmál. „Co je ta druhá věc, kterou jsi chtěla udělat?“ ptal se dál.

„Mám svoje metody, ale když jsi to ty... Měla jsem v úmyslu jednu ti natáhnout,“ usmála jsem se.

„Myslím, že by to nepomohlo.“

Pokrčila jsem rameny. „Klukovi jedné mé kamarádky jsem vrazila takovou, že vyplivl hrstku zubů.“

„A to s těma policajtama, to jsi vážně udělala?“ ptal se ještě.

„Já to řekla nahlas?“ zasmála jsem se. „Jednou večer v LA jsme šli z kina a řekli jsem si: ‚Pojďte, uděláme nějakou blbost!‘ Pak jsme uviděli policejní auto a bylo. Do té doby jsem netušila, jak rychle běhám,“ zasmála jsem se nad tou vzpomínkou.

„Asi bych se měl bát co?“ ptal se s úsměvem.

„Nezabíjím, jenom koušu,“ mrkla jsem na něj a odcházela pryč. Stále mi jedna část mého já říkala, že jsem sem neměla chodit, ale druhá část měla radost, že jsem to udělala. Měla jsem takový - můj specifický - blažený pocit, že nejsem  zase tak ztracený případ, ale stále jsem věděla, že jsem nepoučitelná. Teď už jsem domů neběžela. Šla jsem sice trochu svižněji, ale k běhu to mělo daleko.

Ještě mi zbýval kus cesty, když jsem za sebou slyšela kroky. Rychle jsem se otočila.

„Ale no tak, přeci se nebudeš bát, kočičko!“ říkal nechutně nějaký muž. Udělala jsem pár kroků vzad. Dokážu mu utéct? ptala jsem se sama sebe. Nikde nebyly žádné domy, Emily měla dům mimo, mezi stromy. Zase jsem ustoupila o pár kroků. Muž se přibližoval. Rychle jsem se otočila a rozeběhla se. Doháněl mě. Slyšela jsem vrčení. Trhnutím jsem se otočila.

Mezi mě a útočníka se postavil obrovský stříbrný vlk. Zakopla jsem a upadla na záda. Pomalu jsem se sunula dál od vlka. Vlk ke mě byl otočený zády a vrčel na útočníka. Šel blíž a blíž k němu. Útočník se otočil a utekl pryč. Začala jsem panikařit. Tak a teď mě sežere, říkala jsem si a přemýšlela nad tím, jaké jsou moje šance na přežití. Ať už jsem počítala jakkoli, vždy mi vyšel výsledek nula. Vlk se na mě otočil. Nevypadal rozlobeně, spíš... ochranitelsky. Díval se na mě těma svýma velkýma, inteligentníma a tolik povědomýma očima. Jen jsem nepoznala, čí oči mi to připomíná.

Přiblížil se ještě víc ke mně. Ztuhla jsem, nebyla jsem schopná se pohnout. Fajn, fajn, byl to hezký život! loučila jsem se. Škoda, že mi s to Paulem nijak nevyšlo, litovala jsem. Vlk se ke mě ještě víc přiblížil. Čumákem mi strčil do nohy. Ucukla jsem. To zkoumá, jestli jsem žívá? ptala jsem se zase sama sebe. Vlk se na mě zase podíval, otočil se a utekl do křoví. Oddychla jsem si a co nejrychleji jsem běžela domů.

Rozrazila jsem dveře a zamkla na všechny zámky. V obýváku byla jen Sarah. „Fajn, věřím ti. Fakt tu běhají obrovští vlci,“ vydechla jsem, ale stále jsem zůstávala při vědomí - nejsem přeci taková padavka jako Sarah, když jsem chtěla rozbít úsměv Jakovi, ne?

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 6. kapitola: