Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 2. kapitola

10.06.2011 (11:30) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1924×

Závislost - Alec

Charlie

Ach jo, další den plný strastí ve škole. Další den, který byl už zase nesmyslný. A navíc svítilo sluníčko, takže jsem musela jet do školy jen s Alex. Alec bohužel musel zůstat doma a hrát divadlo o tom, jak s ostatními Culleny jedou někam do Francie za jejich tetičkou. Pche, do Evropy byl pro nás zákaz. A tak blízko Itálii? Ani náhodou!

Znova jsem vidličkou bodla do nějakého nechutného jídla, které jsem měla na talíři. Byl to nějaký blíže neidentifikovatelný hamburger. Rozhlédla jsem se po jídelně. Nikdo si mě nevšímal, nikdo mě neviděl, nikdo si se mnou nepovídal, nikdo mě neměl rád. Alex na druhé straně jídelny hlasitě debatovala s její partou. Musela jsem svoje nohy držet na místě, abych se k ní nerozešla a nepřipojila se k nim. Alex by mě tam stejně nechtěla... raději jsem se zvedla a šla jsem z jídelny - po cestě jsem se zbavila toho divného jídla (bylo to vůbec jídlo?). Cítila jsem se sama. Stejně jsem to dělala jen já. Neměla jsem být tak nesnesitelná, ale já jsem si prostě vždycky nemohla pomoct. Jediní lidé, kteří mě tu snášeli, byli ale doma. A můj jediný přítel tam byl také. Ach, Alecu, proč se ti nemůžu svěřit? Nesnášela jsem ty chvíle, kdy jsem musela být tak sama. Uvažovala jsem, že bych zapekla tělocvik, ale strach z tatínka mi to nedovolil. Místo toho jsem s nevrlým výrazem zašla do šaten a začala jsem se převlékat. Tělocvik byl jediný předmět, který jsem neuměla dokonale, nejlépe ze třídy. Byla jsem druhá - po Alex. A ta mi to dávala patřičně sežrat. To, že jinak měla trojky a opisovala všechny úkoly, neviděla. Nesnášela mě, říkala mi, že jsem bonzák a šprtka...

Na těláku jsme jen hráli fotbal, prý to musí i holky umět. Bylo to jednoduché. Byla jsem v týmu s Alex. Druhý tým jsme rozdrtily - já jsem svým přesným okem budoucího vlkodlaka viděla všechny rány, které na mě letěly, a nepropustila jsem žádný míč, Alex zase běhala po hřišti se smrtelnou výdrží a kopala jednu ránu za druhou. Jako bychom najednou byly opravdu sestřenice. Ona mě objímala v nadšení, když dala další gól a já jsem ji hlasitě povzbuzovala. Nikdo nám nedal gól - my jich dali dvacet.

Ale potom, co jsme odevzdaly rozlišováky, tak se všechno vrátilo zpátky do normálních kolejí. Po cestě do autobusu se mi chtělo skoro brečet. Alecu! vzlykala jsem v duchu. Milovala jsem ty okamžiky, když jsme byly kamarádky, a potom to bylo ještě horší, když jsme zase byly nepřítelkyně. Vždycky jsem viděla naději, že se budeme kamarádit tak, jako mamka a Kate. Obě jsme jim byly povahově šíleně podobné, tak proč jsou naše vztahy tak jiné? Je to snad tím, že ony spolu prožily opravdu těžké chvíle a my jen blahobyt? Nebo tím, že každá už ve svém srdci měla jiného nejlepšího přítele? Autobus se rozjel. Skákala jsem skoro tak, jako by to byla trampolína a měla jsem pocit, že domů budu muset jít pěšky, protože se autobus rozpadne. Bylo to tak jiné od tichého předení, na které jsem byla zvyklá!

Byla jsem šíleně překvapená, že jsem dojela domů. Skoro jsem nadskakovala štěstím, že jsem konečně doma. A navíc byl pátek! Dva dny se vyhnu nepříjemným pohledům, přeměřování a srovnávání se zbytkem mé upíří i vlkodlačí rodiny. Všichni viděli mojí podobu s tou Jacobovou a Alexinu s tou Paulovou. Jacob byl můj bratr a Paul byl Alexin bratranec a Jacobův bratr. Kate a Sarah byly jejich holky, které se sem nastěhovaly s nimi. Cullenovi byli našimi rodinými přáteli - naši rodiče prý měli společnou firmu na výrobu bot. A všichni Cullenovi byli adoptovanými dětmi obětavých pana a paní Cullenových. Složité!

„Alecu! Alecu!" křičela jsem.

Stál tam tak u piána, opřený jednou rukou o jeho horní desku a zíral na mě, jako bych se zbláznila nebo jako bych sletěla z nebe.

„Ahoj, Charl. Kde je Alex?" zeptal se a usmál se. Sednul si na kraj lavice za piánem a poklepal si vedle sebe. „Zahraješ mi?"

„No, Alex je někde v tahu a na piáno zrovna nemám chuť. Řekni si Edwardovi," pronesla jsem a zamířila jsem si to halou doprava - do křídla vlkodlaků. Nalevo bylo upíří křídlo.

„Když mě to baví od tebe. Vždycky se u toho tváříš šíleně vážně a soustředěně."

Usmál se a cupital za mnou. Obvykle upíři nechodili do vlčího sídla a obráceně, pokud k tomu nebyli přímo vyzváni - na Aleca a na mě to neplatilo. Oba jsme se chodili navštěvovat. Teda spíš on mě, protože mi chodil pomáhat s úkoly a navíc táta mě chtěl mít pořád na očích. Jako bych snad s Alecem chodila či co... a já s ním nechodím. Je to jenom kamarád.

„Hm, tak si to zkus, učit se hrát na piáno od někoho takovýho, jako je Edward," řekla jsem mu, ale usmála jsem se.

„Charlie, já jsem to slyšel!" křičel na mě Edwardův hlas. Slyšela jsem jeho smích.

„Fajn, Alecu. Ale jenom pár písniček - potom půjdu někam do lesa. Můžeš jít se mnou a projdeme se, co říkáš?" navrhla jsem mu. Mezitím jsme dorazili k mému pokoji - jen jsem si tam hodila tašku a zapadla jsem do šatny - Alice si prosadila, aby každý pokoj měl svoji šatnu a koupelnu -, kde jsem na sebe hodila pohodlné jeansy, nějáké růžové tričko s potiskem a jarní bundu.

V hale jsem zasedla za piáno a moje prsty se rozběhly po klávesách ještě dřív, než si Alec stihl sednout na sedačku vedle mě. Snažil se natlačit na kraj, aby mi nepřekážel a poslouchal. Jen jsem se rozhřívala na nějáké velmi jednoduché písni, kterou mi Edward složil na zkoušení, když jsem byla mladší.

„Jakou? Smečku?" zeptala jsem se ho a povytáhla jsem obočí. Smečka - píseň, kterou mi taky složil Edward. Alecova nejoblíbenější. Alec nadšeně přikývl a sledoval moje ruce, jak odstrkují neposlušné černé vlasy, které se mi kroutily po klávesách a znemožňovaly mi tak soustředění. Usmála jsem se a moje ruce se rozběhly. Pomalu vytvářely tóny písně a jemně přestupovaly z rychlého tempa do pomalého a zase zpět.

„Už ti to jde velmi dobře," řekl Edward, který se mi jeho upíří rychlostí objevil za zády. Usmála jsem se na něj, ale moje ruce nepřestaly hrát. Alec seděl, jako by byl zabalený sám do sebe a poslouchal, jako by to byla životně důležitá věc.

„Teď Tyčinky! Tyčinky!" rozpištěla se Alice, která se opřela o futra a také poslouchala. Super, teď každému členovi upíří rodiny i smečky zahraju jeho oblíbenou píseň a zase tu budu sedět až do večera. Tak, jako vždycky.

„Fajn, už to hraju! Už hraju."

A tak jsem zahrála ještě Edwardovi a Belle, Jacobovi a mamince. Potom jsem se nechala slyšet, že mi snad upadnou ruce a že musím okamžitě něco sníst, nebo to odnese Alec a že musím okamžitě odejít nebo se mi ty tóny nasáknou do mozku a ten se mi nacucá, jako houba. Edward se se mnou s úsměvem vyměnil a pokračoval v hraní na přání.

„Jdeme teda ven?" zeptal se Alec, když jsem do sebe naházela dva pytlíčky chipsů a zapila jsem to džusem přímo z krabice.

„Jasně, upíre," řekla jsem a pěstí jsem ho žertovně ducla do ramene. On se rozesmál a jeho dech mi ovál obličej. Měl sice jen něco kolem 170 centimetrů, ale já jsem byla asi o půl hlavy menší. Nevím, kde jsem sebrala takovéto geny, když mám oba rodiče veliké. Vím, že můj děda nebyl maličký. Možná to byla babička, ale máma mi o ní nic nechtěla říkat, a když už mi něco říkala, tak to ve mně vzbuzovalo dojem, že si toho stejně moc nepamatuje... a nebo nechce pamatovat. Najednou mě zaplavil vděk, do jak úžasné rodinky jsem se narodila. Když opomenu to, že se mi rodina mění v obří chlupaté vlky... ale třeba táta má šíleně pohodlný kožich. Pamatuji si, jak jsem tam jako malá vždy usínala. Jak se mi líbilo, když jsem se mu proháněla po zádech a přitom jsem mu rvala chlupy - jemu to nevadilo. Poslušně si hrál na mého koně. Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Vzpoměla jsem si na to, jak nás potom máma vždy hubovala, že spadnu a něco si udělám.

„Na co myslíš?" zeptal se Alec. Viděla jsem jeho zkoumavý výraz.

„Na minulost. O tom, jak je dětství jednoduché... teda až na příšery pod postelí," řekla jsem a rozesmála jsem se. Alecův hlas, který zněl jako zvonečky, se ke mně přidal. Něco hlasitě zaklaplo na svoje místo.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 2. kapitola: