Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 5. kapitola

09.09.2010 (21:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1711×

5. kapitola – Smrt?

POHLED CAIA:

Díval jsem se na mrtvé tělo hnědovlasé dívky. Další zmařený život, blesklo mi hlavou a znechuceně jsem odkopl to tělo obyčejné lidské dívky, kterou jsem vysál. Pořád jsem byl naštvaný, že mě Aro neposlechl a nezabil tu poloupírku...

***

... co se předtím stalo

POHLED RENESMÉ (MARY):

„Aro, přece si ji tu nemůžeme nechat! Třeba je špion. Kdo ví, co má za zvláštní schopnost! Mohla tě oklamat. Něco takového přece nebudeme riskovat! Zabijeme ji,“ řekl.

„Ale, Caie! Nebuď pošetilý. Nemůže mne nijak oklamat. Necháme si ji tady, dokud si nevzpomene na svou totožnost,“ zastal se mě Aro a Caius se jen zašklebil a znovu si sednul na svůj trůn. Aro se zatvářil zamyšleně a po chvíli promluvil.

„Jane tě zavede do tvé komnaty, milá... jakpak ti vlastně budeme říkat?“

„Na pas jsme jí dali jméno Mary,“ ozval se ten idiot Alec.

„Tak ti tedy budeme říkat Mary.“ Posadil se na svůj prostřední trůn a ke mně přistoupila Jane. Trochu jsem sebou cukla při vzpomínce na tu bolest. Jane se zatvářila posměšně a půvabně odkráčela pryč z místnosti. Rychle jsem pospíchala za ní. Procházely jsme chodbami. Už to nebylo sklepení, jakým mě vedl Alec. Všude byly obrazy ve zlatých rámech a koberce. Vypadalo to honosně. Jane se zastavila před mohutnými dveřmi.

„Tohle je jeden z mnoha pokojů pro hosty. Budeš tu dočasně bydlet,“ prohlásila s důrazem na slovo dočasně. Z neznámého důvodu mě neměla moc ráda. Než jsem se stačila rozkoukat, tak už byla pryč a já jsem zůstala sama stát na chodbě. Už mi nepřipadala tak honosná, spíš strašidelná. Honem jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Přede mnou byla malá místnost. Uprostřed byl malý stolek s květinami, na zemi koberec podobný tomu na chodbě a vedle dveří stál věšák. Přímo naproti mně byly další dveře. Přešla jsem místnost a otevřela je. Pokoj, ve kterém jsem se ocitla, byl obrovský. Vévodila mu velká postel s nebesy. Taky tu byla pohovka, psací stůl s židlí, dvě křesla s malým stolkem a televize. Po obou stranách byly menší dveře. Za jedněmi jsem objevila velkou koupelnu a za druhými byla místnost, ve které byly pouze nějaké skříně, věšáky a zásuvky. Jinak byla úplně prázdná. Vrátila jsem se do pokoje a lehla si na postel. Nevěděla jsem, co tu mám dělat. Najednou se ozvalo klepání.

„Dále!“ zavolala jsem a pak byly slyšet jenom kroky v přední místnosti. Do pokoje vstoupila drobná černovlasá upírka.

„Dobrý den, jsem vaše asistentka. Poslali mě, abych vám pořídila nějaké oblečení a nezbytné věci,“ řekla a hned začala něco psát do bloku. Pořád se mě na něco ptala a s někým volala. Potom zmizela a za chvíli se objevila spolu s nějakou služebnou a s dlouhým stojanem plného oblečení, které mi služebná naskládala do oné prázdné místnosti. Byla to šatna. Pak konečně odešly a já měla zase klid. Zkusila jsem si zapnou televizi. Annie – tak se jmenovala moje asistentka – mi vysvětlila, k čemu slouží všechna ta tlačítka. Narazila jsem na nějaký film. Nějakou dobu jsem se dívala, ale moc mě to nebavilo, a tak jsem se vydala na průzkum hradu. Potichu jsem se kradla chodbou. Všude tu bylo plno dveří a nic jiného. Zpoza jedněch se ozývaly rány a vrčení. Sebrala jsem všechnu odvahu a otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na dva upíry, kteří spolu bojovali. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než Alec a druhého jsem neznala. Možná byl z Arovy gardy, ale nebyla jsem si jistá. Oba dva spolu bojovali a při tom je pozorovali další upíři. Zůstala jsem ohromeně stát a sledovala je. Byla to skvělá podívaná. Mnohem zábavnější než ten film v televizi. Přestože byl ten neznámý upír opravdu obrovský, Alec si vedl dobře. Měla jsem co dělat, abych se nesmála při pohledu na mrňavého Aleca a toho obra.

Všichni se podívali na mě. A sakra! Asi jsem se zasmála nahlas. Dokonce i ti dva přestali bojovat a zírali na mě. Krev se mi nahrnula do tváře. Otočila jsem se na podpatku a vystřelila z místnosti. Takový trapas. Nějakou dobu mě nohy nesly, kam jsem jim zachtělo. Hlavně být co nejdál. Ale pak mě do nosu uhodila vůně. Byla jsem v nějaké zahradě. Okolo byly kamenné stěny. Takže tajná zahrada uprostřed hradu. To je tady něco. Sedla jsem si na bílou houpačku a zhluboka se nadechla. Vonělo to tu různými květinami. Zpoza mraku vykouklo slunce a ozářilo celou zahradu. Moje pokožka slabě svítila. S úžasem jsem to pozorovala.

„Ahoj, zářivá.“

Překvapeně jsem vzhlédla a automaticky si zaclonila oči rukou. Přede mnou stál Alec a zářil jako diamant.

„To říkáš ty?“ podivila jsem se a on se podíval na svoje ruce, jako by to bylo něco naprosto obyčejného.

„No, tohle je celkem běžné. Ale jas tvé kůže je mimořádný. Takových jako ty moc po tomhle světě neběhá,“ řekl a usmál se. Počkat! Usmál? Na mě? To mi k němu moc nesedí. Asi se při tom boji praštil do hlavy. Při té představě jsem se uchetla.

„Něco zábavného?“

„Ne, ne, já jen... to je jedno,“ zakoktala jsem se při pohledu do jeho černo červených očí. Co sakra blbnu? Prudce jsem se zvedla z houpačky, až se zakymácela, a odešla jsem. Bloudila jsem hradem ve snaze najít svůj pokoj. Ale všechny chodby vypadaly stejně. Pak jsem narazila na svou asistentku Annie.

„Tak tady si! Hledala jsem tě. Máš jít za Arem do pracovny. Zavedu tě za ním.“ Táhla mě spletitými chodbami a já nechápala, jak se tu může vyznat. Zanedlouho jsme se zastavily před jedněmi dveřmi. Byly možná trochu větší než ostatní, ale jinak vypadaly zase stejně. Doufám, že se tu brzo začnu orientovat, nebo se fakt ztratím.

„Vítej v mé skromné pracovně, Mary!“ vítal mě Aro. Skromné? Jeho „skromná“ pracovna byla asi desetkrát vetší než můj pokoj a byla vybavená starodávným dřevěným nábytkem.

„Omlouvám se, že jsem tě zavolal, ale chci znovu zkusit, jestli neuvidím nějaké myšlenky z tvé minulosti. Fascinuje mě to,“ řekl a dychtivě mě chytil za ruku. Oči se mu rozostřily a takhle vydržel několik minut, potom se zklamaným výrazem pustil mou ruku.

„Zase nic. Jak je to možné?“

„Ehm, já nevím.“ Proč ho to tak zajíímá?

„Asi se divíš, proč se o to tak zajímám. Rád studuji neznámé věci. Jsi úplně nový druh, o kterém jsme ještě před pár lety ani nevěděli. Nikdy jsem neměl možnost zkoumat upířího hybrida. Viděl jsem jenom jednoho dalšího poloupíra zblízka.“

„Kdo je ten druhý poloupír?“

„Je z rodiny Cullenů. Jmenuje se Renesmé a za měsíc se má vdávat za vlkodlaka.“

„Vlkodlaka?“

„No, spíše by se jim mělo říkat proměňovači. Nejsou to opravdoví vlkodlaci. Je to genetické, nemůžou nikoho nakazit. A jsou velmi podobní tobě. Napůl člověk, napůl nadpřirozená bytost.“

„Ah... aha.“

„Ale teď už je nejvyšší čas na jídlo.“

„Jídlo?“

„Ano, Heidi za chvíli dorazí. Následuj mě do sálu.“ Šli jsme nějakou užší chodbou bez oken a koberců. Nejspíš nějaká Arova soukromá. Pak jsem dorazili do toho velkého korunovačního sálu. Bylo tam už shromážděných hodně upírů. Poznávala jsem Jane, Aleca, Felixe a Demetriho. Pár dalších se mi představilo. Takže jsem se seznámila se Chelsea, Aftonem a Renatou. Všimla jsem si, že všichni mají černé oči a každý v místnosti kromě mě upíral zrak na dveře, jako by něco očekávali. Moc jsem nechápala, co se děje a co mysleli tím, že je čas na jídlo, ale nijak jsem to nekomentovala. Už jsem měla dost Alecových posměšků. Náhle všechny ozářilo zapadající slunce. Kůže jim diamantově zářila a ta moje se jenom slabě leskla. Připadalo mi to nefér. Pak se začaly ozývat kroky na chodbě. Ale na upíry byly příliš hlasité a neohrabané. Museli to být lidé. Začala jsem být víc zvědavá. Co se to chystá? Na co tu všichni čekají? Otevřely se dveře a v nich stála půvabná upírka a za ní spousta lidí. Všichni se doslova vrhli na lidi a zakousli se jim do krku. Místností se ozývaly zděšené výkřiky a pláč. Bylo mi z toho hrozně. Jen jsem zaraženě stála sledovala počínání ostatních, jenom Aro už asi dopil a  přistoupil ke mně.

„Felixi! Přines jednoho člověka taky Mary. Asi to neumí,“ řekl a Felix popadl za ruku jednu vyděšenou dívku a dotáhl ji přede mě.

„No tak. Řiď se svými smysly.Prostě se jí zakousni do krku a saj!“ radil mi Felix. Dívka na mě upřela svoje zelené oči, ve kterých měla zoufalství a prosbu.

„Prosím! Prosím... ne!“ říkala vyděšeně.

„Mary! Dokonči to, než ji vysaje někdo jiný,“ radil Aro. Naposledy jsem se jí podívala do očí a pomalu se začala přibližovat k jejímu krku. Cítila jsem spalující žár ve svém hrdle. Jako by mi tam hořel malý oheň, který se zvětšoval s tím, jak jsem se k  ní přibližovala. Viděla jsem pulzující tepnu na krku, slyšela její zrychlené srdce.

„Ne!“ zašeptala a já se jí zakousla do krku.

← 4. kapitola x 6. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 5. kapitola: