Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 18. kapitola

26.07.2013 (08:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3931×

O dvaadvacet dní později

Bella

V našem domě zavládla harmonická kompozice vůní. Ve vzduchu vířila skořice, hřebíček a med. Po chodbách se linuly tóny vánoční koledy Franka Sinatry a za okny ve velkém padal sníh. Sladká atmosféra byla prostoupena láskou a klidem. Zhluboka jsem se nadýchla aróma a zavřela oči. Byla jsem tu tak šťastná… Můj přítel byl z kusu ledového kamene, ale rozehřál dům a každou buňku mého těla. Tomu říkám umění.

Na chvíli jsem ustala ve vaření a podívala se na Jeremiáše přes okenní tabuli, jak obmotává všechno na zahradě řetězy, protože jsem mu to nařídila. Chtěla jsem světýlka všude. Zkrátka Američanka, přestože už nějakou dobu pobývám v Kanadě.

„Miláčku, ještě altán nesvítí,“ upozornila jsem ho tiše. Snadno jsem si zvykla na to žít s upírem, který slyší na míle daleko.

Otočil se na mě a jen zakroutil bezradně hlavou nad mojí zálibou ve světýlkách. Však jsem víla. Nemohla jsem se dočkat, až se setmí a zahrada se stane naprosto kouzleným místem.

„A neskákej po něm. Je křehký. Vezmi si žebřík,“ diktovala jsem dál. Takhle to šlo pořád, no, myslím, že jemu se to líbilo. Bylo to takové pravé ořechové soužití.

Mihnul se mi před okno a zaťukal, abych otevřela.

„Ano?“ optala jsem se nevinně a chtěla zase rychle zavřít, když mi do teplé kuchyně vnikl nemilosrdný mráz. On si sice mohl pochodovat venku v mínus pětadvaceti v tričku, ale já ne.

„Nechceš si to jít udělat sama?“ navrhnul příkře.

„A víš, že ne? Tobě to jde mnohem lépe.“

„Bello, miluju tě. Ale z těch světel už budu mít noční můry.“ Srdce mi poskočilo pokaždé, když mi nahlas sdělil stav svých věčných citů ke mně. Já mu to ještě neřekla, přestože to bylo vzájemné. Ovšem, že jsem se do něj zamilovala. Byl dokonalý. Nikdy jsem nesnila o chlapovi, co by snesl modré z nebe, no, on mi to ale chtěl dát a vlastně dává. Stačilo pár dní, kdy jsme společně zařizovali tenhle dům, a bylo vymalováno.

„Nemůžeš mít noční můry.“

„Z tohohle mít začnu,“ odporoval kysele a zvednul ruku obmotanou kilometrem blikajícího LED kabelu.

„Já taky svítím pořád.“

„U tebe je to sexy, ale náš dům je tím obmotaný od přízemí až po střechu. Možná budeme viditelní z vesmíru.“

„To je účel, lásko. A teď domotej altán. Děkuji,“ zašveholila jsem sladce a zavřela mu okno před nosem. Jeremiáš si odnášel moje vánoční nadšení. Všechny ty roky, kdy jsem Vánoce nemohla slavit, se nahromadily a teď spustily salvu. No, on, žid, neměl Vánoce nikdy, takže ho teď taky vymáchám ve třpytkách a girlandách.

Neohrnoval se nad fyzickou prací – to nijak nepocítil – ale nad tím, že jsem to možná trochu přehnala s výzdobou… Náhodou! V ložnici jsme nic vánočního neměli. Kromě vyzdobené, prosklené stěny, ale ta se nepočítá. A v garáži taky nic nebylo! Vlastně jeden nebo deset řetězů… Ale to se taky nepočítá.

Musela jsem se otáčet v kuchyni, protože večer bude památný. Na Boží hod přijde můj bratr Daryl, Izmael, který je mimochodem stále kretén největšího kalibru, a Gavriel. O Gavrielovi ještě neví, ale brzo se dozví. To je totiž můj dárek pro Jeremiáše. Když máte chlapa, který si se svým bezedným kontem může koupit všechno na světě, musíte vážně zapojit mozkové závity. A já mu přivedu syna na jeho první Vánoce za tři tisíce let. Ukázalo se totiž, že Gavriel mluvil pravdu a jeho sestra blbka rozmetává na kusy všechno, co potká, a na její hlavu je vypsaná odměna.

No, Jeremiáš nevěděl, jak na něj, takže ho vhodím do klidných vod svátků, které jsou ke sbližování ideální. Můj druhý dárek je, že mu konečně opětuju jeho – miluju tě.

Krocan se ještě pekl, dýňový koláč teprve bude, brambory na kaši připravené, cukroví nandané a brusinkový džus se chladí. Ještě jsem opláchla kukuřici a dala ji vedle sporáku. Uvařím ji pak před příchodem návštěvy vcelku – tak ji má Daryl rád, jak mi sdělil, když jsem si psala seznam.

Mám jídla jak pro armádu spásy, ale konzumenti budeme jen on a já. Ale my si poradíme. Hlavně Daryl.

Pro majoritu upírů u stolu bude vílí krev v hlubokém talíři jako polévka. Ta svině se mě pokusila zastřelit před obchodem… Myslím tu vílu, ne polévku, která z ní bude. Strašně se to tu přemnožilo a já ještě stále dobře nechápala, proč víly střílejí po vílách. No, měla jsem tolik práce na baráku, ve svém vztahu a s Darylem po té autonehodě, že jsem na chvíli od plánů na participaci ve válce upustila. Ale rozhodně nezapomněla. Jen si ještě užijeme konec roku, a pak vyhrabu zase pistoli.

V kapse zástěry mi ohlásil mobil, že mám email. Hned jsem se přestala nimrat v mrkvi a otřela si ruce, abych si mohla přečíst psaní od Edwarda, který byl tradiční součástí každého dne. Tak mi pomohl, když jsem se topila ve vině kvůli Darylovi. Vždycky jsem se mu z toho vypsala. Byl jakýsi můj deníček. Jenže pak mi odepsal on, jak to vypadá u něj doma, a mně rázem došlo, že bych měla držet hubu, protože já mám teď všechno a on nic. Snažila jsem se, abych i jemu vnesla do povědomí vánoční atmosféru a malý kousek štěstí.

Ukázalo se, že Edward není žádný necitelný blbeček, který nevidí dál, než na špičku svého nosu. Byl přesný opakem a já si k němu s každým dalším emailem, kdy mi odkrýval další a další kus své nádherné a čisté duše, vytvářela pevnější důvěrné pouto. Naše přátelství fungovalo po internetu, ale to neubíralo na tom, jak upřímní jsme k sobě byli, a že si věřili čím dál víc.

Milá Bello,

sněhová pokrývka nabírá stále na dalších centimetrech a já se jí brodím ven, abych ochutnal vánoční čas, o kterém v posledních mailech ustavičně básníš. Avšak to neber jako výtku. Rád čtu tvá procítěná slova, jež na mě dýchají radostnými, svátečními zážitky. Měla bys vědět, že se dokonce usmívám, a to je neuvěřitelné. I teď. Myslím, že se ti podařilo to, o co jsi na dálku usilovala, a to vánoční zázrak.

Ještě se zdržím pod vaším stromkem a pochválím tě za dary, které jsi pro své blízké připravila. Jsi nadmíru kreativní víla, když sis poradila i s pozornostmi pro nesmrtelné. To je složitá záležitost. Vím, o čem mluvím.

Chtěl bych teď jediné. Mít rodinu pohromadě a oslavovat jako každý rok. Když jsme se minulý rok koulovali před domem jako malí, netušil jsem, že to budou naše poslední Vánoce. Nyní si díky letošním jen uvědomuji tu prázdnotu a zející díru v srdci. Jasper Vánoce miloval. Všichni byli rozjaření a šťastní. Slupnul ty emoce jako malinu. Často to přesáhlo meze a on zářil jako polární záře s úsměvem, o kterém jsem se domníval, že mu budeme muset z tváře dostat vlastníma rukama. Trpěl obyčejně víc, než bylo zdrávo, ale o Vánocích se stával hvězdou.

Z tradičního, velkého, rodinného lovu je má večerní procházka po lese. Ovšem, poslechnul jsem tě a jdu do nedalekého městečka. Snad máš pravdu a veselé myšlenky jiných v mé hlavě při rozsvícení stromku na náměstí mi pomohou pocítit něco jiného. Vím, že věříš tomu, že mě to strhne tak, že nakonec budu zpívat vánoční koledy a chvíli jsem dokonce přemýšlel, že bych ti to namluvil, ale slíbili jsme si psaní bez bílých lží.

V tenhle den ti nebudu psát o tom, co se děje u nás doma. Ty to víš a nechci, aby sis četla nešťastné téma v tvůj velký večer, kdy svému Jeremiášovi řekneš, co k němu cítíš. Už dávno jsem sice pochopil, že jsi silná a zvládneš i moje starosti při všech svých, ačkoliv to nikdy nebudu brát jako samozřejmost, ale já si zkrátka přeji, abys v noci myslela jen na svoje štěstí a úspěchy. Zasloužíš si to. Můj dárek pro tebe k Vánocům je klid ode mě. Chtěl bych ti dát něco působivějšího, ale i upíři trpí nouzí o idey, pokud se jedná o přítelkyně v Kanadě ve spojení s mou vlastní citovou tísní a omezeností.

Bello, veselé Vánoce. Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za to, že jsi se mnou po emailech vytrpěla chvíle beznaděje a bohužel ještě protrpíš, pokud nade mnou nezanevřeš. Ale učím se tě znát a vím, že ne. To je zase tvůj dárek pro mě. Edward.

Dojatě jsem se usmála. Už tak ze mě atmosféra vymačkávala jakousi připitomělost, no, tohle mi sevřelo srdce. V rychlosti jsem mu odepsala a popřála veselé Vánoce. Nechtěla jsem to takhle osekat a napsat plnohodnotnou odpověď, jenže mám práce nad hlavu a do půlnoci zbývaly dvě hodiny, kdy se koná naše pozdní večeře. Chtěla jsem za každou cenu dodržet čas rozdávání dárků, ale nikdo z nás spát nepůjde, takže to bude vážně brzká ranní doba na sešlost u stromečku.

Byla jsem napnutá jak malý harant. Teď si vynahradím všechny ty ztracené roky. Navíc přiznávám, že mě sžírala neuhasitelná zvědavost na to, co mi dá Jeremiáš. Zákonitě to bude něco úžasného a já se nemohla dočkat, až budu skákat a radovat se. Nikdy jsem nic pěkného k Vánocům nedostala. Jen odpornou, strašidelnou panenku asijského původu, o které bych přísahala, že mě v noci pozorovala s nekalými úmysly.

Když přijeli první návštěvníci, a to Daryl a Izmael, zajásala jsem. Konečně. Navíc poprvé uvidí náš dům, na který jsem byla tak pyšná. Není to nemastná neslaná vila s holými stěnami – byl tu dotek mě i Jeremiáše. Každý kus nábytku, obrazy, dekorace, malování… Všechno jsme si to vybrali sami a pak smontovali a vybrali místo, kde to bude stát nebo viset. Měla bych dodat, že já jsem byla pomocník k pláči a s kladivem uměla zacházet asi jako s tanečními střevíci. Nakonec to skončilo tak, že jsme se mezi šroubky a maticemi pomilovali, a on pak sestavování proměnil v minutovou záležitost.

Zkrátka interiér a zahrada nebyly žádným projektem na klíč, ale naše dílo.

Rozběhla jsem se ke dveřím, cestou chytila Jeremiáše za ruku a táhla ho sebou, přestože ten Izmaelovi nechtěl jít otevřít ani za zlaté prasátko. Ale mě miluje, takže to překoná a půjde pěkně se mnou přivítat hosty.

„Veselé Vánoce,“ zatrylkovala jsem hned a široce se zakřenila. Izmael v zeleném obleku pozdvihl jedno obočí, když viděl moji šťastnou tvář. Na Jeremiáše se ani nepodíval.

„Jak to, že jsi mi neřekla o té nehodě?“ optal se dotčeně. Úsměv mi pohasnul.

„Jaké nehodě?“

„To mi chceš říct, že s tímhle ksichtem si se už narodila?“

Strašně moc bych ho chtěla poslat do hajzlu, ale dala jsem si předsevzetí, že udržím večer za každou cenu – krev, pot a slzy – pozitivní.

„Taky tě ráda vidím, Izmaeli. Hezký oblek. Budeš v souladu s výzdobou.“ Protáhl se kolem nás okázale dovnitř a já protočila oči.

„Ano, pojď dál,“ utrousil Jeremiáš s nervy na pokraji zkázy. To brzo. Pohladila jsem ho chlácholivě po břiše, a pak se sehnula dolů k Darylovi, abych ho objala.

„Ahoj, bráško,“ šeptla jsem a pevně ho stiskla v pažích. Byl střízlivý a upravený. Dokonce ostříhaný. Zhluboka jsem se nadýchla jeho elfí vůně, která pro mě znamenala pravý domov.

„Taky ti přeju veselé Vánoce, Bello,“ odvětil a poplácal mě po zádech. Stále jsme byli trochu nemotorní v projevování sourozenecké náklonnosti, ale zlepšovali jsme se.

Narovnala jsem se a zkoušela se netvářit lítostivě. Nesnášel to.

„Máš nový vozík?“ zeptal se ho Jeremiáš mile. Snažil se. Daryl pokýval hlavou.

„Nějaký, nový model. Rychlejší a stabilnější. To tvrdí, ale už dvakrát jsem se na tom vysekal,“ odpověděl, no, do očí se mu nepodíval. Aspoň, že s ním vůbec mluví. Přitom přejel dlaní po tlačítkách na dotykové obrazovce na rozložitém opěradle černého, invalidního vozíku.

„Protože s tím jezdíš rallye,“ zamumlala jsem.

„Ale hovno,“ odsekl.

„Hele, o Vánocích nebudeme mluvit vulgárně,“ pokárala jsem ho.

„Který idiot tohle pravidlo vymyslel?“ ozval se za mnou Izmael. Obešla jsem Daryla, abych ho dostala dovnitř. Vchod jediný nebyl bezbariérový.

„Já,“ opáčila jsem. Je tu minutu a už mi leze krkem. Kokot.

„Říkám, že to vymyslel idiot. No, Amálko, musím ale uznat, že barák máte pěkný,“ dodal a znovu se rozhlédnul po velkých prostorách.

„Díky.“

„Dělám si legraci. Hele, nepůjdeme si sednout k té večeři, ať máme tuhle trapnou událost za sebou?“ V klidu… Fuu. To zvládnu. „Ty jsi s tímhle souhlasil?“ uhodil na Jeremiáše. „Jsme židé a budeme slavit Vánoce? Dehonestující.“

„Prosím tě, ty jsi taky žid, jenom když se ti to hodí,“ usadil ho Daryl a už převzal kontrolu nad vozíkem sám. Jeremiáš za mnou zavřel dveře.

„Bella židovka není a já se jí po třech miléniích dokážu jednou v roce přizpůsobit. Tomu se říká vztah,“ odvětil Jeremiáš a já se na něj usmála. Vzal mě kolem pasu.

„Kecy v kleci.“

„Je ti pět?“

„A tobě?“

„Dobře!“ přerušila jsem je a tleskla. „Běžte se posadit ke stolu. Já ještě musím do kuchyně. Izmaeli, ty mi pojď pomoct!“ zavelela jsem potom, co mi došlo, že bych mohla přijít do jídelny v totálním rozkladu, až to srovnají do pár sekund se zemí. Jeremiáš aspoň stráví čas o samotě s Darylem – toužila jsem, aby tu začala fungovat rodina.

Izmael šel dobrovolně a bez reptání po pachu jídla a já za ním. Bylo mi jasné, že se mnou chce taky trávit ten čas o samotě, aby mě mohl psychicky deptat. Proto nic nenamítal.

„Amálko, ty nám tu jen vzkvétáš. Až je z toho jednomu na blití,“ začal s mučením hned, jak došel na místo. Ignorovala jsem ho a vypnula sporák, na kterém se ještě vařila kukuřice. Pak se ohnula k troubě, abych zkontrolovala dýňový koláč.

Zezadu ke mně přistoupil a klínem přirazil na můj nastavený zadek. Rukama mě pevně přitom chytil za boky. Kromě toho, že jsem se lekla, se moje tělo taky zachvělo, jak to obyčejně dělává, když je nedočkavé a nadržené. Ovšem, můj mozek tentokrát nikam neodešel a zůstal v pohotovosti.

Otočila jsem se a skrz přeceděné zuby naznačila – pusť mě. Nemohla jsem řvát, žalovat, anebo mu vrazit, protože by se s Jeremiášem porvali. Zničili by tím můj milovaný dům a Vánoce.

Bylo to zvláštní po tak dlouhé době být zase natisknutá na jeho božském těle a dívat se mu do očí. Cítit ho.

Ne, že by se mě nedotýkal pořád, když jsem přišla za Darylem nebo se potkali v nemocnici… Letmé dotyky rukou, na mých stehnech a jednou i mezi nohama, ale tohle bylo vážně těsné.

No, já mám doma nádherného chlapa se zadkem antické sochy a stehny, na nichž mu vystupovaly jednotlivé svaly, po kterých jsem vždycky jezdila prstem, protože jsem zbožňovala ty tvary. Jeremiášovy dlouhé nohy byly jednoduše úkaz. Jako člověk je musel používat každý den při nějaké tvrdé dřině. Milovala jsem ho od hlavy až k patě.

Takže tímhle blbečekem se už zlanařit nenechám.

Odstoupil ode mě s posměšným úsměvem a já si oddechla. Vytáhla jsem ze šuplíku naběračku, abych dostala z hrnce ty kukuřice a něco dělala. Třikrát mi to z ní vyklouzlo a mně už zase začínaly stříkat nervy. To je kvůli němu!

„Na to se nedá dívat. Uhni,“ sykl Izmael a bokem do mě vrazil. K mému zdaru dával pozor a já neskončila na zemi s rozdrcenou pánví. Strčil ruku do vařící vody a vylovil tři kukuřice a dal je na připravený, stříbrný talíř. Konečně je nějak užitečný.

„Ještě vyndej koláč z trouby. Díky.“

„Ještě abys nadávala.“

Gavriel by měl přijít každou minutou. Proto jsem povařila jemně v kastrolu vílí krev a pak ji odnesla na slavnostní stůl. Jeremiáš a Daryl mlčeli jako zařezaní a zírali na naše krásné nádobí. Když došel v mém závěsu Izmael, Jeremiáš si ho změřil černýma očima jako Jidáše, čekajíc, kdy mu začnou v kapse cinkat stříbrňáky. Samozřejmě, že mu došlo, co se asi dělo. Mrkla jsem na něj, aby věděl, že je to v pořádku. Nebo by aspoň mělo být.

„Pro koho je to páté místo?“ zajímalo Daryla. A vlastně i Voglerovy.

„To je jeden z mých dárků pro Jeremiáše,“ odpověděla jsem a usmála se na něj.

„Šlapka?“ optal se Izmael, vtipný jako hrábě na cestě. Podívala jsem se na něj a můj pohled říkal – počkej, se posereš…

On to ponese dost špatně. Snad si ho nebude brát Gavriel moc k srdci a pochopí, že jeho potencionální, blonďatý otec je zkrátka narcistický idiot.

„A už je tady!“ okomentovala jsem zvuk řinčícího zvonku a rozběhla se ke dveřím v chodbě. Otevřela jsem Gavrielovi v černém kabátu, ze kterého koukal jeho tmavě šedý rolák. Černé lesklé mikádo mu čechral vítr jako v reklamě na vlasový přípravek, s jehož pomocí byste ale nikdy tohohle nadpozemsky perfektního výsledku nedosáhli, přestože vám to pětačtyřicet vteřin slibují. Nejlepší a zároveň nejděsivější ale byly ty oči, na které si nezvyknu ani za celé milénium. Karmínová i zářivá zelená na mě shlížely, pod nimi tajuplný, lehký úsměv. Byl tou nejzvláštnější bytostí, jakou jsem potkala. Magické stvoření.

Položila jsem si prst na ústa, aby mlčel a zůstal překvapením až do konce. Pokynula jsem mu, ať jde dovnitř a zavřela za ním dveře. Pak se mu zavěsila za rámě a táhla ho do obývacího pokoje, kde byl jídelní kout.

„Poslední člen rodiny,“ ohlásila jsem, když jsme vyšli zpoza stěny. Jeremiáš vyvalil své rudé oči a Izmael stál okamžitě na nohou.

„Amálko, teď ses tedy vyznamenala,“ startoval hned Izmael. To jsem přesně čekala. „Máš za přítelkyni neuvěřitelně stupidní krávu,“ obrátil se na Jeremiáše.

„Ještě jednou řekni o mé sestře, že je kráva a dám ti přes hubu,“ varoval ho Daryl.

„A jak to chceš udělat, invalido?“ odsekl a mně zatrnulo.

„Izmaeli!“

„Bello!“ napodobil můj tón.

„Jeremiáši!“

„Tohle je zvláštní rodina,“ zamumlal Gavriel vedle mě.

„Daryl má pravdu. Nazvi moji přítelkyni ještě jedinkrát jakýmkoliv zvířetem a poletíš z našeho domu nohama napřed,“ přidal se Jeremiáš k akci – vyhození žida na dlažbu.

„No, fajn! Tak je to kunda z ryby, když přivedla do toho vašeho chrámu tohohle…“ Mávnul ke Gavrielovi a zřejmě nevěděl, jak chlapce, který je na padesát procent jeho syn, pojmenovat.

„Jmenuje se Gavriel, Izmaeli, a možná je to tvůj syn. To, že jsi kdysi stříkal, kams chtěl a neumíš nést následky, je tvůj problém. Teď si sedni na zadek a drž hubu a krok!“ rozčílila jsem se už, ale to se zvládne. Moje srdce bušilo jako o život a ruce se mi vzteky třásly.

„Tohle bude komedie,“ utrousil, ale sednul si.

Jeremiáš se mihnul před Gavriela a natáhnu ruku. To je můj chlap.

„Jeremiáš Vogler,“ představil se. „Rád tě konečně oficiálně poznávám, Gavrieli.“ To, jak na něj zíral… Fascinovalo mě to.

„Pane Voglere,“ odpověděl uctivě Gavriel, taky mimo. Líbilo se mi, že uměl chovat k ostatním evidentně respekt a chovat se, přestože by nás asi všechny mohl pokosit. Byl sice hrozně… neobvyklý, ale milý a zdvořilý.

„Já… Jsem jen Jeremiáš. Ne pan Vogler,“ vykoktal Jeremiáš. Byl v tu chvíli tak roztomilý.

„Ještě si budete moct povídat. Teď se jde jíst. Vystydne vám vaše krev,“ zavelela jsem a odvedla je ke stolu. Gavriel si sednul do čela naproti Darylovi.

„A Gavrieli, tohle je můj bratr Daryl Dixon,“ představila jsem ještě Daryla, zahanbená, že jsem zapomněla. Rozhodili mě. Izmael tradičně nejvíc.

„Těší mě,“ řekl Gavriel a zase postavil, aby se krátce uklonil.

„Jo, mě taky,“ odvětil Daryl s hořkým podtónem. On se postavit nemohl. Ani moc na Gavriela necivěl. Asi viděl za tisíc šest set let tolik kuriozit, že ho tohle zase tak moc nepřekvapí. Navíc měl před sebou ty hory jídla.

„No, a tenhle příjemný chlap je Izmael Vogler,“ zamumlala jsem, otrávená. Ale o seznámení připravit Gavriela nechci.

„Vím. Už jsme se potkali,“ hlesl Gavriel a upřeně se díval na Izmaela, který k němu poprvé od usazení ke stolu zvednul zrak, ve kterém nebylo nic na způsob – možná se dívám na své vlastní dítě. Bylo tam jen zlo a nedobrota.

„Dlouho jsme se neviděli, Nikdo. Pěkné oči,“ dodal sarkasticky. To si dělá, kurva, legraci?

„Děkuji. Jedno mám možná po vás,“ usadil ho Gavriel a já semkla rty, abych se nesmála nahlas.

Když se večeře nandala, podívala jsem se Jeremiáše. Byli jsme spolu krátce, no, už měli ty pohledy, které řeknou více, než tisíc slov. Můj se ptal, jestli jsem něco nepokašlala.

„Miluju tě,“ špitl a dal mi ještě pusu, než se dal do krevní polévky. Větší kreativita nepřicházela v úvahu. Jejich tělo to v jiné formě nepřijme.

Jedlo se v tichosti. Překvapivě. Koutkem oka jsem pokukovala po ostatních – jestli Darylovi chutná krocan, Izmael nikoho neproklíná pohledem nebo zdali Gavriel není nervózní.

Ale všechno bylo relativně v klidu. Relativně, protože pokud se v místnosti nachází Izmael, nikdy to nemůže být čistý relax.

„Bello, jsi nejlepší,“ pochválil mě Daryl, ve kterém jídlo k mé radosti mizelo jako v černé díře.

„Miláčku, je mi skoro líto, že nejím. Vypadá to úžasně,“ připojil se ke chvále Jeremiáš a přetřel mi stehno. Přitom se díval na rozřezaného krocana, koláče, zelené fazole, zbytek bramborové kaše a další dobroty. Bylo mi jasné, že mu to vůbec líto není, ale chce mi udělat radost.

Zarděla jsem se a sklopila oči. Chutnalo to i mně, tak snad mluví pravdu a Daryl mi jen nemaže med kolem úst.

„Děkuji za večeři,“ spustili svorně kromě Izmaela, který vstal, a na chvíli se ztratil. Vrátil se s dárky, což mě překvapilo, poněvadž tohle bojkotoval. Položil je pod stromeček a obrátil oči v sloup, když si tu scenérii změřil.

„Já je rozdám,“ oznámil Daryl, nepřipouštějící kompromis. Díky vlastnímu nadšení jsem se nad jeho náhlou iniciativou nepozastavovala.

Vyjel od stolu a pak se na vozíku málem zase rozsekal, když přední část zvedl do vzduchu a po zadních kolech sjel tři mramorové schody, které byly mezi jídelní a obývací částí místnosti.

„No, pojď, Gavrieli,“ pobídla jsem ho, když jsem si všimla, že postává opodál. „Santa s Rudolfem si vzpomněli na všechny.“

Izmael si sednul do křesla – klasicky nožku přes nožku a ruce na opěradlech jako páv, poněvadž všechno, na co jeho božský zadek usednul, se stávalo v okamžení trůnem. Já s Jeremiášem na pohovku vedle a Gavriel na její konec.

Pro mě byla tohle naprosto nezapomenutelná chvíle. Skutečná rodina u vánočního stromku, který jsem ozdobila se svým přítelem, kterého miluju. Můj život nikdy nebyl lepší a správnější.

„Izmael a Jeremiáš,“ přečetl Daryl a hodil dva dárky v červeném, lesklém papíře po jejich majitelích. Nemohla jsem se dočkat, až to vybalí. Izmael se s tím nepáral. Ani jsem nestačila mrknout a v ruce držel černozlatou jarmulku s Davidovou hvězdou na vršku a Izmaelovým jménem psaným hebrejskými klikyháky po obvodu.

„Zábavné, Amálko,“ zamumlal a probodnul mě očima.

„Dělej, nasaď si ji! Je prošívaná zlatem, tak se ti musí líbit,“ posmívala jsem se mu. Nevěděla jsem, co chlapcům vymyslet, protože jak jsem řekla – můžou si koupit všechno. Takže jsem přišla na něco, co by si sami nekoupili. Jeremiáš měl stříbrnou.

K mému překvapení si ji Izmael vážně dal na hlavu.

„Já jsem sexy ve všem, takže ti dopřeji to potěšení.“

„Amálka,“ hlásil dál Daryl a podal mi tu obrovskou krabici ve zlatém papíře. Takže to je od Izmaela. Byla lehká.

„Nevyskočí na mě jedovatý had nebo roj včel?“ zeptala jsem se a s nelibostí to rozbalovala. Zbavila jsem dárek papíru, a pak odklopila víko krabice.

„Vtipné, Izmaeli,“ přitakala jsem a vytáhla metr vysokého, žlutého plyšáka Pikachu.

„Stiskni mu ocas,“ přikázal. Když jsem tak učinila, Franka Sinatru proťal hlas vycházející z mé nové, sametově hebké hračky.

„Ty židovská, pomatená děvko!“ zařval na mě plyšák. Srazila jsem obočí, zděšená. Žádné pika-pika? Navíc ten hlas zněl tak psychopaticky… Děsivé.

„Teď tlapu.“ Povzdechla jsem si a splnila jeho rozkaz.

„Alfréd je můj nejlepší přítel,“ zavrněl Pikachu. Obrátila jsem oči v sloup.

„To je na dlouhé povídání,“ šeptla jsem Jeremiášovi, který nechápal význam jak toho plyšáka, tak těch slov.

„A druhou.“

„Ježiši Kriste, co mi to ještě řekne?“ zasyčela jsem a stiskla pravou tlapku.

„Sprchy a kabinky u Diora jsou mňam mňam.“ Zkoprněla jsem. Tak tohle byla podpásovka. Bez pohledu na kohokoliv jsem položila plyšáka na zem a hypnotizovala stůl s perníčky. Ten hajzl se určitě v duchu může potrhat smíchy. Sprcha a kabinka u Diora… Sex na dlaždičkách a rozbitém zrcadle.

„Doufám, že tohle bude něco normálního,“ zamumlal si pod vousy Daryl, když zvednul z podlahy svůj těžký, velký dárek ode mě a Jeremiáše. Se skutečnými obavami jej rozbaloval. „No, tak to je velká paráda,“ ohodnotil svoji novou kuši z ultra lehkého plastu, který byl vyztužený uhlíkovými vlákny. Viděla jsem popis toho materiálu zhotoveného pomocí nanotechnologie v nějakém Izmaelově časopisu a nechala tu kuši vyrobit z toho, takže jsem ji unesla i já a dokonce mě nijak netížila.

„Na šípech jsou tvé monogramy a nahoře…“

„Daryl Dixon,“ dořekl za mě, když si všimnul rytiny na vrchu matně šedé kuše.

„Mimochodem, některé ty šípy při zasažení cíle vybuchují.“

„Vidím, vidím.“

„To je ode mě a Jeremiáše,“ dodala jsem. Daryl vzhlédnul.

„Hm… Dík,“ utrousil zamračeně, nevědíc, co si o tom má myslet.

„Rádo se stalo,“ odvětil Jeremiáš.

„Budeš si hrát se svou hračkou, anebo rozdávat?“ utahoval si z něj Izmael. Že by už nastal klid a mír u stromku? Daryl kuši neochotně odložil - rozdávání dárků se totiž nevzdal.

„Izmael a Gavriel,“ hodil zase dárky novým vlastníkům.

„Bello, předem ti říkám, že ne,“ pověděl mi Izmael, protože měl v ruce saténovou krabičku. Otevřel ji a uviděl masivní, zlatý prsten, do kterého byl zasazený velký, zelený smaragd.

„Tak to je ovšem pěkné,“ ohodnotil ho a navléknul na prostředník, který měl na levé ruce mezi ukazovákem a prsteníčkem jediný volný.

„Přečti si věnování.“ Zase si ho stáhnul a usmál se – tím nemyslím jeho běžné, ironické škleby - když si přečetl interní stranu prstenu. „Bišvil gadól šéd mitakhat kokháv,“ přečetl hebrejské klikyháky. Pro největšího ďábla pod sluncem. Přece vím, jak si cení vlastní ohavnosti a ďábel dokázal být v různých směrech… Třeba ve sprše, jak pravil Pikachu. „Opravdu dobré,“ přisvědčil a navlékl si ho zpět. Myslím, že měl radost. Úžasné. Další vánoční zázrak.

Podívala jsem se na Gavriela, který ode mě dostal hodinky.

„Všimla jsem si, že žádné nemáš a je dobré znát čas.“ Hodinky… Jistý dárek, který můžete dát i muži, o kterém víte velké kulové.

„Nevím, jak vám poděkovat, slečno Dixonová. Nikdy jsem nic takového nedostal,“ řekl, taky šťastný z nadílky. Ale nejblaženější jsem tu byla já právě protože byli všichni šťastní.

„Jsem Bella.“

„Amálka.“

Od Daryla jsem dostala nádherný obraz ve vyřezávaném rámu. Byla to noční scenérie vílího lesa v mé rodné zemi. Dýchalo to na vás tím kouzlem. Byl to snad nejdokonalejší obraz, co jsem viděla, právě protože to malovala víla. Později jsem se dozvěděla, že elf, a to sám Daryl. Víly totiž mají ovládat tohle řemeslo a přenášet do něj kus vlastního nadpřirozena. Jen já ne.

To byl poslední dar. Od Jeremiáše nic… To bylo tak naivní něco čekat? Ne. Ale zklamání jsem na sobě dát nedala, poněvadž tu nebudu ronit slzy, když všechno dopadlo dobře. Zase musím trochu ubrat na požadavcích na Vánoce s židy.

„Měli bychom jít na ranní procházku,“ usoudila jsem. Venku byla sice mimoto tma jako v hrobě, ale my máme přece světýlka všude a vážně velkou zahradu.

„Jděte. Já potřebuji mluvit se svým bratrem,“ řekl Jeremiáš a já se zamračila. Opravdu moc mám tenhle dům ráda…

„A já chci mluvit s tebou, podpantofláku,“ odvětil Izmael. To se mi už vůbec nelíbilo.

„Já s vámi oběma,“ přidal se Gavriel. Výborně. Takže bych se měla s barákem rozloučit a dát nějaké stěně poslední polibek.

Přešla jsem k Darylovi a chytila vozík za madla.

„Spoléhám na tebe.“ Přísně jsem se podívala na Jeremiáše. Pak jsem odvezla Daryla k zadním dveřím a odsunula prosklenou stěnu, která zajížděla při otevření do zdi. Z věšáku jsem si stáhla kabát a na hlavu narazila hučku.

„Bello, je to na elektriku,“ zamumlal nevrle Daryl, když jsem se zase zmocnila vozíku.

„Jsi tu naposledy na vozíku, tak se nezblázníš, když tě naposledy povozím.“

„Na to bych nesázel a nejsem panenka v zasraném kočárku.“

„Sklapni. Jedeme.“ Po odmetené, vydlážděné cestě kamenem jsem ho pomalu vezla skrz jinak zasněžený pozemek. To nejhezčí na téhle zimní zahradě byl zamrzlý vodopád a jezero, které udělal Jeremiáš, protože jsem si jednou večer posteskla, že by se mi to líbilo. A ráno bylo hotovo. Museli jsme se omezit na krásné, barevné šutry a skalky, které vydrží extrémní mrazy. Kolem se táhly kanadské lesy, záruka přírodní krásy. Vyvolávaly ve mně blaho a klid stejně jako mořské vlny narážející do útesů na druhé straně.

„Jak jde rehabilitace?“ chtěla jsem vědět.

„Bolestivě a pomalu.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí. Hlavně, že budu chodit. Když si představím nějakých dalších dva tisíce let na tomhle křápu, je mi zle.“

„Ale měl si nejlepší doktory, ti tu svini sraženinu dostali, takže teď budeš pěkně cvičit a příště už přijdeš po svých.“ Díky ráně v srdci měl zastavený přítok krve do páteře, a proto ochrnul. Ovšem ani potom, co sraženinu polapili, se nevědělo, jestli už paralýza dolních končetin nebude trvalá. Den, kdy pohnul prsty na nohou, byl jeden z nejlepších mého života.

„Myslím, že to bude trochu delší a složitější procedura.“

„To je jedno. Chci tomu věřit, protože pokaždé, když se na tebe podívám, dostanu ránu. Vím, že je to má chyba. To mojí vinou jsi málem přišel o nohy.“

„Na tohle nemám nervy,“ odsekl a madla mi vyklouzla z rukavic potom, co stlačil tu svoji řídící páčku a rozjel se pryč.

„Daryle!“ povzdechla jsem si a utíkala za ním. Honím vozíčkáře…Točilo se mu to vážně rychle. Až moc. „Tady nejsi někde na Dakaru!“

Dojel na konec zahrady, kde byla zídka, takže měl smůlu. Udýchaně jsem ho dohnala a hned se ohnula v pase, protože mě píchalo v boku.

„Nebudu tyhle sračky poslouchat, Bello. Ještě chvíli mě s tím ser a přísahám, že odjedu na tomhle krámu až domů.“

„Silnice je namrzlá.“

„Mám zimní kola.“

„Došla by ti baterka.“

„Je to nabité na několik dní.“

„Fajn! Vzdávám se!“ Zvedla jsem ruce vzhůru, že končím a kapitulovala. Odhrnula jsem tlustou vrstvu sněhu z lavičky a posadila se na ni. „Všude led,“ sykla jsem a zase vyletěla na nohy.

„Amatére,“ utrousil Daryl a zakroutil hlavou nad mojí neschopností. Jak Izmael… Přijel blíž k lavičce a já odskočila. Málem mi přejel nohu.

Natáhnul rozevřenou dlaň nad led na lavičce a rozzářil ji. Led začal rychle roztávat a v tekutém skupenství stékal ze dřeva na zasněženou zem.

Poděkovala jsem a znovu si sedla na část suché, rozehřáté lavičky.

Chvíli jsme mlčeli. Já poslouchala, jestli se zdálky neozývají podezřelé rány…

„Abys věděla, nikdy tvůj vztah s tím hajzlem nepodpořím,“ promluvil znenadání. Zatnula jsem zuby.

„Přestaň.“

„Ale nemůžu ignorovat, že jsi tu šťastná,“ řekl hned nato a bylo z toho cítit, že se musel hodně přemáhat, aby to přiznal.

„Jo, to jsem. Přestěhovat se sem a začít bydlet s Jeremiášem bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě,“ vyřkla jsem to nahlas, přesvědčená o stoprocentní pravdivosti svých vlastních slov. Občas totiž nevíme, co meleme, ale tohle byla holá skutečnost.

„Dobře. Víc k tomu nemám co říct.“ Takže jsme si odbyli nepříjemnou, krátkou debatu o tom, že můj bratr nesnáší mého přítele a můžeme se pohnout kupředu. Skvělé.

„Sluší ti to. Jsi… střízlivý. A kdybych nebyla tvá sestra, povím, že sexy.“ Moc dobře vzpomínám na to, jak jsem si prohlížela jeho pomněnkové oči a svalnaté paže před zjištěním pokrevního příbuzenství. Teď mě z toho mrazí i bez sněhu pod zadkem. Fuj.

„Jo, vrací se moje děsně sexy já. Kvůli té zkurvené nehodě Izmaelovi ruplo v bedně a celkem aktivně se připojil k té tvé kampani za záchranu mých jater.“

„Počkej, počkej. Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám. Koupil mi jen pivo… Broskvové. Delirium tremens stejně nedostanu, protože nejsem člověk, takže jestli mě prý uvidí s tvrdým, omlátí mi to o ksicht, abych měl proč zase umírat.“

„To vážně?“ Že by Izmael konečně pochopil, že Daryl má problém?

Rozmrzele přikývnul.

„Sláva, protože kvůli němu jsem chytala kouř holýma rukama. Podkopával moji autoritu a ničil všechnu snahu. A přivlastňuje si tě!“

„Nedramatizuj to.“

„Já ti ukážu drama, v případě že ho neposlechneš… Nemůžu uvěřit tomu, že to říkám,“ dodala jsem si pod nos.

Potom jsme si ještě chvilku povídali o jeho rehabilitačních plánech a prvních krocích o berlích, které udělal před třemi dny. Malé krůčky pro zdravé lidi, obrovské skoky pro Daryla.

Když jsme přišli zpátky, nejenom, že barák ještě stál, ale dokonce se neozýval ani řev.

Nevím, co se dělo, ale tvářili se… No, upíři se netvářili nijak a napůl elf Gavriel taky nevykazoval známky nějakého velkého podráždění.

„Odjíždíme,“ oznámil mi Izmael. Stále měl na hlavě svoji jarmulku.

„Už?“

„Jak už? Máme se zdržet až do Silvestra?“

„Ne. Tak dlouho bych tě tu nevydýchala.“

„Tudíž šalom,“ nezdržoval se a chytil Daryla i s vozíkem, aby mu ulehčil kvůli těm třem schodům.

„Mazel tov,“ odpověděla jsem a zamávala jim.

„No, to víš, že jo. Mimochodem, neobávej se a neteskni po mně. Brzo mě uvidíš a utišíš tak hlad po mé přítomnosti, poněvadž tě využiji v jedné delikátní věci.“

„A to?“ chtěla jsem vědět a šla za nimi ke dveřím.

„Uvidíš. Mazel tov.“

„Mazel tov,“ popřál Jeremiáš a postavil se ke mně. Opřela jsem se o něj a nechala si obmotat jeho ruce kolem pasu.

I Gavriel se přišel rozloučit. Za všechno poděkoval a uklonil se mi, jak bylo jeho zvykem. S Jeremiášem si potřásli rukou s tím, že se ještě uvidí, protože musí něco vyřešit. Hádám, že jeho jebnutou sestru. Pak zmizel ve tmě.

Povzdechla jsem si. A je po Vánocích.

Jeremiáš mi odhrnul vlasy z krku a začal mě na něm tvrdě líbat. Všechno na mně svými rty potěšil stejně vroucně jako moje ústa. Bože, ten to uměl…

Takže vlastně ještě svátky nekončí. Ten největší dárek, který měl na výšku metr osmdesát pět, si musím teprve rozbalit.

„Bello, pověz mi… Vážně si myslíš, že bych ti nic nedal?“ zeptal se, když jsem se mu chtěla dostat do kalhot. Odtrhla jsem se od něj a stáhla obočí.

„Nevím… Už si mi dal toho dost. Takže asi ano.“

„Tak si zapamatuj, že v mých měřítkách ti toho nikdy nedám dost, ale budu se o to pořád snažit.“

„Dobře…?“

„Pojď,“ šeptl, propletl prsty s mými a vedl mě neznámo kam. Opět mě začalo naplňovat očekávání od pat až po konečky vlasů. Málem jsem poskakovala.

„Je to na střeše?“ zajímalo mě. Už tam budeme? Už tam budeme? Stále dokola.

Neodpovídal a dobře se bavil na mé nedočkavosti. Třešnička nakonec. Snad ne helikoptéra. Teda, vrtulník je fajn, ale… Co s ním?

Ještě, že jsem si po příchodu z procházky nesvlékla kabát, protože nahoře to byl teda extrém. Nebýt Jeremiáše, vítr mě odvane kamsi do hajzlu.

Nebe bylo dneska bez jediné hvězdy, za to sněhu padalo opět tuny.

Uprostřed ploché střechy se Jeremiáš zastavil a podíval se přímo na mě. Tím pohledem mě provrtal, zatímco já hledala balící papír.

Zvědavě jsem pozvedla obočí a čekala.

„No?“ pobídla jsem ho. Už dost bylo natahování mé všetečnosti na skřipci.

„Deset, devět, osm…,“ začal pomalu odpočítávat.

„Ježiši, co se bude dít?“ Tak teď mám trochu strach.

„Čtyři, tři, dva…,“

„Jeremiáši!“

„Jedna.“ Na jedna vyletělo cosi do vzduchu před barákem a já se skrčila. Moje překvapení je bomba!

Na obloze nad našimi hlavami se rozprsknuly modročervené, zářivé kytice a palmy. Za ní následovaly další a další. S vykulenýma očima jsem zírala na ohňostroj hodný oslavy konce roku na náměstí.

„Máš přece ráda hodně světel,“ podotknul Jeremiáš, ale já se od té velkolepé podívané nemohla odpoutat. „Bello,“ oslovil mě.

Až když mě chytil za ruku a pokleknul na jedno koleno, shlédla jsem na něj.

Co to dělá?

„Jsem upír a poznám na první pohled ženu, se kterou chci sdílet věčnost,“ zašeptal a upínal na mě rudé oči, ve kterých jsem se topila. Otevřela jsem ústa dokořán. O. Můj. Bože. „Vím, že naše rasy mají dlouhý seznam diferenciací. Jsi smrtelná, ale já se odvážím být tak troufalý a požádat tě o to, abys mi věnovala svá nadcházející tisíciletí života, protože tě miluju. To, co s tebou poslední týdny prožívám, jsou ty nejvíc naplňující chvíle v mé existenci. Ty jsi to, co jsem tři milénia hledal. Věřím tomu, že jsi můj osud, Bello. A to od prvního momentu, kdy jsem tě uviděl. Chtěl bych říct, že od okamžiku, co jsem tě v lese zaslechl křičet, ale zas tak dobrý v odhadu nejsem.“

„Ty si mě chceš vzít?“ došlo mi. Nemohla jsem to vstřebat… Asi jsem vzala to – nejsme lidé – nějak moc doslova. Nejspíš jsem se domnívala, že upíři neuznávají svazek manželský a stejně tak víly. Jeremiáš se zhluboka nadechnul.

„Bello Dixonová, slibuji, že tě budu milovat a ctít jako ten nejvzácnější poklad po zbytek našich dní. Budu tě chránit, zbožňovat každou tvoji část a omotávat světýlky náš dům rok, co rok. Vezmeš si mě?“ Náhle držel v dlani otevřenou krabičku s nádherným prstenem, ze kterého se mi zadrhl dech.

Nebyl to prsten, který by zapadal do řady. Žádný nechutně velký diamant na kroužku. Tenhle prsten byl totiž extravagantní, velkolepý a nevšední. Umělecký skvost ve tvaru kosočtverce, na kterém se byla nejdominantnější vážka a nad ní květina. To bylo obsypané dvěma většími, tmavými safíry a drobnými perlami. Vážka a květina byly vykládané též safíry, ale světlými. Ten titěrný hmyz měl ocas ze třech diamantů, které měl i na azurových křídlech.

Nemohla bych říct ne. Jak kvůli Jeremiášovi, jenž přesahoval hranice mých nejdivočejších snů, tak kvůli tomu modrému prstenu. Chtěla jsem ten šperk od muže, při němž budu strašně hrdá na to, že ho nazvu mým snoubencem a potom manželem.

Nesnášela jsem svatby a manželství mi vždycky přišlo jako past. Ale od té doby, co jsem vstoupila do tohohle světa, jsem si uvědomila, že pro nás, mýtické bytosti, nic není jako pro lidi a já musím přehodnocovat priority a pohřbít hloupé, lidské premisy.

„Miluju tě,“ hlesla jsem slabým hláskem. To, že jsem byla pevně rozhodnutá pro budoucnost, neznamená, že se mi z toho nepodlamovala kolena a srdce se mi nesnažilo vyskočit z hrudě. Dokonce jsem trochu panikařila, když jsem si představila tu událost, nazývanou svatba, a sebe v šatech, které rozhodně nebudou panensky bílé.

„To je – ano?“ přesvědčoval se.

„Jeremiáši Voglere, musela bych postrádat rozum a šlapat si po štěstí, abych tě odmítla. Ano. Vezmu si tě.“ Na tváři se mu vytvořil ten jeho osobitý, široký úsměv, při kterém ukázal i stoličky. Od blaha jsem mohla vzhlédnout, když se takhle smál. Navléknul mi ten prsten, sahající od jednoho kloubu až k druhému, na prsteníček, který rázem příjemně ztěžknul.

Vstal a věnoval mi první polibek jako zasnoubené ženě. On ji ze mě udělal.

A tam, pod vybuchujícím nebem, které dnes patřilo mně, jsem poznala, co je to čiré štěstí. Vonělo tak sladce a vlévalo se mi do žil.

Podle mé rasy jsem byla zmetek a nedochůdče bez valných schopností nebo nároku na život. Neměla jsem udělat žádnou kariéru, v něčem zazářit… Přesto mám něco, na co oni nikdy nedosáhnou, a to věčnou lásku muže, který mě bude milovat za tisíc let stejně jako v den, kdy ke mně ten cit poprvé pocítil, a to má absolutně nevyčíslitelnou hodnotu. Ano, vybočovala jsem z řady. Ale ne protože bych byla vadný výrobek. Tentokrát protože je ze mě vítěz. Kašlu na víly. Já si vezmu upíra.

Chtěla bych dodat, že všem přeju v červenci veselý Vánoce. :D A že jsem se snažila vyhnout nezáživnejm kapitolám, kde se nic neděje, ale tady to nevyšlo. Příště už to snad bude lepší.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 18. kapitola: