Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 1. kapitola

17.04.2010 (10:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2538×

1. kapitola

Ještě jednou se otočila, aby se ujistila, že ten přelud, co sedí vzadu na poslední lavičce, je opravdu jenom přelud. Ovšem tak to nebylo, ať se snažila uklidnit sebevíc. Podle všeho to byla normální živá bytost. Nový věřící zřejmě, pomyslela si, a pak se opět otočila k oltáři a snažila se svoje myšlenky opět věnovat pouze Bohu. Nešlo jí to ale tak, jako obvykle. Tam, vzadu na lavičce, seděl rušivý element, který ji nějakým zvláštním zvrhlým důvodem přitahoval.

Seděl vzadu a pozoroval ji. Nenápadně, aby si ostatní, kteří seděli okolo něj, mysleli, že se v mysli obrací k Bohu. On se však v mysli obracel pouze k ní. Byl to zázrak, že se vůbec dostal do kostela. Bylo to vůbec poprvé, co vstoupil na posvěcenou půdu, aniž by ho někdo vyháněl. Tady zapadl mezi ostatní věřící a nikdo se mu nevěnoval. Pro ně byl jenom dalším člověkem, ničím víc.

Pousmál se, když si všiml, že se zase otočila a stočila svůj pohled směrem k němu. Tušil, že přivolá nějakou pozornost, ovšem netušil, že tu pozornost upoutá i u ní, ovšem nemohl popřít, že za to byl rád. Vždycky, když se otočila, jeho mrtvé srdce mu poskočilo a úsměv se ještě více rozšířil. Do ďábelského úsměvu, jak říkali ostatní.

Povzdechl si. Nechtěl vytahovat staré myšlenky. Teď byl tady, ne tam, v tom městě, kde mu šlo o krk. Teď byl tady, v kostele, a jediné, na čem záleželo, sedělo ve druhé řadě po jeho pravé straně. Ano, ona byla to hlavní, za ni by klidně položil svůj ohavně zdlouhavý pošramocený život, jen aby ji ochránil. A on by to udělal rád.

„Amen,“ řekl farář a ostatní věřící poslušně zopakovali jeho slova. Bohoslužba byla u konce a zástup lidí se začal odebírat ven. Jediní, kteří zbyli v kostele, byl on a ona. Každý z úplně jiného důvodu.

Doufala, že odejde s ostatními, ale když svůj pohled opět stočila k jeho místu, seděl tam dál. Povzdechla si. Chtěla dohnat čas, který ztratila při bohoslužbě, když ho pozorovala. Tušila, že teď, když tu zůstal, to bude ještě obtížnější, jelikož tu byli sami dva. O hodně obtížnější...

Sepjala ruce k tiché modlitbě a donutila se zavřít oči. Z ticha, které v kostele náhle zavládlo, se jí až zatočila hlava. Cítila se tak maličká, tak nicotná v útrobách příbytku Páně. Přesto to byl svým způsobem povznášející pocit. Alespoň pro ni.

Mladý muž, sedící o pár řad dál, však pocity, zračící se v její hebké, alabastrové pleti, nechápal. Kéž by jen mohl pohlédnout do jejích myšlenek!

Ale skutečně to chtěl? Opravdu chtěl vědět, co se té překrásné bytosti honí hlavou? Ne. Určitě ne. Neunesl by další zklamání, které by ho vykolejilo na několik dalších desetiletí, ne-li staletí. Podruhé už by prostě nezvládl pomyšlení na to, že jeho nitro touží skolit tu nejčistší duši pod sluncem.

To, co jí připadalo jako věčnost, pro něj bylo otázkou pár vteřin. Sevřením svých krásně vykrojených rtů ukončila modlitbu, zvedla se z lavice a bez jediného ohlédnutí přešla k oltáři. Tam znova poklekla, až její taftová sukně zašustila o chladné kostelní dlaždice, a pokřižovala se.

„Bože, prosím, dej mi sílu,“ zašeptala ještě s pevně sevřenými víčky. Pak je opět otevřela, ladně se postavila, ruce schovala do záhybů šatů a konečně se otočila směrem ke dveřím. Přímo naproti němu a jeho zvídavým očím.

Byla ještě krásnější, než si zprvu myslel. Vždy jí viděl jen z profilu, ale teď, když jí spatřil v celé její kráse, s hrdě vztyčenou hlavou a vznosně andělskou postavou, došla mu nejen slova, ale i myšlenky.

Vše jako by se zastavilo. Její dech, kradmý pohled překrásných hnědých očí, jemné nakročení od oltáře, osamocený uvolněný pramen kaštanových vlasů zpod čepce… V tu chvíli se zastavil celý svět.

Stačilo však jediné mrknutí oka a vše bylo pryč. Kráčela kostelní uličkou, nenápadně si přidržujíc sukně, s očima upřenýma na široké dveře. Nemohl ji přestat sledovat, i když moc dobře věděl, že se tak naprosto prozradí.

Bylo mu to ale jedno. Za ten jediný pohled by dal světu cokoliv, klidně i svůj mrtvý život by položil k jejím nohám pro tenhle jediný okamžik. Pro chvíli absolutního prozření krásy, čistoty a pravdy. Pro těch pár vteřin dokonalého štěstí.

Ač bylo nutkání podívat se na něj znovu velmi silné, dokázala mu odolat a byla za to sama na sebe pyšná. O svodech světa už si toho dostatek vyslechla od matky i od otce, aby věděla, že nikdo, kdo se na mladou počestnou dívku dívá takhle, není dobrým člověkem.

Pár kroků za lavicí, kde seděl, takřka na dosah mohutné mosazné kliky, ji však její sebeovládání zradilo. Jeden cíp sukně jí z ruky vyklouzl tak nešťastně, že už nedokázala zabránit tomu, aby na něj šlápla.

Kvůli tahu těžkých šatů pod vlastní botou se řítila k zemi a ani její poslední pokus o záchranu, kdy se snažila zachytit nejbližší lavice, jí nevyšel. Upnutý korzet jí na okamžik zbavil dechu.

Zachytil ji na poslední chvíli. Byla tak lehounká! Jako peříčko ve větru, hebké a duhově zbarvené jako jaro. Voněla mýdlem a růžovou vodou, ale on cítil hlavně neodolatelnou vůni jejího mládí a ctnosti. Opojnou vůni dokonalého, skutečného života.

Jedna ruka jí bezvládně spadla do klína, druhá se mu však reflexivně ovinula kolem krku. Tentokrát se už nedokázala ubránit pohledu na něj. Hlavou jí probleskla myšlenka, že ji uhranul.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se tiše a ona i přes stud i vztek sama na sebe poznala, že starost v jeho tváři je skutečná. „Trochu se mi zamotala hlava.“

Aniž by z ní spustil oči, zvedl ji a v náručí donesl k nejbližší lavici. Byla bledá a zároveň se lehce červenala. Chtěl se na ni usmát. Tak moc chtěl! Ale obava z toho, že by jí vyděsil, zvítězila.

Jen tedy pozvedl koutky úst a doufal, že jí nevyděsí. Uvolněný pramen, který jí teď spadal do tváře, vzal jemně mezi prsty a zastrčil jí ho za ucho.

Konečně na něj zase pohlédla. Strach, stud, vztek, vzrušení… Měla toho v očích tolik! Ale strach jednoznačně převládal.

„Musím jít,“ zašeptala. „Otec už mě určitě hledá.“ Nepřemlouval ji, viděl, že chce opravdu odejít. Galantně nabídnutou rukou jí pomohl zase vstát a doprovodil ji ke dveřím, které doširoka rozevřel, ale tak, aby za nimi byl skryt před venkovním světem.

„Dávejte na sebe pozor, slečno,“ pousmál se na ni ještě. Úsměv mu nejistě vrátila a přikývla. „Jistě. A… děkuji vám.“

„Nemáte zač,“ hlesl, když už pomalu scházela po schodech a takřka jistě už ho nemohla slyšet. „Pro anděla udělám cokoliv. I kdybych měl být tady, v kostele, po vašem boku každý den,“ zašeptal už spíš sám pro sebe, když na ni ze svého úkrytu hleděl, jak nasedá do drožky, do které jí pomáhal dobře stavěný muž se skráněmi prokvetlými stříbrem. „Pro vás cokoliv…“

ZabZa

Marketik

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 1. kapitola: