Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 20. kapitola

11.12.2010 (10:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1106×

Červené oči se leskly hladem, zlostí a posměchem. Ovšem teď karmínové oči se zájmem pozorovaly ženu před sebou. Séan se úlisně usmál.

„Charlotto, vypadáte pořád stejně. Jste naprosto okouzlující,“ řekl a s mírným úsměvem na tváři se sklonil, aby upírce před sebou políbil její nastavenou ruku. Nikdy jindy by se k tomuhle nesnížil. Neměl tyhle typy lidí – nebo upírů – rád. Prokazovat svoji nadřazenost políbením ruky! Csss, taková fádnost!

Ovšem dnes musel Séan překonat sám sebe, a proto zapudil všechny černé myšlenky, které v sobě nosil, a snažil se být co nejkouzelnější. A podle potěšeného, a zároveň tak trochu rezervovaného, výrazu na její tváři se mu to jakžtakž dařilo. Séan byl ovšem zatím nadmíru spokojen a připravoval se na další kroky, které povedou k závěrečnému vyřešení celého tohoto problému.

„Opravdu se omlouvám, že jsem vás tak naléhavě vyhledal a vyrušuji vás…“ Omluvně se pousmál a koutkem oka se podíval na muže v bezvědomí, který ležel jen pár metrů od jeho nohou. „… od vašeho jídla,“ dodal a opět se usmál.

I Charlotte se usmála, ovšem určitá rezervovanost z její tváře ještě pořád nezmizela. „Vy mě nikdy nevyrušujete, drahý Séane. Vás já vždycky ráda vidím. Mohu se zeptat, co stojí za účelem vaší návštěvy?“

Séan potlačil úšklebek. Jenom Charlotte se po letech ještě pořád dokázala chovat jako pravá dáma, kterou před lety byla, a do dnešní doby si uchovala pouze ubohý její stín.

„Jedná se o naléhavou záležitost, drahá Charlotte. Myslím, že byste mi mohla pomoci v určitém směru,“ řekl, ovšem kvapem dodal, „ovšem pokud jste moc zaneprázdněna, nebo by vám můj návrh přišel… nevhodný, prostě to řekněte.“

V duchu si gratuloval k předem vyhrané menší bitvě, když se Charlotte v očích zablesklo zvědavostí.

„Och, mluvte, Séane! Hořím zvědavostí!“ vykřikla dramaticky.

„Opravdu jsem vás nechtěl rušit, ovšem… Vím, že máme společného nepřítele, slečno Charlotto. Proto jsem snad považoval za správné vás o tom informovat a požádat vás o jistou pomoc.“

Zvědavost v ní zahořela plamenem. „Společného nepřítele?“ zašeptala překvapeně a její úzké jemné obočí se spojilo do jedné přímky. „Smím vědět, koho tím myslíte?“ zeptala se naléhavě.

Séan se opět usmál. „Ach ano, má drahá. Naším společným nepřítelem není nikdo jiný než Edward Masen, drahá Charlotto.“

V tu chvíli její rezervovanost zmizela, zvědavost v očích zmizela a místo ní v nich zaplál oheň. Přesto, když promluvila, ještě pořád jí v hlase zazněla určitá andělská sladkost. „Edwarda, říkáte?“ zeptala se a zaujatě ho pozorovala. „Nuže, pane Séane, překvapil jste mne. O panu Masenovi jsem dlouho vůbec nic neslyšela a teď si uvědomuji, že hořím zvědavostí! Mluvte, Séane, a nevynechejte ani jednu podrobnost. Uvidíme, jak vám mohu být nápomocna,“ řekla, a pak se na podpatku otočila a zamířila z temné uličky pryč s jistotou, že Séan půjde za ní jako poslušná ovce, což také udělal, a Charlotte se na omráčeného muže ani nepodívala.

Měla teď důležitější úkol.

Edward Masen.

---------------

„Pane Swane?“ Edward zaklepal na dveře pracovny pána domu a nejistě nakoukl dovnitř. Starý pán seděl za stolem, v rukou držel různé papíry a při zvuku Edwardova hlasu zvedl hlavu a usmál se.

„Pane Masene?“ zeptal se a odložil papíry. „Potřebujete něco?“ zeptal se a přitom mu pokynul rukou, aby vstoupil. Edward neváhal, vešel do místnosti, tiše za sebou zavřel dveře a rozhlédl se okolo sebe.

Tady se s Bellou potkali, když je představil pan Swan. Nemohl uvěřit, že se to stalo teprve před pár dny. Ale taky nemohl říct, že by toho litoval. Ne, v žádném případě. Edward Masen ve svém životě litoval jen pár věcí a tahle mezi ně rozhodně nepatřila.

Edward si odkašlal a zrakem spočinul na postavě pana Swana. Byl to ve svých letech ještě pořád kus chlapa a Edward byl rád, že má Bella někoho, o koho se snad může opřít, nebo kdo by neváhal rozdávat rány v případě jejího ohrožení.

„Chtěl bych si s vámi promluvit. O Belle. O mně. A… o svatbě,“ řekl a pečlivě studoval obličej muže před sebou. Chtěl vidět jeho okamžitou reakci. A ať už čekal cokoliv, rozhodně to nebyl potěšený úsměv na jeho tváři.

„Opravdu?“ zeptal se se zájmem starý muž. „Takže jste se nakonec s naší Bellou dohodl? Víte, rozhodně jsem ji v tomto směru nijak nenabádal a ve většině případů ani nepodlepoval její chování, přece jenom je to mladá dáma. Bohužel, jak jsem už stačil zjistit, tak hodně temperamentní. Někdy si i vyčítám to, že jsem je oba s jejím bratrem tolik rozmazloval, ale nikdy bych je za nic na světě nevyměnil,“ řekl pak Swan a v jeho očích se podivně zalesklo.

Edward nervózně přešlápl. Rozhodně nevěděl, jak se v takových chvílích má chovat. Nikdy nebyl zvlášť dobře vychován, přestože měl určité základy etikety – společenského chování, ale nikdo mu nikdy neřekl, jak se chovat při žádání o ruku nějaké dívky. Edward si jen vybavoval to, co zaslechl z povídaček starých bab. Podle všeho potřeboval i požehnání nevěstina otce, což, jak usuzoval z potěšeného úsměvu pana Swana, by snad neměl být problém.

Přesto ještě pořád cítil nervozitu a nejistotu.

„Takže…“ Edward si odkašlal. „Máme vaše požehnání?“

Úsměv muže se ještě více rozšířil. „Nemám v úsmyslu vám v ničem bránit,“ řekl, a pak rázně vstal do stolu. „To potřebuje zapít! Pojďte se mnou, Edwarde – mohu vám říkat Edwarde? A vy mně zase můžete říkat otče,“ řekl a vypadal velice potěšeně.

Edward nic nenamítal, když mu muž položil přátelsky svou ruku na rameno a usmíval se jako sluníčko. „Bude mi ctí, pane… otče,“ řekl a pousmál se. Pak následoval svého budoucího příbuzného – svého tchána – ke krbu, kde se na stolku blyštily dvě sklenice a vedle nich karafa s nazlátlou tekutinou.

---------------

Nikdo netušil, že v tu chvíli úplně na jiném místě, někdo úplně jiný, si taktéž připíjel. Ovšem nebylo to na svatbu nebo na štěstí, lásku, pohodu. Charlotta se usmívala od ucha k uchu, oči se jí vyzývavě třpytily a Séan jásal nad vším, co dokázal.

„Je to úžasný plán, drahý,“ zavrkala Charlotta.

Séan se potěšeně usmíval. „Je to ten nejlepší, který jsem dokázal za tak krátkou chvíli vymyslet,“ řekl skromně.

Charlottin úsměv se rozšířil. „Ale nemusíte se přece tolik zapírat, Séane! Já si myslím, že je to naprosto dokonalý plán! Výtečný!“ vykřikla spontánně a znovu se usmála. „A teď mi řekněte,“ zašeptala spiklenecky, „kdy ho uskutečníme?“

Séan na ni jedním okem mrkl. „Brzy, má drahá, velice brzy.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 20. kapitola: