Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 3. kapitola

12.01.2011 (07:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2869×

Sarah

Jeho náruč mě uklidňovala a poskytovala mi pocit útěchy a bezpečí.
Šeptal mi do vlasů a tiše mě kolébal... Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet a jak v něm mohla moje minulost probudit tak silný ochranitelský pud.
„Jaku?" zeptala jsem se s tváří u něj na hrudi a se slzami v očích.
„Ano?"
„Můžeš mě pustit? Je mi celkem... celkem hodně moc horko...," zašeptala jsem a cítila jsem, že to, co cítím, jak mi to teče po tvářích, nejsou slzy, ale pot.
„Vlastně bys měla jít už domů, za chvíli bude třičtvrtě na tři a už jsi psala Kate...," řekl a já doufala, že jsem se ho moc nedotkla.
„Jistě... Když - ," zarazila jsem se uprostřed věty, ale už bylo pozdě - hleděl mi do očí a čekal na odpověď.

Nadechla jsem se. „Když mně je tu s tebou tak dobře."
Usmál se a za ruku mě mlčky vedl k mému novému domovu.
Nastal čas na rozloučení.
„No tak- " Chtěla jsem se začít loučit, ale než jsem něco stihla říct, tak se jeho rty lehce otřely o mou tvář. Srdce mi začalo divoce bít na poplach a on se tomu usmál.
„Dobrou noc, Sarah," zašeptal a zmizel do tmy. Zase se mě zmocnil pocit, že do zdejší přírody patří...

Ještě chvíli jsem tam stála a rozmýšlela jsem si nějákou vtipnou odpověď, ale než jsem si to rozmyslela, tak mi došlo, že už mě vlastně ani neuslyší a jako očarovaná jsem šla k domu. Já byla očarovaná - to Jacob Black mě očaroval.
„Kde jsi byla?" ozval se Katein hlas, ale já jsem to nevnímala a nikde jsem jí neviděla, protože jsem pořád viděla obličej Jaka.
„Jsi v pohodě?" zeptala se mě nejistě.
Žuchla jsem na rozestlaný gauč - náš dosavadní pokoj. „Dostala jsem pusu od Jacoba."

Histerický smích mé sestry mě dokonale probral.
„Co řveš? A co ty a Paul?"
„No my nejsme tak daleko jako vy, ale vyslechla jsem celkem podivný rozhovor -"
„Katie, ty zase posloucháš za dveřmi?" zeptala jsem se a ona se začervenala.
„No, mluvili hodně nahlas, ale říkali divné věci..." Odříkala mi celou konverzaci a později jsme se dostaly i k tomu, co se dělo mezi mnou a Jacobem.
„No jo, vždyť už ti to říkám!" křikla jsem v obraném gestu. Řekla jsem jí o tom, co se stalo na útesech s tou jeho rukou, řekla jsem jí, jak si mě přitáhl do náruče, a řekla jsem jí také o našem polibku, který vlastně ani nebyl pořádný polibek, ale jen pusa na tvář - naprosto normální věc.
„Ale mně se stala ještě jedna věc - pamatuješ, jak jsem šla na záchod?" Přikývla a já jsem pokračovala.
„No, tak jsem tak trošku narazila na Jacoba. Na Jacoba bez kalhot," řekla jsem jí a sledovala jsem, jak se Katein obličej barvil do červena, jak se snažila zadržet smích, který se jí dral ze rtů.
„Co řekl?" zeptala se, když se dostatečně ovládla, aby byla schopná otevřít ústa a neprobudit přitom celý dům.
„Sarah, nechceš se jít projít?" odříkávala jsem se staženým obočím.

Nevím jak, ale do půl hodiny jsme s Kate usnuly, hlavy u sebe a stále snící o našich ,objevech'.
Po nevím, jak dlouhé době, která mi podle toho, že byla stále tma, přišla jako chvíle, jsem se vzbudila a vnímala jsem horké ruce, které na mně urovnávly pokrývku a které se mi potom usídlily pod hlavou a pod koleny, jak mě rozmotávaly z Kate, která byla stále v té nepohodlné poloze, v jaké jsme usnuly.

Neotevřela jsem oči a chtěla jsem znova usnout s vědomím, že si asi jen Sam - to jsem usoudila podle toho, že Emily by mě tak snadno nezvedla - šel nalít pití nebo tak něco, ale po chvíli se za ním zabouchly dveře.
Tiše jsem se vykradla k oknu.
Ozvalo se šíleně hlasité vytí, které se rychle neslo po celé této úchvatné noci.
Dál jsem zírala z okna a nevěděla jsem, co se to vlastně děje a proč stále stojím u toho okna, když tam pravděpodobně je smečka divokých, krvelačných vlků, psů nebo něčeho jiného.
Popadla jsem rám okna tak křečovitě, že mě to bolelo, a zírala jsem na to, jak se před oknem prohnal vlk velký zhruba tři metry a černý jako noc. Nemohoucí se pohnout jsem sledovala, jak prudce spomaluje a zírá mi do vyděšeného obličeje.

„Kate, Katie! Pomoc, vlk! Prober se nebo... Pomoc!" křičela jsem a sledovala vlka, který zvedl inteligentní - až děsivě inteligentní - oči k nebi, pohodil ocasem a zmizel v lese.
Za mnou cvaknul vypínač a Kate přiklopítala vedle mě.
„Co tu řveš! Je půl pátý ráno, proboha. Co se ti to stalo?" Vyděšeně mi zírala do tváře, která stále sledovala mezeru mezi stromy, kde právě zmizel ten velký vlk. On běžel z vesnice... Třeba někomu ublížil...
„Vlk! Musíme zavřít dveře. Bože můj, Sam šel ven a byl tam ten velký vlk..." Probrala jsem se a běžela jsem otevřít dveře, jestli před nimi náhodou není Samovo mrtvé tělo, krev, nebo něco jiného děsivého.
Krev tam nebyla, ale kusů látky tam bylo požehnaně.
„Holky, co to tu provádíte?" ozval se za námi ženský hlas a já jsem vyjekla, než mi došlo, že to jsem probrala Emily.
„Vlk, obří veliký černý vlk a Sam šel ven a oblečení... Moc oblečení..." Začalo se mi všechno stmívat a třást... Protočily se mi panenky při pomyšlení na toho vlka a cítila jsem jen to, jak se hroutím k zemi.

„Víš jistě, že jí nic není?" ptal se ustaraný hlas.
„Ano, jen utrpěla šok...," odpověděl jiný hlas.
„Jo, to táta taky utrpěl jen šok a teď jsme tady!" křikl ten první hlas a mně ta drzost najednou zapálila - to je přece Kate.
„Kate, pozor vlk," zachraptěla jsem.
„Ona asi vážně něják zpitoměla," komentoval to jiný hlas, který jsem zatím nerozluštila.
„Quile!" křikl ještě úplně jiný hlas, který jsem však bezpečně poznala. Otevřela jsem oči a první jsem uviděla Jakovu hlavu - přesně jak jsem očekávala.
Vytryskly mi slzy a já jsem mu skočila okolo krku. Nikdo si toho nevšímal - místností se však ozvalo jedno, šíleně hlasité zalapání po dechu.
Ovevřela jsem oči a přes Jacobovo velké rameno jsem pohlédla na hnědovlásku, která stála v koutě a zírala na nás. Znova jsem si vzpoměla na tu pitomou fotku - to byla Bells. V očích se jí objevil nenávistný pohled, který však okamžitě zakryla.
Změřila jsem si ji pohledem a schválně jsem si Jacoba přitáhla blíž k tělu.
„Slib mi, že si na sebe dáš pozor!" zašeptala jsem mu do ucha - naprosto pravdivě jsem se o něj bála - a cítila jsem jeho uvolněný smích.
„Jasně, kotě."

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 3. kapitola: