Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 30. kapitola

nesssedem


Velké holky nepláčou - 30. kapitola

„Nechci, abys mě viděla jako vraha,“ zašeptal a vzhlédl ke mně.
„Nevidím tě tak.“ Rukou jsem pohladila jeho tvář.
„Nechci, abys mě opustila,“ pokračoval.
„Proč bych tě měla opouštět?“

„Každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje.“ Paul Ambroise Valéry.

30. kapitola

Už to byly čtyři dny od té doby, co se to stalo. Esmé, Jasper a Nessie se ještě nevrátili a vypadalo to, že se nevrátí ještě nějakou dobu. Rosalie, Alice a Carlisle mi dávali prostor a Edward se prostě ztratil. Nikdo o něm neměl žádné zprávy. Ale to neznamenalo, že bychom nevěděli, co dělá.

Dům býval celý den mrtvolně tichý. Kolikrát jedinými zvuky široko daleko byly můj dech a tlukot srdce. A mé výkřiky, když jsem se nedokázala probudit a já to prožívala stále dokola. Už to nebylo jen to, co se stalo naposledy. Ve snech mě honilo vše, čím jsem si za poslední rok a půl prošla. Některý věci jsem dokonce zapomněla, ale sny mi je dokázaly připomenout. Těžké a zpocené tělo nějakého senátora. Bolest na šíji. Smích Leona a zapalovač u mých nohou. Vláčnost mysli, když jsem si vzala pilulku. Nessiein úsměv. Cizí ruce na mých prsou. Victoriina tvář. Hluboké, mužské vzdechy…

Když se to nedalo snést, sešla jsem do přízemí a posadila se v obýváku na sedačku. Oheň hořel ve skleněném krbu a na opěrce ležela deka. Od té doby, co mě tu Rosalie jednou našla sedět, když se uprostřed noci vrátila domů, to tu vždycky takhle vypadalo – hořící krb, který mě zahřál, a deka, do které jsem se mohla zabalit.

Hořící oheň na mě měl zklidňující účinky. Už jsem nepotřebovala Rosaliinu náruč; stačily šlehající plameny, které spoře osvětlovaly celou místnost a nedovolovaly mi vidět ven do tmy. Na stolku přede mnou ležely fotografie malé Renesmé a já si je prohlížela stále dokola. Zdálo se to tak dávno, co jsem ji takhle chovala v náručí. Byla to celá věčnost, co si Billy posadil Nessie na klín a vyprávěl jí legendy. Kdy to všechno tak strašně uteklo?

„Smím se podívat?“ zeptala se Alice, když jsem opět okupovala sedačku v obýváku. Stála mezi dveřmi; neslyšela jsem ji přijít, ale nelekla jsem se. Tiše jsem přikývla a posunula se, aby si mohla sednout.

Někde mezi tím, kdy mě Rosalie přinesla v náručí, a Aliciným konejšivým hlasem a dotykem, kdy jsem na této pohovce ležela úplně nahá a zraněná, jsem na veškerou svou zlost zapomněla. Bylo jedno, jestli v minulosti něco řekla, nebo neřekla. Nic to neměnilo na tom, že Rosalie by pro mě nepřišla, kdyby nebylo Alice a jejich vizí.

„Byla nádherná,“ pověděla, když odložila první obrázek. Neslyšně jsem se zamračila a myslela si o tom své, když se Alice opravila: „Je nádherná.“ Koutkem oka se na mě podívala a když viděla můj výraz, rty se jí zkroutily v lehkém úsměvu. Nedalo mi to a nejistý úsměv jsem jí vrátila.

Mluvily jsem spolu poprvé od té velké hádky a já nevěděla co říct. Nechtěla jsem se už k tomu vracet, zdálo se to, jako by se to stalo před miliony let. A tak jsem se zeptala na to, co se mi honilo hlavou od té doby, co jsem dokázala jasně přemýšlet.

„Co jsi viděla?“ Nebylo třeba to specifikovat. Alice věděla, o čem mluvím a její kamenné strnutí mi bylo dostatečným důkazem. Po chvilce se uvolnila a položila fotky zpátky na stůl. Měla jsem pocit, že kdyby byla člověk, třásly by se jí ruce. Když se na mě podívala, její úsměv byl pryč a oči jí tiše plakaly.

„Tvou smrt.“                                                                                          

Nemohla jsem říct, že jsem to nečekala; sama jsem si myslela, že to byl můj poslední den života. Ale Rosalie byla přece na cestě…

„Nestihli byste mě přeměnit?“

„Ne.“

„Ale jak to?“ To nedávalo smysl. Alice se každé špatné vidění snažila svými zákroky změnit. To, že zavolala Rosalie, muselo mít přece nějaký vliv.

„Bello,“ Alice mě bez rozmyslu chytila za ruku, „nechtěj to vědět.“ Její hlas byl úpěnlivý a výraz tváře zoufalý. Vypadala jako by si přála to nikdy nevidět. Ale já to musela vědět. Potřebovala jsem to, protože jsem nevěděla co dál.

„Alice, prosím.“ Obě jsme vypadaly i zněly stejně. Jen každá z jiného důvodu.

„Nebylo to pěkné.“

„To nevadí,“ kontrovala jsem jí.

„Je to kruté. Je to jak,“ na chvilku se zarazila. Ne proto, že by nemohla najít slova, ale proto, že se jí konec věty protivil. „Výsměch osudu.“

„O další důvod víc to slyšet.“ Nedala jsem se.

„Jsi tak tvrdohlavá,“ povzdychla si.

„Já vím.“ Ztěžka vydechla a zavřela oči. Zdrceně kroutila hlavou a já si jen představovala, co se jí musí honit za víčky.

„Ten nůž,“ pověděla po chvilce a otevřela oči, tentokrát už rozhodnutá. „To nebyla výhružka. Chtěl ho použít. Potom…“ Potom, co mě znásilnil.

„Podřízl by mě jako podsvinče?“ zeptala jsem se rozechvěle. Nevím proč, ale ve skrytu duše jsem doufala, že by použil pistoli. Byla jsem si jistá, že minimálně jednu vlastnil.

„Vykrvácela bys,“ Alice pokračovala; mou otázku záměrně ignorovala. „Rosalie by tě pokusila přeměnit. Ale měla jsi v sobě strašně málo krve. Jed se neměl jak rozvést po těle. Bylo pozdě.“

„Co se změnilo?“ zeptala jsem se a Alice útrpně zavřela oči.

„On nechtěl… Neměl v plánu…“ Co?!

„Co, Alice?“

„Znásilnil tě,“ vydechla a s lítostí se na mě podívala. „To se změnilo.“

„Takže… Chceš říct, že jsem přežila díky tomu, že mě znásilnil?!“ Měla pravdu, tohle byl výsměch osudu.

„Je mi to líto,“ pověděla. Přikývla jsem a snažila se zahnat slzy, které mě štípaly v očích.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se. Myslela jsem si, že když se dozvím pravdu, budu vědět, co dělat dál. Že mi minulost ukáže směr. Ale teď, když už jsem vše věděla, jsem dokázala myslet jen na to, jak moc nespravedlivý svět je. A jak velké štěstí jsem měla v neštěstí. A jak znechuceně jsem se cítila, když jsem znásilnění považovala za štěstí. Bude to tak snad celý můj život? Že ať už se mi stane cokoliv, měla bych být za to vděčná, protože je to pořád lepší než smrt?

„To nevím, Bello,“ odpověděla Alice. „Ale řeknu ti jednu věc.“ Pozorně jsem se na ni zadívala. Byla vážná a to, co s mi chystala říct, pro ni zřejmě nebylo jednoduché. „Víš, jak znělo mé lidské jméno?“

„Mary Alice Brandon,“ odpověděla jsem nechápavě. Tohle nemělo přece vůbec nic společného s tím, na co jsem se ptala. Alice souhlasně přikývla.

„Mary Brandonová se narodila jedenáctého března devatenáct set jedna. Zemřela šestého listopadu devatenáct set dvacet. Bylo jí devatenáct a její tělo se nikdy nenašlo. Od svých šesti let byla držena v ústavu pro chorobomyslné lidi. Léčba, ačkoliv prodělala a teď budu používat moderní názvy,“ upozornila mě, „psychoterapii, farmakoterapii, elektrokonvulzivní terapii, klimatoterapii, spánkovou deprivaci a mnoho dalších, nebyla úspěšná. Prognosa – nevyléčitelné. Lékař doporučil doživotní uzavření na psychiatrii s pokračováním léčby.“ Zhrozeně jsem na ni hleděla a nevěděla co říct. Netušila jsem, že pátrala po své minulosti.

„I když věděli, nebo si spíš mysleli, že se nikdy nevyléčím, tak mě stejně dopovali drogami a pouštěli mi do těla elektřinu, Bello. A víš, co jsem si říkala, když jsem ten spis dostala do ruky.“ Ne, to jsem nevěděla. „Díky Bohu za přeměnu. Díky Bohu za upíří existenci. Díky Bohu za můj život. Protože tohle,“ ukázala na sebe, „to je můj život. Ne tamto peklo, kterým si prošla Mary Brandonová.“

„Radíš mi, abych se nechala přeměnit?“ zeptala jsem se zklamaně. Doufala jsem, že přijde s něčím jako – hoď všechno za hlavu, vdej se za Edwarda a žij svůj život, jako by se nic nestalo. Ne, že mě bude nabádat k něčemu tak zásadnímu, protože bůh ví, že už jsem si toho zažila dost. Mám k tomu seznamu ještě připočítat tří denní spalování svého těla i mysli?

„Ne, Bello, tak jsem to nemyslela. Jen jsem chtěla, abys znala všechny možnosti. Já si svou přeměnu nepamatuji… Ani vlastně nevím proč. Ale podle toho, co mi řekla Rosalie, tak si můžeš některé vzpomínky – pěkné vzpomínky – ponechat. A ty zlé zkrátka zapomenout. Přeměna, ačkoliv ji mnozí z nás včetně Edwarda považují za tragický konec, se dá chápat i jako nový začátek. A v tomhle mi můžeš věřit, protože to vím z první ruky.“

 

 

Bylo těžké nepředstavovat si, co asi právě teď dělá Edward. Z toho mála, co mi řekla Rosalie, jsem pochopila, že Leon z tohoto živý nevyvázne. Někde mezi nočními můrami a pocitem strachu a sebelítosti jsem v sobě živila krutou naději, že Leon v těchto posledních dnech zažívá peklo na zami. Nebyla jsem si tím jistá a neodvážila jsem se na to nikoho zeptat, ale to neznamenalo, že jsem v to nedoufala. Smrt Leona pro mě představovala svobodu, klid a zadostiučinění.

Byla noc a já byla opět vzhůru. Mé vnitřní hodiny se za poslední dny nějak přetočily a já byla jak upír. Tedy, filmový upír: přes den jsem spala jak zabitá a v noci jsem dokázala v plné bdělosti sedět do rána v obývacím pokoji a prohlížet si fotky, které mi dala Rose.

Bylo to už skoro pět dní, co se to stalo. Stodvacet hodin od té doby, co jsem naposledy viděla Edwarda. A já stále nedokázala přemýšlet o budoucnosti. Svatební nadšení ze mě naprosto vyprchalo. Byla jsem smutná a bolavá. Byla jsem rozčílená a nedočkavá. Protože jakmile se Edward objeví ve dveřích, poznám, jestli ho zabil. A pokud to neudělal, věděla jsem, že už se na Edwarda nebudu moct nikdy podívat. Protože v mých očích klesne strašně hluboko, až mě to samotnou bolelo.

Jenže když Edward přišel, nedokázala jsem z jeho tváře nic vyčíst.

Jeho košile byla sněhově bílá, nebyla na ní jediná kapka krve. Jeho ruce, ač oplývaly obrovskou silou, byly čisté, neposkvrněné. A jeho oči, o kterých jsem byla přesvědčena, že se po vraždě naplní prázdnotou, byly nečitelné. Celý jeho výraz byl nečitelný.

Když mě spatřil, zarazil se. Chvíli stál ve dveřích pokoje, než se ke mně rozešel. Jediné světlo v místnosti zajišťovaly ohnivé plameny v krbu a i když byl celý dům přetopený, přeběhl mi po zádech mráz.

Edward došel ke mně a kleknul si přede mnou na zem. V jeho očích bylo  čiré zoufalství a já se zalekla toho, co udělal, nebo neudělal. Pár dlouhých okamžiků jsme na sebe mlčky hleděly. Nikdo z nás nechtěl nic říct, nikdo z nás si nechtěl připustit, co se stalo. Nikdo z nás nás nechtěl zničit.

„Proč nespíš?“ zeptal se ztrápeně. Jeho hlas byl tichý a přesto jsem v něm slyšela beznaděj.

„Nejde to,“ šeptla jsem, aniž bych uhnula pohledem.

„Proč to nejde?“ Jen jsem pohodila rameny. Nechtěla jsem mu přiznat, že mám noční můry. Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu trápil, protože tyhle noční děsy jsou v mé situaci přece normální.

„Měla bys spát,“ pověděl. „Spánek ti pomůže s hojením.“ Chladným ukazováčkem mi přejel po nateklém oku. Mou odpovědí bylo mírné přikývnutí. Ano, spánek by mi pomohl zahojit tělo. Ale ne duši.

Opět jsme oba zmlkli. A opět jsme se tiše dívali na sebe, vsakovali jsme se pohledem jeden do druhého a já si uvědomila, už po několikáté, jak nádherný a dokonalý je. A i když jeho oči nebyly jantarové, nýbrž tmavě hnědé s viditelnými kruhy pod očima, a jeho rty byly plné a bezkrevné, tak mě stále oslňoval. Jeho vlasy, ve kterých se mihotaly ohnivé odlesky, vypadaly jemně a nepoddajně. Chtěla jsem se jich dotknout, když jsem zahlédla něco, co upoutalo mou pozornost. Edwardovu tvář jsem znala zpaměti a proto, že byl upírem, jsem věděla, že se jeho vzhled – kromě očí – nikdy nemění.

„Co to je?“ zeptala jsem se a současně z jeho spánku, který překrývaly vlasy, odstranila stroupek. Ve světle plamenů mi nedošlo, že to, co mi přilnulo na polštářku prstu, je zaschlá krev. To, co mi pomohlo si to uvědomit, byl Edwardův výraz. A hlavně jeho oči, které mě zoufale žadonily, abych se po odpovědi nepídila.

„Je mrtvý?“ vydechla jsem tiše. Srdce se mi silně rozbušilo v hrudi. Potřebovala jsem to vědět. Potřebovala jsem to slyšet. Potřebovala jsem, aby to řekl. Nahlas.

„Nechci ti to říct.“ Jeho hlas byl tichý ale úpěnlivý.

„Proč ne?“ Copak nechápal, jak moc to pro mě znamená? Jak moc mi to pomůže se nebát?

„Proč?“ zopakoval po mně. Avšak místo údivu zněli v jeho hlase otupělost a smutek. Poprvé za ten večer uhnul pohledem; sklopil oči k mým dekou zakrytým nohám. Vteřiny se táhly jako věčnost a Edward stále nepromluvil. Jeho zkroušený obličej silně kontrastoval s napětím v jeho těle. Ale jeho myšlenky jakoby se vtlačily mezi nás a naplnily tmavý prostor očeáváním a touhou odvrátit neodvratitelné.

„Nechci, abys mě viděla jako vraha,“ zašeptal a vzhlédl ke mně.

„Nevidím tě tak.“ Rukou jsem pohladila jeho tvář.

„Nechci, abys mě opustila,“ pokračoval.

„Proč bych tě měla opouštět?“ zeptala jsem se nechápavě. Neodpověděl. Místo toho vzal mé ruce do svých a políbil je. Lehce vdechoval mou kůži, nosem přejížděl po tenké pokožce. Jeho dech mě příjemně studil.

Když už to na něj bylo příliš, podíval se na mě. Jeho oči byly černé, nevyzpytatelné. Něvěděla jsem, proč se týrá mým pachem na hranici příčetnosti, ale pravdou bylo, že i když mě teď sledovaly oči lovce, stále v nich byl i Edward a já se poprvé za posledních devatenáct měsíců cítila v absolutním bezpečí.

„Strávil jsem devadesát osm hodin tím, že jsem ho mučil tím nejhorším způsobem, jaký znám. Způsobil jsem mu tolik bolesti, že ke konci už nedokázal ani křičet, ani žadonit o smrt. Jediné, co cítil, byla bolest, protože jsem si dal hodně záležet na tom, aby neupadl do bezvědomí a nepřišel o tuhle zkušenost. A pak, když jsem byl s jeho lidským tělem hotov, proměnil jsem ho. A to jen proto, abych mu pořád dokola lámal prsty, ruce, klouby a páteř, protože jedině díky jedu se mu uzdravily, abych je pak mohl zlomit znovu,“ chrlil ze sebe tichým hlasem.

„Ale to není vše – během toho všeho jsem si uvědomil, že když ho zabiju, tak tě možná ztratím. Že když budeš vědět, že už tu není, opustíš mě a budeš si chtít v klidu žít svůj život. A tak jsem nechal přeměnu proběhnout až do téměř úplného konce. V jednu chvíli jsem byl dokonce rozhodnutý, že ho nechám proměnit se úplně, protože pak, když bys věděla, že je ještě stále tady, nikdy bys ode mě neodešla. Možná bys dokonce sama chtěla přeměnit jen proto, abys-“

„Pšt,“ položila jsem mu prst na ústa, abych ho umlčela. Nechtěla jsem to slyšet. Nechtěla jsem vědět, že měl slabou chvilku, protože jsem ho potřebovala silného. Potřebovala jsem si myslet, že on ví, co teď budeme dělat, protože já sama to nevěděla.

„Ne, nech mě to doříct.“ Stáhl mi ruku a pevně ji uvěznil ve své. Zarýval se do mě pohledem a jeho emoce byly lehce čitelné jak v jeho tváři tak i v tónu hlasu. „Nechci, abys mě opustila! Nechci, abys mi zakázala stýkat se s Nessie! Chci, abychom se vzali, a chci, aby ses ty chtěla nechat přeměnit. Chci s tebou – s vámi - strávit celou věčnost. A chci, abys mě milovala! Chci, abys po mě prahla tak jak já po tobě. Chci, aby ses mě nemohla nabažit a abys po mě chtěla pořád víc a víc, až bych se v tobě úplně ztratil. Protože teď jsem tak zoufalý, že uvažuji o tom, že tě proměním proti tvé vůli a to jen proto, abych měl jistotu, že nikdy neumřeš a že tu vždycky bude při nejmenším mizivá naděje, že mě třeba jednou necháš se k sobě přiblížit, abychom pak-“

„Přestaň!“ vydechla jsem prosebně. Snažila jsem se mu vytrhnout. Potřebovala jsem se ho dotknout a uklidnit ho, protože jeho slova mě zraňovala a hojila zároveň. Jenže on nepřestával a stále mumlal slova o naší společné budoucnosti a o tom, jak krásná ta budoucnost bude. Povídal o našem budoucím domě, že můžeme nějaký koupit, nebo že si ho necháme postavit přesně podle našich představ a že budeme moct žít, kdekoliv budu chtít, že stačí jen na mapě ukázat místo a on nám hned zajistí letenky.

„Edwarde, přestaň,“ žadonila jsem. Ale on jen kroutil hlavou a dál mluvil o tom, jak si můžu dodělat maturitu, jestli chci. Že mi s tím pomůže, nebo, pokud bych se nechtěla učit, že to zajistí nějak jinak. A že můžeme zajet navštívit mámu a tátu. Ale hlavně ať ho neopouštím. Neopouštíme.

Nevěděla jsem jak ho zastavit. Nevěděla jsem, jak jinak ho donutit mě poslouchat a vnímat, protože momentálně teď byl úplně vyděšený. Svěřoval mi své největší strachy a obavy. Prozrazoval mi své nejniternější touhy a přání. Sám sebe dělal zranitelným.

„Dobře,“ pověděla jsem. Nebyla jsem si zcela stoprocentně jistá, co dělám, ale celým tělem jsem se k němu natáhla a objala ho. „Dobře,“ zopakovala jsem tentokrát jistějším hlasem. „Vezmu si tě. Budeme spolu žít. Budeme jedna velká rodina. Budeme spolu. A jednou tě nechám, abys mě proměnil. Ale ne teď, protože se chci vdát jako člověk. A chci vidět své rodiče. A-“

Umlčel mě polibkem. Tvrdým, chladným a vášnivě spalujícím polibkem.

 

Uff, to byla doba, co? Než jsem to ze sebe vykřesala a hodila to na papír... ;-) Nicménně se pomalu ale jistě blížíme do finále - počítám tak ještě max. 3 kapitoly a pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Vám všem věrným, kteří se tu ještě objevujete a čtete povídky, moc děkuji za přízeň...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 30. kapitola:

 1 2 3   Další »
28. E.C.M.
07.03.2015 [12:15]

Děkuji za odpověď,snad tvé děti nebudou na nemoci náchylné pořád, ať se tedy brzy uzdraví. Emoticon

27. Inoma
08.02.2015 [12:59]

InomaE. C. M., ano ještě píšu. Jen se zkrátka nedokážeme s dětmi vyhrabat z nemocí (teď je to pro změnu chřipka), takže to ještě chvilku potrvá... Emoticon

26. E.C.M.
05.02.2015 [11:07]

Ahojky, píšeš ještě???

25. betuška
20.10.2014 [17:30]

ano,ano,ano Emoticon Emoticon Emoticon

04.10.2014 [15:00]

KateDenali11Spletla jsem se. Tohle byla rozhodně ta nejlepší kapitola! Emoticon Emoticon Víc snad ani není třeba dodávat, někdy je méně více a já můžu leda tak ještě poznamenat, že doufám, že se tu brzy objeví další kapitola! Emoticon
K.D.11

23. Marvi
24.09.2014 [15:19]

MarviParádní díl a na další pokračování se moc těším a snad ta čekací doba nebude tak dlouhá Emoticon Emoticon Emoticon ale i kdyby byla ráda si počkám!!! Děkuji za pěkné čtení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. BabčS.
22.09.2014 [12:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. BabčS.
22.09.2014 [12:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. mmonik
22.09.2014 [10:05]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21.09.2014 [0:39]

anissskaI když už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem tuhle povídku četla, natož komentovala (za což se omlouvám Emoticon ), tak ti musím napsat, že tohle bylo teda fakt něco! Jak měl chudák Edík strach, že by se ho Bella snad bála, nebo že by naopak neměla strach a odešla by od něj. To je takovej miláček, oba jsou tak skvělý, jen život je občas nanic. Tohle je vážně skvělá povídka, co má myšlenku a styl!
Tleskám moc a moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!