Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 34. kapitola

30.03.2011 (07:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2279×

Kate:

„Carlisle!“ zavolal někdo vedle mé hlavy a mně to málem utrhlo uši. Vydala jsem tichý zvuk na znamení bolesti. Měla jsem stále zavřené oči, ale i přes víčka jsem cítila bodavé, bílé světlo. Celé tělo mě bolelo a v nose mě štípal upíří pach. Měla jsem pocit, že mi celé levé předloktí hoří. Cítila jsem teplé prsty, které mi z čela odrhnuly vlasy. Chtěla jsem tu ruku chytnout, ale svaly mě neposlouchaly. Slyšela jsem tiché kroky, které se rychle přiblížily.

„Začíná se probouzet,“ řekl tiše sametový hlas. Naprázdno jsem několikrát sevřela a povolila pěst, dokud jsem v ní necítila tolik známou a teplou dlaň. Stiskla jsem jeho ruku o něco pevněji, abych se přesvědčila, že tam opravdu je.

„Jsem tady,“ zašeptal mi do ucha Paul.

„Kate,“ oslovil mě Carlisle, „jestli mě slyšíš, přikývni,“ řekl a já pomalu přikývla. Krční páteř jsem měla celou ztuhlou, ale nebolela mě, jak jsem si myslela. „Dobře,“ přitakal. „Paule, můžeš prosím?“ zeptal se. Paulova ruka se vymanila z mého sevření a přesunula se alespoň k mému ramenu. Dotýkal se mne, jakoby si chtěl být jistý, že nikam nezmizím. „Kate, sevři pravou ruku v pěst,“ požádal mě Carlisle. Bez větších obtíží jsem to udělala. „Dobrá, a teď levou.“ Ze všech sil jsem se snažila, ale mé prsty se pohnuly jen o kousek. Carlisle vzal mou ruku a sevřel ji. Chvíli ji tak držel a pak povolil stisk. Ruka zůstala v uzavřená v pěsti. „Tak a teď zpátky,“ požádal mě. Nějakou dobu mi to trvalo, ale nakonec jsem ruku povolila. „Zkus to ještě jednou,“ požádal mě. Chtělo to hodně úsilí a času, ale nakonec se mi to podařilo. Carlisle mi mlčky začal prohmatávat předloktí. Sykla jsem bolestí a Paul mi pohotově stiskl ruku.

„Bude v pořádku?“ zeptal se Alec.

„Dostane se z toho, ale teď si musí nějakou dobu odpočinout.

„Nebylo by lepší dát ji někam na normální pokoj? Budu tu z toho mít depresi,“ prohodil známý ženský hlas. Sarah. Chtěla jsem se zvednout, abych konečně mohla otevřít oči, ale zbytek těla jsem měla ještě podivně otupělý. Nakonec jsem se musela spokojit s tím, že vím, že tady je. Vzpomínám si, jak nesnáší nemocniční prostředí, hlavně po tom, co tam strávila hodně časum a po tom, co jsme chodily navštěvovat našeho otce.

„Teď už nemusí být na přístrojích,“ pronesl chraptivě Paul. Jeho hlas zněl, jakoby nějakou dobu nemluvil.

„Nahoře je volná ložnice, můžeme…“ říkal někdo, ale neslyšela jsem všechno, protože jsem cítila, jak mi Carlisle něco píchnul do žíly.

***

Probudila jsem se dezorientovaná a otupělá. Nebyla jsem na lůžku jako… jako… jak je to vlastně dlouho, co jsem mimo? Každopádně jsem už neležela na nemocničním lůžku, ale na něčem měkkém a rozlehlém - pravděpodobně na posteli. Pomalu jsem začínala panikařit, protože všude bylo cítit jen hedvábí a nic jiného. Pak jsem si ale uvědomila, že vůbec nejsem sama, že vedle mě leží Paul. Nepotřebuji vidět, abych věděla, že je to on po tom, co jsem se vedle něho tolikrát probudila. Jeho mělké dýchání je nezaměnitelné, hlavně když spí – a on spal.

Namáhavě jsem otevřela oči, které jsem neměla otevřené už pěkně dlouho. Poslední věc, kterou si pamatuju, než jsem byla mimo je oheň. Oheň, který mě začal pomalu spalovat od pravého zápěstí – a to díky té malé blonďaté mrše.

„Katie?“ zachraptěl vedle mě ještě rozespalý Paul. Jak dlouho asi nespal? „Katie!“ vyjekl, když otevřel oči. „Pane bože, Katie!“ hlesl a pevně mě objal, ale zároveň tak, aby mi neublížil. Z očí mi začaly téct slzy a smáčely mu mikinu, ale oběma to bylo úplně jedno.

„Paule,“ zašeptala jsem úplně neslyšitelně, spíš jen pro sebe. Paul se ode mě odtáhl a zpátky mě položil na lůžko. Páteří mi projela bolest od toho neustálého ležení. Usmála jsem se na Paula tak, jak to mé ztuhlé svaly dokázaly. Naši tichou výměnu vyrušilo zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupil Carlisle.

„Vítej zpátky,“ řekl mi s úsměvem.

„Kde je Sarah?“ zeptala jsem se a přes chrapot v mém hlase mi skoro nebylo rozumnět.

„S Jacobem tu seděli skoro celou noc, tak se šli trochu vyspat,“ odpověděl mi Paul.

„Kate, můžeš prosím zatnout tu zraněnou ruku v pěst?“ požádal mě. Bez problému jsem to udělala. Carlisle si tiše oddychl.

„A ještě… zkus se postavit,“ požádal mě. Namáhavě jsem se odsunula ke kraji postele. Když jsem se pomalu postavila a přenesla všechnu váhu na nohy, levá noha pode mnou povolila. Paul mě zachytil, ještě než jsem mohla spadnout, a posadil mě zpátky na postel. „Jane ti zlomila lýtkovou kost a její jed pravděpodobně zhoršil hojení, ale do týdne by to mělo být dobré,“ konstatoval Carlisle.

„Jak dlouho…?“ zachraptěla jsem otázku, kterou jsem nestačila doříct.

„Týden,“ odpověděl klidně Carlisle.

„Carlisle tě udržoval v umělém spánku, aby se ti ta ruka mohla dát alespoň trochu dohromady,“ vysvětloval Paul.

Chtěla jsem Carlisleovi poděkovat, ale mezitím řekl: „Poděkuj Alecovi, zachránil ti život.“

„Když tě tam viděl ležet, okamžitě ti začal vysávat krev z rány. Kdyby to neudělal, neměla bys šanci,“ vysvětloval Edward, který se objevil ve dveřích.

„Kde je Alec?“ zeptala jsem se a skoro se mi vrátil hlas.

„Tady jsem,“ odpověděl mi mezi dveřmi. Jeho oči měly okolo panenek barvu zaschlé krve.

„Alecu!“ hlesla jsem a chtěla se zvednout, abych ho mohla obejmout, ale než jsem něco mohla udělat, seděl vedle mě na posteli a pevně mě objímal.  „Děkuju, děkuju, děkuju,“ šeptala jsem.

„Nemohl bych tě nechat umřít,“ zašeptal.

„Nezapomeň, že je moje!“ upozornil ho Paul. Alec se zasmál.

„Nezapomeň, že šíleně smrdí!“

***

U Cullenů jsme s Paulem zůstali ještě týden, protože mě Carlisle nechtěl pustit z dozoru a navíc v našem domě stejně byla zničená elektřina, takže bychom tam stejně bydlet nemohli. Noha se mi dávala pomalu dohromady, takže jsem přestávala potřebovat i berle, ale stále jsem kulhala. S tou rukou to ale bylo o něco horší.

Místo okolo kousnutí jsem měla stále zarudlé a ruka mě stále pálila, ale časem se to prý spraví. Prozatím jsem se musela spokojit s ortézou – jak na noze, tak na ruce – a nějakou zvláštní mastí, kterou mi Carlisle tu ruku mazal.

Vlkodlaci v domě dokonce přestali vadit i Rosalie, ale Alice nás nemohla ani vidět, vlastně jsem jí vadila hlavně já, protože Edward si vydupal, že svatba nebude do té doby, dokud se nebudu moc pořádně pohybovat. To ale nebyl jediný důvod, proč se svatba přesunula.

Kvapem se začínají blížit mé a Sarařiny sedmnácté narozeniny a všichni jsme se domluvili, že by to chtělo pořádný dárek, který bohužel bude nějakou dobu trvat, kvůli výrobě. Jedná se totiž o falešné doklady, aby se mohla udělat dvojitá svatba.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 34. kapitola: