Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 3. Rozhodnutí

07.02.2010 (09:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3296×

ROZHODNUTÍ
(Bella)

Já to musím udělat! Musím! Jak se asi bude tvářit? Co si bude myslet? Už se těším na ten jeho výraz. Představila jsem si, jak se tváří, až mě uvidí. Uchichtla jsem se té představě.
„Co je tady tak směšného?“ A autem se roznesl další jemný a šťastný smích.
„Jen jsem si představila, jak se budou tvářit, až nás uvidí.“ Znovu jsem se začala chechtat a Victorie se mnou. Jen jsme se dál smály, nastavily tváře vítru a užívaly si jízdu. Měly jsme nádherné černé Lamborghini, takové, jaké jsem si vždycky přála. Zítra to bude přesně rok, co mě Edward opustil. Jak Victorie zjistila, přestěhovali se sem. Carlisle pracoval v nemocnici, Esme restaurovala domy a ostatní chodili na univerzitu. Na Darmouth. Rozhodly jsme se s nimi setkat před týdnem. Zavzpomínala jsem:

„Bello! Takhle to dál nejde! Copak na něj nemůžeš konečně zapomenout? Já to dokázala! “ Victorie o mě měla opravdu strach, byly jsme nejlepší kamarádky a já ji měla opravdu ráda.
„Já prostě nemůžu! Když zavřu oči, vidím ho! Když se zamyslím, slyším ho! Prostě na něj nedokážu zapomenout, jako kdyby tu pořád byl a já ho jen neviděla.“ Věděla jsem, že ho prostě musím vidět, musím sním mluvit a vše si v hlavě vyjasnit!
„Dobře! Vy dva si to pěkně vyříkáte! A začni balit! Já se na tebe nemůžu koukat, pořád máš v očích tu bolest!Pořád! Bello, vždyť jsi jako mrtvola!“
„Jo, taky že jsem!“ odsekla jsem naštvaně. „A nikam nejedu!“ oznámila jsem jí vzdorovitě, jako malé dítě.
„Bello, prosím… bojím se o tebe, víš, původně jsem chtěla, abys trpěla. Ale teď tě mám vážně ráda! No tak, holka, vzpamatuj se konečně!“ poprosila mě tiše.
„DOBŘE! JEDEME ZA NIMA!“ rozkřikla jsem se na ni. Ještě ten den nám koupila domek kousek za městem a zabalila všechny věci. Moc jich nebylo. Všechno si koupíme nové.
„Vím, že to zvládneš. Promluvíte si a ty začneš žít. Zjistíš, že tě nemiluje a budeš OK! Jasné?!?“
„Děkuju Vick, mám tě ráda.“ A že mě nemiluje, vím i teď. Jen ho chci naposledy vidět a rozloučit se s Alice. Moji bývalou, nejlepší a jedinou přítelkyní. Vick jsem měla ráda a ona mě asi taky, ale spíš se mnou zůstávala z jiných důvodů. Mám opravdu zajímavé schopnosti.

Ještě před týdnem jsem byla vážně chodící mrtvola. Ale čím víc se ten den blížil, tím šťastnější jsem byla. Věděla jsem, že o mě nestojí, přesto jsem se těšila, až ho zase uvidím. Tak moc mi ublížil! Tak moc! A já ho pořád miluju.
„Ty, Bello…“ zamyslela se Vicky.
„Vick? Nevymýšlíš zase nějaký z tvých potrhlých plánů, že ne?“ musela jsem se začít smát. Byla vážně šílená.
„Bello, opustil tě, nechal tě napospas mě a prostě odešel, jakože nic… “ zašeptala, věděla, jak moc mě to bolí.
„Popravdě, právě jsem přemýšlela, že mu to dám pěkně sežrat!“ Obě jsme vybuchly smíchy, ani nevím proč. Ale ta představa pomsty mě lákala… jo jo, trávím s Vicky moc času. Ale je milá, dokonce se kvůli mně dala na zvířecí, i když trošku švindluje, nemůžu ji to mít za zlé.
„Tak co? Znepříjemníme mu trochu život?“ spiklenecky na mě mrkla.
„Nooo… necháme ho se trochu podusit,“ a vrhla jsem na ni vražedný pohled. Ale to už jsme parkovaly na  široké příjezdové cestě. Za městem asi  osm kilometrů po lesní cestě se najednou rozprostřel nádherný dům. Vypadalo to na viktoriánský styl a trošku staromódně. Ale bylo to překrásné.  Ne moc velké, ani moc malé. Pro nás dvě jako stvořené. Vyskočily jsme z auta, popadly svoje tašky, ale moc jich nebylo a vešly dovnitř. Bylo to tak prostorné a skleněné. Sklo bylo jednostranné. My viděly venku všechno, ale zvenku nikdo nedohlédl dovnitř. Bylo to okouzlující. Pochválila jsem Vicky a ta se jen šibalsky usmála. Vyšly jsme po schodech. Přímo naproti nám byly velké dveře. Obrovská šatna s koupelnou, jak jsem později zjistila. Vedle té jsme měly každá z jedné strany svůj pokoj. Šatna s pokoji byly spojené. Dům jako z pohádky. Vešla jsem do svého pokoje a spokojeně se rozhlédla. Nebyl velký ani malý, takový akorát. A hlavně prázdný. Vybavím si ho sama, pokud tu zůstanu.
„Tak jak se ti tu líbí?“ ozvala se Vicky hned za mnou.
„Je to dokonalé,“ ujistila jsem ji.
„Nezajdeme na lov? Omrknout náš nový jídelníček?“ odfrkla si, nesnášela tuhle stravu, ale dělala to kvůli mně. No přiznejme si, měla mě ráda, ale dělala to hlavně kvůli sobě. Měla jsem opravdu zajímavé schopnosti.
„Jasně!“ vypískla jsem nadšeně, abych jí aspoň trošku spravila náladu. Pozvedla obočí, nechápala moje nadšení, ale okamžitě vyrazila ven a já za ní. Hodila jsem do sebe pár srnek a pumy jsem nechala raději Vicky. Přece jen měla raději masožravce. Líp chutnali. Když jsme se vrátily, bylo teprve odpoledne. Vyrazily jsme na nákupy, musíme si vybavit pokoje a hlavně velkou šatnu!  Obě jsme s Vicky milovaly pozornost. Jako upírky jsme ji upoutávaly automaticky, ale i tak pěkné a odhalující oblečení není nikdy na škodu. Navíc půjdeme první den do školy… Nakoupily jsme toho tolik, že jsme si to musely nechat přivést do domu. Ještě tu noc jsme všechny nové věci naskládaly na správná místa v domě a zabydlely jsme se. Zalezla jsem do svého, nově vybaveného pokoje a vzala nějakou knihu z mé, nyní obrovské, knihovny. Ponořila jsem se do příběhu a snažila se nepřemýšlet o setkání s ním a jeho rodinou…

=>

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 3. Rozhodnutí: