Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 9. kapitola

29.07.2011 (08:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2483×

Zrada

Alex:

Na to, co se dělo o víkendu, bych nejradši úplně zapomněla. Nejenže přijel klan z Denali, ale Charlie se díky jejich přítomnosti přeměnila ve vlka. Celá rodina se okolo ní začala motat - ne že by si toho nějak extra všímala, když měla oči jen pro Aleca -, ale to nebránilo Edwardovi v tom, aby mě při každé příležitosti probodával pohledem, který jasně říkal, že vůbec nejsem dobrý člověk a že si to Seth nezaslouží. Jo, prostě jsem mu to říct nedokázala! Když už jsem se k tomu chystala, vždycky jsem viděla ty jeho oči a nedokázala mu to udělat. Ani tohle ode mě nebylo nejlepší.

Místo vedle mě už tři dny zelo prázdnotou, protože nikdo nechtěl Charlie pustit do školy, aby náhodou nevybuchla. A Alec zůstal doma s ní. Výklad ze zeměpisu mě pomalu a jistě uspával. Když už mi zbývalo jen posledníc pár sil, abych udržela oči otevřené, zavibroval mi v kapse džínsů telefon.

Nadskočila jsem a i přes silný nával energie se ihned zklidnila, abych k sobě neupotala pozornost. Lhala bych, kdybych řekla, že mě ani nenapadlo, že by to mohl být Aaron, protože veškerá část mé existence v to doufala. Už od pátku nervózně kontroluju telefon, jestli náhodou nevolal nebo nepsal. Vždy jsem ale telefon zklamaně odhodila. Rozstřesenýma rukama jsem rozklikla zprávu, srdce až někde v krku, a během vteřiny se zase uklidnila. Byl to jenom Seth. Psal, že mě za chvilku vyzvedne, abych na něj počkala před školou a přišla včas.

Věci jsem zběžně hodila do tašky, přihlásila se a zamumlala něco ve smyslu, že musím jít a bez nějakého zvláštního svolení vypadla ze třídy. Šla jsem si hodit věci do skříňky a když už jsem si myslela, že zámek, který se zase zasekl, rozkopu, někdo mě popadl za paži, otočil svým směrem a hrubě přitiskl rty k mým.

Zastavilo se mi srdce, zapomněla jsem dýchat. Hlavou mi projelo milion lidí, kteří by to mohli být, a na prvním místě byl Seth. Ale když jsem najednou poznala ty hebké, teplé rty, začala jsem Aaronovi polibek oplácet. Upustila jsem tašku, přitáhla si ho k sobě blíž a ruce mu ponořila do hebkých vlasů. Páteční polibek jsem si stále dokola přehrávala v hlavě a myslela si, že nikdy nic lepšího nezažiju. Tohle ale bylo lepší.

Jakýkoliv odstup byl pryč. Hladil mě po zádech a po zadečku a pevně si mě tisknul k tělu. Já mu v tom nijak nebránila.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho mezi polibky. Tiše se zasmál a jeho teplý dech mě polechtal na tváři. Krátce mě políbil.

„Jako bys sama nevěděla,“ odpověděl mi. Šťouchla jsem ho do hrudi.

„Myslím ve škole, nevěděla jsem, že sem dokonce i chodíš.“

„Kvůli tobě bych šel klidně i na konec světa,“ zašeptal.

„Hlavně, že ses mi ozval,“ vyčetla jsem mu a hned toho zalitovala. Připravila jsem se na to, že na mě zavrčí nějakou odpověď, která se mi ani za mák nebude líbit, ale on se jen usmál.

„Ten lístek jsem vypral i s kalhotama,“ odpověděl mi klidně. Hlasitě jsem se rozesmála. Uraženě mě pustil a odstoupil. „Fajn. A teď jsi to všechno zkazila,“ stěžoval si, ale jeho usměv hlásil, že to ani trochu nemyslí vážně. Několikrát jsem se hluboce nadechla, zašeptala omluvu a přitáhla si ho zase zpátky. Hladově mě políbil a přitiskl ke skříňce. Zámek mě tlačil do beder, ale nevšímala jsem si toho. Ani trochu jsem nevnímala okolí a úplně zapomněla na to, proč jsem na chodbě vlastně byla, dokud si ten důvod pro mě nepřišel.

„Alex, kde sakra zase...“ slyšela jsem Sethův hlas, který po hlasitém zalapání po dechu utichl. Rychle jsem střelila pohledem po místě, kde jsem ho slyšela, ale už jsem jen viděla jeho záda, jak zachází za roh.

„Kurva!“ zaklela jsem a odstrčila od sebe Aarona. Rozeběhla jsem se směrem, kudy šel Seth. V hlavě se mi skoro vařil mozek nad tím, co mu teď řeknu. Proč jsem mu to, sakra, nemohla říct ještě předtím, než na to přišel sám?

Dohnala jsem ho až před školou. Už se chystal nastoupit do svého auta, červené Alfy Romeo 8C (kterou dostal od Edwarda jako kompenzaci za to, že bude bydlet v domě plném upírů), když jsem na něj zakřičela: „Sakra, Sethe!“

„Co? Chceš mi snad říct, že to nebylo tak, jak to vypadalo?“ vyštěkl na mě.

Bezmyšlenkovitě jsem mu odpověděla: „Ne, protože to bylo přesně tak, jak to vypadalo!“

„Ještě lepší,“ zavrčel. Pak jeho kamenný výraz povolil a já v něm na okamžik viděla bolest. „Ale proč, Alex? Proč?“ zeptal se přiškrceně. Polkla jsem. Tohle je špatný, hodně špatný. Kdyby na mě alesoň křičel...

„Nikdy tě nenapadlo, že to, co spolu máme, mi nestačí? Že bych chtěla i něco víc?“ řekla jsem mu tiše. Nelhala jsem, ale ke lži to nemělo daleko. Kdyby se tu neobjevil Aaron, klidně by náš vztah mohl fungovat.

„Tak se na to koukni z mého pohledu! Vždyť jsi o patnáct let mladší!“ vykřikl.

„No právě!“ odpověděla jsem mu stejným tónem. „Díváš se na všechno moc racionálně! Vzpomeň si na to, jaký jsi byl, když ti bylo jako mně!“

„To už jsem byl vlk!“ vyštěkl. „Všichni nemají jednoduchý život jako ty!“

„Jednou ale nebudu mít!“ zavrčela jsem na něj. „Sakra, Sethe! Stejně se do tebe jednou otisknu!“ Sakra, to jsem neměla říkat, sakra, sakra, sakra!

„Takže si chceš ještě užít, než strávíš zbytek života s někým, jako jsem já. Fakt bezva, Alex!“ zavrčel a nastoupil do auta.

„Do prdele!“ ulevila jsem si a odkopla prázdsnou plechovku, která mi stále v cestě. Měla jsem chuť zakopat se pod zem nebo zmizet někam hodně, hodně daleko. Jak jsem mohla říct něco takovýho? Jak jsem mohla Setha takhle pitomě ranit? To jsem vážně tak bezcitná? Zírala jsem do dálky, kde před chvílí jako blesk odletěla alfa. Někdo si za mnou tiše odkašlal. Neotočila jsem se.

„Kdybych věděl, že máš kluka, tak bych se od tebe držel dál. Vlastně mě rovnou mohlo napadnout, že holka jako ty určitě volná nebude, protože...“ Přerušila jsem ho mávnutím ruky a otočila se na něj. Slzy jsem měla na krajíčku, ale slíbila jsem si, že se před Aaronem nerozbrečím. Zradil mě můj hlas.

„Nemám kluka,“ zašeptala jsem. „Už ne.“ Na chvíli se zatvářil zmateně a pak mu všechno došlo. Mou tašku, kterou měl hozenou přes rameno, pustil na zem a rozpřáhl náruč. Bez rozmyšlení jsem ho pevně objala. Konejšivě mě hladil po zádech a šeptal mi do vlasů, že všechno bude zase v pohodě. Skoro jsem mu začínala věřit.

Do takového stavu mě nedostalo to, že jsme se se Sethem rozešli, ani to, za jakých to bylo okolností, ale to, co jsem mu řekla. Jak jsem na něj najednou mohla být tak hnusná? Z koutka oka se mi skutálela slza a přistála na Aaronově holém krku.

„Ale no tak,“ zamumlal. „Žádnej kluk si nezaslouží tvoje slzy. I když... kdyby byly kvůli mně, asi by mi to tolik nevadilo,“ dodal. Neubránila jsem si tichému zasmání. Aaron se trochu uvolnil. „Jestli chceš hodit domů, tak stačí říct,“ připomněl mi.

„Já vím,“ zamumlala, „ale nechci.“ Trochu se usmál a odtáhl se ode mě. Obdařil mě širokým úsměvem a řekl: „Tak v tom případě pojď.“

Zavedl mě kousek za školní pozemek, na menší louku. Na louce bylo i teď na podzim sluníčko. Aaron pak na několik minut někam zmizel a vrátil se s dekou, kterou rozhodil na zem.

Mohli jsme tam ležet jak dvacet minut, tak čtyři hodiny. Neměla jsem žádný pojem o čase. Většinu času jsme leželi mlčky, ale občas jsme prohodili pár slov. Jsem mu vděčná za to, že mi nechával dostatek času, abych si všechno dokázala srovnat v hlavě. Občas mě jen lehce pohladil po ruce a mě přišlo, že to dělal jenom pro to, aby se ujistil, jestli tam jsem pořád s ním.

Aaron se na mě otočil a s úsměvem mě pozoroval.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Nic, jenom ti ten zamyšlený výraz hrozně sluší,“ odpověděl.

„Kdybych to mohla říct o tomhle tvém zaujatem výrazu,“ utahovala jsem si z něho. Zamračil se. „Tak ne, tohle je ještě horší,“ opravila jsem se. Uraženě si odfrkl a vzal mě za ruku. Okamžitě jsem se mu vykroutila a než si stihl povzdechnout, přitulila jsem se k němu. Pevně mě objal okolo pasu a políbil do vlasů. To, že jsem právě dokonale zničila veškerý vztah, který jsem měla se Sethem, neznamená, že bych to musela udělat s tím Aaronovým.

O pár hodin později jsem seděla ve žlutém Chevroletu Camaro, v autě, které je už nějaký ten pátek na první příčce mých vysněných autíček, ale momentálně jsem nedokázala ocenit tu jeho dokonalost. Žaludek jsem měla až v krku a i když jsem už pěknou dobu nic nejedla, měla jsem pocit, že brzy vydávím i ten zbytek, co mi v něm zbyl. Aaron se ještě několikrát ujistil, jestli nechci hodit až domů, ale já přemluvila, aby mě vysadil u příjezdové cesty.

„Vím, že to nebylo za nejlepích okolností, ale dnešek byl úžasnej,“ řekl mi tiše. Usmála jsem se na něj.

„Nebyla jsem zrovna nejlepší společnice,“ odporovala jsem mu.

„Byla jsi dokonalá společnice,“ zašeptal. Trochu jsem se začervenala, ale v přítmí auta to nebylo vidět. „Fakt nechceš, abych tě odvezl až k domu?“ ujistil se naposledy. Zavrtěla jsem hlavou.

„Opravdu ne,“ odpověděla jsem mu nekompromisně. „Ale děkuju za odvoz. Vlastně... děkuju za všechno, cos pro mě dnes udělal,“ zašeptala jsem. Usmál se a jemně se otřel svými rty o mé. Hned, co jsem vystoupila z auta, jsem vytočila mámino číslo a za necelých pět minut přijela v Emmově Jeepu. Okamžitě vylezla z auta a pevně mě objala. Jako na povel jsem se rozbrečela.

„Zlatíčko,“ zašeptala mi do vlasů a já jí odpověděla jen dalším vzlykem.

***

Doma jsem okamžitě zmizela do svého pokoje. Setha jsem tam neviděla a byla jsem za to ráda. Nikdo se mě na nic neptal a všichni okolo chodili po špičkách. Charlie zase běhala někde po lese, ale nevěnovala jsem její nepřítomnosti pozornost. Jediný člověk, se kterým jsem za celý večer mluvila, byl táta, když mi přinesl večeři. Seděla jsem na posteli a čučela do matiky. Podnos s jídlem položil na noční stolek a sedl si vedle mě na postel. A objal mě.

„Upozorňuju tě, že jestli se rozbrečíš, tak uteču,“ zamumlal. Rozesmála jsem se. „Vidíš, tohle je lepší,“ usmál se.

„Víš o tom, co všechno jsem mu řekla?“ zeptala jsem se tiše. Přikývl.

„A měla jsi pravdu.“

„Cože?“ zeptal jsem se ho.

„Měla jsi pravdu. Dívá se na všechno jinak než ty. Ty si chceš užívat, on je zralý na to, aby založil rodinu. A to s tím otiskem...“ Pokrčil rameny. „Prostě jsi měla pravdu a on o tom taky ví,“ ujistil mě.

„Je hodně naštvanej?“ optala jsem se.

„Jo, úplně neskutečně zuří, ale na sebe,“ usjistil mě. „No a teď mi řekni o tom klukovi, kvůli kterýmu to všechno bylo,“ dodal.

„No to nemyslíš vážně!“ stěžovala jsem si.

„Ale no tak! Jsem tvůj táta! Víš, jak mě štve, když toho ví Edward víc než já?“

„Jemu jsem to taky říct nechtěla,“ zamumlala jsem.

„No, ale pořád jsem tvůj táta, takže... Kolik mu je, jak vypadá, kde bydlí, co má za auto, protože předpokládám, že on tě přivezl. Takže mu musí být přes osmnáct, takže...“

„Tati, přestaň!“ okřikla jsem ho s úsměvem.

„Mně tu taky nikdo nic neřekne!“ zamručel.

„Někdy ti to třeba řeknu,“ ujistila jsem ho.

„Třeba,“ zašklebil se. Zasmála jsem se. Políbil mě na čelo a s přáním dobré noci odešel. Snědla jsem ji a než jsem usnula, přišla mi zpráva od Aarona, ve které stálo: Jestli se zrovna teď nesměješ, neskutečně jsem selhal. Dobrou noc, Lexie.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 9. kapitola: