Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 26. kapitola

08.09.2013 (16:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4519×

Úžasnej trailer od DyDy, který ještě jednou moc děkuju, protože měla hrozně moc práce s tím, splnit každej můj požadavek a rozmar. Dávám ho na začátek, protože já sama nemám ráda tyhle věci na konci kapitoly - přehlušujou ji a i ten konec, kterej bejvá často důležitej. Budu ráda, když se na něj podíváte a okradu vás tak o minutu života. :D

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejvíc sexy zmrd?

Pozvedl jsem jedno obočí a usmál se na sebe v zrcadle.  Taky jsem jediný, kdo za to stojí – za můj mimický projev. Jak smutné. Jak egocentrické. Jak perfektní…

V noci jsem byl ten, kdo oprášil Chammurapiho zákoník. Oko za oko, víla za vílu, vagína za vagínu.

To povlečení, kde byla rozteklá ona i já a pěkně se to mísilo, asi zabalím a pošlu expresem bratrovi jako suvenýr. Tak dlouho jsem ho ničím neobdaroval a tohle je prezent za všechny prachy. Jeho dárek, moje satisfakce.

Ošukal jsem ji potom, co mu řekla, že je zasraný lhář. A ten pocit zadostiučinění, co ve mně rostl a rostl každou další hodinou, byl lepší, než jsem si představoval. Od radosti a bohatě živené zlomyslnosti jsem mohl vzlétnout.

Hřebenem s vrstvou gelu jsem si projel blond kštici a pár sekund se ještě obdivoval. Ale měl jsem hlad a chci se stihnout najíst, než vyjde Slunce. Mělo se totiž dneska rozbřesknout. A rovněž si dám další kolo s nějakou pěknou ženskou s pořádnýma kozama a zadkem. Měl jsem v posteli čtyři hodiny Amálku a teď to chce obměnu. Věci jsou krásné především rozmanité.

Vzal jsem si sako a vesele skákal po schodech dolů. V tak dobrém rozpoložení mě nikdo nezastihnul celé století. Ten, kdo dneska zemře mojí rukou, to bude mít buď šíleně bolestivé, protože dostanu chuť si hrát, anebo naopak v rámci možností příjemné, jelikož a poněvadž propůjčím kus mé dobré nálady poctivým, kanadským plátcům daní.

Ale všechno moje rozjařené poskakování po baráku skončilo, když jsem otevřel dveře a ten idiot překročil práh domu. Mého domu. Prorval se kolem mě a na následky ohled nebral.

„Cos jí udělal?“ vyprsknul na mě sexuálně frustrovaný, ryšavý kamarád Amálky dřív, než jsem stačil já zeptat, co tu, kurva, dělá on.

Být jím a sto let nezasunout, taky lezu všem v okolí padesáti kilometrů na nervy. Ale jeho jsem extra nesnášel stejně jako on mě. Já prezentoval všechno, co nenáviděl. Viděl mě jako jeho antonymum – na to nemusím mít ten jeho protivný dar, abych to věděl. A já na něm zase nemohl vystát ten jeho protažený ksicht, směšné vlasy, moralizování a existenční ideály.

„Komu?“ odvětil jsem lhostejně a nehnul ani brvou. Zato on vypadal, že po mně skočí. To může samozřejmě zkusit. Bude sranda. Už jsem dlouho žádného stoletého caparta nesrovnal do latě.

„Belle!“

„Neznám žádnou Bellu.“

„Pro tebe Amálka.“

„Jo, tahle… Je mi líto, ale právě jdu mrdat makovou panenku,“ poslal jsem ho pohádkově do hajzlu a vydal se znovu ke dveřím. Popadnul mě za rameno, a to neměl dělat…

Otočil jsem se a chtěl ho popadnout za zápěstí, ale přečetl si moje úmysly dřív, než jsem to udělal. Stáhnul ji, vymrštil druhou a chystal se mě chytit pod krkem. Tím se ke mně přiblížil víc, než mi bylo milé a dal čas, abych ho nakopnul pod holeň. Když padal na jedno koleno, rukou jsem se rozmáchnul, praštil ho rozevřenou dlaní do spánku, a tak poslal blbečka k zemi.

Prásknul bokem o zem a prorazil hlavou podlahu. Já teatrálně zazíval.

„Mě učili bojovat ti nejlepší, příteli. A abych se vyjádřil se vší skromností… Jsem přirozený talent. Tudíž nevstávej nebo mě opravdu rozlítíš. Bolestivější, než o hlavu přijít, je ji zase lepit nazpět,“ garantoval jsem mu. Seřezat tyhle písklata bez drezůry je prosté. Nikdy v existenci nebojovali na život a na smrt. Nechávají Volturiovy tvořit jejich svět a žijí si jako prasata v žitě, chránění bandou šašků s šíleným, italským akcentem. Nic z upířího života nezakusili a podle toho to pak taky vypadá. Měli je hodit do vody už jako novorozeňata, aby se naučili plavat. S námi se nikdo takhle nemazlil a nestál nám za zadkem.

Začal se zvedat a já mu došlápnul na krk. Syčel a prskal skrz vyceněné zuby, kocourek.

„Ty mrtvý lež a nevstávej,“ citoval jsem ze sbírky básní a zakroutil nohou, abych ho ještě víc vklínil do podlahy a betonového základu. Už je to tu stejně rozbořené.

„Pánbůh ti věčný pokoj dej,“ dořekl někdo, koho bych tu normálně rozhodně nevyžadoval.

Ale je tu jistý opar vůně vznášející se ve vzduchu…

Vzhlédnul jsem k Jeremiášovi v otevřených dveřích a ústa se mi roztáhla do potměšilého, jedovatého úsměvu.

„Jdeš pozdě. Párty už skončila, bratříčku. Můžeš akorát uklidit.“ Metaforicky řečeno.

„Co jsi Belle udělal?“ odsekl, evidentně bez nálady na moje metafory. Vítr vál špatným směrem. Hned by věděl, co jsem Amálce celou noc dělal. Pustil jsem Edíka a věnoval svoji kompletní pozornost Jeremiášovi.

„Urval obě nohy a jednu jí nacpal do… Moment. To byla jiná Bella. Ty pravděpodobně myslíš svoji snoubenku. Ovšem, oprava. Ex-snoubenku,“ zvýraznil jsem se škodolibostí rozplývající se na jazyku.

Zavrčel a vrhnul se na mě. Popadnul mě za sako a vycenil mi zuby do tváře. „Co si jí…“ V ten moment byla ve tváři upíra vidět emoce. Vytřeštil oči a ustoupil ode mě, jako kdyby dostal ránu. „To ne... To neudělala,“ vydechl spolu se vzduchem, který ochutnal. „Ne, bylo to jen včera, co…“

„Vybral sis vílu, Jeremiáši. Jsou jako lidi, nemůžeš s nimi mít plnohodnotný vztah… Zaprodal si svoji nesmrtelnost kurvě.“

Zakroutil hlavou a podíval se nad moji hlavu – na strop. Hned vyletěl nahoru, aby se přesvědčil.

Idiot. Mám ji na sobě všude – táhne to ze mě víc, jak z luxusní, francouzské parfumerie a on se musí přesvědčit, že mi jeho Bellinka dala.

Nemohl jsem si nechat ujít jeho zklamání a pocit zrady. Vyběhl jsem za ním do ložnice, abych viděl, jak rozrazil dveře. Před sebou měl tu zválenou postel a na ní vylité tekutiny pramenící z rozkoše, která zase vyvěrala z pomsty. Všechny ty prameny vytékaly z jednoho zdroje, a to dne, kdy jsem mu představil Gaju.

Jeremiáš přešel k boku postele a civěl na zlaté povlečení. I bez úrovně naší optiky by toho viděl dost. Takhle ale víc, než dokáží jeho nervy zvládnout.

„Ó, né! Nalezeno místo činu jest,“ pronesl jsem poeticky a kopnul do úlu rozzuřeným, africkým včelám.

Popadnul kovový rám levé strany a vyhodil postel s řevem do vzduchu. Dvakrát se otočila okolo své osy a pak na narazila matrací do stěny, ve které se zasekla oběma konci. Polovina ložnice v hajzlu.

„Ty jsi spal s mojí přítelkyní v den naší svatby?“ Vsadím se, že věděl, že chci Amálku využít, abych se mu pomstil, ale přesto ho prošpikoval šok. Velezrada, milosti. Nevěřil tomu, že by mi Bella dala.

Pomalu jsem se rozešel k němu a začal mu odpočítávat chyby na prstech.

„Tak za prvé – není to už tvoje přítelkyně. Za druhé – svatba se nekonala, takže koho to zajímá? A za třetí…“ Postavil jsem se před něj a položil mi ruku na rameno. K jeho obličeji se můj přiblížil tak, že se naše nosy téměř dotýkaly. „My jsme spolu nespali. My jsme šukali. A jak. Víš, kolikrát se udělala, bratříčku? Měla s tebou někdy několikanásobný orgasmus? A málem bych zapomněl… Ženská ejakulace je zázrak, co? Taky jsi v ní tak dlouho hledal ten správný bod?“ básnil jsem tiše s čirým potěšením a pak mu zvednul provoněný ukazovák a prostředník pod nos. Zavrčel jako běsný a já se začal smát. On tak trpěl… Miluju ten pocit, co se mi během toho rozléval mramorovým tělem.

Škrtnul jsem zápalkou. Nechť vzplane oheň…

Napálil mi takovou pěstí do břicha, že okamžitě nad pupeční jamkou poprskalo a já se měl ohnout v bolestech, ale uštědřil mi dva tři pravé háky přímo do nosu, ze kterého mi tím udělal prášek do pečiva. Lítaly ze mě kusy kamene do všech stran a já padal na lopatky.

Jeremiáš nebyl žádné páže. Byl dokonce starší, než já. On to uměl a teď byl nasraný v epických rozměrech. Mohlo by se stát, že mě zabije. Viděl jsem mu to na očích, kde bublal vztek na bodu varu. Cítil jsem, jak mi praská hlava napříč k týlu potom, co si na mě sednul a mydlil mi do ksichtu jednu za druhou.

„Zkurvysyne! Měl jsem ti šlápnout na hlavu, když ses měnil!“ syčel. Chtěl jsem mu chytře říct, že káže vodu, ale pije víno. Svým nekonečným pokrytectvím ve mně vzbudil moje vlastní vražedné myšlenky.

Ale pomalu jsem neviděl, chyběla mi půlka obličeje a narušil mi nějak řídící centrum, poněvadž mě sklátila částečná paralýza. Věděl, kam přesně v ksichtu bouchnout – jakou kost, kam zarazit, aby tím ochromil nemrtvého soka.

No, ať bych si přál právě v téhle chvíli zemřít sebevíc – nechat se jím rozsekat na oblázky, které by spálil, abych se dohromady už zpět nedal – nezabije mě. Jak to vím? Znám svůj osud a tohle není ono.

Přestože bych možná chtěl…

A možná taky ne… Otázka samotného bytí je moc složitá na někoho, komu se v základech otřásá orgán důležitý pro samotné myšlení.

„Vážně rád se dívám na to, jak dáváš přes hubu zrovna jemu, ačkoliv vás nemůžu vystát oba, ale jestli ho zabiješ, neřekne nám, kde je Bella. A on něco určitě ví. Je poslední, který s ní mluvil… Navíc… Bella mu věří,“ dostal ze sebe ztěžka. Ten odpor, s jakým to řekl, jsem ještě dokázal absorbovat i já. „Proto požádala jeho, aby ji odvedl.“ Jeremiáš se zastavil – soudím podle posledního kontaktu jeho pěsti s mým… Obličejem se to nazývat patrně nedá. „Izmael jí nelže a vždycky měl vyložené karty na stole. Nemohla o něm zjistit nic horšího, než co už o něm ví.“ Myšlenky jí nečte, ale logicky - už jako člověk dokázal číst v ostatních i bez toho aktivního daru. Už i jako člověk byl příšerně otravný se svým všeználkovstím. Ale stejně ví velké hovno.

„Byl tam Daryl. Její vlastní bratr.“

„Bella jednala přesně podle modelu zhrzené ženy, která má na dosah někoho jako je on.“ Asi mě.

„Jak to mohla udělat?“ zamumlal zdrceně. Přes regenerující se oči začínám vidět jeho zoufalý ksicht a je to pastva.

„Pominu-li to, že není upír a vezmu v potaz, že jsi někomu tak upřímnému a bezelstnému, kdo ti dal své srdce na dlani, zničil vysněný den a to čisté srdce zlomil, myslím, že docela jednoduše,“ řekl mu Edward, zvaný dobrotivý, na rovinu. Mluvil o ní podivně. No, minimálně zvláštně na kamaráda Edíka. Ale on je divný celý, takže ať si s upřímností a bezelstností třeba zatopí v krbu.

„Byla to jedna lež a zahodí kvůli tomu celý náš vztah… Moji existenci? Protože to ona moc dobře ví…“

„A ty bys měl zase vědět, že Bella není žena, která by si nechala líbit, že jí lžeš…“

„Hele, nech si těch tisíc rad plus jedno moudro o Amálce. Mě to nezajímá. Pakliže ji tak dobře znáš, najdi si ji sám a mě nadále neobtěžuj,“ vstoupil jsem do konverzace, když jsem měl čím zase tvořit slova a nakonec i artikulovat. Ošil jsem se pod Jeremiášem a chtěl ho ze sebe shodit. „Slez ze mě,“ sykl jsem tiše a chtěl ho ze sebe shodit, no, praštil mě do čela a já padl zpátky. Nechal jsem ten barák kvalitně postavit… Podlaha se pod námi ještě nepropadla do prvního patra.

„Je mi jedno, co se mezi vámi v tomhle pokoji stalo. Chci ji najít a chci vědět, že je v bezpečí,“ zasyčel mi do tváře a držel mě pod krkem. Tihle zamilovaní upíři… Nepříčetní a omezení. Jejich existence už ani nepatří jim… Protože cennější, než nesmrtelnost, je věčná láska. Bez ní je nesmrtelnost poušť, která se jen dál rozšiřuje, jak okolí dezertefikuje.

„Technická – stalo se to i v autě. Jo, a tohle… Něco mi říká, nějaký tichý hlásek v mé obrozené hlavě, že bych ti měl prozradit sladké tajemství. Bella nikdy nebude v bezpečí, jelikož její nejhorší nepřítel je stále s ní. Není psychicky v pořádku, zřejmě.“

„Co to meleš za sračky zase?“ odsekl znechuceně.

„Je sama sobě hrozbou. Normální žena, která na vlastní kůži okusila moje zájmy ve sbírání porcelánových prasátek, cibuláků nebo mučení a ubližováním všemu živému i neživému, by mi nehynoucí lásku nevyznala.“ Teď a tady do něj uhodil blesk – aspoň tak vypadal. Jeho stisk ruky kolem mého hrdla zesílil.

„Lžeš,“ pronesl s jistotou.

„No, přiznávám, že to adjektivum nehynoucí jsem si přidal já, aby to bylo efektivnější, ale jinak ti do řemesla nefušuju. Řekla – já tě miluju, Izmaeli. Celkem jasně a zřetelně… Překvapení!“ zvolal jsem a jedovatě se zachichotal.

Jeremiáš vzhlédnul k Edwardovi, který na mě chvíli civěl, a pak přikývnul.

„Mluví pravdu… Kromě toho, ty city v ní přetrvávaly už hodně dlouho dobu. Snažila se je korigovat kvůli tobě a opravdu se jí to dařilo, přestože ji to ničilo. Ale včera si nezbořil zeď mezi ní a Izmaelem. Ty jsi strhnul zeď mezi ní a jejími city k Izmaelovi,“ pověděl se vší vážností další moudro a já zavrátil o zlomek hlavu, abych mu viděl přímo do očí.

„Hele, otevřená encyklopedie Amálky od nezkažené duše až po čisté srdíčko, ty si jí nějak všímáš.“

Jeremiáš ze mě náhle sám slezl na zem a zůstal na ní sedět s pohledem upřeným do prázdna. Nechal jsem ho v klidu trpět a postavil se proti tetičce Wikipedii. Velký sen všech plagiátorů kvalitních referátů a seminárních prací.

Měřil si mě ztemnělýma očima jako samotného Satana. Jsem polichocen.

„No?“ pobídl jsem ho, ale zpětná vazba stagnovala. Aspoň ta, co mě zajímala.

„Bella volala Darylovi. Byla úplně mimo, jako kdyby prožila příšerný šok.“

„Jak napínavé. Má to i konec?“ optal jsem se s přehnaně hraným zájmem se špetkou ironie.

„Pořád opakovala, že se vrátí domů. Daryl jel do jejího už dávno vypáleného domu. Jeremiáš to slyšel taky a z jeho mysli jsem si přečetl, že Bella moc dobře ví, že ten barák je srovnaný se zemí a na hřbitově má slečna Swanová svůj epitaf a urnu. Takže musíme vědět, co přesně se stalo, abychom věděli, kam šla.“

Proboha, to bylo jasnější, než Halleyova kometa. Tupci.

Přistoupil jsem k Edwardovi na neúnosně blízkou vzdálenost a pokoušel se to z něj vyčíst jako on čte z ostatních. Jeho smýšlení mě zajímalo mnohem víc, než cokoliv jiného v tomhle momentě.

„Co je tobě, kurva, do toho, kde se Amálka courá?“ zamumlal jsem podezřívavě a analyzoval každý mikrometr jeho tváře.

„Jsem její přítel. A dlužím jí to,“ odpověděl neochvějně. Ale já mám za bratra největšího lháře, co po planetě zemi chodí. Amatérské lži poznám.

„Kecy v kleci.“

„Tvá nedůvěra mě opravdu zraňuje. A nyní přestaň být prvotřídním hajzlem a ukaž mi, co se stalo.“ Snažil se mi hrabat v hlavě a najít vše potřebné, ale já mu vystavil jen to pro něj nepoužitelné.

Odstoupil ode mě. Z hrudi se mu linulo tiché vrčení.

„Trocha kompromitující materiálu,“ okomentoval jsem to s podlým úsměvem a dál promítal dnešní noc na velkém plátně s HD rozlišením. Celé Bellino tělo mýma očima z každého úhlu pode mnou, nade mnou, přede mnou…

„Přestaň!“ přecedil skrz zuby.

„Chtěl si vědět, co se stalo, tak teď už to víš. A teď se jdu najíst. Sám. Vy dva si ale hrajte. Jen mimo můj dům. Mazel tov,“ popřál jsem jim a otočil se k odchodu.

„Bez tebe ji nenajdeme,“ varoval mě Edward. Vážně mě?

„Mně je úplně jedno, kde si Amálka líže rány nebo s kým zase šuká. Ať třeba sjede z mostu… I ty mě zajímáš víc, než ona,“ řekl jsem mu, podíval se na něj přes rameno a přeměřil si ten jeho věčně protažený ksicht. „No, to zase ne.“ Prošel jsem rámem dveří a chtěl zmizet.

„On ji miluje.“

Zastavil jsem se uprostřed kroku a pomalu se obrátil čelem k Jeremiášovi. Edward přeskakoval pohledem z jednoho na druhého jako opařený. Já na tom nebyl o nic lépe.

„Prosím?“

Bratr ke mně vzhlédnul. „Miluje Bellu. Proto se o ni tak stará.“

„Jak ty to víš?“ hlesl Edward. Tím to přiznal. Do hajzlu!

„Nejspíš si ověřoval, jak moc jsi pro jeho anděla bezpečná hračka. Nakecal ti, že je tvůj nejlepší přítel nebo podobnou sračku, a že se mu chceš svěřit. Pak ti to z hlavy zase vymazal… Zkurvené, vílí hádanky! Až se přítel víly zamiluje… To nemohla říct – až se přítel do víly zamiluje? Přidat jediné slovo?! Líné, nespolehlivé bytosti,“ mumlal jsem si pod nos rozčíleně. „Musíme najít Amálku,“ oznámil jsem.

„Ještě před pěti sekundami si dal jasně najevo, že ji hledat nebudeš, protože je pro tebe naprosto nedůležitá.“

„Za prvé – v podstatě ji hledat nebudu, když vím, kde je. Za druhé – není pro mě naprosto nedůležitá. Ta Rusalka mi musí otevřít portál. Kdybyste ji vy dva blbečci na bílých koních vážně znali, věděli byste, že tím domovem myslela Aurewen. Jediné místo, kde se cítila skutečně doma. Jediné místo, kde nejsou upíři, co jí kurví život,“ pronesl jsem s tradičními dávkami jedu a ironie, poněvadž z bezedné studny to vždycky poteče proudem.

Zároveň jsem se nad svými vlastními slovy pozastavil. Přirozeně z nich vyplývalo, že ji znám ze všech nejlépe. Ani nejlepší přítel, co nad ní evidentně slintá už měsíce, nebo snoubenec, se kterým prý duševně souzněla… Dokonce ani její vlastní bratr. Jak ji můžu znát lépe, než její nejbližší, co na ni shlížejí s láskou a respektem? Kdy se to stalo?

***

Mám tu skutečně příjemnou společnost. Jednoho panice a pak taky lháře.

„Kdo ji půjde zachránit?“ zeptal jsem se a civěl na dveře sushi baru. Mohl bych osvětlit Jeremiášovi, že naproti v kavárně jsme si to s ex-snoubenkou užili. Dva jazyky v krcích se sice nevyrovnají mé rozházené posteli a promíseným pachům, ale každá kapka oleje do ohně dobrá. Zvlášť pokud ten oheň hoří pod zadkem tak emocionálně nevyrovnané bytosti jako je upír. „To bylo na vás, pánové,“ musel jsem v nich podnítit reakci a stočil pohledem doprava a potom doleva, abych si je změřil. Zírali tam, kam já a hlavně vůbec nic nedělali.

Dohnat Amálku bylo snadné. Nejen, že na její strastiplné cestě ji čekaly zledovatělé silnice a ona umí řídit jako násoska s jednou promilí jistou, ale ještě navíc trousila spoustu slz, citů a telefonovala s příbuznými kdesi v budce.

„Ty tam musíš jít, Izmaeli,“ řekl mi Jeremiáš, který jen s nechutí vyslovoval moje jméno. Teď se nenávidíme oba stejně. Jaká krásná rovnováha opět zavládla.

„Slyšel ses? Mám tam jít vyjednávat já?“ zopakoval jsem po něm, poněvadž ten jeho myšlenkový pochod jsem tak docela nevstřebal.

„Přesně tak. Jsi jediný, koho poslechne. Vůbec se mi to nelíbí, ale nemůžu to právě teď ignorovat… Nedovedu si představit, že nebudu existovat ve stejném světě jako ona…“

„Ježiškote, tak dojemné,“ vzlykl jsem a zkroutil obličej do nekoukatelné, plačící grimasy. „Nemáte někdo kapesníček?“ sháněl jsem zoufale.

„Má pravdu. Nikdy nepochopím, co na individuu jako jsi ty, Bella vidí, ale pokud někoho poslechne, tak tebe,“ přihřál mi polívčičku Edward, pravděpodobně celý nadržený na to, aby tam šel on sám.

„Poznámka. Myslím, že nějaké ty plusové body jsem ztratil, když jsem s jejím vyznáním vyjebal na plné čáře a řekl jí, že není psychicky zdravá.“

„Právě protože jsi jí zlomil srdce, tak jen ty můžeš prosit za odpuštění.“

„Jeremiáš lámal taky.“

„Jeremiáš byl její snoubenec, kterému se odevzdala. Od něj jsou ty rány mnohem hlubší. Váš… vztah je divoký, vášnivý a bouřlivý. V takovém vztahu se prosí za odpuštění den co den. Je to rána za ranou a náplast za náplastí na ní. Musíš…“

„Příliš mnoho informací o duševním stavu Amálky. Už to stačilo,“ utnul jsem ho a rozešel se dovnitř. Když jsem bral za kliku, ještě jsem jim ale věnoval pohled. „Mimochodem, nevím, co na ní všichni vidíte.“

Vešel jsem dovnitř a ladně, nenápadně proplul temnou uličkou vedle požíračů syrových ryb sedících u mobilní desky baru až do kuchyně, kde asijští spoluobčané ty výjimečně nechutně páchnoucí pokrmy připravovali. Teď tedy ne, poněvadž je navštívila pohádková postava a všechny složila k zemi.

„Pěkná práce,“ glosoval jsem Japonce poházené po bílé podlaze. Jednoho zasáhlo její světlo do hrudě takovou silou, že ho to zabilo na místě.

Bella zrovna vkračovala do otevřené, červí díry. Portál jasně zářil a vířil v kruzích.

„Co ty tady děláš?!“ vykřikla s opuchlou tváří a podrážděným bělmem vykulených očí. Zvedla ruku a namířila na mě výstražně blikotající dlaň.

„Přišel jsem pro tebe, protože dost lidí nasereš, když vysmahneš z tohohle světa.“ Já se do té kategorie pochopitelně neřadím, ale teď ji mám podle zaběhnutého scénáře přemlouvat, takže si to nechám pro sebe.

„Chci od tebe být co nejdál!“ štěkla a pohnula se zase směrem k červí díře, která ji okamžitě vtáhne. A pak se to může zavřít – ty portály jsou hrozně nestabilní. Ale já se musím dostat dovnitř. Proto tu taky jsem. Ne kvůli šťastným koncům.

„Bello… Já se ti omlouvám,“ promluvil jsem k ní se vší vážností. Zarazila se a zamrkala.

„Ty lžeš!“ vykřikla, když si to poskládala v hlavince. Tentokrát mi na to nenaletěla.

„Přesně tak.“ Mihnul jsem se k ní, popadl ji za ruku a hodil do rohu. Bylo to z toho jemnějšího soudku – nerozsekal jsem ji o protější zeď. Pak bych si její smrt nevychutnal a navíc… Občas s ní byla i zábava. Komu bych pak tak efektivně ničil život?

Sám jsem skočil do portálu, na který jsem tak dlouho čekal. Až elf o holi půjde a až se přítel víly zamiluje, plně funguje. Jediné pozitivum na vílích hádankách je, že nevstupují v platnost ve chvíli, kdy se to stane, ale od toho momentu, kdy se to dozvím.

Z rybinou zamořené restaurace v lidském světě na nejvoňavější místo, které existuje. Vonělo lépe, než nejdivočejší, upíří fantazie. Co už ale bylo ztraceno v překladu – je to skutečné peklo nemrtvých. Oheň a tužba sžíraly každý kousek mého těla. Měl jsem pocit, že mě to trhá na kusy.

Neuměl jsem se tomu bránit. Jediné, co jsem mohl udělat, je snášet to a vydržet. Přetrpět pár minut v podsvětí.

Každý krok po půdě inferna měl jednu míli.

Zapískal jsem na celý les a tenhle širý svět. „Taťka je doma!“ zavolal jsem provokativně a skenoval větvičku za větví, fialovou, hustou mlhu za další její přicházející vlnou. „Tabitho!“ Já tu ale nebudu nikoho nahánět ještě další hodinu. Zrovna na tomhle místě.

Ulovil jsem první, krví naplněný objekt, co moje oči zaznamenaly. Přerostlá, stříbrná veverka se mi vzpouzela v rukách, kterými jsem ji roztrhnul v půli. Přitom jsem stisknul víčka a především neochutnával vzduch kolem sebe. Ale to není jen tak… Ten pach, co mě svíral, a já ho cítil i na svojí kůži, nutil, abych ho pořád vtahoval do sebe.

Otočil jsem se kolem své osy a pokropil okolí krví. I zvířata tu páchla fenomenálně. Mrskal jsem s oběma polovinami sem tam, dokud nic nezbylo a na všech stromech nesvítily rudé cákance.

Vtom z portálu vypadla Bella. Nosem projela hlínu. Ta bude vždycky přistávat ksichtem na podlaze. Nikdy se nenaučí, jak pád ustát, přestože jsem se o to snažil.

„Izmaeli Voglere!“ začala hned řvát a škrábala se na nohy.

„To ses z toho oklepala rychle,“ poznamenal jsem a dál pročesával les očima.

„Tohle je jediné místo, kde nemáš, ty jedna krvavá smažko, co dělat!“ osvětlila mi a přiběhla ke mně, aby mi vyčinila.

„Já vím. Proto jsi sem šla,“ odvětil jsem bez pohledu. Holčička přijde po pachu… Jen si musím počkat. „Mimochodem, nový pseudonym? To jsem rád, poněvadž židovská děvka se mi už poněkud zajídala. Bylo by možná dobré vymyslet i tobě novou přezdívku, aby sis nepřipadala přehlížená. Co třeba… prostoduchá, blbá, kráva? Uznávám, že je to trochu delší, ale tak perfektně tě to vystihuje.“

„Jsem blbá kráva, protože jsem se zamilovala do tebe. Pravda,“ štěkla na mě a já se na ni podíval. Měl bych jí to pro mé dobro vyhnat z hlavy.

„Bello, ty mě nemiluješ,“ pronesl jsem tak, aby si to, proboha, vytesala někam, odkud to už ani čas nedostane. Dokonce jsem se jí podíval do očí místo toho, abych hlídal okolí.

„Dobře vím, co cítím!“

„Ne, nevíš. Vlastně víš hovno, jako ten tvůj kamarád… Miluješ možná tak moje tělo a… můj penis… Ale nemiluješ mě jako osobnost. Nemůžeš. Rozumíš tomu, že není reálné, aby se žena jako ty zamilovala do chlapa jako já? Ty nejsi kráska a já nejsem zvíře. Nebudeš ve mně lámat žádné prokletí…“

„Ani už v tobě nic lámat nechci! Nejsi zlý… Ty jsi jedinečný. A když jsem s tebou, mám ráda ten pocit nebezpečí. Taky mám ráda to, že vždycky vím, na čem jsem, protože ze sebe neděláš něco, co nejsi… Miluju tě, Izmaeli. A s tím už nic neuděláš.“

„Teď meleš hrozné kraviny, Bello. Přesto, až si tu něco vyřídím, vrátíš se se mnou domů, ať chceš nebo ne.“

„Ne! Jen přes moji mrtvolu.“

„To by asi tvé drahé nepotěšilo, ale pro mě žádný problém. Hlavně, že tě přivedu. Tvůj bráška bude mít nad čím brečet.“

„Izmaeli… Já se nevrátím. A nepřesvědčíš mě ani vydíráním. Zůstanu tu. Anebo mě teda zabij, ale nevrátím se do světa, kde jsi ty nebo Jeremiáš. Zlomili jste mi srdce…“

Začínám ztrácet kontrolu…

„Nic jsem ti nezlomil,“ přecedil jsem skrz zuby a doufal, že už mi přestane prskat vydatně do tváře.

„Proč je pro tebe tak těžké uvěřit tomu, že by tě někdo miloval?!“ zaječela na mě a tím ve mně podnítila touhu vylévat si emoce pořádně nahlas též.

„Protože ona mě nemilovala!“ ruply mi nervy a zařval na ni taky. Ta úleva…

Odstoupila vykuleně ode mě, srdce jí zběsile bušilo. Ale nebála se. Lekla se toho, co vzešlo z mých úst.

Koutky jí cukaly v pláči a bulvy se podlívaly slzami. Nedivím se. Poslední roky mé existence jsou k pláči.

„Ty jsi… Ty Gaju miluješ?“ došlo jí.

„Gaja byla pro mě jako stvořená. Je tak zkažená, tvrdá a houževnatá. A mocná královna… Ale víl. Proto vztahy upírů a elfů končí tragédií. Nejen, že jste smrtelné a křehké… Vy nás nemůžete milovat navždy,“ řekl jsem jí šeptem. Sžírala mě kyselina… Nikdy o tom s nikým nemluvím a ani s tím nechci začínat. Je to moje největší, osobní prohra. Přišel jsem kvůli Gaje o svůj vlastní život, naději a rodinu.

„A ty mě…,“ vzlykla a už to nedokázala dokončit. Nemohl bych ji milovat, i kdybych Gaju nikdy nepotkal. Jsem ujetý na mocné, nepoddajné ženy. Zbožňuji na nich to, co obdivuji na sobě. Gaja je moje ženská verze a já se tak hrozně rád dívám do zrcadla. Žel bohu, je to přelétavá, vílí děvka. Její volba byl Jeremiáš.

„Já tě mám rád, Bello. Já tě mám moc rád. Ale nemůžu tě milovat,“ přiznal jsem jí a i sám sobě. Pravdou bylo, že jsem teď zpytoval svědomí. Už nikdy jsem si k sobě nechtěl pustit další vílu, a to jakkoliv, protože vrážejí kudly do zad.

Ale já Bellu znal – viděl do ní lépe, než Jeremiáš nebo Edward. Daryl. Byla tak nechutně dobrá a srdečná. Nelže, nepodvádí a neoškube svoje nejbližší o chuť žít. Bella ve mně vidí něco, co ostatní ne. A já se s ní rád hádám. Je opravdu zábavná a prožili jsme pár fajn momentů… Měl jsem ji vážně rád. Přiznávám. Jenže to jí stačit nebude…

„Proč si mi to neřekl hned?“ vyčetla mi. Myslím, že to mířila na Gaju.

„Nechlubím se tím na potkání.“

Mezi stromy vystoupil krásný, ladný přízrak. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že vidím Gaju. I ona jí byla tak podobná, stejně jako Gavriel.

Přestože byli s Gavrielem dvojčata, ona měla něco, co on ne. Šílenství v očích.

Na upíra byla příliš neurotická, na vílu moc esteticky bezchybná. Trhala černovlasou hlavou sem tam jako robot, kterému zkratovaly obvody a krčila nos. Rty se jí třásly.

Na mě ani jednou svůj pomatený pohled neupřela a jen zkoumala šplíchance krve kolem sebe.

Každopádně to musím zabít dřív, než to naklade vajíčka, anebo nějak jinak přispěje ke konci či rozvoji světa. Jeden neví, co od zcvoklých hybridů očekávat. Konverzaci s Amálkou musím odložit na později. Nebo na nikdy. Už bylo dost vyznávání se ze svých citů. Nemám to rád. Zvlášť, jelikož ty moje jsou jedna velká katastrofa.

„Tabitho, pojď k tatínkovi,“ zatrylkoval jsem sladce. Tím nepřirozeným, trhaným pohybem škubla hlavou směrem ke mně. Choromyslnost z ní čišela. Jako bych se octl na patře psychiatrie s pacientem.

Zamlaskal jsme na ni jako na splašeného, vzpurného koně, ale ona se dál dívala nade mě. No, v zorném poli mě měla.

„Na tohle nemám čas. Zlobila jsi a teď dostaneš na holou,“ vysvětlil jsem jí účel návštěvy, vystřelil k ní, chytil ji za obě ruce, aby z nich nemohla šlehat světlo a dal jí hlavičku.

Padnul jsem k zemi s rozdrceným čelem.

Ona neměla ani prasklinu.

„A kurva,“ zamumlal jsem a přejel si po puklinách s ostrými okraji. Silnější, než upír nebo víla… Možná, ale opravdu jen možná, jsem to trochu podcenil.

Popadla mě pod krkem a zvedla do vzduchu. Nohy mi visely čtvrt metru nad mechem, poněvadž stejně jako její matka to byla anorektická žirafa. Ale překrásná, vznešená žirafa.

„Nezajdeme nejdřív na pouť?“ optal jsem se přiškrceně a ona zesílila stisk. Krk mi s tříštivým zvukem začal praskat. „Hádám, že jsi podrážděná, protože jsem neposlal alimenty. Je krize.“

„Co chceš, abych s ním udělala?“ zeptala se Tabitha hlubokým, sametovým hlasem a podívala se na ni. Bella udělala krok dozadu, jako kdyby se bála, že ji smete jen její intonace.

„Proč se ptáš jí? Ona není zrovna kompetentní rozhodovat o mém… Přestaň mi sešrotovávat krk! Já jsem tvůj otec. Možná. Takhle se ke mně chovat nebudeš, holčičko!“ To poslední jsem vyprsknul se smíchem. No, tak. Já přece vím, jaký je můj osud. Vím, že mě nezabije. Navíc mě to pobavilo. Není to sice vtipné na takové úrovni jako ty naše vzájemné vztahy – tím myslím, že Edward je po uši zamilovaný do Amálky, ale ona o tom nemá ani tušení, protože zatím měla moc práce s tím zamilovat se do mě. Jenže já ji milovat nemůžu. A Jeremiáš ji vážně miluje, ale ona mu to nevěří.

Je pozoruhodné, jak umí být život i po tolika letech pestrý.

„Ptáš se mě na to, co s ním máš udělat?“ zopakovala po ní Bella nechápavě. Ano, pokud totiž větu replikujete, změní to její význam.

Zelenoočko lomeno rudoočko přikývlo.

„Nemám nejmenší tušení, proč… Ale moje přání je, abys ho vrazila zpátky do světa, kam patří,“ vyslovila s patřičnou rozvahou, ale stejně to byla úplná blbost.

„Bello… Nedělej to,“ hlesl jsem ještě a upínal oči do jejích. Přece mě miluje… Měl bych ji dokázat ovlivnit. „Daryl tě potřebuje,“ zahrál jsem jí na citlivou strunu.

„Je na čase začít se starat o to, co potřebuju já. Už vás, mrtvoly, nikdy nechci ani cítit. Sbohem, Izmaeli.“

Její přání bylo Tabithtě rozkazem. Nevěděl jsem, proč, ale konspiračních teorií bylo dost. Mrskla se mnou přímo do portálu. Proletěl jsem jím jako hadrová panenka skrz a na druhé straně srazil Edwarda k dlážce.

Okamžitě jsem z něj vstal a chtěl zpět, ale vír se mi před nosem zavřel. Dopadnul jsem do rohu kuchyně a rozryl ksichtem dlaždičky. Zase jsem byl na nohách.

„Do řiti, to snad… Kurva!“ nadával jsem a pátral po zbytcích energie.

„Teď už to neotevřeš! Musíme najít elfa,“ poučoval mě chytře bratr. Zakroutil jsem hlavou.

„Nikdo to už neotevře. Necítíš, že je ta energie v hajzlu? Ten portál je definitivně zavřený.“

„To umí jen královna…“

„A spojení dvou super ras… Bella je pryč. A nevrátí se.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 26. kapitola: