Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 10. kapitola

24.01.2011 (07:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2512×

Kate:

Opírala jsem se o starý Chevrolet v Paulově garáži a pohledem hypnotizovala telefon položený na ponku. Už před dvěma hodinami jsem psala Sarah a ona stále neodpověděla. Ještě než odešla k Jacobovi, ujistila mě, že bude mít mobil pořád u sebe a že si dáme o sobě během dne vědět. Je půl šesté večer a stále se neozvala.

„Kate?“ vyrušil mě Paul. Otočila jsem se na něj. Zrovna něco hledal v bedně s nářadím.

„Říkal jsi něco?“ optala jsem se. Zatvářil se, jakoby to vysvětloval malému dítěti.

„Říkal jsem toho hodně, ale to nejpodstatnější bylo, že jsem tě poprosil, abys na dveřích přehodila ceduli na ,zavřeno‘ a abys zamkla, ale to je nepodstatné,“ odpověděl mi klidně.

„Promiň,“ trochu jsem se usmála. Úsměv mi oplatil. Člověk by nikdy nevěřil, co s ním dokáže udělat jeden úsměv. Zrychlil se mi tep a v břiše jsem pocítila zvláštní šimrání. Však vždy, když se mi to stane, si řeknu, jestli to není jen přehnaná reakce. Vždyť od našeho prvního polibku uběhl týden a nic víc už se nestalo.

„Nechceš mi raději říct, co se děje?“ ptal se napjatě a došel až ke mně. Odlepila jsem se od auta a přešla do vedlejší kanceláře, kde jsem přehodila ceduli na dveřích a zamkla. Celou dobu jsem mlčela a promluvila jsem, až když jsem došla zpátky k autu.

„Sarah se mi neozvala. Před dvěma hodinami jsem jí psala a ona pořád nic. Slíbily jsem si, že si dáme o sobě během dne vědět,“ odpověděla jsem mu jak nejklidněji jsem dovedla, ale můj výkon byl... nedostatečný. Paul se trochu usmál.

„Určitě se ozve,“ ujišťoval mě. Nevěřila jsem mu, ale přikývla jsem. Vážně se mi podíval do očí. Jeho tmavé, skoro černé, oči se vpíjely do mých zelených a já doufala, že nikdy neuhne pohledem. Pomalu se ke mně začal naklánět a když mezi našimi rty zbývalo jen pár posledních centimetrů, někdo zaklepal na dveře. Paul se se zavrčením otočil.

Za dveřmi stál Embry. Paul mu šel otevřít.

„Sorry, jestli ruším, ale musíme si promluvit,“ řekl. Paul se na mě omluvně usmál a vyšel ven za ním. Sice jsem nic neslyšela, ale podle toho, jak se při rozhovoru tvářili a rozhazovali rukama, jsem usoudila, že jde o něco vážného. Zkontrolovala jsem mobil a pak se vrhla na dokončení technické prohlídky auta. Zrovna když jsem kontrolovala brzy, Paul se vrátil.

„Všechno v pohodě?“ ptala jsem se.

„Jo, fajn,“ odpověděl, ale zněl ustaraně. Postavila jsem se zase na nohy a podívala se na něj.

„Opravdu?“ ptala jsem se. Usmál se na mě.

„Opravdu,“ odpověděl klidně a zase se mi zahleděl do očí a hodlal pokračovat tam, kde jsme skončili.

Pomaloučku se nakláněl ke mně, až se veškerá vzdálenost snížila jen na pár centimetrů. Několik milimetrů před mými rty se zastavil. Jednou rukou mě váhavě vzal okolo pasu a udělal pár kroků blíž. Ruce jsem mu omotala okolo krku. Usmál se a konečně mě políbil. Přitáhl si mě blíž. Naše rty se pohybovaly ve stejném rytmu. Ruce jsem mu zamotala do vlasů a užívala si jeho měkké rty, teplo, které z něj přímo sálalo, a jeho vůni. Zapomněla jsem na realitu. Byla jsem tam jenom já a Paul.

Po tom, co jsme se odtáhli, jsme se vrátili zpátky k práci a nic neříkali. V duchu jsem skákala tři metry vysoko, ale navenek jsem nedala nic najevo. Ticho přerušila až zpráva. Okamžitě jsem se vrhla k telefonu.

Jedu s Jakem na víkend pod stan. Asi tu nebude signál, užij si to v La Push. S. :-*

Zírala jsem na displej mobilu a měla chuť prásknout s ním o zem. Ona mi nemůže celý den napsat, že jede stanovat? Navíc Sarah, to městské děvče, že by jelo někam do lesa?

„Nějaký problém?“ ptal se Paul.

„Sarah odjela s Jacobem stanovat. To mi to nemohla napsat dřív?“ vztekala jsem se. Paul se pobaveně usmál. „Tady není nic k smíchu,“ napomenula jsem ho.

„Alespoň tě nikdo nebude pořád kontrolovat a budeš na mě mít víc času,“ mrkl na mě. Usmála jsem se na něj.

„Ty si snad myslíš, že jsem tu kvůli tobě?“ povytáhla jsem jedno obočí. Přihmouřil oči. „Jsem tu kvůli tomuhle pokladu,“ přejela rukou jsem po kapotě svého auta, „ale kdyby ses někdy chtěl jít projít nebo tak, tak jsem jenom tvoje,“ usmála jsem se na něj.

„Co třeba zítra v jedenáct na First Beach?“ ptal se.

„Budu tam,“ odpověděla jsem mu bezmyšlenkovitě.

„Jacob se o Sarah postará,“ ujišťoval mě, protože si všiml mého zamyšleného výrazu. „Sice nechodil do skauta, ale ví, jak se o sebe - a o někoho - postarat.“

„Asi jo,“ odpověděla jsem mdle.

„Určitě,“ ujistil mě. Přikývla jsem.

***

Nervózně jsem seděla na gauči a poklepávala nohou. Je pondělí večer a Sarah nikde, ani mi nenapsala a už včera měla být doma, když jeli jenom na víkend. Emily se Samem si dokonce i přestali všímat mého dnešního chování, za což jsem jim vděčná. S Paulem to tak nebylo. Nemám mu to za zlé, že se stará, ale občas mi to leze na nervy. Vlastně si ani nejsem úplně jistá, co spolu máme, ale pravděpodobně spolu chodíme.

Myšlenky jsem pustila na volno, zhasla lampičku a šla spát.

„Kate?“ budila mě Emily. Nesouhlasně jsem zabručela. „Kate?“ Otevřela jsem oči. „Jdu do práce a Sam je pryč. Oběd máš v troubě.“

„Oběd?“ zeptala jsem se a podívala se na hodiny. Bylo půl jedné. Kruci! Vyhrabala jsem se z postele a běžela se osprchovat. Už dvě hodiny jsem měla být v garáži.

„Omlouvám se,“ řekla jsem jen, co jsem otevřela dveře.

„Dobré ráno, Růženko,“ usmál se Paul. Vyplázla jsem na něj jazyk. Zasmál se. „Doufám, že ses alespoň pořádně vyspala.“

„Hm, šlo to,“ zamručela jsem.

„Sarah se pořád nevrátila?“ ptal se ustaraně, ale tvářil se, jakoby věděl, že ne. Zakroutila jsem hlavou. Paul se opřel o ponk a soucitně se na mě podíval. „Asi bych ti něco měl říct,“ sklopil oči.

„Co?“ ptala jsem se a stoupla si proti němu. Zhluboka se nadechl.

„Pravdu,“ podíval se na mě. Přihmouřila jsem oči.

„O čem?“ ptala jsem se podezřele a sedla si na kapotu auta.

„O všem,“ odpověděl. Mlčela jsem. „Víš,“ začal, ale nedíval se na mě, „staré legendy říkají, že my, Quilleuté, jsme potomci vlků. Že někteří z nás mají tu moc proměnit se v ně. Je to něco jako prokletí. Napůl člověk, napůl zvíře. Ty legendy jsou pravdivé,“ poprvé se na mě podíval. „To já jsem tě předtím zachránil, byl jsem to já. Měla jsi pravdu,“ pokračoval úzkostně.

„Jak...?“ nedokázala jsem dokončit otázku.

„To nikdo nevíme.“

„Vy?“ ptala jsem se dál.

„Všichni jsme vlci. Já, Quil, Embry, Jared, Seth, Sam, Jacob a dokonce i Leah a...“ zastavil se. Vážně se mi podíval do očí. Něco mi říkalo, že bych se měla bát, že bych měla utéct, ale nedokázala jsem to. Dál jsem tam seděla a zírala na něj. „A Sarah,“ dokončil větu.

„Ne!“ vyjekla jsem a vstala.

„Ona nejela s Jacobem stanovat, jen se... nedokáže proměnit zpátky,“ vyděšeně jsem se na něj podívala. „Každý jsme s tím měli problémy, ale změní se. Sam běhal po lese jako vlk čtrnáct dní, než se mu podařilo změnit se zpátky, ale on byl sám. Sarah má Jacoba,“ ujistil mě a pak změnil téma. „Neměla na výběr, prostě se to stalo. Nikomu bych nepřál tenhle osud, ale člověk si nevybírá, ale ona je teď šťastná,“ ujišťoval mě a vzal mě okolo ramen.

„Jak je to možné?“ ptala jsem se naléhavě.

„Jednou jsme se o tom bavili s klukama. Teoreticky jste zdělili ten gen od vašeho otce,“ vysvětloval. „Ale vždy jsme si mysleli, že bys to byla ty,“ zašeptal poslední větu.

„Já?“

„Tvoje matka byla z kmene Makahů, jako Emily. Teoreticky máš k tomu genu blíž,“ vysvětloval.

„Takže mě to taky čeká?“ ptala jsem se vyděšeně.

„To nikdo nevíme,“ odpověděl se sklopenýma očima.

„Jak dlouho víš o Sarah?“ ptala jsem se ho, abych přišla na jiné myšlenky a nemyslela na to, co by se mi mohlo stát.

„Od pátku,“ zašeptal. Než jsem mohla cokoli namítnout, pokračoval. „Chtěl jsem ti to říct, ale Sam mi to zakázal!“

„Posloucháš Sama?“ vyjela jsem na něj.

„Musím ho poslouchat. On je alfa, on je ten hlavní. Tímhle porušuju všechny jeho rozkazy!“ obhajoval se. „Stejně jsem měl právo ti to říct už dávno!“

„Dávno?“ ptala jsem se. Zatvářil se, jakoby řekl něco, co neměl.

„Stejně už nemá cenu lhát,“ zamumlal si pro sebe. „Jednou jsi se mě ptala, čeho se bojím a já ti řekl, že nevím.“ Přikývla jsem a neviděla v tom žádnou souvislost. „Vždy jsem se bál, že nenajdu svou pravou polovičku. Našel jsem ji v prvním okamžiku, kdy jsem se ti podíval do očí,“ zašeptal. „Otiskl jsem se. Je to něco jako láska na první pohled. Prostě jsem se na tebe podíval a okamžitě ses stala středem vesmíru. Mým sluncem, kroužícím okolo mě. Hned od té chvíle jsem měl právo říct ti to, ale Sam mi to zakázal. Vlk se může otisknout do kohokoliv, ale jen jednou. Když ho jeho otisk odmítne, vlk zemře,“ poslední slova řekl skoro neslyšitelně. Popošla jsem k němu a pohladila ho po tváři. Hlavu mi položil do dlaně. „Jacob se otiskl do Sarah,“ zašeptal.

Předchozí  < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 10. kapitola: