Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 7. kapitola

17.09.2010 (14:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1736×

7.kapitola – Ztráty

POHLED RENESMÉ (MARY):

„Jak se jmenuješ?“

„Katie,“ řekla a zkoumavě si mě prohlížela. V místnosti bylo napjaté ticho. Felix a Alec stáli pořád v obranných pozicích a Arův výraz nic nenapovídal. Katein taky ne. Nevěděla jsem, co mám říct. Ahoj, já jsem ta, co tě proměnila v krev sající monstrum?! Ne to asi ne. Pořád jsme si jenom navzájem dívaly do očí.

„To ty jsi...“ promluvila, ale já jí skočila do řeči.

„Já vím, já vím! Neměla jsem právo udělat z tebe tohle! Hrozně se omlouvám já... Nedokázala jsem tě prostě zabít. Mrzí mě to!“ chrlila jsem nezastavitelně.

„To ty jsi mě proměnila,“ pokračovala, jako bych ji nepřerušila.

„Ano.“

„Díky.“

„Cože?!“ vykřikli jsme všichni čtyři současně. Nechápu to. Tak já ji připravím o duši, o možnost volby a ona mi děkuje?!“

„Já vím, že jsi to asi nečekala, ale... vážně ti děkuju. Nechci zemřít. Bojím se toho. Jsem sirotek od svých deseti let. Zemřeli mi rodiče při autonehodě. Já seděla v autě vzadu a přežila jsem. A od té doby se strašně bojím smrti a zároveň ji nenávidím. Bojím se, že pak už bude jenom tma... nic víc.“ Já jsem se jí chtěla zeptat ještě asi na milion věcí, ale Aro mi nedal příležitost.

„Povídat si můžete potom. Teď máme něco na práci!“ řekl a opatrně přistoupil ke Katie. Jeho stráž ho následovala po obou stranách. Byli v pohotovostní pozici, přestože ona se z neznámého důvodu vůbec nechovala jako novorozený. Aro ji chytil za ruku. Všímal jsem si, že má ve tváři ten fascinovaný výraz, který měl, když viděl například mě. Jeho oči se rozostřily a všichni jsme napjatě čekali na jeho rozsudek.

„Neuvěřitelné!“ řekl. „Ta dívka necítí žízeň a ani potřebu zaútočit a bránit se neznámým upírům.“

„Co to znamená, pane?“ zeptal se Felix.

„Znamená to, že má nejspíš schopnost. Nějakým způsobem ovládá svoji žízeň a novorozenecké instinkty tak, že je vůbec nepociťuje. Je to neskutečné, protože i já, přestože žiji déle jak tři tisíce let, stále mám žízeň. Ona je pár minut stará a nemá ji.“

„Takže ji necháte žít?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Nejspíš ano,“ řekl a on i jeho strážci odešli. Zůstaly jsme samy. Podívaly jsme se na sebe a chvíli zaraženě mlčely. Pak jsme propukly v bujarý jásot a začaly skákat po posteli. Jako bychom byly nejlepší přítelkyně a znaly se odjakživa. Skákaly jsme neuvěřitelně dlouho a strašně se smály. Když už jsme se začaly uklidňovat, praskla pod námi postel a my se začaly smát znovu. Pomocí telefonu na nočním stolku jsem zavolala Annie, aby se o to postarala. Běžely jsme směrem k obrovské hradní zahradě. Možná by se tomu mělo říkat spíš park protože byla fakt obrovská. Uprostřed  „bludiště“ z pečlivě zastřižených keřů se nacházel rozložitý dub. Přestože pod ním byla lavička, tak jsme vylezly do koruny stromu a tam si sedly na širokou větev. Měly jsme takovou radostnou náladu, že jsme si prostě nemohly pomoct a chovaly se jako malé děti. Cítila jsem se ní skvěle. Teď nás čekalo pár hodin. Koneckonců, měly jsem si hodně co říct.

POHLED EDWARDA:

Můj život byl konečně dokonalý. Volturiovi nás nechali na pokoji a my se neměli čeho bát. Užíval jsem si každého dne s mojí ženou Bellou, dcerou Renesmé a k mé velké nelibosti – i s mým budoucím zetěm Jacobem. Měl jsem ho rád, ale pořád mi moje dcera připadala moc mladá na to, aby se vdávala. Jenže to je teď jedno. Můj svět se zhroutil. Renesmé zmizela. Jako by se po ní slehla zem. Zbyla po ní jen kaluž krve tam pod skálou. Umíral jsem strachy, že to nemusela přežít, přestože byla poloviční upír. Ale já měl naštěstí oporu v Belle. Jacob ztratil Ness, předmět svého otisku. Jasper jeho bolest prohlásil za nejhorší, jakou kdy cítil. Ztráta Renesmé námi všemi otřásla. Celé dny jsme jenom seděli v obývacím pokoji a dívali se na dveře, jako by měla každou chvíli přijít. Jenže nepřišla. Před Jakem jsme se snažili chovat alespoň trochu vesele, což se neukázalo jako dobrý nápad. Alice navrhovala hrát baseball a snažila se domluvit Jakeovi, který zlostně vyletěl a Alici strašně vynadal a málem ji napadl. Museli jsme ho s Emmetem odtáhnout pryč. Nikdy jsem ho v takovém rozpoložení neviděl. Byl jako smyslů zbavený. Venku s námi vůbec nechtěl mluvit a utekl. A pak už se nevrátil. Od té chvíle bylo všechno jenom horší. Zase jsme se o něj strachovali. Byl strašně nevyzpytatelný. Co kdyby si něco úmyslně udělal? Asi dvě hodiny jsme na něj čekali. Marně. Už jsem to nevydržel a zavolal do La Push. Vysvětlil jsem jim naši situaci a poprosil Setha, aby se proměnil a zjistil, co je s Jacobem a vyřídil mu, ať se okamžitě vrátí. Jenže Seth neslyšel jeho myšlenky, takže nejspíš zůstal v lidské podobě. Nechápal jsem to. Dobře jsem věděl, že ve vlčím těle je to mnohem snesitelnější. Tak proč se ještě víc trápí? Čekali jsme celou noc. Když tu nebyl, nemuselo se nic předstírat a místnost byla plná soch se zmučeným výrazem ve tváři. Litoval jsem Jaspera, protože to musel několikanásobně vnímat. Ale ani já jsem to neměl o moc lehčí. Slyšel jsem smutné a zoufalé myšlenky ostatních. Bylo k neuvěření, jak se můj šťastný a dokonalý svět během pár dnů zhroutil.

Když se začalo rozednívat, tak jsem to už nevydržel. Sebral jsem se a vyrazil do lesa. Za chvíli mě dohnala Bella.

„Kam jdeš, Edwarde?“

„Jdu najít Jacoba. Dost na tom, že máme strach o naši dceru. On si klidně odejde a my tady máme strachovat ještě víc?!“

„Má to teď těžké. Přece víš, jak je pro něho strašné, být od Renesmé odloučený“

„Jo vím, ale přesto by tohle neměl dělat!“

„Já... mám o něj strach. Ne kvůli tomu, že utekl, ale proto, že mu to začíná lézt na mozek. Nevím, co to s ním udělá, protože ještě žádný vlkodlak nebyl tak dlouho odloučený od předmětu svého otisku.“

„Neboj, zlato, on to zvládne, my všichni to zvládneme,“ řekl jsem a políbil ji. Potom jsme se vydali hledat. Narazili jsme na Jacobův pach, který nás dovedl hlouběji do lesa. Najednou jsem uviděl ležel Jacoba na zemi. Nehýbal se.

POHLED RENESMÉ (MARY):

„Ty jsi teda sirotek?“ zeptala jsem se jí.

„Ano, narodila jsem se před osmnácti lety v Římě. Můj otec byl celkem bohatý podnikatel a moje matka nepracovala. Bývala vždy se mnou doma. Skvěle jsme si rozuměly. Už jako malá jsem zbožňovala nakupování, stejně jako ona. A taky jsme obě milovaly Řím. Pořád jsme navštěvoval různé části města. Byla moje nejlepší kamarádka. Pak se ale všechno zvrtlo. Když mi bylo deset, měli jsme letět k moři někam do Karibiku. Strašně jsem se těšila. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla. Ale cestou na letiště do nás naboural nějaký opilý řidič v dodávce. Rodiče zemřeli na místě. Já jsem s vážnými zraněními dlouho ležela v nemocnici. Vypadalo to, že už nikdy nebudu chodit, ale nakonec jsem po nekonečných rehabilitacích znovu začala chodit. Jenže po opuštění léčebny jsem neměla kam jít. Po nehodě přestala otcova firma prosperovat, protože jeho partner se o ni moc nestaral. Ukradl všechny peníze a zmizel. Firma zkrachovala a zabavili nám dům i všechny věci. Žádné další příbuzné jsem neměla. Jenom tetu z tátovy strany, která byla strašně povrchní a nechtěla si mě vzít do péče. Nakonec jsem skončila v sirotčinci. Nenáviděla jsem to tam. Měla jsem také hodně psychických problémů a v noci mě strašily noční můry. Nehledě na to, že mám od nehody velký strach ze smrti. Často jsem musela navštěvovat psychologa, ale vůbec to nepomáhalo. Jakmile jsem dosáhla plnoletosti, vzala jsem všechny svoje úspory a odjela z Říma. Nemohla jsem tam zůstat., všechno mi tam připomínalo rodiče. Sedla jsem do autobusu a odjela do města nedaleko Volterrry. Tam se objevila ta upírka a mě a další lidi nalákala sem. No a zbytek už znáš.“

„Katie, to je mi líto...“

Snad se se vám díl líbil a těšíte se na další. A čím víc komentářů, tím dříve přidám další kapitolu. :)

← 6. kapitola x 8. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 7. kapitola: