Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 10. kapitola

bello jsem...


Vlčí sny - 10. kapitolaJubilejní desátá kapitola je tady. Tentokrát se dozvíte, jak dopadne boj s krvelačnými Rumuny. Nejspíš vás také překvapí Alec. Kapitola je trochu kratší, ale ten konec jsem si prostě nemohla odpustit. :D Tak příjemné počtení. :)

10.kapitola – Nadaná

POHLED EDWARDA:

Najednou ale Alici zčernaly oči a její vize mi vyrazila dech. Její zrak se zase zaostřil a z úst jí unikl zděšený výkřik. „Alice! Alice! Co se děje?!“ třásla s ní vyděšeně Bella, která mezitím přijela.

„Volturiovi,“ zašeptala.

„Co je s Volturiovými, lásko?“ ptal se jí Jasper.

Alice se zhluboka nadechla a pokračovala. „Na Volturiovy zaútočí Rumuni. Mají mezi sebou nějakého mladého upíra, který dokáže ovládat mentální schopnosti, jako má třeba Alec, Jane, Aro, Dementri... zkrátka skoro všichni. Boj bude velmi nevyrovnaný, protože Rumuni shromáždili hodně talentovaných upírů. Volturiovi prohrají a všichni do jednoho zemřou. Stefan s Vladimirem budou vládnout našemu světu.“

„Proboha! To se nesmí stát! Rumuni by byli ještě horšími vládci než Volturiovi!“ děsil se Carlisle. A taky oprávněně. Když u nás před lety byli Stefan a Vladimir, tak jsem z jejich myšlenek poznal, jak mají horkou hlavu a mizerné sebeovládání. Jestli budou vládnout, tak to může to mít katastrofické následky.

„Co můžeme udělat?!“ ptal se Jasper.

„Nic, je pozdě,“ hlesla Alice.

„Co se tu děje?“ zeptal se Emmet, který se k nám spolu s Rosalií a Jacobem připojil.

POHLED RENESMÉ (MARY):

A začal boj. Na život a na smrt.

V následujících vteřinách jsem měla co dělat, abych vůbec stíhala vnímat, co se děje. Všechno se událo tak rychle. Rumuni se rozeběhli proti nám a Alec se tvářil soustředěně, jak se snažil použít svou moc. Ale nemohl. Mentální schopnosti nešly použít - takže skoro všechny, které jsme měli. Mezi rozzuřenými Rumuny byl nejspíš někdo, kdo ovládal tento typ schopností. Bezmocně jsem jako v pomaleném záběru zírala na krvelačné upíry přibližující se k nám.

Úplně v čele naší formace stál Alec s Felixem a Demetrim. Automaticky jsme očekávali, že nejdřív půjdou na ně a ostatní členy gardy v první linii Jenže jeden z nich nejspíš ucítil vůni mé krve a okamžitě změnil směr. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem, jak bojovat. Bylo mi jasné, že nemám jedinou šanci. Přikrčila jsem se, zavřela oči a očekávala smrt. Uslyšela jsem náraz, ale nic necítila. Překvapeně jsem otevřela oči. Přede mnou stál Alec a bránil mě. Proti obrovskému upírovi byl ale bezmocný. Ten chytil Aleca zezadu pod krkem a chystal se mu utrhnout hlavu.

„NE!“ zakřičela jsem a z úst se mi vydralo zavrčení. Byla jsem zlostí úplně bez sebe a chovala se instinktivně. Upír nejdřív pustil Aleca, pak odletěl pryč a narazil do stěny, jako by ho někdo odkopnul.

Ale nikdo nic takového neudělal. Jako by ho ovládala neviditelná síla.

Neměla jsem čas nad tím polemizovat, protože se ke mně mířila rudovlasá upírka. Červené oči jí žhnuly.

Kéž by ti upadla hlava, pomyslela jsem si a ona se náhle zastavila a s kovovým zaskřípěním jí upadla na zem hlava. Vytřeštila jsem oči. Tohle dělám já?! Mám nějakou schopnost, o které nevím?!

„Catherine! Catherine!“ křičel zoufale muž, který klečel u bezvládného těla té upírky. Prudce zvednul hlavu a hrozivě zavrčel. Oči mu vztekem zčernaly a jeho úmysl byl zjevný. Pomstít jeho přítelkyni.

Znovu jsem pocítila tu zvláštní zuřivost. Plně jsem se soustředila na jeho tělo, které se během okamžiku rozpadlo na několik malých kousků.

„Mary!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Katie, jejíž ruka byla na zemi a jeden z Rumunů se jí chystal utrhnout i druhou.

„Mary!“ ozvalo se znovu. Tentokrát ale volal Dementri, se kterým se čarnovlasý upír chystal skoncovat.

Když jsem se rozhlédla po místnosti, tak jsem viděla, jak téměř každý prohrává. Volturiovi nebyli zvyklí bojovat bez jejich darů. A to byla chyba.

Musím je zachránit! Nevím, jak to přesně dělám, ale musím to dokázat! Snažila jsem se soustředit na všechny nepřátele v místnosti. Každý z nich upustil toho, koho právě držel a začal se vznášet. Hystericky jsem se zahihňala. Teď je ovládám já! Byl to skvělý pocit. Začal jsem s nimi pohybovat. Všechny jsem je přitiskla k sobě přímo uprostřed sálu. Jejich těla se rozprskla. Kousky upírů jsem spojila v jednu velikou vznášející se kouli. Jane sáhla do kapsy, vytáhla zapalovač a hodila ho přímo do středu koule, která vzápětí vzplála a v místnosti zbyl jenom nasládlý kouř.

Pomalu jsem se vydýchávala. Hodně mě to vysílilo. Každý v místnosti se díval na mě. Krev mi začala stoupat do hlavy. Oni se na mě dívají obdivně? Na mě?

Chvíli ještě potichu zírali a potom zavládl zmatek. Mluvili jeden přes druhého a hrnuli se ke mně. Jindy kamenné tváře Volturiových a jejich gardy byly plné štěstí, vděčnosti, radosti a obdivu.

„Ach Mary! Zachránila jsi nás!“ zvolal Aro a šum utichl. Aro vzbuzoval respekt.

„To nic nebylo, já... ani nevím, jak jsem to udělala. Prostě se to najednou stalo a...“

„Ano,“ přerušil mě. „Nejspíš máš nějaký úžasný talent! Ovládáš těla upírů! Tak jedinečná a úžasná schopnost!“

Znovu jsem se začervenala. Tolik chvály jsem ještě neslyšela. Jane si nejspíš všimla mých rozpaků a rychle mě dostala pryč. Všem vysvětlovala, že jsem jenom poloupír a potřebuju odpočinek. Bylo to lež, protože vyčerpání během pár minut zmizelo a já se necítila nikdy líp. Došly jsme do pokoje a Jane začala vzrušeně diskutovat o mé schopnosti. Byla z toho nadšená snad ještě víc než Aro, takže jsem si odchodem ze sálu moc nepomohla.

Otevřely se dveře a v nich stála Katie, která už měla obě ruce na správném místě. Usmála se a začala mi děkovat.

„Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná.“

„Ne! Neděkuj! Už dost!“ zakřičela jsem se smíchem. Katie otvírala pusu, že ještě něco řekne, ale já jsem rychle popadla jedno z mnoha červených jablek ve skleněné míse na konferenčním stolku a trefila se jí přímo do pusy.

Jane dostala záchvat smíchu a já se k ní přidala. Katie vypadala dost směšně. Chvíli jen valila oči, pak si vytáhla jablko z pusy a vyhodila ho otevřeným oknem ven.

„Co to má znamenat?!“ ozvalo se zvenku a my se začaly opět smát a hnaly se k oknu. Všechny jsme se vyklonily a uviděly dole tmavé vlasy Aleca plné kousků jablek. On nás nejspíš uslyšel a podíval se nahoru. Zašklebil se a odešel pryč.

Znáte to, jak se smějete a víte, že byste měli přestat a když se vám to konečně povede, tak se někdo začne smát znovu a vy taky? Tak přesně to se stalo nám. Smály jsme se do doby, než se ozvalo hlasité zabouchání na dveře. Než jsem stačila odevřít, vešel dovnitř Alec.

„Mary, musíme si promluvit,“ řekl s naštvaným výrazem ve tváři. Tázavě jsem se podívala na Jane, ale ta jenom pokrčila rameny. Se svěšenou hlavou jsem ho následovala až na zahradu. On si stoupl naproti mně a já čekala, až mi začne nadávat. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem zvedla hlavu a podívala se mu do jeho jasně rudých očí. Už vůbec nevypadal naštvaně. Docela mě to zmátlo.

„Chtěl bych ti poděkovat za...“

„Ne, už ne!“ zakřičela jsem a zacpala si uši. On mě ale jemně chytil z ruce a bez problémů mi je sundal z uší. Se svou poloupíři silou jsem se mu zkrátka nemohla rovnat. Znovu se mi pronikavě zadíval do očí.

„Alecu?“ zeptala jsem se.

„Ano?“ řekl tónem, jako by něco významného očekával.

„Máš ve vlasech jablko,“ odpověděla jsem a začala se smát. Čekala jsem, že se naštve, ale on se jen tak záhadně usmál a sklonil se blíž ke mně. Okamžitě jsem se přestala smát. Srdce se mi rozbušilo rychlým tempem. Ještě víc se přiblížil, pak zrušil malou mezeru mezi našimi ústy a začal mě líbat.

 


Tak co, jste napnutí? Doufám že jo. :) Napiště do komentářů. A když už jsme u toho děkování, tak já bych vám chtěla moc poděkovat za komentáře k předešlým dvoum kapitolám. Pomáhají mi psát. Díky moc. :)

← 9. kapitola x 11. kapitola →



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!