Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 30. kapitola

01.11.2013 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4610×

Kráčíme po světě, kde sestry opouští bratry, kterým osud vyrval z těla duši a nadržení hajzlové píchají lásku existence svým zamilovaným a tudíž nesvéprávným bratrům.

Sourozenecký vztah má být něco dobrého a záští nepoznamenaného.

Tedy, aspoň to někteří nejmenovaní moudří tvrdí. Kokoti.

Všichni už mě víc, než dobře znáte. Jsem Izmael Vogler. Narodil jsem se tisíc let před vaším letopočtem v Jeruzalémě, jehož základy položila má dýchající, živá rodina. Nesmrtelnost a další jisté půvaby mi vtisknul až David – nejmocnější, nesmrtelný zmrd, co pamatujeme. Jeho dar autority z něj udělal krále a my před ním chtě-nechtě padali na kolena a následovali ho.

Že jste ale museli být pořádně vytuněné unikáty, abyste si zasloužili patřit do jeho fanatické, pošahané crew…

Přešlo pár let, respektive pár tisíc let, a já, můj bratr a sestra, jsme se úspěšně oddělili od komunity upírů, co si nechá stát za zadkem taliánské šašky. Všichni se nás báli, ale do čela jsme se nikdy nestavěli. A že bychom mohli s našimi dary, výcvikem a zkušenostmi. No, členství v jedné monarchii nám stačilo. Už nikdy více.

Moje dvojče Edita byla tou nejmoudřejší bytostí pod sluncem a můj ryšavý, starší bratr Jeremiáš dokonalým komplicem pro to dělat ze světa inferno. Žili jsme v harmonii a vzájemně se drželi za ručičku, podporovali naše činy.

Ale jako si lidé myslí, že jsou na zemi, ne-li dokonce ve vesmíru, sami, tak se taky upíři arogantně a ignorantsky domnívají, že to jim patří titul jedinečných, supernaturálních bytostí, jenž jsou monopolem na tomhle nadpřirozeném hřišti. Vyjímaje pár chlupatých individuí, jejichž význam je pro mě tak nicotný a ubohý, že je netřeba zmiňovat. Realita je ovšem taková, že všechno, co jsme znali, narušily bytosti mnohem magičtější, než jsme my sami.

Potkal jsem vílu. Naprosto neobyčejnou vílu, která vynikala i v řadě nymfických zjevení. Královna, co ukradla moji svéprávnost, svrchovanost, suverenitu. Zkrátka výčet synonym pro slovo – nezávislost. A v neposlední řadě mě zabila. Udělal jsem totiž to samé, čeho se potom dopustil i můj bratr. Věnoval jsem svoji podstatu - nesmrtelnost - kurvě.

Gaja byla mocná, překrásná, zlá, egocentrická, vypočítává, perverzní coura. Moje dlouhovlasá verze v sukni. Jednou jsem řekl, že ona je odrazem mě v zrcadle. A já se dívám do zrcadla tak strašně rád. Obdivuji se v něm. A stejně tak jsem obdivoval ji a zamiloval se do ní. Hrob jsem si sám vykopal, když jsem ji představil s velkou slávou tomu, jemuž jsem věřil nejvíc.

Nevím, jak dlouho roztahoval její pavoučí nohy za mými zády, ale pro moje obrovské, nedotknutelné ego to byla tvrdá rána. Především skutečnost, že se do Jeremiáše zamilovala.

Domníval jsem se, že už ten emoční tyátr nemůže být horší, ale můj drahý bratr poslal Gaju velkolepě k čertu, a když hodíte bombu do pekla, můžete počítat s tím, že v bezprostřední budoucnosti ji peklo vyvrhne zpět s porcí plamenů navíc jako bonus.

Pomstila se na někom, kdo se začarovaného kruhu nikdy neúčastnil… Na někom, kdo už hluboce miloval a chystal se na vlastní šťastný život. Edita si odnesla moji zálibu ve vlivných, hříšných cuchtách a Jeremiášův nedostatek smyslu pro diplomacii, eufemisticky řečeno.

Nenávidím fráze o zlomených srdíčkách. Hnusí se mi. Ale potom, co se moje sestra a nejbáječnější žena rozpadla na prach, kus horniny v mé hrudi pukl žalem.

Bylo to tehdy… minimálně tvrdé. Jeremiáš mi přefiknul přítelkyni, ale já mu nikdy neodpustím to, že když Edita umírala, nepřišel. Věděl o svém kapitálním podílu na její smrti a nedokázal se sebrat.

Aby toho nebylo málo, na krku mi zůstal Edity šamstr, Daryl. Roztomilý, vlídný chlápek… Vlídnější, než on, je už jen plíseň na nohou smrtelníků. Slíbil jsem Editě, že se o něj v rámci svých nevelkých možností postarám. No tak… Přísahal jsem na násilí, kurz matky Terezy mi péro nepostaví.

Každý den jsem pak děkoval za to, že mi kolem toho hrdla zůstal viset jako koule, protože se stal mým bratrem a přítelem. Bylo to velmi spontánní a absolutně nečekané. Zbožňoval jsem ten jeho osobitý styl pro entuziasmus.

Téměř se dostávám do fáze, kdy vstoupila na scénu další nechutně zbytečná postava, co jen všechno mrví a tráví děj.

Bella Dixonová. Otravná, uřvaná a hrůzně nedokonalá bytost, která si věčně na něco stěžuje, ale všechno přežije. Přežije i nás všechny.

Vyspal jsem se s tou hloupou osobou, jelikož měla jisté kvality. Ale poněvadž byl její inteligenční kvocient evidentně opravdu zoufalý – co bychom po vílách taky chtěli - zamilovala se do mě. Též se zamilovala do Jeremiáše. To už je tradicí, že žena, co se motá okolo mě, má taky techle mechtle s mým bratrem. Oni dva se měli brát, ale koho to zajímá…

Dosáhl jsem zadostiučinění, když jsem ji v jejich svatební noc několikrát ojel. Všichni jsme si pomstu užili.

Problém – ne, to je silné slovo… Nepodstatný, drobný zádrhel nastal verbálním vylitím jejích citů ke mně. City, jejichž podstata je prudce povrchní, ale přece nás nějak ovlivnily.

Nikdy bych ji milovat nemohl. Bella byla pěkná ženská, ale příliš dobrosrdečná a laskavá, bez královského trůnu. Navíc už nemám možnost milovat jinou, než její o tolik levelů krásnější a proradnější matku.

A protože jsem Izmael Vogler, vysvětlil jsem jí mé stanovisko s grácií sobě vlastní.

Zřejmě se jí to trochu… dotklo.

Amálka si sbalila chleba – ukradla mi auto a oblečení – a sbohem a šáteček. Já jsem byl té lásky, že jsem byl ochoten dopravit své ženami i muži uctívané pozadí do Falayského lesa, abych ji dostal zpátky, kam už patřila. Sice primární účel návštěvy byl poněkud odlišný, ale že jsem se vůbec obtěžoval… Konečně by byl klid. No, když došlo na lámání toho chleba, uvědomil jsem si, že Bella si nějakým, mně záhadným, způsobem místo v mé existenci vydupala a já ji měl rád.

Ale tomu je dnes, šest let po její veselé emigraci, konec.

Já se za ušlechtilou dušičku nevydávám, já na nikoho zřetel brát nemusím. No, Amálka, samozvaný posel dobra, opustila sobecky a bezohledně svého bratra, jehož vlastní duše byla ve fatálním rozkladu a ona to moc dobře věděla. Seberte labilnímu alkoholikovi a vdovci poslední dobrou věc na tomhle zkurveném světě a máte na jeho sebevraždu úspěšně zaděláno.

Ona byla ta, co ho vytáhla na denní světlo. A pak ho tam nechala, aby ho pálily oči, které si už přivykly na tmu. Bez rozloučení se vypařila a on rázem spadnul zpátky na dno.

Začal zase pít a já mu to nebral, v naději, že se jen vrátí do starých kolejí. Že kdybych ho odstřihnul od toho jediného, co tišilo jeho bolest, zabil by se už. Ale stejně to udělal. Tedy, aspoň se o to pokusil.

Vytáhnul jsem ho z vany, kde se mínil, na mol opilý, utopit. Přijít o pár sekund později, jeho srdce už nenaskočilo a i já bych přišel o posledního příslušníka tragicky zredukované party – Drazí a milovaní Izmaela Voglera. Jeho mozek byl ale bez přísunu kyslíku příliš dlouho. Upadnul do kómatu, ve kterém se oddává pokoji a míru přes pět let.

Ale samozřejmě, tohle nejsou jediné, převelice radostné novinky, kterým se v téhle nudné, fádní retrospektivě hodlám věnovat.

Upřímně řečeno nevím, jak Jeremiáš konejšil své trápení a neduhy, a ještě upřímněji – je mi to u prdele. No, jeho laboratorní krysy v Grónsku přišly na to, na co celá nesmrtelná, hroutící se skvadra čekala. Na všem dostupný trh přišel lék. Klíč se skrýval logicky v krvi víly s rezistencí na VSV.

Nastal rok genocidy. Vyvraždili jsme celá hnízda víl, co tu žila. Zapojil se každý upír a společně jsme prošli planetu křížem krážem, dokud nebyl téhle rase v naší sféře definitivní konec. Bylo to zdlouhavé a nebezpečné, ale účinné. Jenže jen na nějakou dobu… VSV se zase objevilo.

Gaja zmizela a já už ji léta hledám. Stejně jako jejího vyvoleného. Přišel den, kdy jsem se musel zase o mého bratra začít starat a zahrnout ho do svého harmonogramu. Zjistili jsme totiž, kdo začal šířit nákazu, a proč genocida nebyla koncem VSV na Zemi. Víly mají v atmosféře sice svinstvo, na které jsme se nikdy neadaptovali, ale samo o sobě by to nestačilo na nezničitelnou, upíří kůži. Nestačilo to na ni celá tisíciletí. Což nám došlo poněkud později…

Až zkřížením upíra a víly došlo ke zmutování patogenů. To super psychopatická dvojčata Gavriel a Tabitha kolem sebe trousily smrtící virus. Děkujeme pěkně.

A co s tím má společného můj bratr? Jeremiáš se propadnul pod zem i s jeho milovaným Gavrielem, aby ho ochránil. Radši potopí celou upíří rasu, než aby vydal svého syna.

Bylo by snadné ho najít, kdyby se nejlepšího stopaře na světě nezmocnil jeden zlý, zlý chlap. Tím se vlastně dostáváme zpět na začátek, a to k Davidovi.

Mstí se pomalu a bolestivě. O to je to otravnější.

Podrobil si celou Volterru, tahá za nitky a občas mi dá nevybíravě vědět, že ho ta blbá kráva probudila, poněvadž jí můj bratr idiot vyblil náš životní příběh.

Jsem obklopený kretény.

I David hledá Gaju. Chce svoje stádo oveček přivést k životu kompletně celé. A k tomu potřebuje vílí královnu, která se příhodně nachází v téhle sféře. Ale já ji našel dřív. Právě dnes.

A vůbec mě to nepotěšilo… Rozkopalo mi to nervy.

Od hradů a zámků jsem prolezl každou zasranou, vymrdanou jeskyni! Strávil jsem kvantum času hledáním jejího kostnatého, malého zadku po celé zeměkouli a potom ji objevím hloupým omylem zrovna tam…

Stačil jeden dotek na oku papírové tašky. Z rychlého občerstvení putoval předmět doličný do uličky, kde jsem se chystal smlsnout na novém majiteli kýčovité tašky s logem firmy. Náhody ovšem neexistují… Všechno to byl osud, k němuž jsem běžel vstříc s otevřenou náručí. Bylo to předem nalinkované a vyšší moc nebo nějaká jiná sračka už usoudila, že je na čase, abych ji našel a události se pohnuly kupředu.

Opravdu jsem se snažil zachovat nějaký druh klidu a míru a nenaběhnout tam… Počkat si aspoň na konec pracovní doby… Ale slova jako klid a mír jsou mi poněkud neznámá a já trpím xenofóbií.

„Rozkošné,“ pronesl jsem tiše u stojanu s višňovými a jablečnými taštičkami. Jablečné mi ladily k zelenému obleku. A tak, když se na mě otočila, měla po šesti letech dokonalý, harmonický vizuál jejího ex.

Krátce jsem ukázal sněhobílé zuby.

Pootevřela svá plná, růžolící ústa. „Do hajzlu.“

Mihnul jsem se k ní a popadnul ji za zápěstí. Ruku až po loket jsem jí vrazil do vroucího oleje mezi fritující se hranoly z brambor.

„Takhle se budeš smažit v pekle,“ přecedil jsem skrz zatnutou frontu vztekle do jejího bolestivého řevu. Pod svojí vlastní kůží jsem cítil, jak se ta její praží a ruka se pokrývá puchýři. „Drž mi tam místo, Gajo.“

Zvedl jsem ji za labutí krk nad zem, nevědíc, co z ní vyrvat jako první. Lákalo mě srdce, ale to bylo hloupé klišé. Ona vytrhla srdce mně, tak teď já jí – no, koho by to napadlo? Chystal jsem se být kreativnější, než rozšířila své zářivé, zelené oči.

Nehledě na to, jak moc jsem ji nenáviděl, nehledě na to, že obrátila moji existenci v prach a mojí věčnosti se vysmála do ksichtu, miloval jsem ji.

Z téhle chvíle jsem veřejně a i v mé hlavě vyzdvihoval jen to, že zabiju svini, co je synonymem ke slovu katastrofa, a může za rozklad mě samého a vztahu s mými sourozenci. Nic mi nebylo dražší, než Edita a Jeremiáš. Dokud moje sestra nezemřela pravou smrtí a Jeremiáš neohnul právě tu, jejíž hrdlo teď drtím v rukách. A přemáhám se, abych v tom pokračoval.

„Nemůžu se ti dívat do očí, když tě zabíjím,“ poznamenal jsem otráveně a pustil ji na zem. Modřiny se nekonaly, poněvadž byla o čtvrt metru větší než já a těch pár centimetrů nad podlahou, co se mi podařilo vykouzlit, jí moc nenatluče.

Padla přede mnou na kolena a držela si krk, který jen vzkvétal. Kašlala a z očí se jí valily slzy. Herečka…

No, ty velice nevábně vypadající popáleniny druhého stupně… Dejme tomu, že jednou v životě má nárok na zbytečnou vlhkost v očních jamkách.

Královna Aurewenu a počínající anorexie přibrala a ostříhala si vlasy. Pletenec jí už nesahal po kotníky, ale jeho konec se houpal mezi lopatkami. Vypadala vlastně zdravě, pokud by ovšem byla člověkem. Když jste ji jednou viděli sedět na slunečním trůně ve zlatých šatech a s korunou na překrásné hlavě, obklopenou těmi havraními, tančícími prameny zářivých kadeří, věděli jste, že tohle je pokraj smrti. Lidská dimenze ji zabíjela pomalu, ale jistě. Být všední pro ni nebylo normální. Nepřirozeně zelené oči byly jedny z mála stop po té, které jsem hloupě věnoval nesmrtelnost.

„Musím uznat, že to od tebe bylo chytré,“ promluvil jsem potom, co jsem si přestal měřit její zbytky, a rozhlédnul se po rychlém občerstvení. „Královna obrací rouškou tajemství zahalené masokombináty a solí hranolky… Aspoň z malé části to dokázalo překrývat tvůj pach a nikdo by tě tu nehledal.“ Její vlastní pach, který kdysi býval něčím nadpozemským, byla teď jen ztracená legenda opředená smradem spáleného oleje.

Do hajzlu, musím ji zabít… Všichni její potomci jsou povraždění a nemá nic – sem jsem ji chtěl dohnat. A dohnal. Tudíž nemám výmluvu proto, proč její plíce stále expandují a kontrahují.

Myslím, že se příliš bojím agónie, která jisto jistě přijde, až naposledy vydechne. Ale mě stejně už nic dobrého nečeká. Pokud přidám na tu hromadu hnoje další plnou lopatu, nic se nestane.

Pravděpodobně se totálně psychicky zhroutím, ale to není podstatné.

„Buď tak laskavá, ohni takhle hlavu,“ požádal jsem ji překotně, chytil ji hrubě za temeno a nastavil ji jako na špalek. Chvátal jsem, aby to bylo za mnou. Zvednul jsem ruku nad její krční obratle a probodával očima místo pod axisem a atlasem. Zatnutá dlaň mi komíhala sem tam.

Setnout hlavu ženě, na které stojí svět chlapa, je jen pro dobré, chladnokrevné vrahy na úrovni… někoho, jako jsem já.

„Dělej a zabij ji, kurva!“ zaječel jsem sám na sebe, mírně hysterický. Hlas mi vyskočil do závratných výšek.

Dokážu ji zabít. Zabiju ji… Teď.

Ani moje city k ní, hluboké jako nekonečná propast, se nevyrovnají tomu, co všechno udělala. Převáží to a stáhne moji ruku, moji gilotinu dolů.

„Vím, jak probudit Daryla,“ vykašlala ve chvíli, kdy se moje veškeré přesvědčení houpalo jak bláznivé pouťové atrakci, ze které lidé kolem sebe trousí zvratky.

„Omluv mě. Říkala si – vím, jak probudit Daryla? Prosím, pověz mi, že nebudeš takhle hloupě lhát vteřinu předtím, než ti useknu hlavu,“ zasyčel jsem otráveně.

„Je to pravda! Aurewenem protéká řeka Néco. Má… regenerační účinky obrovského rozsahu. Sama jsem z jejího břehu několikrát pila.“

„Dejme tomu, že je to pravda. Víly mají magii. Ale do Aurewenu se nikdo nedostane, tudíž, vaše veličenstvo, vykoupení se nekoná.“ Znovu jsem zvednul ruku do výše a hodlal konečně zaříznout jeden osud.

„Dokážu se spojit s Tabithou!“ vykřikla a já zavrčel. To snad není možné…

„Gajo, nelži mi!“

„Přísahám!“ sípala, stále tváří k zemi. Celá se chvěla.

„No, to má ovšem velkou váhu.“

„Je to tvoje poslední naděje na to, jak ho vzbudit, Izmaeli,“ oslovila mě jménem a dokonce s hebrejským přízvukem, a to mě probodlo skrz naskrz. Aby dílo dokonala, zvedla hlavu a s ní i ty zelené oči. „Daryl je jediný, na kom ti záleží. Všechno, co potřebuješ, je ta voda. A já ti ji obstarám.“

Nemůžu zadupat do země vyhlídku na to, že Daryl zase otevře svá něžná, citlivá ústa a pošle mě do věčných lovišť po svém. I kdyby lhala, to si nemůžu dovolit.

„Uvědomuješ si, že ti ale stejně tu hlavu urvu? Nezáleží na tom, kolik členů mé rodiny zachráníš nebo kolik postavíš vodovodních systémů a škol v Africe. Zabiju tě, Gajo. Tomu se nevyhneš.“

„Desiderie a Aurelie ti předpověděly, že zemřeš, že?“ konstatovala jako správná svině s úsměvem, aby vybruslila z předchozí konverzace.

„Nepotřebuji dvě fazolky oblečené jako šlapky, abych věděl, že zaklepu bačkorami. Oba dva, Gajo, zemřeme. Na tu představu si zvykej. Prospěje ti to,“ slíbil jsem jí a popadnul ji za uškvařenou paži. Skřípala bolestivě zuby a já se pousmál.

„Vyléčím ti ty nevzhledné popáleniny,“ navrhnul jsem tiše. Kapala z toho zlomyslnost.

Hrdlo se jí stáhlo a obočí vylétlo vzhůru.

„Ne! Izmaeli, prosím!“ hýkala a snažila se mi vytrhnout. „Prosím, ne. Nedělej to,“ rozbrečela se a zase se hroutila na kolena, protože věděla, co bude následovat.

„Bude to pálit jen chvilku,“ špitl jsem s ústy naplněnými jedem. Brzy na to se do okolí začal nést srdcervoucí, drásavý řev. Z chvilky se staly desítky minut utrpení, kdy kůže syčela a praskala, jed si propaloval cestu škárou, zatímco mně svitla nová naděje, že Daryl bude žít.

Možná se při té příležitosti dozvím, jestli Amálka ještě stále žije, anebo má manžela a spoustu adoptovaných dětí… Ale koho to zajímá?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 30. kapitola: