Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 12. kapitola

07.10.2010 (18:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1490×

12. kapitola – Pozvání

o měsíc později ....

Pohled Edwarda:

Je to už něco přes měsíc, co Renesmé zmizela. Děláme, co můžeme, ale...

Jacob už je na pokraji nervového zhroucení. Přestěhovat se vůbec nepomohlo. I tady mu všechno připomíná Nessie. On ji vidí úplně všude. Stále je apatický a celý den buď zírá do neznáma, nebo jen tak bezcílně bloumá po okolí. Jasper už vzdal všechny snahy a snaží se nevnímat Jacobovy pocity.

Dáváme na něj pozor. Co kdyby se rozhodl, něco si udělat? Jeho stav je čím dál horší. Z myšlenek mu toho moc vyčíst nedokážu. Utápí se v bolesti a vzpomínkách. Kdybych mu tak mohl nějak pomoct...

Sám mám co dělat se sebou. Ztráta mé dcery od základů otřásla celou naší rodinou. Mám hrozný strach, že... že už se nikdy nevrátí. Sice jsem si zakázal na něco takového myslet, ale nejde to. Strach a bolest se stupňuje a Jasperovi se to vymyká z rukou. Je z toho vyčerpaný, přestože je upír.

Bella, která se opírala o mé rameno, si povzdychla. Pohladil jsem ji a políbil do vlasů. Co víc mohu udělat? Tak moc bych si přál ji nějak utěšit. Jenže nemám čím. Žádný postup kupředu. Žádné nové zprávy.

„Jsem doma!“ zavolal Carlisle ode dveří s předstíranou veselostí. Jemu se to ještě trochu dařilo - předstírat. Ale jenom jenom proto, že byl celý den v nemocnici a netrávil ho v tomhle domě plného zoufalství a smutku.

„Došel dopis,“ oznámil. Dopis? Kdo nám může psát dopis? Naši adresu neví ani Charlie.

„Od koho?“ zeptal se Jasper, který scházel spolu s Alicí ze schodů.

„Nevím, je na stole,“ odpověděl Carlisle zahloubaný do vědeckého časopisu. Nějaká pošta ho momentálně nezajímala.

Jasper ho vzal ze stolu a podíval se na obálku. Ztuhl a vytřeštil oči.

„Volturiovi...“ zašeptal. Všichni jako by náhle ožili – až na Jakea, samozřejmě – a seběhli se ke stolu. Napjatě jsme pozorovali bílou obálku v Jasperových rukách.

„Volturiovi jsou přece mrtví,“ řekl jsem.

„Možná je to od Rumunů. Ještě si nestihli nechat vyrobit vlastní obálky,“ navrhla Esmé.

„K něčemu takovému by se nikdy nesnížili,“ oponoval jsem. „Kdyby získali vládu, tak zničení všechno se znakem Volturiových by bylo první, co by udělali.“

„Alice, vidíš jejich budoucnost?“ zeptala se Bella. Oči Alice se rozostřily a zčernaly. V hlavě se jí ale míhaly jen rozmazané útržky vizí.

„Nevidím nic konkrétního. Jejich budoucnost je celá rozmazaná. Je to jako když se do něčí budoucnosti připletou poloviční nadpřirozené bytosti. Jako třeba Jacob.“ Při zvuku svého jména se Jake probral z transu a přistoupil k nám. Zjevně ho ta zpráva taky zaujala.

„Co to teda způsobuje?“ ozval se Carlisle.

„To nevím. Každopádně Volturiovi nejsou mrtví. To nechápu. Vždyť jsem to přece viděla ve svých vizích. Bylo to naprosto jisté.“

„Jisté jako Bellina smrt tehdy, když skočila z útesu?“ vložila se do toho Rosalie.

„Ano...“ zašeptala Alice. Všichni jsme se po sobě podívali. Jaká nadpřirozená bytost ovlivňuje budoucnost Volturiových?

„Tak už to někdo otevřete, ne?“ Emmett uvažoval logicky. Odpověď může být v dopise. Nikdo se k tomu ale neměl. Vzdychl jsem a otevřel dopis.

Drazí přátelé,

dovoluji si vás pozvat na oslavu výročí 3000 let od mé přeměny. Také vám představím novou výjimečnou členku své gardy.

S pozdravem

Aro Volturi.

Ke krátkému dopisu byla ještě přidána oficiální pozvánka s datem.

„Co to má znamenat?“ obrátil jsem se na Alici.

„Nevidím!“ vyjela na mě. Zavřela oči a začal si soustředěně třít spánky. Pořád viděla jenom útržky, které vůbec nedávaly smysl. Byla z toho dost rozladěná.

„Co teda budeme dělat?“ zeptal se věcně Jacob.

„Pojedeme do Volterry.“

Pohled Renesmé (Mary):

„Tak co? Jak bylo?!“ dorážely na mě mé kamarádky. Právě jsem se totiž vrátila z  „rande“ s Alecem. Já si na takové lidské hlouposti nepotrpěla, ale ony zjevně ano. Byly z toho nadšené jako malé děti, přestože už jsme s Alecem spolu měsíc. Donutily mě jet na nákupy a vybrat si oblečení. V smaragdově zelených šatech nad kolena a botách na podpatku jsem si v kině, plném puberťáků v mikinách, připadala jako totální idiot. Jenže co bych pro své milované přátele neudělala.

„Normálně,“ řekla jsem. Jestli si myslí, že jim budu vyprávět nějaké podrobnosti, tak jsou na omylu. Sice o nás dvou všichni na hradě věděli, ale přesto.... No, možná právě to je ten problém. Všichni o tom věděli a brali nás jako pár. Jako samozřejmost. Jako třeba Ara a jeho ženu. Jsou spolu už skoro dva tisíce let. Jenže mě se při představě takových dvou tisíc let dělá nevolno. Aleca miluju, ale... pořád mám pochybnosti. Ale ty se časem nejspíš ztratí. Předtím ty pochybnosti byly mnohem větší. Skoro jsem v noci nespala, i když vlastně nechápu proč. Teď už je to minimální.

Už jsem taky přestala doufat, že si vůbec někdy vzpomenu. Tak dlouhá dočasná ztráta paměti není moc běžná. Nejspíš je... dlouhodobá. Třeba i navždy. A přitom jsem se tak snažila si vzpomenout. I když nevím, jak přesně by se to mělo dělat. Od toho záblesku s loukou jsem si už na nic dalšího nevzpomněla. Teda pokud to vůbec vzpomínka byla.

Jediná věc, která se nezměnila, byly mé vlčí sny. Stále ten les. Stále ten krásný kluk. Ano, nepochybně byl krásný. Dokonce víc než Alec. Ale kdo to vlastně je? A proč se mi o něm zdá? Někdy mi to připadá, jako by jsem byli nějak spojení. Jako když se připojíte na internet a jste na chatu s dalšími lidmi, kteří jsou on-line. Takhle to bylo s mými sny. Někdy jsem v tom lese byla sama a najednou se tam objevil. Jindy tam už na mě čekal. Občas taky najednou zmizel a já byla opět sama. Obvykle jsme se jenom procházeli po lese. Jeho přítomnost mi přinášela zvláštní uspokojení. Nebylo potřeba slov. Od toho snu, kdy mi řekl, jak moc mu chybím, už nic dalšího neřekl. Párkrát mě i chytil za ruku. Měla jsem kvůli tomu vůči Alecovi výčitky. Ale jsou to přece jenom sny, ne?

„Těšíš se?“ ptala se Katie.

„Na co?“

„No na oslavu! Aro tě všem představí jako klenot své gardy!“ Občas vážně nechápu to vzrušení mých kamarádek. Nadchnou se téměř pro všechno.

„Mně je to celkem jedno,“ odpověděla jsem popravdě. Hlavně aby to už bylo za mnou. Nejradši bych to celé přeskočila a žila si vesele dál. Jenže něco takového bohužel není možné.

„Dnes mají přijet Cullenovi,“ řekla Jane.

„Proč už dnes? Myslela jsem, že všichni přijedou až zítra. Oslava je až za dva dny.“ Nebo spíš UŽ za dva dny. Ach jo.

„Nevím. Prostě přijedou už dneska. Třeba jsou na tebe tak moc zvědaví.“ Katie na mě mrkla. Občas mi s tím mrkáním už vážně leze na nervy. Povytáhla jsem levé obočí a zatvářila se rádoby inteligentně. Obě dvě vyprskly smíchy.

„Co to bylo?“ chechtala se Jane.

„Nic, co by?“ Zatvářila jsem se jako největší neviňátko a schválně několikrát zahýbala obočím. Holky z toho měly úplný záchvat, Můžou upíři se upíři zbláznit?

Katie se podívala na hodinky a vyjekla.

„To už je tolik? Annie nás zabije. Slíbily jsme, že budeš zpátky včas, aby jsi se mohla obléct na seznámení s Cullenovými.“ Popadla mě za ruku a hnala do pokoje. Už jsem nebydlela v tom „obyčejném“ pokoji pro hosty. Dostala jsem jeden z nejlepších pokojů.

Annie už nás čekala a netrpělivě podupávala nohou o lesklou podlahu v předpokoji.

„Máme málo času!“ upozornila jsem ji rychle, než stihla promluvit.

„Fajn,“ hlesla a rychle mi z šatny podala temně modré společenské šaty. Potichu jsem zavyla.

„Copak si nemůžu alespoň jednou obléct něco normálního?! Vždyť to ještě není oficiální představení. Chci něco, v čem budu vypadat normálně a ne jako anglická královna!“

„Co s tebou. No tak dobře,“ svolila a běžela znovu do šatny. Dala mi hromádku oblečení na postel a odešla pryč.

„Co jsem komu udělala...“ zamumlala jsem. Moc jsem si totiž nepomohla. Na posteli byl bílý top a černá minisukně. Z těch šatů by mi alespoň nebylo všechno vidět. Jenže další protesty by neměly cenu. Rychle jsem si to oblékla a obloukem se vyhnula zrcadlu.

„Že ti to trvalo!“ řekla Annie, která čekala na chodbě a dovedla mě před korunovační sál, kde čekal Alec. Usmál se a letmo mě políbil.

„A teď je načase, abyste se seznámili s novým klenotem mé gardy!“ ozval se Arův hlas zpoza dveří.  Alec mě majetnicky chytil za ruku a společně jsme vstoupili dovnitř...

To je konec, co? :D

BTW: Už jsem udělala shrnutí, tak se třeba podívejte. :))

← 11. kapitola x 13. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 12. kapitola: