Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 7. kapitola

17.07.2011 (07:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1571×

Andělé existují

Alex:

Dělo se toho hrozně moc a já začínala být řádně zmatená. Po patnácti letech jsme s Char zakopaly válečnou sekeru a nejen to - ona mě začala doučovat a já ji zase učila hrát kulečník. Jak říkám, bylo to zmatené. Do toho ještě to neustálé vrkání Charlie s Alecem, a k tomu ještě já se Sethem. I když Seth... taťka nebyl zrovna nadšený, když se o nás dozvěděl. Když to vezmu kolem a kolem, byl hodně, hodně naštvaný - a hlavně, když se v Sethově hlavě dozvěděl o našem prvním polibku.

Nemůžu říct, že bychom spolu vyloženě chodili. Dobře, sem tam něco proběhne, nějaké líbání nebo něco takového, ale k chození to má daleko. Seth si drží stále určitý odstup, a když se pokusím o něco víc, okamžitě z toho vycouvá. Ale, zatím si nestěžuju. Vlastně, rodiče jsou radši, že je to jenom takhle.

Týden s týdnem se sešel a mně nezbylo nic jiného než jít do školy. Zrovna jsme byli na cestě do jídelny, když jsem zjistila, že jsem si peněženku nechala v bundě. Charlie s Alecem si ani nevšimli, že jsem zpomalila, tak jsem je nechala být a začala se prodírat zpátky davem. V rukou jsem svírala učebnice na další hodinu a cestou studovala, co jsme poslední hodinu probírali.

Byla jsem už skoro u své skříňky, když do mě někdo vrazil. Učebnice se mi rozletěly po chodbě.

„Kruci!“ zaklela jsem a podívala se na viníka. „Sakra,“ ujelo mi. On byl... byl... Nedokázala jsem souvisle myslet. Srdce mi vynechalo několik úderů, dech se mi zadrhl. Přede mnou se k zemi sklonil asi sto pětaosmdesát centimetrů vysoký kluk a sebral učebnice, které mi vypadly. Na sobě měl tmavé džíny, bílou košili s krátkým rukávem, jejíž horní tři knoflíky měl rozepnuté, a na krku se mu na tenkém řetízku houpal stříbrný křížek. Měl blonďaté vlasy, které se ve světle žárovek mosazně leskly, a padaly mu do zlatavých očí. Jeho oči nebyly zlaté, jako má třeba Edward. Ty jeho vypadaly přesně jako roztavené zlato. Na jeho tváři, s dokonalými, ostře řezanými rysy, se objevil úsměv.

„Promiň, vůbec jsem tě neviděl,“ řekl příjemným hlasem se silným americkým přízvukem. Úsměv jsem mu oplatila.

„To je v pohodě. Byla to moje chyba, vůbec jsem nevnímala okolí,“ odpověděla jsem mu.

„Nemění to ale nic na tom, že jsem mohl na cestu dávat pozor alespoň já. Mimochodem, jsem Aaron,“ představil se. A napřáhl ruku.

„Alex,“ odpověděla jsem a stiskla mu ji.

***

Následující dny jsem ho už neviděla, ale i přesto jsem ho nedokázala vytěsnat z hlavy. Pronásledoval  mě jako přízrak - zatraceně moc sexy přízrak. Nikomu jsem o něm neřekla - tedy kromě Edwarda, protože si to přečetl v mé hlavě. Zavázal se ale mlčením, že si to nechá pro sebe. Ze všech sil jsem se snažila, aby to na mě nebylo poznat, ale Seth si přece jen něčeho všiml.

„Děje se něco? Poslední dobou jsi nějaká zamlklá,“ ptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Všechno je v pohodě,“ odpověděla jsem mu.

„Nechceš zase přejít do svého stavu nepříjemné Alex a zase na všechny štěkat, že ne?“ ptal se. Zase jsem zavrtěla hlavou.

„Jenom jsem přetažená,“ ujistila jsem ho. „Radši půjdu do postele, dobrou.“ Políbila jsem ho na tvář a zmizela za prosklenými dveřmi pokoje. Měl pravdu, zase dostávám ty své nepříjmené nálady a je jen otázkou času, kdy zase okolo sebe začnu kopat. Nejvíc mě na tom ale štve to, že nevím, proč zase. Předtím to přešlo po polibku se Sethem, ale teď si můžu každý den ověřit, že znova to nepomůže. Nemohlo by to být snad Aaronem? Od pár lidí jsem zjistila, že chodí do třeťáku a nastoupil ten den, kdy jsme se srazili, ale nic jiného o něm nevím.

Dlouze jsem si zívla a zahrabala se do deky. Zítra je zase pátek a u Jednookého Joea alespoň přijdu na jiné myšlenky - pokud Seth nepůjde se mnou.

***

Zápach cigaretového kouře se linul zavřenými dveřmi až ven, ale nevadilo mi to. Zcela paradoxně mi to místo přišlo nezvykle bezpečné - i když je to nejhorší bar široko daleko - a známé. Sethovi jsem dostatečně jemně vysvětlila, že sem jdu s lidmi ze školy, které stejně nezná, takže by mu v téhle společnosti nemuselo být zrovna příjemně. Byla sice polovina podzimu, přesto jsem si na sebe oblékla minisukni, tílko a koženou bundu.

Ve dveřích mě pohltila směsice nikotinu, potu a piva. Slyšela jsem zvuky kulečníkových koulí, cinkání skleniček, klasickou rockovou hudbu a šum hlasů. Najednou jsem si připadala úplně volná. Ať se stane cokoliv, zůstane to uzavřené v tomhle lokále. Všechno vypadalo úplně stejně jako před týdnem, dokonce i rozbitá barová stolička byla stále na stejném místě. Všechno se ale změnilo, když jsem postoupila dál do místnosti. Na místě barmana Joea - bar se podle něho jmenuje, ale i když je to Jednooký Joe, barman má oči obě - stál Aaron. Joea jsem viděla, jak vešel do skladu.

Srdce mi poskočilo. Rychle jsem sklopila hlavu a doufala, že ten můj zásek neznamenal nikdo další. Procházeli jsme k našemu obvyklému stolu, když na mě zavolal.

„Hej, Alex!“ otočila jsem se po zvuku jeho hlasu. Stále stál za barem a široce se na mě usmíval.

„Ty ho znáš?“ zeptal se Jesse přiškrceně. Přikývla jsem.

„Chodí k nám na školu,“ vysvětlila jsem a zamávala mu na oplátku. „Za chvíli jsem tady,“ oznámila jsem jim a vydala se k baru. Usilovně jsem se snažila, aby se mi zklidnil dech, protože s tlukotem srdce bych nic stejně nenadělala. Slušelo mu to víc, než ten první den, kdy jsem ho viděla. Na sobě měl stejné tmavé džíny, ale k nim trávově zelené tričko, které nádherně kontrastovalo s jeho zlatýma očima.

„Ahoj,“ pozdravil mě. „Tebe bych tu ale vážně nečekal,“ podotkl.

„To samé bych mohla říct o tobě,“ opáčila jsem mu. „Nevěděla jsem, že Joe nechá někoho, aby mu myl nádobí. Jakto, že tě zaměstnal? Chodíš přece do třeťáku, ne?“ ptala jsem se. Pokřiveně se usmál.

„Se nějak vyznáš,“ zasmál se. „Ale jo, chodím do třeťáku, ale z minulý školy mě vylili, takže jsem musel opakovat.“ Pokrčil rameny. „Ale stejně, to tě rodiče pustí do takovýho podniku?“

„Když jim bylo jako mně, nebyli to zrovna andílci,“ odpověděla jsem mu. Položil přede mě láhev s pivem.

„Tohle jde na mě,“ oznámil mi a taky si jedno otevřel.

Má původní slova o tom, že se za chvíli vrátím, a že budu hrát kulečník, by teď vyzněla úplně do prázdna. Celý večer jsem seděla na baru s Aaronem. Dozvěděla jsem se o něm pár zajímavých věcí, například to, že se přistěhoval z New Yorku - tím se vysvětluje jeho americký přízvuk - a bydlí tu sám, protože jeho rodiče cestují po Evropě. Nemá doma žádná domácí zvířata, nekouří a má rád zelenou barvu - ostatně jako já.

Okolí jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jsem na rameni ucítila něčí ruku. Když jsem se otočila, viděla jsem za sebou Joshe, který si podezíravě měřil mě i Aarona. Oznámil mi, že už odcházejí, jestli chci jít s nima. Když mi Aaron slíbil, že mě odveze, odmítla jsem. Doma mě postrádat nebudou, tak proč tam rovnou chodit?

Hodiny na omšelé zdi hlásily, že pominula půlnoc a otevírací doba baru vypršela. Pomohla jsem Aaronovi vytřít, a když jsme zvedali stoličky, zeptal se: „Nechceš si ještě dát kulečník?“ Na chvíli jsem se zamyslela. Je půl jedné v noci, nikdo z rodiny mi ještě nevolal...

„Fajn,“ přitakala jsem a popadla tágo.

Po půl hodině všechny kulečníkové koule našly své místo. Aaron se opřel o stůl, zahleděl se mi do očí a zeptal se: „Cena pro vítěze?“

V kulečníku jsem neprohrála asi už půl roku, ale ani mi to nevadilo. Nevěděla jsem ale, jak mu odpovědět - a ani jsem nemusela. Pokřivěně se usmál a odhalil tím své, narozdíl od něho, neúplně dokonalé zuby - jeho levý špičák byl oproti ostatním zubům vystouplý - a přitáhl si mě k sobě.

Stále byl opřený o kulečníkový stůl, takže jsem byli skoro stejně vysocí. Normálně rozum neposlouchám, ale teď, když jsem ho poslouchat chtěla, mi říkal, abych se řídila srdcem - a moje srdce bilo jako o závod. Stále jsem si opakovala, že přece nemůžu, že tohle nemůžu udělat Sethovi, ale když se jeho ruka přesunula z mých zad na zadek a následně pod lem mé sukně, myšlenky na Setha se najednou rozplynuly. Seth vždy vycouval, když byl nějaký náznak něčeho víc, Aaron ale ne. Ruce stáhl zase zpátky a ponořil je do zadních kapes mé sukně. Trochu jsem se na něj usmála a ruce natáhla k jeho krku. Úsměv mi oplatil a přitiskl rty na mé.

Tiše jsem zasténala a přitiskla se k němu blíž. Na rtech jsem ucítila jeho úsměv, který zmizel v okamžiku, kdy se ode mě odtáhl - udělal to jen kvůli tomu, aby se mohl narovnat a posadit mě protější stůl. Zvedl mě s takovou lehkostí, že mi nejdřív ani nedošlo, co vlastně dělá. V okamžiku, kdy jsem dosedla na kraj stolu, sklonil se ke mně a hladově mě políbil. Nohy jsem mu pevně obtočila okolo pasu a přitáhla si ho tím blíž.

Lehce mě hladil po stehnech, zatímco se naše jazyky vzájemně proplétaly. Proti své vůli jsem to na pár vteřin začala srovnávat se Sethem, ale než jsem našla nějaký důvod, proč se nemůže rovnat s Aaronem, zajel mi rukama pod tričko. Trochu jsem se lekla, protože jsem to nečekala, ale hned na to jsem začala cítit jeho studené doteky na mé teplé kůži. Rukou jsem mu zajela do jeho hebkých, plavých vlasů, které ve skutečnosti byly mnohem hebčí, než se zdálo.

Prsty jsem mu přejela po vypracované postavě a on si rychlým pohybem přetáhl tričko přes hlavu. Na okamžik jsem otevřela oči, abych se na něj mohla podávat. Než jsem si tu nádheru mohla vrýt do paměti, začal mě pomalu líbat na krku a polibky přesouval stále dál k mému rameni.

Zazvonil mi telefon. Aaron se po něm natáhl, aniž by rty odtrhl z mé kůže. Neobtěžovala jsem se tím, abych se podívala, kdo mi volá, a hovor přijala. Snažila jsem se dýchat normálním tempem, ale nedokázala jsem to, když mě Aaron stále zahrnoval něžnými polibky.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Alexis, kde jsi?“ zeptal se Edward. Když mě oslovil celým mým jménem, nadskočila jsem. Všichni mi říkají Alex a kámoši Lex, ale nikdo mě neoslovuje Alexis, když není opravdu hodně naštvaný. Hodněkrát se mi už stalo, že mi táta říkal Alexis, když na mě křičel, ale Edward mi nikdy takhle neřekl. Vlastně, nikdy se o mě moc nestaral - do té doby, než věděl věci, které jsem nikomu nechtěla říct. Uzavřelo se mezi námi mlčenlivé spojenectví.

„U Joea,“ odpověděla jsem mu a potlačila vzdech, který se mi dral z plic, když mě Aaron políbil přímo do důlku u klíční kosti. Pevně jsem zavřela oči, abych se mohla soustředit jen na hovor, ale copak to šlo, když mi každým atomem mého těla projížděl elektrický proud? Jestli existují andělé - vlastně proč ne, když existují vlkodlaci i upíři - tak jsem právě jednoho poznala.

„Joe už má dávno zavřeno,“ zavrčel. Slyšela jsem prásknutí dveří od auta. Byl hodně, hodně naštvaný.

„Jsem už skoro na cestě domů,“ zamumlala jsem. Naposledy jsem pohladila Aarona po dokonale vypracovaných zádech a jemně ho od sebe odstrčila. Tázavě se na mě podíval, ale ustoupil. Zavrtěla jsem hlavou a omluvně se na něj usmála. Nechtěla jsem přestat. Klidně bych tu s ním byla celou noc. Rezignovaně si povzdechl a oblékl si tričko.

„Za dvě minuty jsem tam,“ vyštěkl Edward a zavěsil. Za barem jsem našla papír a tužku a narychlo našmárala své tefonní číslo.

„Předpokládám, že už musíš jít,“ řekl. V jeho hlase jsem nenašla žádnou známku emocí. Zrovna uklízel kulečníkové koule, takže jsem mu neviděla do tváře. Papírek s telefonním číslem jsem mu zastrčila do zadní kapsy džínsů.

„Bohužel,“ zamumlala jsem. Otočil se na mě, na chvíli se zamračil, a pak mě krátce políbil. Když mě pustil, sebrala jsem svou bundu a šla ke dveřím.

„Děkuju za hezkej večer, Lexie,“ zašeptal. Srdce mi poskočilo. Lexie? Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl a... líbí se mi to.

„Já děkuju,“ odpověděla jsem mu ve dveřích a zabouchla za sebou. Během deseti vteřin předemnou zaparkovalo Edwardovo Volvo.

„Nikomu o tom neřeknu, ale ty bys to měla říct Sethovi!“ vyštěkl na mě.

„Já vím,“ opáčila jsem mu stejným tónem.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 7. kapitola: