Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 12. kapitola

16.09.2010 (13:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1241×

Po incidentu se Séanem Edward neváhal. Věděl, že takhle proti němu nemá šanci. Otec Belly na Séanovu nabídku kývne dřív, než se stačí nadát, a pak už bude všechno ztraceno. Všechny naděje, sny… Pak už nebude návratu zpět.

Ale to Edward nehodlal dovolit. Proto se po setmění vydal městem vstříc jeho nejhorší části. Vykřičené domy tu stály skoro všude. Hospody, smích, křik, pláč… Spousta opilců, levných holek, až se z toho Edwardovi dělalo zle. Přesto si uvědomoval, že vlastně není o moc lepší než oni. Ve skutečnosti na tom byl o hodně hůř.

Ale to nebyl jeho cíl cesty. Procházel temnými uličkami, až se nakonec zastavil před pokřiveným domem, který zoufale toužil po opravě. Zevnějšek domu nechal Edward bez jediného povšimnutí, pouze se rozhlédl okolo sebe a pak zaklepal.

Moc se mu nelíbilo, že se uchýlil k tomu, co právě teď dělal, ale pokud chtěl soupeřit se Séanem, musel přistoupit na jeho hru a porazit ho. Jednou provždy, pomyslel si Edward. Nikdy totiž k Séanovi necítil tak velkou zlost jako právě teď, v pozdních hodinách, kdy si uvědomoval, že ten lump určitě sedí u Belly doma a používá na všechny svůj neodolatelný šarm.

Z domu se ozvalo zlostné zavrčení, zvuk kroků a pak se dveře před Edwardem naráz otevřely.

„Co je?!“ vykřikla vztekle stará žena a zabodla své šedé oči do Edwarda. Chvíli si ho zaujatě prohlížela, pak znechuceně mlaskla a zavrtěla hlavou.

„Vůbec ses nezměnil,“ konstatovala po chvíli a zamračila se.

„Proč jsi přišel? Víš, že na tebe nebude mít náladu,“ zeptala se.

„Poslední dobou totiž nemá náladu na nikoho,“ zabručela si spíše pro sebe.

Edward zvedl jeden koutek úst a mrkl na ženu ve dveřích. Protáhl se kolem ní dovnitř. Přejel pohledem stůl, židle, kredenc a pár dalších věcí – nijak to nekomentoval – a pak se opět otočil směrem k ženě.

„Třeba jsem přišel navštívit tebe, co myslíš?“ otázal se.

Žena za ním zavřela dveře, dala si v ruce v bok a pořád se mračila.

„Za mnou nikdo nikdy nechodí, víš to stejně dobře jako já,“ odsekla mu vztekle.

Edward si povzdechl.

„Kde je?“ zeptal se.

„Kde myslíš, že by tak asi byl? Je starý, hodně starý, je tam, kde je celý život. Ve svém pokoji,“ pronesla a měřila si Edwarda nahněvaným pohledem.

„Byla bych nerada, kdyby po tvé návštěvě zase zuřil. Minule to dopadlo tak, že jsme se museli stěhovat,“ nespokojeně mlaskla. „Takže co chceš?“

Potlačil protočení očí.

„Po tobě nechci nic, jdu za ním,“ prohlásil a než stačila žena něco odseknout, stál u dveří jeho pokoje, zaklepal a pomalu je otevřel.

Místnost byla malá a špatně osvětlená. Jediný zdroj světla zde byla velká svíčka, která stála na nočním stole u postele. V místnosti pak byla ještě postel, malý stůl, dřevěná židle a jedna menší skříň v rohu místnosti.

Edward se opět nepozastavoval nad prostým vybavením místnosti, pouze potlačil znechucené mlasknutí při pohledu na onu svíčku na stole. Bylo až k smíchu, že muž, za kterým právě jde, odmítá jít s dobou a pořídit si modernější osvětlení než svíčku. Stejně jako si pořídit modernější nábytek, spíše… pořídit si celý nový dům, jelikož on na to má peníze.

Zvedl od stolu židli a přisunul si ji k posteli, kde ležel starý muž. Měl zavřené oči, zdálo se, že spí, ale Edward přesto věděl, že vnímá – od jeho příchodu, až po teď. Muž neměl vůbec žádné vlasy, na obličeji bylo tolik vrásek, že by je člověk jen stěží spočítal. Malý nos, úzké rty s koutky svěšené dolů, širší brada. Na sobě měl prostou košili a kalhoty. Vlastně nic obyčejného. Kdyby ho člověk neznal, považoval by ho za chudého starce, ovšem ve skutečnosti to byl muž, který byl zřejmě nejbohatší na celém širém světě. Ale o tomhle vědělo pouze pár… lidí.

A Edward měl to štěstí, že on byl mezi zasvěcenými.

„Zdravím tě, Ethane,“ pozdravil, opřel se o židli a se zaujetím sledoval, jak sebou Ethan při zvuku jeho hlasu trhl a pak otevřel oči a upřel na Edwarda temně modré oči plné chladu.

„Vypadni,“ odsekl Ethan a opět oči zavřel.

Edward si povzdechl. Věděl, že od poslední návštěvy uplynula už spousta let, doufal ovšem, že za tu dobu mu Ethan odpustí jeho nerozvážnost, ale jak se zdálo, Ethan jen tak neodpouští.

„Omlouvám se za to, co se stalo posledně, když jsem tě navštívil, Ethane. Uvědomil jsem si, že jsem vůči tvé osobě nebyl zrovna moc… shovívavý. Přijmi proto moji omluvu, prosím,“ pokusil se hrát si na hodného.

Temně modré oči se opět otevřely a upřely se na Edwarda. „Nemám ti co říct, Edwarde, jdi pryč. Ještě neuzrál ten pravý čas pro tvou omluvu,“ prohlásil rázně Ethan a bedlivě sledoval Edwardovu reakci.

„Prosím, nepřišel bych sem jen tak. Potřebuji tvoji pomoc, Ethane. Prosím,“ naléhal Edward a poprvé za celou dobu se v jeho hlase ozvala nejistota. Co bude dělat, pokud mu Ethan odmítne pomoci? Neměl žádný plán, byl si téměř jistý, že po tom všem bude Ethan v jeho případě alespoň trochu nápomocen. I ta trocha by mu stačila.

„Drahý Edwarde, copak nerozumíš mým slovům?“ otázal se muž.

Edward musel zavřít oči a chvíli zhluboka dýchat, aby ulevil pocitu strachu a zlosti. Ethan za nic nemohl, to Séan. Musí se uklidnit, musí zůstat klidný. Kvůli sobě, kvůli Belle…

„Já tě prosím, Ethane. Tak jako tys kdysi prosil mě. Tenkrát jsem ti pomohl, vzpomínáš?“ naléhal dál.

„Ano, tenkrát jsem tě poprosil o pomoc, Edwarde. A tys mi pomohl. Ovšem vzpomeň si, cos provedl pak,“ opáčil Ethan naprosto klidným hlasem.

Edward sebou mimoděk při té výčitce trhl. Věděl, že v těch dobách se nechoval zrovna jako ten nejlepší přítel. Věděl to a právě v tuhle chvíli toho litoval a styděl se za to. Opět si povzdechl.

„Byl jsem… byl jsem hlupák, Ethane. Cos chtěl po novorozeném? Po mladém upírovi, se kterým ses znal sice delší dobu, ale přesto jsem byl novorozený. A ty dobře víš, že po novorozených nemůžeš chtít zázraky,“ odporoval Edward.

„Tohle je tvá omluva? Byl jsem novorozený, promiň? Byl jsem hladový, neudržel jsem se, promiň? Takhle volíš svá slova, Edwarde?“ obořil se na něj Ethan a ocelový pohled v jeho očích, kdyby to bylo možné, by snad i zabíjel. A Edward byl na ráně.

V duchu zaklel. Nechtěl, aby to došlo tak daleko. Vůbec se s Ethanem nechtěl bavit o minulosti, o těch bolestivých vzpomínkách. A už vůbec se nechtěl obhajovat tím, že byl novorozený. Ach, Bože, pomoz mi, zaúpěl Edward v duchu.

„O tomhle jsem se nechtěl bavit. Jak jsi sám řekl, ještě neuzrál ten správný čas… čas pro mou omluvu. Ještě zřejmě nejsem dost rozumný, abych ti mohl vysvětlit všechno a omluvit se ti. Přesto jsem tu, Ethane, a prosím tě o pomoc, jelikož se vrátil Séan.“

Ve chvíli, kdy Edward vypustil z úst jeho jméno, nastalo v místnosti tíživé ticho. Temné oči bedlivě sledovaly Edwarda, Ethan na něj zamyšleně hleděl a Edward mu jeho pohled oplácel a v duchu prosil, aby byl dost silný na to, co přijde.

„Opravdu bych tu nebyl, kdyby to nebylo nutné, ale tentokrát nejde jenom o mě, Ethane. Tentokrát jde i o nevinné… o nevinné lidi, kteří s tím nemají nic společného,“ zamumlal Edward.

Ethan na to nic neříkal. Pořád zkoumavě hleděl na Edwarda a zřejmě v duchu promýšlel všechny různé varianty. O čem, to Edward nemohl soudit, ale doufal, že to budou varianty, hrající v jeho prospěch.

„Tak Séan se vrátil, říkáš?“ promluvil najednou Ethan.

„Náš starý známý se opět objevil?“ odmlčel se. Jednou rukou – rukou starce – si promnul kořen nosu, než opět promluvil.

„Dobře, Edwarde. Tentokrát jsi vyhrál. Pověz mi celý příběh, řekni mi, o co jde tentokrát. A řekni mi hlavně, co po mně chceš. Uvidíme, co stařec jako já ještě zmůže…“

****

„Máte ráda koně, slečno Swanová?“ otázal se druhého dne Séan Collins při projížďce na koních, ke které se připletl, přestože tomuhle se chtěla Bella vyhnout. Ale nedalo se nic dělat, Séan byl neodbytný a zřejmě se chtěl jejímu otci a přítomnému bratrovi ukázat v tom nejlepším světle. Ona si o něm však udělala vlastní obrázek.

Potlačila protočení očí – proč by jinak jezdila na koni? – a místo toho se snažila mile usmát.

„Samozřejmě, pane Collinsi. Ráda se projíždím na koních a hluboce tato krásná zvířata obdivuji. Nejraději mám ovšem mladé, nepoddajné hřebce, víte? Obdivuji jejich energii, sílu a… to, jak se snaží vzepřít a utéct. Chápete mne, že ano, pane Collinsi?“ zeptala se Bella a věnovala tázanému zvláště veselý úsměv, který ovšem postrádal veselost.

Séan zamrkal.

„Ach, jistěže chápu vaši lásku ke koním. Jsou to obdivuhodná stvoření, jistě s vámi nemůžu jinak než souhlasit,“ opáčil a zmlkl. Skrytou poznámku, kterou mu Bella dala najevo, že se jen tak nedá, prostě ignoroval.

Bella skryla úsměv, který se jí utvořil na tváři, a opět se narovnala a užívala si krásnou vyjížďku v sedle koně. Tedy… byla by to krásná vyjížďka, kdyby ovšem nebyl přítomen onen pan Collins, její nápadník, a pak taky její bratr, kterého k tomu ovšem donutila, jelikož nehodlala být s panem Collinsem sama v jedné místnosti, natož pak na vyjížďce.

„Ach, Michaeli…“ Séan se otočil k jejímu bratrovi a tentokrát Bella opravdu protočila oči. Měla toho tak akorát dost. Milovala své vyjížďky na koni, protože si přitom mohla užít ničím nerušeného ticha a přírody okolo sebe. Se Séanem a jejím bratrem to ovšem nešlo.

„Víte co?“ vyhrkla a skočila Séanovi do řeči. „Je mi zima, jedu opět domů, ano?“ řekla a ani nečekala na odpověď. Otočila koně, pobídla ho do mírného klusu a Michaela se Séanem nechala za svými zády. Ani jednou se neotočila.

Domů pak dorazila o pár minut později. Sesedla z koně a pak, jak byla zvyklá, ho sama zavedla do stáje. Trochu se podivila nad přítomností černého osedlaného mladého hřebce, ale pak to nechala být.

Kývla na Johna, který se jim staral o koně, a pak s pochmurnou náladou vyrazila domů. Během cesty k domovním dveřím si sundala jezdecké rukavice i klobouk a chystala se otevřít dveře, ovšem to za ni stihla udělat už Lucy, její komorná, a přitom se tvářila strašně překvapeně.

Bella se zastavila.

„Co se děje, Lucy?“ zeptala se obezřetně.

„Ach, slečno, musíte se mnou rychle jít… Vás otec vás očekává v knihovně s… dalším nápadníkem! Ach, slečno, pospěšte!“ zvolala Lucy a než se Bella stačila nadát, vzala jí z ruky klobouk i rukavice a strkala ji do domu.

„Další nápadník?“ zeptala se překvapeně. Ach, copak nestačí ten protivný Collins? Copak někomu něco udělala a tohle je odplata?

„Ano, slečno. A kdyby jste viděla jaký! Opravdový fešák a jak se zdá, tak i gentleman, slečno! Úplně jiný než pan Collins, slečno, ale ne, že bych chtěla pana Collinse urážet, slečno, to já nechtěla…“ Lucy povídala páté přes deváté a Bella z toho stejně slyšela jen polovičku.

Jako náměsíčná šla rovnou do knihovny, srdce jí obezřetně tlouklo, v ústech měla sucho a neměla vůbec žádnou představu o tom, co bude dělat. Další nápadník! Panenko skákavá!

Předtím o ní nestál snad vůbec nikdo a teď najednou dva? Copak se to děje? bědovala v duchu.

Zastavila se až u dveří do knihovny, kde se zhluboka nadechla. Ruka se jí při zaklepání na dveře trochu třásla, nevěděla, čím to je, ale bylo to tak. Chvíli čekala a když se z knihovny ozvalo otcovo „dále“, sáhla na kliku a vešla.

Její otec seděl za psacím stolem v rohu místnosti. Měl tak výhled na celou místnost a jakmile vešla, pokynul jí, aby přišla k jeho stolu. Bella to udělala beze slov a přitom se po očku koukla na jejího dalšího nápadníka, na toho muže, o němž Lucy prohlásila, že je opravdový fešák.

Stál u okna, zády k ní a při jejím příchodu se ani neobtěžoval otočit se, jak pravila etiketa, a vyjít jí vstříc. Ovšem Bella se nad tím nepohoršila. Místo toho se tomu v duchu pousmála.

„Tatínku?“ otázala se a opět se rychle koukla na muže u okna. Silueta jeho zad jí připadala povědomá.

„Tady jsi, Bello. Dovol ,prosím, abych ti představil tvého dalšího nápadníka, který přišel právě před chvílí s tím, že se chce ucházet o tvoji ruku,“ začal a v jeho hlase bylo snadno rozpoznatelné uspokojení.

Belle bylo jasné, že je nadšením bez sebe. Dva nápadníci! A pokud měli i pozemky, dobré zázemí, peníze a původ, mohla se jít rovnou chystat na svatbu. Otázkou teď bylo, komu jí otec dá.

Její otec se otočil k muži u okna, Bella udělala to samé a pak s rychle tlukoucím srdcem a zatajeným dechem čekala, až její otec vysloví jméno nápadníka a onen záhadný muž se k ní otočí a ona mu pohlédne do očí.

„Dovol, abych ti představil Edwarda Cullena!“ prohlásil slavnostně její otec a s těmito slovy se muž u okna otočil…

… a Belle se v tu chvíli zastavilo srdce.

ZabZa

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 12. kapitola: