Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 13. kapitola

09.11.2012 (08:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4473×

13. kapitola

Den blbec pro většinu lidí začíná tím, že zaspí. Mně se stal pravý opak. Po probdělé noci, kdy mou mysl zaměstnávaly myšlenky, úvahy a teorie o tom, jak se Edward zachová po mém náhlém úprku z Carlisleovy ordinace, aniž by mě vyšetřili, jsem byla docela šťastná, když jsem upadla do snového komatu, z kterého jsem se nechtěla probudit dřív jak v půl jedenácté dopoledne. V tu dobu se měly vrátit Rachel s Renesmé.

Jenže můj den blbec začal mnohem dřív. Ze sna mě vytrhával Rachelin šepot, kterým domlouvala Nessie, aby mě nechala spát. Ta jí neodpovídala. Na noční stolek vedle mé hlavy dopadl nějaký předmět. Zřejmě plastový, usoudila jsem podle zvuku. Byl to opravdu zvláštní sen...

O tom, že se mi to nezdá, mě přesvědčila maličká dlaň, která mě pohladila po čele. Teplotu její pokožky bych poznala všude. Nebyla studená jak led, ale také nebyla teplá jako lidské ruce. Byla něco mezi tím. Také měla svou zvláštní, jedinečnou, strukturu – pevnou, ale ne kamennou.

Zlehka se mi dlaní opřela o čelo a pohladila mě. Myslím, že jsem se usmála. Konečně byla doma.

„Nessie, no tak!“ sykla Rachel. Čekala jsem, že ruka z mého čela zmizí, ale nestalo se tak. Naopak, Renesmé se k mé hlavě přitlačila ještě víc... Moment! Ona mě nehladila... Měřila mi teplotu?

Než jsem stihla otevřít oči, pocítila jsem její vlasy pod bradou. Do nosu se mi dostala vůně našeho jahodového šamponu smíchaná s jejím vlastním poloupířím aromatem. Tohle byl můj domov.

Když jsem otevřela oči, zahlédla jsem záplavu bronzových vlásků, které se v přítmí pokoje měnily do měděno-hnědé. Nessie se tváří opírala o můj hrudník, pod nos si něco mumlala.

„Třináct, čtrnáct, patnáct...“ počítala tiše. Pak se nadzvedla a soustředěně se koukala na svoje prstíky. Pomáhala si s počty.

„Kolik je šestnáct krát čtyři?“ zeptala se Rachel. Ta si povzdechla a odpověděla. Nessie ihned na to odněkud vytáhla jakousi knížku. Zuřivě v ní listovala, mezi obočím jí vyskočila soustředivá vráska.

„Copak se děje?“ dala jsem o sobě vědět a posadila se. Renesmé se na mě vylekaně podívala a knížku rychle schovala za záda.

„Co-“

„Ahoj, Bello.“ Rachel mě přerušila. Vypadala přepadnutě. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, které nezakryl ani make-up. Vlasy, jindy bohatě nadýchané, měla zplihlé, jako kdyby noc strávila v silném dešti. Celkově vypadala hrozně. Stála uprostřed mé ložnice, v ruce držela tašku a byla oblečená v bundě.

„Mami, jak se cítíš?“ Nessie mi nedala šanci zeptat se na důvod Rachelnina oblečení. Koukala na mě, očima přímo visela na mých rtech. Úzkostlivě mě chytila za ruku.

„Dobře,“ odpověděla jsem obezřetně. Pohledem jsem střelila k Jakeově sestře. Ta jen unaveně zakroutila hlavou.

„Nebolí tě nic? Nepíchá tě na hrudi? Cítíš ruce?“ vyzvídala rychle dál. Byla celá bez sebe, úplně vyděšená. Oči jí nepatrně ztmavly tak jako vždycky, když s ní zacloumala nějaká silnější emoce.

„Nessie, jsem naprosto v pořádku,“ ujistila jsem ji. „Proč se ptáš?“ Neodpověděla mi. Vstala a otevřela plastový kufřík, který stál na nočním stolku. Byl to ten bílý s červeným křížem navrchu. Vytáhla z něj teploměr a už se s ním dobývala do mé pusy, do uší si nasadila dětský stetoskop, jehož konec mi strčila do výstřihu pyžama.

„Zhluboka se nadechni!“ Vůbec na mě nereagovala. Nevnímala nic jiného kromě zvuků v stetoskopu. Pak si přikývla a opět zalistovala v té knížce. Když našla, co hledala, otočila se opět čelem ke mně. Byla také ještě v bundě, vínová čepice mi ležela na přikrytých nohách. Museli se zrovna vrátit... Chytila můj krk do dlaní a prohmatala mi uzliny. Neklidně si hryzala ret. Své zjištění opět porovnala s textem v knize.

„Nessie, co se děje?“ zeptala jsem se poté, co jsem si vytáhla teploměr. Zamračila se a koukla na přístroj, který ještě nenaměřil skutečnou hodnotu.

„Harry Clearwatter o víkendu zemřel.“ Místo dcery mi odpověděla Rachel. Harry? Věděla jsem, kdo to je. Znala jsem jej z Jacobova nebo Nessieinina vyprávění o legendách. Byl jedním ze starších kmene Quileutů. Jeho děti Leah a Seth také patřili do smečky. Přepadla mě náhlá lítost, když jsem si uvědomila, že to byl také tátův přítel. Ach, Charlie... Bolelo mě na něj myslet. Už to bylo skoro třičtvrtě roku, co jsem s ním mluvila naposled.

Ruce se mi neklidně třásly, když jsem držela telefon. Bylo mi horko a zima zároveň. Do ucha mi hrálo pravidelné tůtání, které se za chvíli mělo změnit v přímé spojení. Byla jsem strachy bez sebe. Byla jsem šíleně nervozní. A někde tam uvnitř sebe sama jsem se nemohla dočkat.

I když to bylo za těchto podmínek - Leon seděl naproti mě, líně popíjel brandy a netečně mě sledoval.

Nestojím o opletačky s fízlama! Prostě se ho zbav, nebo to udělám já!

Těšila jsem se i přes to, že mu ublížím.

„Swan,“ zahučel do telefonu. Srdce se mi málem zastavilo při zvuku jeho hlasu. Zněl nepříjemně, ostatně jako vždycky, když se ohlásil. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se ignorovat slzy, které se mi tlačily do očí.

„Ahoj, tati,“ řekla jsem rozechvěle. Na druhé straně bylo ticho. Hrozně dlouhé, mrtvolné ticho. Přesně toho jsem se bála. Že mi nebude mít co říct, že se mnou nebude chtít mluvit a než zavěsí, tak mě pomučí tímto obviňujícím tichem.

„B-Bello?“ zeptal se tiše. „Jsi to ty, holčičko?“ Poprvé v životě jem slyšela Charlieho plakat. Jeho slzy, stejně jako ty moje, mi rozostřovaly vidění.

„Ano, tati, jsem to já,“ vydechla jsem a utřela si slanou kapku, která mi stekla po tváři.

Leon se naklonil ke mně.

„Urychli to!“ šeptnul a opět se opřel do opěradla. Dopil obsah svojí skleničky.

„Bello, řekni mi, kde jsi. Hned teď pro tebe jedu!“ V pozadí jsem slyšela, jak přechází z jedné místnosti do druhé. Jeho hlasité kroky doprovázelo šustění bundy a cinkot klíčů.

„Ne!“ zastavila jsem ho. „Nechci, abys pro mě jezdil. Já...“ Ještě jeden malý okamžik, než mě začne nenávidět, „... já ti volám jen proto, že chci, abys zrušil to pátrání. Docela mi to komplikuje život.“ Táta se zastavil.

„Samozřejmě, že ho zruším,“ přitakal. „Jakmile budeš doma, tak to-“

„Ne, Charlie!“ zarazila jsem ho rázně. Odpusť, tati...

„Bello-“

„Já už mám svůj vlastní život. Mám práci a,“ narychlo jsem vymýšlela něco, co by ho přesvědčilo, že se o sebe postarám, „a chodím do večerních kurzů, abych si dodělala maturitu. Po tobě chci jen to, abys zrušil pátraní. Jsem v pořádku, živá a zdravá.“ Nastalo další hrobové ticho, které mě nutilo plakat mlčky.

„A co Renée? Volalas jí?“ zeptal se. Máma...

„Ne. A ani to nemám v úmyslu. Jak jsem řekla - už mám nový život.“ Nenávidím lhaní – nenávidím sebe.

„A my do toho nového života nepatříme?“ zeptal se zrazeně. Prosím, prosím, doufám, že mi to jednoho dne odpustíš. Ale takhle je to lepší. Bezpečnější. Pro všechny.

„Ne.“

„Bello?“ Zmateně jsem se podívala na Rachel. S Nessie stáli u mé postele. Ach, ano, Harry... Přikývla jsem, že poslouchám. Jakeova sestra se smutně podívala na mou dceru. Ta s lesknoucíma očima pozorovala přikrývku.

„Nevěděli jsme, jak to Renesmé vysvětlit. Jacob jí řekl-“

„Že zemřel, protože byl člověk,“ pověděla mi moje holčička. Její zoufalý výraz a horké slzy mi sevřely všechny útroby v těle. Bradička se jí rozklepala a poprvé slyšitelně vzlykla. Skočila mi kolem krku.

„Maminko, ty mi nemůžeš umřít,“ zaplakala a pevně mě sevřela ve svých pažích. Třásla se a s tichých vzlyků se stávaly hlasitější. Nikdy jsem ji takhle neviděla.

Objala jsem ji, co nejvíce to šlo. Nevěděla jsem, jak ji utěšit a přitom nelhat. Chtěla jsem jí říct, že nikdy nezemřu. Ale to by nebyla pravda. Smrt je přirozená, v tomhle měl Edward pravdu. Jenže jsem ji rozhodně nechtěla nechat žít ve strachu z toho, kdy nastane můj konec. Já se smrti nebála. Přelstila jsem ji už celkem třikrát. A byla jsem si jistá, že počtvrté nevyhraji.

„Nessie, já neumírám,“ pověděla jsem nakonec. Na okamžik to vypadalo, že to fungovalo. Odtáhla se ode mě, avšak mých rukou se nevzdala. Pohlédla mi do tváře, nos i oči měla červené.

„Ale to neznamená, že jednoho dne...“ nedokázala to dopovědět. A já na to nedokázala adekvátně reagovat. Jen jsem ji držela v náručí a sledovala její uplakaný obličej. Vypadala jako malé ptáčátko, které vypadlo z hnízda.

Neměla jsem v plánu umírání. Ještě ne. Musela jsem si počkat, až bude Renesmé dospělá a až se naplní osud Phila a mých rodičů. Teprve pak, budu moct odejít, aniž bych ohrožovala někoho, koho miluji.

Živě jsem si pamatovala na ten pocit, kdy jsem věřila, že umřu. Bolelo mě celé tělo a i když jsem v sobě měla Edwardovo dítě – což byl důvod, kvůli kterému jsem to nechtěla vzdát -, tak jsem si přála, aby už byl konec. Cokoliv jsem snědla, šlo opět ven. To stejné se dělo i s vodou. Byla jsem vyzáblá, unavená a hladová. Miminko se ve mně vzpouzelo čím dál tím víc. Na břichu i na bocích jsem měla škaredé modřiny. Byla mi zima. A byla jsem sama.

Přála jsem si, aby ke mně byla smrt milosrdná. Aby přišla rychle a náhle. Nejlépe ve spánku, nebo chvílích, kdy už jsem samým vysílením ztrácela vědomí.

Jenže místo smrti přišla Victorie...

„Já najdu způsob, jak tě zachránit.“ Nessie se na mě dívala se silným odhodláním. Nepostřehla jsem ten moment, kdy se to všechno zlomilo a kdy se rozhodla pro tento slib. Z očí jí už slzy netekly. Ani na tvářích neměla mokré cestičky. Vypadala umanutě. Tvrdohlavě.

„Nessie-“

„Ne, mami! Já na něco přijdu,“ slíbila s rázným přikývnutím. „A pak budeme spolu navždy.“

A to byl jen začátek. Po vydatné snídani – mléko, cereálie, bílý jogurt a vajíčko na tvrdo (nevím, proč Nessie trvala na tom, abych ho snědla) – následoval každodenní scénář s brusinkovým džusem a krví, kterou jsem si odčerpala z vlastní žíly. Ne, že by si Renesmé nedovezla z La Push zvířecí, ale, jak mi sama už kolikrát řekla, lidská chutná líp. Medvěda si prý může dát zase zítra.

Rachel byla celou dobu potichu. Nevěděla jsem, proč tomu tak bylo a ani jsem to zjišťovat nechtěla. Respektovala jsem její soukromí tak, jako ona respektovala to moje. Kdyby se mi chtěla svěřit, věděla, kde mě najde. Ale i tak jsem její náladu přisuzovala těm smutným víkendovým událostem. Sice nevím, jak moc si byla s Clearwatterovými blízká, zvláště, když poslední dva roky strávila mimo rezervaci, ale bylo pochopitelné, že by ji to takhle vzalo. Přece jen vyrůstala pár kroků od jejich domu.

S Nessie jsme zklidily za stolu a umyly nádobí. Chtěla jsem s ní strávit celý den, ale když jsem jí navrhla, že si můžeme zahrát nějakou hru, odbyla mě s tím, že se jí nechce.

„A co chceš, teda, dělat?“ zeptala jsem se. Měla jsem i záložní plán – mohly jsme jít ven, třeba do parku, nebo do kina. Místo barvitých nápadů si ale povzdechla a omluvně se na mě koukla.

„Chtěla jsem jít studovat,“ špitla bázlivě. Pro běžného člověka by takové vyhlášení od tak malého dítěte – Nessie vypadala ve svém roce a půl tak na pět, šest let; inteligencí však mnohdy převyšovala děti dvojnásobně tak staré (samozřejmě jen v některých věcech, v jiných byla stejně naivní jako pětiletí) – znělo směšně. Pro mě to ale nebylo nic nového pod sluncem.

„Co studovat?“ Měla jsem neblahé tušení, že ta náhlá touha po učení se má hodně co dělat s dnešním ránem.

„Tvoje možnosti,“ pověděla. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechat ji jít, ať sama přijde na to, že lidé zkrátka vždycky umřou? Nebo jí to zakázat a vyvolat tak v ní pocit, že o žádnou záchranu před zubatou, nestojím a tím pádem, že nechci s ní žít navěky?

Hlasitý povzdech jsem sotva udržela v sobě. Nebála jsem se, že by na mě Nessie vytáhla, abych se stala upírem. O přeměně a tom, jak vzniká upír, jsme s Jacobem pomlčeli. Nechali jsme ji žít v tom, že stejně tak jako se narodila ona a jiné děti, tak i upíři se rodí svým maminkám.

„Dobře,“ odpověděla jsem. „Tak utíkej studovat,“ popohnala jsem ji rukou a falešným nadšením. Všechny knížky, které měla, si už dávno přečetla. A tu jedinou, kterou jsem dneska u ní zahlédla a kterou jsem jí v nestřeženém okamžiku zabavila, jsem poznala okamžitě – Biologie pro střední školy. Ani nevím, proč jsem si ji tenkrát sbalila s sebou. Možná jsem doufala, že tam bude něco víc o porodu.

Úsměv mi opadl, jakmile se za ní zabouchly dveře jejího pokoje. Potřebovala jsem se něčím zaměstnat – můj plán na to, jak se zbavit špatných myšlenek na včerejšek, moc dobře nedopadl. A rozhodně jsem se tím nechtěla zabývat další den, bohatě stačilo, že jsem nad tím uvažovala skoro celou noc.

Z filozofování nad tím, jestli bude lepší televize, nebo knížka, mě vyrušil mobil.

V 18.30 u me. Bude to na celou noc. Leon.

Polil mě studený pot. Tak nějak jsem věřila tomu, že by to neudělal. Já vím, že jsem utekla, jako nějaký zbabělec. Ale v tu chvíli jsem od něj chtěla být na míle daleko. A to, že mě měl prohlédnout jeho otec, jsem prostě ignorovala. Nemluvě o tom, že kdyby chtěl, mohl mě zastavit. Schopnosti na to má. Ale on si místo toho radši zavolá Leonardovi.

Naposledy, kdy jsem strávila noc v Leonově kanceláři, jsem se z toho dostávala skoro týden. Modřiny na stehnech byly tím nejmenším. Zato popálená bříška prstů na nohou bolela jak tisíc čertů. A to jsem „jen“ odmítla vypít zapálený Absinth s nějakým Leonovým obchodním partnerem.

Když nechceš zahřát zevnitř, zahřejem tě zvenku.

„Jsi v pořádku?“ Rachel mě sledovala se starostlivým výrazem.

„Jo,“ šeptla jsem a opět si přečetla krátkou zprávu. Leon nikdy nebyl moc výřečný. Tedy alespoň co se mě týkalo. Ale z tohoto - z té věty – mi zatrnulo. Celá noc znamenala minimálně osm hodin. Naposledy to trvalo necelé tři. A i tak bych to nikdy nechtěla prožít znovu.

„Vážně jsi v pohodě? Jsi úplně bílá,“ informovala mě Jakeova sestra. Slabě jsem přikývla a zprávu smazala. Nechtěla jsem na to myslet. Co mi za to udělá? Leonovy tresty měly vždycky svým způsobem „výchovný“ charakter. Pokud jsem odmítla udělat něco, co po mě vyžadoval, použil to poté takovým způsobem, že je to ve finále mnohem horší než to, co po mě chtěl úplně na začátku. Takže, pokud mi Carlisle nevzal krev, vezme mi ji Leon? Ale jak? Nebo místo krve půjde o prohlídku? To bych radši tu krev... Ale tu mi přece nemůže odčerpávat celou noc.

Pomalu jsem vstala a rozešla se do své ložnice. Už jsem věděla naprosto přesně, co musím udělat. Leon vyžadoval pár věcí, které naopak vyžadovaly svůj čas. Vlezla jsem do sprchy a místo žiletky se natáhla po depilátoru. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se třesoucí rukou nepořezala. Poté přišly na řadu vlasy. Na jahodový šampon jsem ani nešáhla, Leonard dával přednost kokosu.

Po sprše přišlo na řadu stříhání nehtů. To nebyla jeho podmínka, ale zjistila jsem, že když jsou nehty krátké, nezlomí se vám o desku stolu, když je samou bolestí do ní zatínáte. Nakonec přišel fén, tělové mléko opět s vůní kokosu (které jsem nechala vytáhnuté, protože ho použiji ještě před odchodem) a výběr spodního prádla. Vždycky chtěl, abych na sobě měla bílou krajku. Byl posednutý vším, co představovalo nevinnost a čistotu. Byl prostě zvrácený.

Po těchto ceremoniích jsem se posadila do obýváku a zapnula televizi. Co dávali, nevím. Nevnímala jsem to.

Když jsem celá vystresovaná došla k budově, ve které sídlila Leonova kancelář, čekala mě tam Elisa. Což bylo velmi překvapující.

„Máš pět minut zpoždění,“ oznámila mi chladným hlasem a šla si sednout za volant tmavého pick-upu. Zamrzla jsem na místě. Byla jsem jakž takž smířená s tím, co chce Leon udělat, ale s odjezdem někam do neznáma jsem nepočítala. Proto to bylo ještě horší. Moje chabá představivost najednou jela na plné obrátky. Těch míst, kde by mě chtěl naučit, že se před doktorem neutíká, je spousta – ordinace plná různých přístrojů, nemocnice, pitevna, márnice, chemická laboratoř s kahany, jatka-

„Nasedneš si už?“ Elisa na mě zasyčela přes stažené okénko spolujezdce. Roztřesenými prsty jsem nahmatala kliku a otevřela dveře.

Celou dobu jsem nepřítomně zírala před sebe. V myšlenkách se mi rodily nové a nové představy. Každá z nich byla o něco horší než ta předcházející. Závislost způsobující léky. Jehly zapíchnuté v místech, která jsou sama o sobě dost citlivá. Prsty vnořené do žíravin.

Proto jsem byla překvapená, když jsme zastavily před jedním z těch lepších salonů krásy, které ve Vancouveru sídlily. Kosmetické úpravy moje fantazie nezahrnovala. Hořce jsem si uvědomila, že i ty jsou proklatě bolestivé.

Jenže žádná procedura na mě nečekala. Což se nedalo říct o jistě čtyřprocentním kadeřníkovi, který si mě ihned vzal do parády. Poté, co mi vlasy umyl, natřel nějakým balzámem, vyfénoval a zkrotil do elegantního účesu, mě předal dál. Po vizážistce následovala manikérka a pedikérka. Nakonec mi asi třicetiletá žena s přívětivým úsměvem a jménem Karen, pomohla do pouzdrových šatů. Byly bledě modré, s nulovým výstřihem a krátkými rukávy. Působily velmi neformálně a přesto společensky.

Rozhodně tu něco nesedělo.

A v tom jsem se utvrdila i o půl hodiny později, kdy jsme s Elisou projeli kovovou tepanou bránou, za níž nebylo vidět nic jiného než spousta rozsáhlých trávníků. Jen cestu lemovaly vysoké javory. Elisa mě vysadila před dvoupatrovou historickou budovou, která se před námi objevila z nenadání. Osm mohutných zděných sloupů podpíralo nekrytou lodžii. Velká okna svítila máslově žlutou září vnitřních lustrů. Na dvou bočních stěnách kamenného průchodu byly vyobrazeny lovecké scenérie. U vchodu mě čekal Leon. Byl v obleku, avšak bez kravaty.

Ohromená starobylou monumentálností jsem přešla k němu. S přísným výrazem mě sjel hodnotícím pohledem. Pak mi nabídl rámě.

„Sluší ti to,“ pověděl, když mi podržel dveře. To byla první a zároveň poslední věta, kterou mi ten večer pověděl.

Dokonce ani o dvě a půl hodiny později, kdy jsme seděli u jednoho blackjackového stolu spolu s Milesem Rottem a jeho partnerkou, na mě nepromluvil. Veškerou debatu stáčel ke svému příteli, který se naopak do diskuze snažil zapojit moji maličkost. Miles, i přesto, že věděl, co ve skutečnosti dělám, se ke mně vždy choval mile.

„Double,“ zahlásil Leon a strhl na sebe pozornost všech hráčů. Všichni si ho pozorně prohlíželi. Někteří položili karty na stůl, jiní si je nechali. Krupiér poslal Leonardovi poslední kartu. Pak začal tahat on.

Všichni postupně odkrývaly své karty. Krupiér přesáhl součet jednadvacet. Leon měl rovných dvacet. Miles měl Black Jacka. Černovláska po jeho boku se zářivě usmála. Leonard vztekle zavrčel. Už to byla osmá hra v řadě, kdy nevyhrál.

„Dneska nemáš svůj den,“ pověděl Miles. „Možná bys to měl zabalit,“ poradil mu s provokativním hlasem. V tu chvíli jsem ho málem okřikla, aby si to nechal. Rozzuřený Leonard nevěstil nic dobrého. Rozhodně ne pro mě, když se mnou chtěl strávit celou noc. Tajně jsem doufala, že se to obrátí a Leon začne vyhrávat. S pokusem uklidnit ho, jsem ho pohladila po ruce. V první chvíli se zarazil. Pak se ale sebevědomě usmál.

„Myslím, že budu pokračovat,“ odpověděl Milesovi a odpil si svého bourbonu. Úlevně jsem vydechla a dál mlčky seděla vedle něj.

Asi po půl hodině jsem se omluvila a šla na toaletu. Hlava se mi i přesto, že jsem ještě nedopila první skleničku vína, lehce motala. Nebyla jsem zvyklá pít. Ale Leonard mi objednal tohle a já rozhodně neměla v plánu na sebe nějak upoutávat pozornost tím, že bych odmítla alkohol. Netřeba ho dráždit, když noc ještě ani nezačala. Ale i přesto jsem doufala, že dneska bude mít jeden z těch lepších dnů, kdy to bude rychlé a téměř bezbolestné.

Po vykonání potřeby jsem přešla k zrcadlové stěně s umyvadly. Umývala jsem si ruce, když jsem poznala ženu vedle sebe.

„Marie!“ zvolala nadšeně krátkovlasá blondýnka, jakmile mě zahlédla v odraze. Byla to Marylin Hansonová. Nikdy jsem nezjistila, jestli to jméno je její skutečné, nebo to je jen pseudonym.

Marylin byla o hodně vyšší než já s pevnou postavou, na první pohled to byla sportovkyně. Její věk se klidně mohl táhnout od pětatřiceti do padesáti; kvůli plastikám a líčení se u všech hereček určoval hodně těžko. A také to byla jedna ze šťastlivkyň, která se provdala za producenta, takže o práci a jistá privilegia neměla nouzi. Proto si také mohla dovolit být ke všem milá a upřímná - nebyla to zlatokopka, aby se musela přetvařovat. O tom vypovídal i fakt, že se svým mužem byla už skoro patnáct let.

„Dobrý večer, Marylin,“ pozdravila jsem ji a polkla otázku, co tady dělá. Tenhle klub byl pro horních deset tisíc a ona k nim bezpochyby patřila.

„Drahoušku, ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím,“ zahlaholila a srdečně se na mě usmála. „Zrovna před chvílí jsem o tobě mluvila a teď jsi tady. Je to jako znamení,“ zavýskla a objala mě. Úsměv i objetí jsem jí opětovala. Bylo příjemné potkat někoho tak hodného a laskavého, jako je ona. Marylin byla známá svými bezprostředními reakcemi a veselou náladou.

„S kým jsi o mně mluvila?“ zeptala jsem se spíš ze slušnosti než zvědavosti. Její oči zaplály náhlým vzrušením. Ten dotyčný na ni jistě musel udělat dojem.

„S jedním velice příjemným mužem,“ pověděla a pak se zarazila. Úsměv se jí rozšířil. „Vlastně tě s ním můžu ihned seznámit.“ Nečekala na mou reakci a hned mě táhla ze dveří. Klopýtala jsem za její vysokou atletickou postavou se snahou se jí vytrhnout. Nemohla jsem si jen tak dovolit opustit Leona na bůhví jak dlouhou dobu bez jeho svolení. Nemluvě o tom, že jsem chtěla dohlížet na to, že ho Miles opět neprovokuje a kdyby ano, tak abych mohla nějak zasáhnout.

„Marylin, já ale-“

„Leon si ničeho nevšimne,“ přerušila mě s pohledem přes rameno a táhla mě dál.

„Jak víš, že-“ Tentokrát se na mě otočila celá. Její mateřský výraz mě překvapil.

„Zlatíčko, Leona znám snad celou věčnost. Dokud má brandy a karty, nic jiného ho nezajímá,“ prohlásila blahosklonně a zatlačila na tmavé mahagonové dveře. Její postava mi zabránila ve výhledu.

„Že neuhodnete, na koho jsem narazila?“ optala se hlasitě přítomných a ustoupila, abych mohla vejít.

Ležérně se opíral o kulečníkový stůl. Rukávy košile měl vyhrnuté k loktům; aby dodržel pravidla klubu, měl místo obleku společenskou vestu.

„Pane Cullene...“ Marilyn pokračovala ve svém nadšeném cvrlikání. Mého šoku si nevšimla. Jeho triumfální úsměv si vyložila po svém.  Vypočítavost v jeho očích nezaznamenala.

Po delší době mám na srdci pár věcí:

1. Moc, moc děkuji za komentáře pod kapitolami i hlasy v anketě o Nej povídku. Jsem ráda, že i přesto, že kapitoly přibývají fakt hlemýždím tempem, vás to stále baví.

2. V pár komentářích se objevila zmínka, že povídku přestáváte a poté opět začínáte číst. Jen chci říct, že to chápu. Ne každý má silný žaludek. Ale také vás chci upozornit na jednu věc – vy vidíte jen to, co chci, abyste viděli. :-)

3. Příští kapitoly by měly být plné Edwarda a jiných zvratů.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 13. kapitola: