Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 4. kapitola

04.09.2010 (18:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1887×

4. kapitola – Zoufalství

POHLED JACOBA:

Celé dopoledne jsem byl v La Push. Pak jsem ale odešel, protože mě nebavilo poslouchat rádoby vtipné řeči ostatních o mém zasnoubení s Ness. Odpoledne jsem s Emmetem sledoval baseballový zápas v televizi. Celou dobu jsem byl dost netrpělivý. Jasper se mě snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo. Proti otisku ani on nic nezmůže. V osm hodin se moje netrpělivost stupňovala. Alice říkala, že by v tuhle dobu už mohla být doma.

„Kde může být?“ zeptal jsem se Alice, „říkala jsi, že v osm už bude doma!“

„Uklidni se, Jacobe. Neříkala jsem přesně v osm. Může dojet třeba i v devět.“

A tak jsem přetrpěl další hodinu.

„Už je devět!“

„Něco ji zdrželo,“ uklidňovala mě Bella, „možná je nějaká dopravní zácpa na dálnici. Nemaluj hned čerta na zeď."

Za další hodinu už jsem byl hysterický.

„Kde je! Určitě se jí něco stalo! Neměl jsem ji pouštět samotnou a jet s ní!“

„Neřvi! Jak říkala Bella, určitě ji něco zdrželo. Běž spát, do rána tu určitě bude,“ řekl Edward.

„No tak dobře,“ zamumlal jsem. Bude lepší, když to zaspím. Alespoň nebudu tak nervózní a nebudu si představovat různé katastrofy. V pokoji jsem si lehl do postele a snažil se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem se jenom převaloval z jedné strany postele na druhou a vdechoval jsem vůni Renesmé z jejího polštáře. Nakonec jsem přece jen usnul.

Nevěděl jsem, kde to jsem. Všude byla tma, ale díky svým smyslům jsem dokonale viděl bezvládné tělo dívky na zemi. Přiblížil jsem se k ní. Chtěl jsem křičet, ale nešlo to. Ta dívka byla Ness.

Zase jsem se při probuzení s trhnutím posadil. Tentokrát jsem ale neucítil bolest na hlavě, protože v nebesích postele byla díra ze včerejšího rána, takže jsem neměl co prorazit. Rozhlédl jsem se. Nessie tu nebyla. Možná je v hlavním domě, uklidňoval jsem se a rychle se oblékl. Nejvyšší rychlostí, jaké jsem byl schopný, jsem se rozeběhl k domu. Plný očekávání jsem vběhl do místnosti. Byli tu všichni kromě té, kterou jsem si tak moc přál vidět. Alice už otvírala pusu, že něco řekne, ale já ji předběhl.

„Neříkej nic o tom, že ji něco zdrželo! Něco se jí stalo! Pojedu ji hledat! Vy si tady klidně seďte a čekejte na zázrak!“

„Pojedu s tebou!“ ozvala se Bella.

„Já taky,“ přidal se Edward.

***

Nakonec jsme jeli já, Bella, Edward, Alice a Jasper. Alice s Jasperem nasedali do žlutého Porsche a já už chtěl nasednou na sedadlo řidiče ve stříbrném Volvu, ale Edward mě zarazil.

„Co si myslíš, že děláš? Řídit budu já. Jsi příliš rozrušený!“ řekl a odtáhl mě ode dveří auta.

„Fajn!“ odsekl jsem naštvaně a sedl si na zadní sedalo. Za chvíli přišla Bella a mohlo se vyrazit. Cesta byla nekonečná. Silou vůle jsem se snažil popohánět to auto. Připadalo mi, že jede strašně pomalu. Konečně jsme dorazili do Vancouveru a následovali jsme Aliciino Porsche, protože jen ona znala cestu do toho obchodu, kam Ness jela. Zastavili jsme před malým krámkem. Alice vystoupila a rychle vběhla dovnitř. Za chvíli se vracela s neutrálním výrazem, který nic neříkal.

„Tak co?!“ zeptal jsem se.

„Byla tu. Koupila látku a odjela. Prý mohlo být něco mezi první a druhou hodinou."

„Já to věděl! Nikdy jsem ji neměl pouštět samotnou! Je tak zranitelná! Tak zranitelná!“

„Zachovej chladnou hlavu! Určitě ji najdeme!“ usměrňoval mě Jasper a zároveň se mě snažil uklidnit svým darem. Nepomáhalo to. Už jsem říkal – s otiskem nic nezmůže ani on. Edward vzal telefon a někomu zavolal.

„Ahoj, Carlisle, nedorazila k vám Ness? Hm, aha. Ne, nenašli jsme ji,“ říkal do telefonu skleslým tónem. Takže se pořád nevrátila domů. Nedokázal jsem identifikovat všechny pocity, které jsem cítil. Bylo to, jako by mě mučili zaživa. Bylo tak těžké být od ní pryč jediný den. Ona je moje všechno. Moje slunce, smysl mého života, bez ní by už neměl cenu. Musím ji najít. Za každou cenu! I kdybych měl projít křížem krážem celý svět, já ji najdu, ať je kdekoliv.

Najednou mě zase začala pohlcovat beznaděj. Jak ji mám hledat? Kde ji mám hledat? Nemám jedinou stopu. Nemám tušení, kam mohla jet, nebo kdo jí zkřížil cestu. Co když se mi to nepodaří? Co když ji nenajdu. Co když...

„Dost!“ zařval zoufale Jasper a chytil se rukama za hlavu. V obličeji měl zoufalý výraz. Stejný jsem měl nejspíš i já, protože on cítil všechny moje pocity.

„Něco tak strašného jsem ještě nikdy necítil,“ řekl a všichni se na mě překvapeně a zároveň lítostivě podívali. Nechtěl jsem lítost! Nechtěl jsem jejich smutek. Chtěl jsem jen jedno. Ji - Renesmé.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Bella.

„Já prohledám každý centimetr v okruhu jednoho kilometru směrem na sever. Jasper půjde na východ, Bella na jih a ty, Jacobe, na západ. Edward se na Ness bude ptát místních lidí v obchodech a podobně. Zároveň bude prohledávat jejich mysl,“ ujala se organizování Alice. Všichni se očividně cítili líp, měli naději. I já ji měl, ale přesto jsem se ani o trochu líp necítil...

„Za dvě hodiny tady. Všichni máte telefon, kdyby něco. A Edwarde, zavolej nejdřív Carlisleovi a řekni mu, aby obvolal všechny nemocnice a... márnice v okolí,“ ztišila hlas Alice a pro mě to bylo, jako by mi rozdrtila hlavu. Tak moc bolela její slova. Nebo spíš slovo - márnice.

„Jacobe, vím, že je to pro tebe strašně těžké, ale měli bychom začít hledat. Čím dřív, tím líp,“ prohlásila Bella a všichni jsme se rozešli. Podíval jsem se na hodinky. Byla jedna. Takže ve tři musím být zpátky. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a snažil jsem se zachytit povědomý pach. Nic. Žádný jsem nepoznával. Necítil jsem její vůni ani před obchodem. Bouřka, která byla v noci, smyla všechny stopy a navíc tady denně prošly spousty lidí. Zapojil jsem i svůj sluch. Slyšel jsem nějakou dívku, jak si kupuje knihu, kluka sedícího na zastávce, který netrpělivě pohupoval nohou a bouchal přitom do zadní stěny plechové zastávky. Dokonce jsem slyšel i kroky nějakého ptáka na střeše jednoho z domů. Nic, co by naznačovalo její přítomnost. Takhle jsem strávil dvě hodiny. Prohledával jsem každou ulici a každý kout, napínal uši a slyšel věci, které by normální člověk neuslyšel. Ale přesto jsem ji nenašel. Hodiny na kostelní věži ukazovaly, že už mi zbývalo jen patnáct minut. Čas vydat se zpět. Se svěšenou hlavou jsem šel zpátky k obchodu, kde jsme se měli setkat. Všichni už tu čekali. Každý měl ve tváři zklamání a upírali na mne v naději zrak. Zavrtěl jsem záporně hlavou a jejich výrazy ještě víc posmutněly. Nikdo ji nenašel.

„Prošel jsem blízké obchody a ptal jsem se prodavačů. Ukazoval jsem jim i její fotku. Neviděli ji. Carlisle ještě neskončil, ale zatím ji neobjevil. Musíme na to jít jinak,“ rozumoval Edward a já jsem se i přes všechnu svou špatnou náladu uchechtl.

„A jak? Jak Edwarde? Co?! Jak ji chceš najít, když nemáme ani ponětí, kde může být. Tohle zpropadené město je tak velké! A to ani nemusí být tady! Může být kdekoliv! Chápeš to?! Kdekoliv!“

„Přestaň, Jaku! Děláme, co můžeme, abychom Ness našli. Nemáš důvod se na Edwarda takhle obořovat. To si nezaslouží!“ zastávala se svého upíra Bella.

„Hm.“ Na víc jsem se nezmohl. Neměl jsem sílu a byl jsem už dost vyčerpaný. Moc jsem toho v noci nenaspal.

„Nevím, jak vy, ale já mám žízeň,“ snažila se nás rozveselit Alice. „Mohli bychom si zalovit? Co vy na to?“

„To není špatný nápad,“ ozval se Jasper a ostatní souhlasili. Vydali jsme se do blízkého lesa. Nikde nebyla žádná cesta, kterou by se dalo vjet do lesa, a tak jsme zaparkovali na parkovišti. Najednou jsem překvapením ztuhnul. Přede mnou stálo auto. Nessiino auto. Rychle jsem se k němu vrhnul. Bylo prázdné a zamčené.

„Byla tady,“ vydechnul jsem překvapeně.

„Prohledáme to tu,“ ujala se organizace znovu Alice. Rozdělili jsme se. Prohledával jsem les, kousek po kousku. Přede mnou se zčistajasna rozestoupily stromy a stál jsem na skále. Můj pohled zavadil o nějaký lesknoucí se předmět na zemi. Byly to klíče od jejího auta! Rychle jsem je zvedl a podíval se ze skály dolů. Měl jsem nepříjemné tušení. Znovu se mi vybavil sen z předminulé noci. Nessie padající ze skály. A co druhý sen? Jak leží bezmocně na zemi... Proboha! Zachvátila mě panika. Rychle jsem všechny svolal.

„Co se děje?!“ ptala se Bella.

„Našel jsem její klíče. Dál už tu nic není... jenom skála,“ řekl jsem a myslel na ty děsivé sny. Edward vytřeštil hrůzou oči.

„Ty tvoje sny. Myslíš, že Ness... spadla ze skály?“

„Já... já nevím!“ Edward začal jednat. Popadnul mě a skočil ze skály dolů. Pro něj to nebyl žádný problém. Já bych měl pár zlomených kostí. Lehce dopadnul a položil mě na zem. Nic tu nebylo. Až na krvavou skvrnu pod mýma nohama. Strach mě úplně ochromil a já se nemohl pohnout. Mezitím už seskočila i Bella, Alice a Jasper. Každý se díval na to samé. Krev. Její krev. To bylo jediné, co tu po ní zůstalo. Prohledali jsme pak okolí. Nenašli jsme ji. Bylo to zbytečné. Nedokázal jsem si to přiznat, ani na to pomyslet. Přesto se ta slova vkrádala do mé mysli. Co když... co když... je... mrtvá?

POHLED CAIA:

Díval jsem se na mrtvé tělo hnědovlasé dívky. Další zmařený život, blesklo mi hlavou...

← 3. kapitola x 5. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 4. kapitola: