Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 1. kapitola + Prolog

05.05.2013 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 5378×

Prolog

Svět upírů byl tisíce let nedotknutelný. Střeženi anonymitou, kterou živili lidští skeptici a nevěřící Tomáši po celém světě. Chráněni vlastní obrovskou silou a neproniknutelnou kůží, která rozprášila Mohsovu stupnici tvrdosti na kusy. Chodící, sterilní nádoby plné smrtícího, agresivního a tím pádem i desinfekčního jedu. Bakterie a viry se jim vyhýbaly obloukem stejně jako veškerá fauna. Jenže prastaré zákony se měly změnit a jejich svět zatočit pod nohama. Kdyby se člověk zamiloval do upíra, bylo by to do nebe volající a následky nedozírné. Ale jestliže by se do upíra zamilovala víla, dopad to bude mít na celou rasu. Daryl a Edita to nevěděli. Netušili, že když se bude tvrdý a přímý elf Daryl, kterému není nic svaté, vydávat pravidelně do světa lidí, aby s nádhernou, nemrtvou Editou trávil čas, rozpoutá tím peklo na zemi a upíří rasa skončí na svých mramorových kolenou.

1. kapitola

Bella

Webová kamera. Všeobecně užívaný název je webkamera nebo webka. Zdroj zábavy, nekvalitních fotek a videí, které slouží často k posměchu a vydírání. První model byl sestrojen roku 1991 v oddělní počítačových věd na Cambridge University. Často dokáže ten malý stroječek způsobit víc škody, než užitku. Zvláště v dnešní zvrácené, konzumní společnosti, jež začíná ztrácet povědomí o slovu zábrany. Pro mě je to ale především obživa.

Jako teenager jsem vztyčila prostředník směrem k vysoké škole a utekla z Forks ve Washingtonu žít do slunného Los Angeles tradiční, americký sen. Amerika se totiž zdá být otevřená a vřelá – krajina nekonečných možností. Ve skutečnosti je ale tvrdá, chladná a místo na pediestalu si musíte vydobýt. Amerika se s vámi zkrátka nesere a vy opustíte představy o baráku na pláži v Kalifornii. Pořád z toho snu odsáváte jeho další a další pilíře a děláte ho skromnější, až nakonec skončíte na ulici a sami sobě chcete nakopat prdel za to, že vaše životní úroveň klesla na samotné dno, protože jste věřili v pohádkový příběh.

Teď žiju svoji pohádku v Denveru ve státě Colorado. Není míň drsný a nepřátelský, ale v LA jsem si už nemohla dovolit bydlet ani pod mostem – i tohle ubytování přesahovalo rámec mých finančních možností.

Ale o čem ta pohádka vlastně je? V jakém jsme dějství? Maggie – já, reálným jménem Bella Swanová – je hvězda internetových stránek. Pamatuji si dobře, jak jsem tuhle výdělečnou, ale ostudnou práci objevila. V novinách. Na pohovoru jsem předvedla, že umím mluvit a mám postavu, která bez oblečení vypadá lépe, než s ním. Nebylo to nic příjemného, dodnes není, ale už jsem nemohla spadnout hlouběji a přijala chléb s vodou. Když je nejhůř a vy se nechcete topit v žumpě, darovanému koni se na zuby nedíváte.

Nafotili mě. Mohla jsem si – ó díky – vybrat pozadí i prádlo. Překvapení pro šéfy a fotografa – vzala jsem si bílé tílko a černé kalhotky. Žádná tanga, ale taky žádná podprsenka. Nic, co by mi uměle zvětšovalo můj malý hrudník. Maskérka na mě ani nesáhla. Na tom snímku v tureckém sedu neházím svůdné pózy a ani duckface. Jen se usmívám a vypadám dokonale nevinně.

Když se totiž podíváte na ty stránky, kde jsme vystavené, je to samá holka v podvazcích s našpulenými rty. Řekla jsem si – to jsem v hajzlu. Nemám prsa jako ony a ani ty plné rty. Kromě toho jsou všechny stejné. Ztratím se v tom nepřeberném množství a nic mi to nevynese. Proto jsem podnikla ten experiment, který zafungoval na jedničku. Byla jsem ta jediná, nezmalovaná holka, která nevyvalila kozy už na titulce. Představovala jsem tajemství a cudnost.

Minuta hovoru se mnou stála čtyři dolary. Na začátku. Dnes už dvanáct. Chlapi a někdy i ženy po mně šli jako vosy na med. Často se ukázalo, že jsou to jen znudění ženáči, co na akci nemají odvahu. Dokonce mě využívali i jako jejich psychologa – byla jsem ta krásná slečna, co je vyslechne a neodsoudí. Ale volali i zvrácení hajzlové s fetiši takovými, že jsem to po nich ani nemohla zopakovat. No, nikdy jsem nesměla hovor sama ukončit, protože tím by skončil i můj pracovní poměr. První noc jsem se vracela domů v slzách a od krve, když po mně jeden zmrd chtěl, abych do sebe zavedla celou ruku. Od přírody jsem už tak dost těsná, takže se mi to nepovedlo ani omylem. Myslela jsem, že už se tam nikdy nevrátím, ale hlad a střecha nad hlavou mě přinutily a svoje řemeslo - sex po internetu přenášený přes webovou kameru - jsem pevně chytila za pačesy a naučila se jej ovládat.

Dnes to byly už dva roky. Do budovy zvané agentura ISY jsem přijela autobusem, ale můj fond na nové a dobré auto nabýval na síle.

S kolegyněmi jsem se nestýkala. Nesnášely i moje jméno, protože si mě zaměstnavatelé hýčkali jako hlavní atrakci. Vydělávala jsem jim a byla v tom vážně dobrá. Bůhví, že jsem chtěla být skvělá v jiných věcech, ale to je život. Ještě nemilosrdnější, než Amerika. Nebo klasický liberalista.

Ve třetím patře moderní budovy jsem vešla do jedné z místností, která byla pro dnešní, noční směnu moje. Sundala jsem si kabelku a mikinu. Skopla boty. Zapnula jsem opravdu kvalitní notebook s webkou s dokonalým rozlišením. Stál na stole jako vždycky, čekajíc, až se před ním svléknu. V kraťasech a černém topu jsem se posadila na pohovku a nechala ho načíst software téhle firmy, který se staral o veškeré dokumentace a řadil do fronty volající. Navíc ty hovory zvedal sám – nemohla jsem odmítnout. Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout a už mi přes celou obrazovku vyskočil plešatý, pěkný muž ve středních letech.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a usmála se.

„Ví tvoji rodiče, co děláš?“ optal se mě rozčíleně. Výborně. Tyhle morální sprchy jsem měla nejradši. Nic po mně v podstatě nechtěli a rádi mi dávali přednášku, ze které jsem vytěžila peníze za nic.

„Neví.“

„Měla by ses stydět, děvko! Na takové, jako ty, čeká v podsvětí vařící se kotel. Kristus tě ztrestá…“

„Ježiši Kriste,“ okomentovala jsem to duchapřítomně a promnula si čelo. Sice mi tyhle verbální projevy nevadily, ale jakmile začnou s náboženstvím a peklem, moje nervy jsou v hajzlu.

„Trest na tebe čeká!“ zopakoval a vtom se obrazovka rozmazala, když na ni vylil ze zlaté misky čirou tekutinu.

„To byla svěcená voda? Už cítím její účinky až na bradavkách,“ řekla jsem mu ironicky. Hned na to to vytípnul. „Debil.“ Počítač mi vyhodil dalšího, ale než jsem vůbec stihla zareagovat, roztřeseně se omluvil a rozhlédl se kolem sebe.

„Promiňte,“ písknul. „Já to nedokážu.“ A vypnul to.

„Měj se,“ šeptla jsem. Po vyřknutí zvratného zájmena jsem otevřela málem ústa údivem. Viděla jsem sice na druhé straně už opravdu krásné chlapy - nevolali sem jen ti, kterým v reálu nikdo nedá, ale tenhle muž byl přímo skvost a chlouba jeho pokolení. Oči jsem na něm mohla nechat.

„Zdravím tě, má krásná vílo,“ zašeptal tichým hlasem, co zněl jako hudba. Měl totálně bílý, hladký obličej s vážně ostrými čelistmi a špičatou bradou. Popelavě blond vlasy měl pečlivě upravené – sčesané dozadu. Nebýt velkých, černých očí, mluvím s albínem.

„Já… Ahoj,“ dostala jsem ze sebe. To jsem teda profesionál, že mě dokáže z míry vyvést… nejkrásnější obličej, co jsem kdy viděla. Á! Taky bych mohla třeba zmínit, že seděl před kamerou bez trička se zlatým, dlouhým řetízkem, který se mu houpal na dokonalé muskulatuře hrudě. Lokty byl opřený o kolena, a tak jsem si mohla všimnout i bicepsů, kterými by mě udusil. Ale nebyl to žádný steroiďák. Všechno, včetně valchy, bylo jemně vyrýsované. A především alabastrové.

„Co, vílo? Neměla bys při tomhle povolání zachovat chladnou hlavu v každé situaci?“ zašeptal s těma onyxovýma očima, co na mě bez jediného mrknutí upíral. Ani se mnou nebyl v jedné místnosti a přesto mi naskočila husí kůže. Byl tak elegantní a sálala z něj noblesa i ve virtuální sféře. Modlila jsem se, aby po mně nechtěl nic nechutného, protože před ním jsem se po dlouhých měsících styděla. Byl tak… majestátní. Přestože mi volal on a tím se taky přihlásil k jisté úrovni, nikdy jsem si nepřipadala jako větší štětka.

„Jsi vážně pěkný chlap,“ pověděla jsem mu pravdu. To mělo být vysvětlení? Super…

„To bych měl být. Je to schopnost.“

„Očaruješ každou, viď.“ Poprvé pohnul očními bulvami a podíval se s úsměvem na levou a pravou stranu. Vystavil tak zářivě bílé zuby.

„Dá se to tak říct, vílo.“

„Proč mi říkáš – vílo?“ optala jsem se zvědavě se stopou podráždění. Nutno dodat, že z úst jiného by to znělo hloupě, ale z těch jeho… Ať si mě vezme a říká mi tak navždycky.

„To mi řekni ty, vílo,“ odvětil provokativně. Zakroutila jsem nad ním hlavou a taky se zazubila.

„Jak se jmenuješ?“ zajímalo mě. Položil se pomalu zády do opěradla pohovky.

„Izmael.“

„Staré jméno,“ poznamenala jsem. „Jsi žid, anebo se rodičům prostě jen líbilo?“

„Dejme tomu, že se celá moje rodina se podílela na stavbě jednoho z nejstarších měst na světě. Byli jsme u jeho stvoření.“

„Pohádkář. To se mi líbí.“

„Považuji se spíš za chodící kroniku vzhledem k tomu, že jsem položil základní kameny Jeruzaléma.“ Ten má bujnou fantazii. Ale říkal to takovým tónem, že jsem se ani nemohla smát. Působilo to jako čistá pravda, přestože to bylo taky naprosto absurdní. Přiblížil se zase ke kameře a já se automaticky odtáhla. Fakt se bojím kamery?

„Konečně jsem tě našel. Na tvůj druh je těžké narazit. Poznal jsem tě na plakátu. Moje oči jsou totiž stejně unikátní jako tvoje. Mé však nejen po estetické stránce, ale hlavně po té mechanické. Takže jsem si snadno všimnul toho zeleného kroužku obtahující panenku v čokoládových duhovkách. Fantastické spojení. Člověkem nepostřehnutelné.“

„Nemám žádný zelený kroužek a začínáš mě děsit.“

„A vílou evidentně taky,“ zamumlal si pro sebe. „Ale to už je jedno. Na ničem nezáleží. Našel jsem tě.“ Nahnul se ke kameře z vrchu ještě víc. „Přijdu si pro tebe, Bello… A potom tě sežeru,“ přísahal mi. Vytřeštěně jsem na něj zírala, neschopná slova. Vážně jsem v tu chvíli věřila, že mě ten neznámý chlap zabije. Vždyť on znal moje skutečné jméno! Do hajzlu, co to…

„Krásný, letní večer, madam,“ ozvalo se za mnou. Vyskočila jsem s ječením do vzduchu, srazila přitom notebook a zůstala zírat na vysokého, štíhlého chlapce s postavou baletky a jeho prsaté, blonďaté, maličké kamarádky.

„Co to má, kurva, znamenat? Jak jste se sem, do prdele, dostali?“ řvala jsem na ně jako pominutá. Šíleně jsem se lekla a před chvílí jsem byla účastníkem toho nejpodivnějšího rozhovoru v dějinách.

„Je velmi sprostá, Sextusi,“ šeptla ta blondýnka směrem k tomu chlapci. A co to měli, proboha, na sobě? „Nepřipadám si jako kurva,“ dodala, což bylo komické v tom růžovém korzetu, ze kterých se jí snažily utéct pětky, a krátké, neonové sukýnce. Latexové, tmavě modré kozačky na deseticentimetrovém podpatku jí taky na serióznosti nepřidaly.

„Odvedeme vás do bezpečí, madam,“ řekl mi… Sextus? Kdo se jmenuje jako latinská, řadová číslice?

„Já vás taky nechám odvést do bezpečí. Už jste slyšeli o vězení? Pěkné místo s mřížemi,“ zasyčela jsem na ně a hledala očima kabelku. Mám v ní zbraň. Sice s ní neumím zacházet, ale hrozit ano, kdyby šlo do tuhého.

„Po dobrém to nepůjde,“ konstatoval Sextus a vytáhnul foukačku pro děcka. Stačila jsem zařvat jen – ne! Do krku se mi zabodla šipka a pět vteřin na to mě začala pohlcovat paralýza. Padla jsem k zemi jako shnilé jablko z větve stromu. Ani vědomí mi dlouho nezůstalo. Před očima se mi zatmělo.

Probudila jsem se bůhví kde… Mrtvá jsem nebyla. Ledaže by to v nebi vypadalo jako v bordelu.

„Kde to jsem?“ Primární otázka, když vás někdo unese.

„Pšst. Ještě spi. Stále máš v těle jed,“ velmi mě uklidnil ženský hlas. Nestačila jsem si jeho majitelku prohlédnout, protože moje oční víčka zase vypovídaly službu stejně jako celý můj zrak a zavíraly se mi.

„Kde…?“ hlesla jsem znovu ještě z posledních sil.

„Neměj strach, Bello. Už jsi doma.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 1. kapitola + Prolog: