Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 3. kapitola

01.09.2010 (10:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2085×

3. kapitola – Dívka bez minulosti

POHLED JACOBA:

Sledoval jsem, jak Ness odjíždí. Naskládala si do auta potřebné věcí a nastartovala. Cítil jsem se divně. Vybavil se mi sen z dnešní noci. Blbost! Okřikl jsem se v duchu. Jede jen do Vancouveru. Do žádného lesa se skálou! Zvedl se oblak prachu a její auto zmizelo v zatáčce. Celé mé tělo se začalo třást a během vteřiny byl ze mě vlk. Rozběhl jsem se do La Push. Za hranicí se ke mně připojil Jared. Nejspíš se byl proběhnout. Ani se nedivím. On a Kim spolu mají měsíčního George, který téměř pořád brečí. Musí to být k nevydržení. Proměnil jsem se zpátky a Jared mě napodobil. Pořád jsme každý v jiné smečce a neslyšíme svoje myšlenky. Občas mi to dost vadí.

„Jaku! Co ty tady?“

„Jen jsem si chtěl provětrat hlavu. Renesmé odjela a vrátí se až večer.“

„Aha. Sice jsem nikdy nezkoušel být pryč od Kim jediný den, ale musí to být těžké.

„Ani nemáš tušení jak moc... “

POHLED RENESMÉ:

„Kdo jsi?!“ vyštěkl na mě.

„Já... já nevím.“ Zmateně jsem na něho zírala. Co se to děje? Mihlo se mi hlavou.

„Mluv!“ zakřičela na mě malá blondýna, která si stoupla vedle něj. Najednou jsem ucítila strašnou bolest. Ječela jsem a pak to najednou přestalo.

„Tak co?! Budeš mluvit ?!“ obořila se na mě znovu.

„Já vážně nevím!“ křičela jsem mezi vzlyky, „nic si nepamatuju!

„Nedělej z nás blázny! Na tohle ti neskočím!“ ječela dál a já znovu pocítila tu strašnou bolest.

„Jane, nech ji!“ řekl ten kluk a bolest přestala.

„Víš jak se jmenuješ?“ zeptal vlídněji.

Neudržela jsem se a začala jsem hystericky ječet. „Ne! Nic nevím! Kde to jsem? Jak jsem sem dostala? Kdo jsem?!“

„Uklidni se. Spadla jsi nejspíš ze skály a ztratila jsi paměť. A teď chvíli vydrž, musíme se poradit.“ On i ta blondýna Jane ode mne ustoupili a já si všimla, že za nimi stojí ještě několik dalších osob s jasně červenýma očima.

„Co s ní chceš udělat?“

„Nevidíš, že je to poloupír? Dovezeme ji do Volterry. Aro touží po něčem takovém od doby, co viděl to Cullenovic dítě.“

„A není ona to jejich dítě? Renesmé se tuším jmenovala.“

„Ne, ta přece vypadala úplně jinak. Navíc Cullenovi bydlí ve Forks. Co by někdo od nich dělal tady?“

„Asi máš pravdu, jenže nevíme, kdo to je. Jak ji chceš dopravit do Volterry? Nemá ani pas.“

„Přece máme své kontakty. Jeden přímo tady ve městě. Postarej se o to Felixi,“ řekl ten kluk a obrátil se na mě.

„Pojedeš s námi do Volterry, Aro bude rád.“

„Kdo je sakra Aro a kdo jsi ty?! Vůbec vás neznám a nikam s vámi nepůjdu!“

„A co chceš dělat? Jít do nemocnice a říct, že jsi spadla z kilometrové skály a přežila to?“

Má pravdu. Co můžu dělat. Musím někde být, než si vzpomenu. Potřebuju někoho, kdo mi vysvětlí, co je to poloupír a všechno ostatní.

„Dobře, beru.“ Chtěla jsem ještě něco dodat ale přerušil mě.

„Skvěle. Takže, Felixi, víš, co máš dělat. Ať je ten pas hotový do večera. Ona jít celou cestu nemůže, je to přece jen poloviční upír, takže já, ty a ona poletíme letadlem. Vy ostatní půjdete jako vždycky. Jane, předávám ti velení. Můžete vyrazit.“ Všichni se v jakési uzavřené formaci vydali pryč a zůstal tu jenom Felix a on. Ani nevím, jak se jmenuje.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Alec, ale na nějaké seznamování nemáme čas,“ řekl a významně se podíval na Felixe, který rychlostí blesku zmizel někde mezi stromy. Chytil mě za ruku a rozběhl se pryč. Měla jsem co dělat, abych mu stačila.

„Zpomal,“ zašeptala jsem. Byla jsem udýchaná.

„Promiň,“ řekl, „zapomínám, že jsi poloviční člověk.“ A hned na to zpomalil. Šli jsme krokem a můj srdeční tep se zpomaloval. Využila jsem příležitosti a zeptala se.

„Co je vlastně poloviční upír?“

„Upíři normálně nemůžou mít děti. Zamrzli jsme a nestárneme. Ale mužské tělo se nemění, takže lidská žena s upírem může mít dítě. Většinou při porodu zemře, ale jsou případy, kdy se matku podařilo zachránit přeměnou v upíra.“

„Moc tomu nerozumím. Nevím nic o upírech.“

„Živíme se lidskou krví. Ale existují i ti, co se živí jen zvířecí krví,“ řekl pohrdavým tónem. „Když se dlouho nenapijeme, tak jsme slabí, ale nezabije nás to. Zabít upíra jde jen jedním způsobem. Roztrháš ho na kusy a spálíš.“ Otřásla jsem se odporem.

„A jak se staneš upírem?“

„Když tě upír kousne, tak do tvého těla vpraví jed. Ale nesmí tě vysát a to je hodně obtížné. Jakmile ochutnáme krev, dostáváme se do transu a je těžké přestat. A je jedna věc, kterou si muší pamatovat. Je jen jedno pravidlo pro upíry. Lidé se za žádnou cenu nesmí o nás dozvědět. Pamatuj si to...“

***

Měla jsem ještě spoustu otázek ohledně upíru a Alec mi všechno vysvětlil. Potom jsme došli na parkoviště. Alec se opatrně rozhlédl. Byli jsme tu sami. Rychle přiběhl k nějakému autu a násilím otevřel dveře.

„Ty kradeš auto?“ vydechla jsem překvapeně.

„Máš snad lepší nápad, jak se rychle dostat na letiště a nebýt při tom nápadná?“ Už zase měl ten pohrdavý tón. Začínala jsem ho pomalu nenávidět. Byl tak nafoukaný a arogantní. Jako by byl něco lepšího.

„Idiote,“ zamumlala jsem potichu,

„Já to slyšel,“ řekl a nastoupil do ukradeného auta. Já jsem zůstala naštvaně stát.

„Nastup si!“ ozvalo se nasupěně zevnitř. Obešla jsem auto a vztekle jsem sebou práskla na sedadlo. Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Jel docela rychle a soustředil se jenom na cestu před sebe. Nafoukanec. Po nějaké době jsme dojeli před velkou budovu s nápisem Letiště. Vystoupila jsem a on odjel. V návalu zlosti jsem kopla to obrubníku. Kolemjdoucí na mě překvapeně zírali. V obrubníku se zela díra v místě, do kterého jsem kopla. Rychle jsem popošla dál a začala jsem přemýšlet. Kam to zmizel? Neříkal snad, že někam poletíme? Co když si ze mě dělal jenom srandu a nechal mě tady. Hlavou se mi honily různé věci, a tak jsem ani nevěnovala pozornost osobě, která si vedle mě stoupla.

„Budeme tady jen tak stát, nebo konečně půjdeme?“ zeptal se někdo naštvaně. Překvapeně jsem pohlédla vedle sebe. Stál tam Alec. Kdo jiný.

„Kde jsi byl?!“ vyštěkla jsem na něj naštvaně.

„Kde bych asi tak byl! Zaparkovat auto!“ odsekl a vešel do budovy. Rychle jsem se rozeběhla za ním. Sice byl nesnesitelný, ale bez něj bych se tu ztratila. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla tu spousta lidí. Cítila jsem ostré pálení v krku. Snažila jsem se to ignorovat a hledala jsem Aleca. Stál u dlouhého pultu a vybavoval s nějakou blondýnou za pultem, která měla dost připitomělý výraz. Zbožně na něj zírala. Kdyby věděla, co je zač, tak by se tvářila jinak. Rychle jsem se k němu vydala. Zrovna té blondýně podával balíček bankovek.

„Mohl jsi na mě počkat!“

„Mohl, ale nechtěl,“ opáčil mi drze a zase odešel pryč. Posadil se na jednu z mnoha židlí. Sedla jsem si vedle něj a čekala. Po pěti minutách mlčení jsem už byla dost naštvaná.

„Řekneš mi laskavě, na co tu čekáme?!“

„Na letadlo,“ opáčil jako by to byla ta největší samozřejmost. „Něco se ti zase nezdá?!“

„No tak promiň, že si nic nepamatuju!“

„Omluva se přijímá.“ To se mi snad zdá, pomyslela jsem si. Drzoun jeden. Vzteky jsem rukou drtila okraj židle. Když jsem povolila sevření, tak mi z dlaně vyletěl modrý prach a pomalu se snášel na podlahu. V místě, kde jsem měla ruku, chyběl kus modrého plastu ze židle. Byl tam přesný obrys mých prstů.

„Dávej si pozor, nebo vzbudíš podezření!“ poučoval mě ten idiot.

„Neměj péči!“

***

Po neuvěřitelně dlouhé době se v hale objevil Felix.

„No sláva!“ vykřikl Alec a vytrhl Felixovi něco z rukou.

„Dělal jsem, co jsem mohl!“

„To doufám,“ řekl a něco mi podal.

„Co to je?“

„Pas. Díky tomu můžeš cestovat.“ Otevřela jsem malou knížečku. Ze stránky na mě zírala miniaturní hlava nějaké holky a vedle ní se skvěl nápis Mary Smithová.

„Kdo to je?“ Ukázala jsem na tu holku.

„Přece ty! Kdo jiný by to měl být. V lese jsi byla ze všeho tak vyjevená, že jsi ani nepostřehla, jak tě Felix fotil.“

„Aha,“ hlesla jsem a prohlížela jsem si dívku na fotce. Ale zase mě vyrušil otrava Alec.

„Takže... jmenuješ se prozatím Mary Smithová a teď projdeme kontrolou.“

Alec mě táhl snad po celém letišti a po hodině už jsme seděli v letadle. Byla jsem unavená a okamžitě jsem usnula.

Byla jsem v lese. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Mezi stromy pobíhal snědý kluk s tmavými vlasy. Měl na sobě jenom kraťasy. Vypadal nešťastně a zoufale. Jako by někoho hledal...

***

Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem sebe.

„Už se probrala,“ konstatoval Felix.

„To vidím,“ ozval se ten nafoukanec.

„Kde to jsem?“

„V autě. Vítej ve Volteře.“ Otevřel dveře a vystoupil. Rychle jsme ho napodobila. Všude kolem byla tma. Alec mě popadl za ruku a vedl mě neuvěřitelně dlouhými chodbami. Všude byl chlad a vlhko. Vystoupali jsme schody a ocitli se v nějaké recepci. Za pultem seděla upírka a zářivě se umívala.

„Vítejte, pane. Aro vás už očekává...“

„Díky, Gianno.“ A už mě zase táhl pryč. Vešli jsme do mohutných dveří a před námi seděli na trůnech tři muži obklopení spoustou upírů. Některé tváře jsem poznávala. Byla tam i Jane. Prostřední z mužů si stoupnul a rozpřáhnul ruce.

„Alecu! Konečně! Vedeš mi ten zázrak?!“

„Ano, pane,“ řekl pokorně a rychle se zařadil mezi ostatní.

„Vítám tě ve Volteře, dívko bez minulosti. Podej mi, prosím, ruku.“ Vyjeveně jsem zůstala zírat. Ale raději jsem mu ruku rychle podala. Nejspíš to bude nějaký upíří pozdrav. Dotkly se mě jeho ledové prsty a on nepřítomně hleděl do dálky.

„Neuvěřitelné! Nevidím nic před tím, než tě našla moje garda.“

„Ehm... o čem to mluvíte?“

„Ach, ty vlastně nic nevíš. Já jsem Aro, vládce upířího světa. Pomocí dotyku rukou, můžu přečíst všechno, na co jsi kdy myslela.“

„Ah... aha,“ zakoktala jsem se. Začínalo to být čím dál podivnější. Přistoupil k nám další z těch tří mužů. Měl neuvěřitelně bílé vlasy.

„Aro, přece si ji tu nemůžeme nechat! Třeba je špion. Kdo ví, co má za zvláštní schopnost! Mohla tě oklamat. Něco takového přece nebudeme riskovat! Zabijeme ji...

← 2. kapitola x 4. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 3. kapitola: