Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 28. kapitola

Lol


Velké holky nepláčou - 28. kapitola

„Proč?“ zeptala jsem se. Proč mi to udělal? Jasper se jen pousmál a lidsky pohodil rameny.
„Protože chci, abys věděla, jaké to je, když se tohle,“ prstem ukázal na svůj snubní prsten, „děje doopravdy.“

„Všecko pomíjí. Štěstí odchází, kraj se mění a srdce stárne." George Sandová.

28. kapitola

Stala se ze mě mrcha.

Do teď jsem se snažila být alespoň trochu nesobecká, ale ve chvíli, kdy mě Edward držel ve svých chladných dlaní a přemlouval mě, abych si ho vzala, jsem tomu prostě propadla.

Prachsprostému kalkulu.

Jsi matka mého dítěte. Neexistuje správnější důvod pro svatbu.

A tak jsem souhlasila. Protože to dítě – Renesmé -  si přálo šťastný konec a pod pojmem šťastný konec si představovalo svatbu. A to jsem ji mohla dát. Šťastnou vzpomínku z dětství, kdy se máma a táta vrátili k sobě a žili šťastně až navěky. V mém případě až do té doby, než se ozve Leon.

Proto jsem řekla ano. I když jsem se u toho musela schovat v Edwardově náruči, aby v mé tváři nezahlédl tu vypočítavost, která mě vedla k souhlasu s jeho návrhem.

Snažila jsem se z přímé odpovědi na jeho otázku nějak vykroutit, ale pravdou bylo, že jsem věděla, že i když mu řeknu pravdu, že ho nemiluji, tak ho to neodradí. Neodradilo ho vidět mě s jiným chlapem, tak proč by ho měla odradit taková maličkost jako moje (ne)city?

A tak jsem si nechala na prst navléknout jeho prsten. Přesněji prsten jeho matky.

Všichni Cullenovi byli z nastalé situace viditelně nadšení. Esmé se pořád usmívala tak, že jsem měla strach, aby se jí neroztrhly koutky. Carlisle byl nadšený, protože byla nadšená Esmé. Emmett mi začal říkat švagrová ještě před tím, než mi Edward stihl navléknout prsten, a Rosalie taky po několika týdnech vyměnila svůj kamenný výraz za lehké zvlnění rtů.

Alice se mi sice vyhýbala, protože jsem jí už vážně neměla co říct, ale i tak jsem u ní zahlédla pár svatebních katalogů. Jestli si myslela, že ji nechám zařídit svatbu, tak byla na omylu…

A pak tu byl Jasper, u kterého jsem si nebyla jistá, jestli své nadšení náhodou nehraje. Když jsme byli všichni po hromadě, tak se usmíval. Když jsem s ním zůstala v pokoji sama, tak mě smutně pozoroval.

„Jaspere, děje se něco?“ zeptala jsem se ho, když jsme takhle opět osaměli a kdy si mě zase zarmouceně prohlížel. Chvíli neřekl vůbec nic. Dokonce ani jeho výraz se nezměnil. U Jaspera bylo vidět, že si lidské chování neosvojil tak jako ostatní, protože ať dělal cokoliv – díval se na televizi, četl si knihu nebo se jen koukal z okna -, byl strnulý. Nemrkal, nepřešlapoval z nohy na nohu, neměnil polohy těla. Byl jako socha. A přesně tak vypadal i teď.

„Jsi špatná herečka, Bello,“ řekl nakonec. Opět u toho ani nemrknul.

„Jak to myslíš?“ Lekla jsme se, že mě prohlédl a že ví, že jsem vypočítavá potvora, která jeho bratra jen využívá. Stačilo, že jsem to věděla já. To, že to věděl i někdo jiný, bylo potupné a znepokojivé.

„Takhle…“ Nejdřív jsem na něj nechápavě hleděla, ale potom jsem to začala cítit. Radost, surové štěstí a veselost.

A pak ke mně přiběhla Nessie, v rukou držela časopis se svatebními šaty a doplňky. A já, ač jsem se svatebním přípravám vyhýbala jak čert kříži, jsem se najednou nedokázala rozhodnout mezi šaty s vlečkou, nebo bez ní. Nadšeně jsem se se svojí dcerou bavila o tom, jaké by chtěla ona mít šatičky a jakou barvu by měla mít moje i její kytice.

Probrali jsme hudbu a jednohlasně jsme se shodli, že bychom s Edwardem měli poprvé tančit na písničku ze Lvího krále. Dokonce jsme i vybrali postavičky na svatební dort, který bude mít tři patra a to i přesto, že jediný, kdo ho bude jíst, budu já, Renesmé a Jacob. Bylo to neuvěřitelné, jak moc jsem si to užívala a bavila se. Už dlouho jsem necítila tak obrovské zapálení pro nějakou věc. Připadala jsem si, jako bych plula na obláčku euforie a nikdo a nic mě nemohlo shodit na zem.

Až na to, že přesně to se stalo, jakmile se šla Nessie za pomoci Rosalie(!) koupat. Neuvědomila jsem si, jak moc je Jasperova schopnost silná a důmyslná.

„Přesně takhle jsem to myslel, Bello.“ Zrazeně jsem koukala na Jaspera, který mi pohled pevně oplácel. To zklamání, lítost a výčitky, které mě přemohly byly nekompromisní. Jako by mi mé vlastní rozpoložení vracelo to, že jsem si od něj vzala na pár hodin volno a teď mi to dávalo sežrat i s úrokama. 

„Proč?“ zeptala jsem se. Proč mi to udělal? Jasper se jen pousmál a lidsky pohodil rameny.

„Protože chci, abys věděla, jaké to je, když se tohle,“ prstem ukázal na svůj snubní prsten, „děje doopravdy.“

 

Od té doby jsem výčitkám svědomí propadala v pravidelných intervalech. Pokaždé, když se na mě Jasper lítostivě podíval, do mě narazily jako beranidlo. Nebo když se Esméin obličej rozzářil nehranou radostí nad tím, že mě Edward obejmul a políbil.

Ano, dovolila jsem mu mě líbat. A dovolila jsem mu se mě dotýkat. Protože jedině tak se ty výčitky dali trochu umlčet. Bylo to jako výměnný obchod – moje tělo za jeho prsten.

„Nechytáš od toho křeč?“ Stála jsem venku na terase a koukala do nedalekého lesa. Před chvílí jsem unikla z dalšího rodinného záchvatu svatebních příprav, kdy se mi Esmé snažila vnutit nějakou cateringovou službu, která by zajistila celou hostinu. Copak nechápe, že nějaká hostina je naprosto zbytečná?! Stačí svatební dort z cukrárny a tři jídla, která si můžeme nechat dovézt.

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně. Jacob protočil oči a ukázal na mé prsty, které si opět nevědomky hrály s prstenem Elizabeth Masonové.

„Je to docela velkej šutr.“ V tom měl pravdu, až na to, že to nebyl jeden diamant, ale spousta malých diamantíků zasazených vedle sebe v peřince z bílého zlata.

„Myslíš si, že dělám chybu?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na ten kousek šperku, který představoval moji – naši – budoucnost.

„Ne.“

„Jak to?“ Jacob byl vlkodlak. Měl by svatbu s upírem považovat za chybu.

„Je to to nejlepší pro Nessie,“ pověděl. „Bude mít úplnou rodinu. Její rodiče se k sobě vrátili a budou spolu žít šťastně až navěky.“ Jeho hlas zněl podobně, jako když vypráví pohádku o Popelce.

„Dokud je smrt nerozdělí,“ opravila jsem ho. Jacob se zarazil a nechápavě se na mě podíval.

„Takže ty neuvažuješ, že bys…“ Větu nedokončil, ale já věděla, co chce říct.

„Ne,“ řekla jsem. „Nechci být upírem.“

„Můžu vědět proč?“ zeptal se zapáleněji, než bych od očekávala. „Nevadí ti s nimi žít. S jedním ses právě zasnoubila.“

„Neměl bys být rád, že nevznikne nový upír?“ odpověděla jsem otázkou. Protože to by měl. Jako Alfa by neměl chtít, abych prošla proměnou.

„Ty bys nebyla jako-“

„Jak to můžeš vědět?“ přerušila jsem ho. „Co kdybych taková právě byla? Co kdybych nechtěla být vegetarián. Nechal bys mě zabíjet lidi, Jakeu?“ Jacob mě mohl přesvědčovat, jak jen chtěl, ale já si za svým názorem stála.

Co bych to byla za upíra, když cítím to, co cítím? Po přeměně všechno zesílí. Nejen tělo, ale i pocity. Copak bych dokázala zvládnout vražednou krvežíznivost s výčitkami svědomí, toužebnou pomstychtivostí a nadpřirozenou silou a rychlostí? Jak dlouho by trvalo, než bych před tím vším chtěla utéct? Jak dlouho by trvalo, než bych se vzepřela a opustila Edwarda, protože bych dál nedokázala předstírat, že je náš jednostranný vztah naprosto v pořádku? A co teprve Alice? Už teď jsem ji chtěla trestat za to, co udělala. Jako upírka bych jí musela urvat hlavu. A to nemluvím o Rosalii, která mi unesla dceru…

„Dobrá,“ řekl Jacob. „Chápu. Je to tvůj život.“ Osobně si myslím, že tomu nerozuměl. Jen pochopil, že kdybych jako upírka vraždila lidi, musel by mě zabít. Jenže tím by ublížil Nessie. A to by poznamenalo jejich vztah. Ale kdyby mě nezabil a naopak mě nechal zabíjet, bylo by to proti jeho zásadám a pudům. Nenáviděl by mě. A to by jeho vztah s Nessie taky ovlivnilo. Z čehož vychází jediné – musím zůstat člověkem. A starat se o svůj lidský život.

„Nevíš, kdy se vrátí Rachel?“ změnila jsem téma. Potřebovala jsem, aby si vyzvedla své věci, abych mohla prodat byt a začít tak žít svůj nový život jako Isabella Cullenová.

„Těžko říct… Ale říkala, že se ti co nejdřív ozve a že si odveze svoje věci.“ Něco v tom, jak to řekl a jak se podíval na stromy za mnou, mě donutilo se zarazit.

„Proč?“ zeptala jsem se. Nechápala jsem, proč by si ty věci měla odvézt. Rachel měla možnost bydlet na koleji; ty věci by jen přestěhovala.

„Rebecca se i s dětmi vrátila z Havaje, Rachel jí pomáhá.“ Najednou to už nebyl Jacob, který mě ještě před chvílí chtěl svými otázkami vidět jako nesmrtelnou. Najednou byl… smutný.

„Stalo se něco vážného?“

„Ještě ne.“

„Jak to myslíš?“ Zhluboka se nadechl a pak mlčel. Očima procházel zelené stromy a vypadal, jako by nad něčem přemýšlel.

„Jsem syn náčelníka,“ začal. Přikývla jsem, i když se na mě nedíval. Stále sledoval les. „A Rachel a Becca jsou jeho dcery.“ Opět jsem přikývla, i když jsem se nic nového nedozvěděla. „Do Rachel se otiskl Paul.“

„Chceš říct, že se někdo otiskl do Rebeccy?“ zeptala jsem se.

„Ne, to ne,“ zakroutil hlavou. „Jen…“ Jeho oči se z lesa přemístily na mě. A byly vyděšené. „Co když bude Becca jako Leah? A co její děti? Má dva kluky. Na Havaji byli v relativním bezpečí. V La Push…“ Bezmocně zakroutil hlavou.

„Třeba se nic z toho nestane,“ uklidňovala jsem ho. „Třeba v sobě nemají ten gen.“

„Jo,“ přikývnul, v očích stále osten strachu. „Třeba…“

 

Když Jacob odjel domů kvůli povinnostem Alfy, nedokázala jsem nemyslet na Rebeccu. Sice jsem ji naposledy viděla, když jsme byly obě ještě děti, ale vědomí, že to je Rachelina a hlavně Jacobova sestra mě nutilo o ní přemýšlet jako o někom, koho znám.

A proto jsem si o ni dělala starosti. Jacob měl pravdu – kdyby se Becca i s dětmi držela dál od La Push, byla tu velká pravděpodobnost, že jejich život nepoznamená nadpřirozeno. Jenže, jestli se tam přistěhovali a jestli se v okolí Forks začne pohybovat upír, tak se nejspíš stane to, čeho se Jake obává nejvíc. Jeho synovci se promění. A Becca… S ní to není jisté. Ale pokud by se proměnila, měla by v sobě také vůdčí schopnosti jako Jacob. A dva alfové v jedné smečce… To už tu bylo, jen s tím rozdílem, že teď by ti alfové měli oba dědické právo a genové schopnosti vůdců.

Samozřejmě tu stále byla ta možnost, že se nestane vůbec nic. Ale to by nebyl svět nadpřirozena, aby vše proběhlo takhle nekomplikovaně. Protože pokud by se Becca neproměnila, Leah, Jacobova pravá ruka, by se ve svých depresích propadla ještě hlouběji. Už když jsem s Nesie bydlela v La Push, Leah své vlkodlačství nenáviděla. Trochu se to zlepšilo po odchodu Sama ze smečky, ale i tak ten celý problém tkvěl v úplně něčem jiném, než v milostném trojúhelníku Emily – Sam – Leah.

Hlasitě jsem si povzdechla a vytáhla si mísu a další potřebné věci pro upečení medvědích muffinů. Svatební katalogy, které se povalovaly na kuchyňském ostrůvku (stejně tak jako u mě v ložnici, kde se úplně tajemně zničeho nic objevily, a v obýváku, jídelně, dokonce na chodbě před mým pokojem) jsem ignorovala a dala se do práce.

Ráno, když se Nessie s Edwardem vrátili domů z lovu, s sebou přivezli i dvě nerezové termosky krve. A Nessieinu žádost, abych upekla takové ty dobré dortíčky, že když v nich bude krev, tak že je můžou jíst i ostatní (vážně nevím, jak na to přišla), jsem prostě nemohla odmítnout. A ano přiznávám, vážně jsem se těšila na to, až budou Cullenovi ochutnávat pečenou krev.

Do mísy jsem si nasypala mouku se sodou a přidala k nim vejce. Místo po mléku jsem sáhla po termosce, když jsem si všimla, že není popsaná. To stejné platilo i o té druhé.

„Nessie?“ zavolala jsem do domu. Potřebovala jsem, aby mi řekla, ve které nádobě je krev z medvěda a ve které z jelena, protože medvědí muffiny z jelení krve by přeci nebyly medvědí muffiny. Čichala jsem k oběma termoskám, ale ten pach mi prostě přišel úplně stejný. A barva, ta byla taky stejná.

„Co to děláš?“ Edward se z ničeho nic objevil ve dveřích a tázavě mě sledoval. Po mojí dceři ani památky, což mě tentokrát nijak nezneklidnilo, protože poslední dobou mě Nessie slyšela, jen když chtěla. Například, když měla jít spát, neslyšela mě vůbec. Zato, když měla jít na lov, byla u mě kvůli převlékání ve vteřince.

„Medvěd?“ zeptala jsem se Edwarda a natáhla k němu obě ruce. Přišel ke mně a lehce se nadechl.

„Tahle,“ ukázal na levou termosku, kterou jsem okamžitě vylila do mísy s moukou. Druhou jsem uklidila a pokračovala v pečení. Edward mě mlčky pozoroval, což mě kupodivu nijak nerušilo. Na jeho neustálou společnost jsem si už zvykla. Spíš jsem se kolikrát přistihla, hlavně v době, kdy byl na lovu, že si připadám víc sama.

Nachystala jsem si plech na muffinky a vysypala ho. Pak jsem do něj začala po lžících nalévat červené těsto. Krev smíchaná s moukou už nevypadala tak krvavě, spíš cihlově.

„Cos to právě…?“ Edward se na mě díval, jako by spatřil ducha. Intenzivně černým pohledem se mi vpaloval do obličeje. A já na něj nechápavě koukala… Než mi došlo, že jsem instinktivně olízla lžíci s červeným těstem.

„Já…“ Větu jsem nedopověděla, protože jsem za prvé nevěděla, jak ji dokončit a za druhé, se mi Edward vrhnul na rty. Bylo to naprosto nečekané. A rychlé.

Přinutila jsem se zavřít oči a polibky mu oplácet, ale jeho zápal byl jako rozbouřená sopka. Chrlil, bral a spaloval. Jeho rty byly tvrdé, chladné a žádoucí. A já pocítila další vlnu nepopiratelné viny. Přece bych měla něco cítit! Něco… pěkného!

Rukou jsem se mu zapřela o hrudník a polibek ukončila.

„Musím to dodělat, než se srazí,“ vymluvila jsem se. Edward se nejdřív podíval na krev a pak zpátky na mě. Jeho pohled jsem nedokázala rozluštit, avšak prsten jeho matky mi v tu chvíli ztěžknul na prstě.

Otočila jsem se k němu zády a opět se věnovala pečení. Edward to zřejmě nechtěl nechat být, protože se přilepil na má záda. Rukou mi odhrnul vlasy z krku a jemně mi prsty přejel přes krční obratly.

„Co to je?“ zeptal se po chvíli. Instinktivně jsem vzhlédla před sebe, myslela jsem, že se něco děje venku, ale Edwardův dech mi sjel po holé kůži na krku a já pochopila, že to, na co se ptá, je zde uvnitř. Přesněji na mně.

„To nic není,“ řekla jsem a přehodila si vlasy zpátky tak, aby zakrývaly ty jizvy.

„Vypadá to jako-“

„Edwarde, nic to není!“ skočila jsem mu do řeči a otočila se k němu čelem. Věděla jsem, jak to vypadá. A taky jsem věděla, že to opravdu je to, co vidí. Otisk zubů. Leonových zubů.

Ještě teď jsem si pamatovala na to, když to udělal Chester poprvé. Bolelo to jako tisíc čertů. A krvácelo to víc, než jsem čekala, že bude. Ale bylo to součástí naší dohody – já byla celá jeho a on na oplátku nechá Nessie na pokoji.

Edward se na mě lítostivě mračil a já měla co dělat, abych mu něco neřekla.

„Už jsi přemýšlela o termínu svatby?!“ zeptal se náhle. Jeho hlas nebyl moc příjemný.

„Ne.“

„A… Už sis vybrala šaty?!“

„Ještě ne!“ Prkenně přikývnul a snažil se hlubokými nádechy uklidnit. Jeho oči však nadále zůstávaly zuřivě černé.

„Pověz mi, co bys chtěla,“ pobídnul mě. Mluvil o poznání vyrovnaněji..

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Byla spousta věcí, které bych chtěla, ale v tuhle chvíli a díky tomu, co se událo před pár vteřinami, jsem chtěla jediné. Chtěla jsem vidět Leona mrtvého. Opět.

„Nejsem slepý, Bello,“ prohlásil. „Dokonce Rosalie je z té svatby nadšenější než ty. Řekni, rozmyslela sis to?“

„Ne!“ vyhrkla jsem. Moje rychlá odpověď ho zřejmě zaskočila, protože jeho oči v jednom okamžiku ztmavly ještě víc a pak zesvětlaly do tradičního jantarového odstínu. „Jen jsem si myslela, že v tomhle stavu,“ rukou jsem ukázala mezi nás, „že zůstaneme zasnoubení trochu delší dobu. Ne, že mi jeden den nasadíš prsten a druhý den si budu muset oblékat šaty a závoj.“ Chvíli na mě upřeně koukal a pak, jako by ho má odpověď uklidnila, se uvolnil a pohladil mě po tváři.

„Na co chceš čekat, Bello?“ zeptal se tiše.

„Já nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Jen chci takhle být o trochu dýl. Líbí se mi to takhle. Copak mi nemůžeš dát trochu víc času?“ Vždyť ho máš spoustu.

Svou myšlenku jsem neřekla nahlas, ale Edward se zatvářil, jako by ji slyšel.

„Dobrá,“ přitakal, „počkáme.“

 

Když Edward říkal, že počkáme, tak tím my, myslel jen nás dva. Ostatní Cullenovi tuhle naši dohodu prostě ignorovali a dál se zabývali svatebními přípravami. A když si mě Carlisle pozval k sobě do pracovny, aby mi provedl ultrazvuk, který si před pár dny objednal, mi došlo, že je do celé té hry zapleten i on.

Na stolku vedle vyšetřovacího lehátka ležela další tuna časopisů s nevěstami na titulní straně. Jen jsem rezignovaně zakroutila hlavou. Ta Alice se fakt nevzdává!

„Polož se a vyhrň si triko,“ pobídl mě Carlisle. Udělala jsem, co mi řekl, a doufala, že všechno bude v pořádku. Hlavně ta moje jedna ledvina. „Bude to chvilku trvat, můžeš si zatím číst.“

„Ne díky,“ odpověděla jsem. „Zvládnu to bez toho.“ Nechápu, jak ho mohlo napadnout, že se v době, kdy se budu moct dozvědět něco o svém zdravotním stavu, budu chtít zabývat čtením.

„Jsi si jistá?“ ujišťoval se. Než jsem mu stihla svou odpověď potvrdit, pokládal mi do rukou otevřený katalog. „Mají tam pěkné šaty. Třeba tyhle,“ prstem ukázal na blonďatou modelku v bílých šatech s krajkovým živůtkem.

„Bílé?“ vyhrkla jsem překvapeně. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomovala, že mě Carlisle donutil k tomu, k čemu se mě snažili donutit ostatní – vybrat si šaty, začít plánovat, přemýšlet nad přípravami…

„Proč bys nemohla mít bílé, Bello?“ zeptal se se svým typickým Carlisleovským úsměvem – přátelským, milým, ale otcovsky vědoucím. „Když si mě brala Esmé, také byla v bílém. A to už byla jednou vdaná a porodila dítě.“ Ale nebyla to kurva!!!

„Ale nedělala to, co jsem dělala já,“ odpověděla jsem věcně. Kdybych si vybrala bílé šaty, byl by to výsměch celé té tradici. Bílá má značit čistotu, neposkvrněnost. Já nebyla ani jedno, ani druhé.

„Jsem si jistý, že kdyby tím mohla svého syna zachránit, dělala by to také.“ Nedokázala jsem se na něj podívat. A už vůbec jsem nedokázala pochybovat o Esméině lásce k jejímu synkovi. Měl zatracenou pravdu. Ale i přesto jsem si neuměla představit Esmé, jak nechává někoho jako je Leon, aby se po ní plazil a aby ji půjčoval svým kamarádům.

„Nechtěl jsi mě náhodou vyšetřit?“ změnila jsem téma. Časopis s bílými šaty jsem však neodložila.

 A v podobném duchu probíhaly i následující dny. Skoro každý z Cullenů mě nějakým způsobem donutil přemýšlet nad mou vlastní svatbou. Esmé tím, že jeden den dorazila z města s plným autem svatebních koláčků. Měla snad všechny možné druhy – tvarohové, ořechové, jablečné, kokosové, s polevou i bez polevy, plněné krémy nebo šlehačkou, zdobené jedlými perličkami nebo barevnými vločkami. Bylo jich hrozná spousta. A já se dokázala říct jen to, že kokosové nechci. Že nechci nic v čem je kokos. Protože to byl Leonův požadavek – kokosový šampon, kokosové mýdlo, kokosový krém…

Byla jsem z toho všeho jak přepadnutá. Jako by se to všechno dělo kolem mě, ale přímo se mě to netýkalo. Nebyl to ještě ani týden, co jsme se s Edwardem dohodli, že se svatbou počkáme a najednou jsem měla skoro celou svatbu teoreticky naplánovanou.

Věděla jsem, že můžu mít bílé šaty. Věděla jsem, že ve svatebním cukroví nebude ani drobek kokosu. Díky Jasperovi jsem se dozvěděla, že líbánky s Edwardem strávíme na ostrově poblíž Brazílie, a Emmett se zasloužil o to, že o svatební noci budu mít na sobě pěkné prádlo (což je prý dárek pro Edwarda, ne pro mě, tak abych si zase prý moc nemyslela). A zrovna uprostřed této debaty, kdy mě upíří hromotluk ubezpečoval, že mi opravdu neobjednal nic z latexu, mi zazvonil mobil.

V tu chvíli jsem si uvědomila, o co se tady snažím – žít život, který mi nepřísluší. Nemohla jsem být najednou někým jiným. Nemohla jsem si v klidu vzít Edwarda a tvářit se, že náš vztah je naprosto v pořádku, i když nad námi visí přízrak minulosti. Bez dechu a za starostlivých pohledů všech upírů a jedné poloupírky jsem hovor přijala. Moje rychle tlukoucí srdce je varovalo, že mě něco silně rozrušilo.

„Haló?“

„Bello? Ahoj tady Rachel…“ Málem jsem se úlevou rozplakala. Ještě před pár momenty jsem se děsila, že ten telefonát bude mojí vstupenkou do zajetí. Místo toho se z něj vyklubala možnost úniku.

Jacobova sestra mi volala kvůli stěhování. Domluvily jsme se, že se sejdeme v bytě za dvě hodiny a tak jsem si půjčila Edwardovo auto a odjela pryč. Samozřejmě se před tím strhla mezi mnou a Edwardem menší roztržka kvůli tomu, jestli má jet se mnou. Ale moje argumenty ho umlčely. Potřebuju chvilku jenom pro sebe. Bez upírů. Vezmi Nessie a běžte někam ven. Užívej si ji, dokud je ještě malá…

Do bytu jsem dorazila ani ne o hodinu později. Měla jsem ještě zhruba hodinku, než měla dorazit Rachel a Paul. Proto jsem si prošla poštu, která se mi už pomalu sypala ze schránky a pak jsem ještě několikrát zkontrolovala, jestli jsme tenkrát s Edwardem sbalili opravdu všechno.

V bytě bylo nádherné ticho. Ne takové, jaké je u Cullenových; tohle ticho bylo živé. Přes okna ke mně doléhaly zvuky z ulice, z chodby klapání bot, jak někdo šel po schodech, ze zdí byla slyšet televize, na kterou se zřejmě díval soused, a ze šachty jsem slyšela vodu, kterou si někdo pustil a po chvilce ji vypnul.

A jak jsem takhle stála v tom skoro prázdném bytě, který jsem nějakou dobu považovala za svůj domov, došlo mi to.

Už jsem věděla, proč chci se svatbou počkat. Potřebovala jsem se zbavit tohoto bytu. Potřebovala jsem zpřetrhat všechna pouta s Marií Masonovou, abych si Edwarda mohla vzít jen jako Bella.

Z toho zjištění jsem se málem rozesmála. Ve svatbě s Edwardem, s chlapem, který je pro mě schopný skoro čehokoliv, mi bránil cihlový byt. Jo, Edward měl pravdu, když se tehdy domníval, že má mysl nefunguje správně.

Byl to povznášející pocit. Vědět, že za pár hodin, až přijedu ke Cullenům, se budu moct naplno vrhnout do svatebních příprav, aniž bych měla nutkání vstát a z plných plic zakřičet – stop!

Připadala jsem si jako blázen – šťastně a neohroženě. A to dokonce i tehdy, když mi zazvonil mobil. V ten den už podruhé.

„Bello, tady zase Rachel. Už jsme ve Vancouveru, ale uvízli jsme v zácpě. Před náma je nějaká havárka, takže přijedeme asi později. Nezlob se.“ Vůbec jsem se nezlobila. Celou tu dobu jsem strávila tím, že jsem si v duchu plánovala budoucnost – svatbu s bílými šaty, líbánky/rodinnou dovolenou s Edwardem a Nessie na nějakém slunném ostrově, stěhování do Států, přihlášku na školu, případně do nějakého kurzu, abych si dodělala maturitu, změna vlasů, protože by mě někdo mohl poznat z jistých nahrávek…

Z mého snění mě vytrhlo až lehké zaklepání na dveře. Když jsem otevřela, věděla jsem, že mé plány zůstanou zas a jenom vzdušnými zámky.

V přítmí chodby, přímo naproti mně, stála vysoká postava muže s ledově modrýma očima.

„Ahoj Marie, nepozveš mě dál?“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 28. kapitola:

 1 2 3   Další »
01.10.2014 [22:37]

KateDenali11Kapitola skvělá, jen ten konec nahání husí kůži. Brr... Emoticon Emoticon Emoticon
K.D.11 Emoticon

21. mmonik
22.09.2014 [9:31]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. zuzika
13.02.2014 [8:55]

uz sa neviem dockat dalsej kapitoly :D rychlo dalsiu :D je to uzasna povidka :D

19. Seb
02.02.2014 [18:22]

Super kapitola, ale ten konec, to je na infarkt, divím se ,že Bellu nechali bez dozoru, aspoň, že je Nessie s Edwardem. Moc se mi líbilo, jak jí Jasper ovlivnil a moc bych si přála,aby Bella mohla Edwarda ještě milovat, no uvidíme. Emoticon Emoticon Emoticon

18. Marvi
02.02.2014 [12:29]

MarviTěch pár posledních řádků mě dostalo... Dalo se čekat, že konečně když si uvědomí že nedělá chybu a začíná se těšit na budoucnost s Edwardem a Nessie se něco pokazí... Jo jsem zvědavá co se jí stane, jediné pozitivní že Nessie je v bezpečí! Takže jediný kdo to šeredně odskáče bude Bella, a pořád doufám v Happy End, i kdyby měla být proměněna proti své vůli, ale myslím si, že by se s tím nakonec smířila!!! Krásná kapitola a moc se těším na pokračování!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. danje
01.02.2014 [21:51]

Páni!Nádhera Emoticon Emoticon Emoticon EmoticonHonem, honem pokráčko. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.02.2014 [20:53]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. Petronela webmaster
01.02.2014 [18:42]

PetronelaTak, konečně jsem si našla chvilku času na to, si přečíst tuhle novou kapitolu a to musím říct - páni.
Ten začátek hodně vysvětlil. Hlavně to, jak najednou Bella přijala Edwardovu žádost - což bylo na konci minulého dílu velmi... hmmm, wau? Nechápala jsem, co ji přimělo změnit tak najednou názor, ale tady jsi to bravurně vysvětlila.
A ten její odpor k jakýmkoliv svatebním přípravám? To bylo úplně super. Nejvíc se mi však líbila situace z kuchyně, kdy Bella pekla a Edward ji potom políbil. To bylo opravdu skvělé, přestože to potom opět vyústilo v něco, co není úplně fajn - a tedy, že Edward přibližně tuší, co se dělo mezi Bell a Leonem.
Každopádně, ten konec mě dost znepokojil. To, že si Bella ujasnila, co jí brání užít si svatební přípravy... to bylo fajn, ale co potom následovalo s tím příchozím. Hmm, docela se obávám, co se tam teď bude dít. Už se ale moc těším na další díl. Emoticon

01.02.2014 [13:32]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. hela1007
31.01.2014 [20:31]

co to zase na ní chystáš nepěkného Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
moc se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!