Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 19. kapitola

CC11


Věčnost je jen začátek - 19. kapitolaBella s Edwardem předstírají, že spolu chodí, ale doma už je všem hrám konec. Nebo snad ne? Lehká hádka a slovo, které uvádí celou tuto kapitolu - náruč. Myslím, že to mluví za vše. :-)

19.    NÁRUČ

„Esmé byla určitě dost vyvalená, když vás viděla spolu, co?“ zeptala se Rose, když jsme vešli do domu. Poslední hodinu jsem přežila bez toho, abych na někoho vylítla, aby si hleděl svého, nebo abych byla zoufalá z toho, že s ním nejsem. Celou dobu jsem se totiž přiblble usmívala a v hlavě si promítala všechny chvíle s ním. Někdy jsem si i něco domyslela, no… ale po většinu času to byly vzpomínky. Totálně jsem zazdila své okolí, a když se mě pan Doreen, učitel zeměpisu, zeptal, kolik obyvatel má New York – což bych podle něj měla vědět, když jsem tam žila – pokrčila jsem rameny a zamumlala něco v tom smyslu, že jsem neměla čas je všechny spočítat. Uslyšela jsem několik uchechtnutí, ale neohlédla jsem se. Nepodívala jsem se, jestli to učitele nějak zvlášť rozhněvalo, ale víc mě neobtěžoval, takže jsem asi nic tak hrozného neřekla.

Přikývla jsem směrem k Rose. „Ano, to byla. A myslím, že není velmi nadšená naším novým plánem, jak se zbavit otravných spolužáků.“

„To Emmett taky ne,“ zamumlala Rosalie. Vzpomněla jsem si, jak si mě po škole na parkovišti, které bylo přeplněné lidmi, Edward přitáhl do náruče, aby mě mohl políbit. Mělo to být asi dotvrzení, protože když jsme šli k autům, nějaká holka, co stála kousek od nás, prohodila: „Stejně nevěřím, že jsou spolu.“ Znělo to tak žárlivě, že bylo jasné, že by chtěla Edwarda. A tak se Edward, který už nastupoval do auta, ještě vrátil ke mně, aby jí ukázal, že si opravdu nemá dělat naděje. Několik lidí zalapalo po vzduchu, načež byl Edward silou odtrhnout Emmettem, který podmračeně bručel.

„Přestaňte s tím,“ zamručel otráveně. Pro přihlížející to mohlo vypadat jako legrační gesto, kterým chtěl Emmett naznačit, že se od sebe nehneme ani na krok a že mu už to naše věčné líbání začíná vadit, ale Emm to neudělal z tohohle důvodu. Bylo na něm vidět, že si myslí, že si tímhle navzájem ubližujeme, přestože ani jeden z nás ublíženě rozhodně nevypadal. Ba naopak, přišlo mi, že jsme oba mnohem šťastnější než dřív, i když to byla jenom hra – a tohle právě Emmettovi vadilo; že stále hrajeme. Napřed jsem já hrála, že jsem někdo jiný, a teď oba hrajeme, že jsme pár. On už prostě chtěl, abychom spolu byli doopravdy.

Vzdychla jsem. „Já vím.“ Vyšla jsem schody do našeho pokoje, Rose mi byla v patách, a šla jsem se převléknout do něčeho pohodlnějšího. Vzala jsem si obyčejné tepláky, tílko a na to krátké, větší triko. Otočila jsem se na Rose, která seděla na mé posteli. „Ehm, půjdeme se podívat, jak je na tom Esmé a kluci?“

Rose přikývla a společně jsme se vydali k zadní části domu. Edward, Emmett a Jasper nahradili ty chlapíky, co tu dopoledne dodělávali poslední úpravy, a šli pomoct Esmé napouštět bazén. Jasper, který se ode mě nechtěl z nějakého neznámého důvodu vzdálit, nakonec svolil, že půjde také, když zjistil, že se toho zúčastní i Edward. Nechápala jsem to, ale nehodlala jsem se v tom pitvat.

Alice se omluvila s tím, že je teď nová kolekce její oblíbené značky, takže vyjela do Seattlu hned poté, co jsme dorazili domů. Čekala jsem, že začne někoho z nás přemlouvat, ale byla zticha a její oči byly nečitelné, ačkoliv prozrazovaly jisté dávky soustředěnosti. Z toho, jak Edward podezíravě mhouřil oči, jsem usoudila, že se před ním snaží skrýt své myšlenky. Ale ani z toho jsem si nechtěla dělat těžkou hlavu.

Carlisle už byl od poledne doma a právě teď pravděpodobně pomáhal Esmé a ostatním. Esmé mu už o nás řekla, jakmile prý dorazila domů.

Vešli jsme do místnosti a já automaticky vyhledala Edwarda. Seděl na kraji bazénu, nohy mu plandaly přes okraj, a vedle něj seděli Jasper s Emmettem. Byli tak pohlceni rozhovorem, že se ani neobtěžovali zvednout k nám zrak. Carlisle právě domotal hadici, odložil ji stranou a objal Esmé kolem pasu, načež jí zabořil obličej do vlasů, aby se zhluboka nadechl její vůně. Usmála jsem se.

„Tak jak to jde?“ zeptala se Rosalie a přešla k Emmettovi, který ukončil rozhovor kývnutím ke mně a své manželce. Okamžitě se zvedl na nohy a chytil Rosinu nabídnutou ruku. Záviděla jsem jim jejich bezstarostný vztah.

Jasper s Edwardem také vstali a došli k našemu hloučku, ke kterému se přidala i Esmé s Carlislem.

„Vše je hotové, stačí už jen… zapnout filtraci,“ oznámila nám Esmé. Zněla nejistě, když nám vyprávěla, co ještě chybí, a já se jí nedivila – tyhle lidské vymoženosti byly občas dosti zvláštní a zbytečně komplikované.

Přikývla jsem, že rozumím, a přelétla ostatní pohledem. Zastavila jsem se na Edwardovi, který vycítil můj pohled a podíval se mi do očí. Naklonila jsem hlavu na stranu a oddaně se mu dívala do očí. Najednou nakrčil čelo a ohlédl se po Jasperovi, který byl vedle něj. Podívala jsem se, co ho rozptýlilo. Sarkasticky a nechápavě jsem zvedla obočí vzhůru, když jsem spatřila Jazzův úsměv. Zubil se na všechny okolo, ale pohledem stále kotvil na mně a na Edwardovi.

„Proč se tak blbě usmíváš?“ zeptala jsem se ho podezíravě.

Všichni se na něj otočili a stejně jako já byli překvapeni a zmateni. Edward se na mě zamyšleně díval, ale já byla příliš zmatená Jasperem, abych mu teď pohled oplatila.

„Jen tak,“ odpověděl s úsměvem a zhoupl se rošťácky na patách.

Emmett vyfoukl obrovské množství vzduchu. „Takže…?“

„Užívám si ty pocity, co jsou teď kolem mě, i když u tebe, Emmette, to není kdovíjak úžasné.“ Zamračil se na svého bratra, ale pak zase stočil zrak ke mně a Edwardovi a začal se znovu usmívat.

„Pocity? A co cítíš?“ zeptala se zvědavě Esmé a podezíravě se podívala na nás dva. Byla jsem z těch pohledů nesvá a teď ještě víc, protože jestli Jasper prozradí, co přesně cítí u mě, přijde ta chvíle, kdy si s Edwardem promluvíme – a on jistojistě řekne, že mě nemiluje, že mě dnes opravdu políbil jen kvůli tomu, že mi chtěl pomoct.

Jasper se šťastně usmál a mě napadlo, jestli není náhodou duševně chorý. „Štěstí. Neskutečné množství štěstí. Je to… neuvěřitelné. Pak lásku – od vás všech. Spokojenost. Oddanost. A nabručenost.“ U posledního slova věnoval pohled Emmettovi.

Lásku. Od. Nás. Všech? Opravdu? Takže… jakože Edward je zamilovaný?

Ne, ty hloupá, zanadávala jsem si hned v duchu za svou naději. Cítí lásku ke svým sourozencům, ke své rodině.

Projel mnou bolestný záškub a já se ušklíbla.

„Bello,“ zašeptal náhle Jasper.

„Jo, promiň,“ zamumlala jsem a pokusila se zase myslet na to, co mám teď, a být šťastná.

Ucítila jsem, jak se Edwardova paže otřela o moji, když ke mně bezděky přistoupil blíž. A samozřejmě v tu chvíli jsem na všechno zoufalství zapomněla a narazil do mě chtíč. Podívala jsem se na něj, ale on se na mě nedíval, takže jsem mohla nerušeně sledovat jeho rty.

Jasper zasténal. „Ne, ne, to ne. Ne teď, když tu není Alice.“

Zasmála jsem se.

„Co je?“ vyhrkl Emmett a ohlédl se po mně.

„Oni jsou opravdu neskuteční!“ Jasper se podíval na Emma a jeho výraz byl tak vážný a naštvaný, že to ostře kontrastovalo s mým vysmátým obličejem, který teď ustaraně a nechápavě pohasínal. „Máš pravdu. Je úplně směšné a dětinské, aby hráli tuhle pitomou hru. To štěstí, které jsem cítil a stále cítím, začalo při obědě. V ten moment, kdy jste se dohodli. A ta touha, co jsem cítil teď a co cítím pokaždé, když se na sebe vrhnete, nebo se navzájem jen trochu dotknete… to není normální. Tak si to krucinál přiznejte! Nebuďte umanutí a hrdí. Ničíte se, i když si myslíte, že teď oplýváte aurou štěstí a spokojenosti. Tanya měla pravdu. Zničíte si celou věčnost. A víte co? Já myslím, že spolu ani nemůžete být. Tímhle chováním brzy zešílíte – a nejenom vy. Ani jeden z vás si nezasloužíte...“

Jasper zakroutil zklamaně hlavou a vypařil se z místnosti. S otevřenou pusou jsem za ním zírala. Bolelo to, protože měl pravdu. A přestože on věděl, co Edward cítí, já to nevěděla a nemohla jsem si být jistá, jestli si Jazz jenom nepřeje, abychom byli spolu. Bála jsem se sdělit Edwardovi, že ho neovladatelně miluju, protože jsem nechtěla, aby věděl, že on je moje citlivé místo, že zranit mě může jedině on – to ostatní nikdy nemůže bolet tak, jako jeho odmítnutí – nechtěla jsem mu nic říct, protože… co když on ke mně nechová stejné city? Pouze ty sourozenecké? Kdybych se mu totiž vyznala a on mi řekl, že mě má rád pouze jako sestru, nedokázala bych už s ním žít. Musela bych odjet pryč od něj. A kdyby ke mně choval stejné city, co když mu opravdu nedokážu dát, co si zaslouží? V překladu: že pro něj nejsem dost dobrá.

Tiše jsem zoufale vydechla a do očí se mi vehnaly slzy. Hryzla jsem se do rtu, abych je silou zahnala, a když se mi to podařilo, zvedla jsem hlavu, abych se setkala s čtyřmi páry lítostivých očí. Nedokázala jsem se mu podívat do obličeje.

„Já…“ Co jsem měla říct? Použít nějakou chatrnou výmluvu, abych se odtamtud, co nejrychleji dostala? Jenže já potřebovala úplně něco jiného – jeho náruč. Chtěla jsem se do ní stulit, vyplakat se. On by mě konejšivě hladil po zádech a neptal se na důvod mého nářku, protože by vycítil, že nejsem ochotna mu ho povědět.

Jenže v tu chvíli mi asi opravdu nic jiného než útěk nezbylo.

Otočila jsem se na patě a rychlým krokem vyšla z místnosti. Když jsem byla venku, nechala jsem slzy smáčet mi obličej. Vzlykla jsem a přidala do kroku. Už jsem skoro zabočovala za roh k přední části domu, když se mi kolem zápěstí obmotala něčí ruka a zastavila mě.

„Bello,“ zaslechla jsem sametový hlas a s uplakanýma očima k němu vzhlédla. Jakmile spatřil můj obličej, oči červené od pláče a třesoucí se spodní ret, chytil mě druhou rukou za temeno hlavy a přimáčkl si mě k sobě, aby mě objal. A já se nechala, samozřejmě. Vždyť to bylo přesně to, co jsem chtěla a co jsem potřebovala.

Opřel si tvář o mou hlavu a kolíbal mě ze strany na stranu, načež uznal, že mu to moc nejde, a tak si mě vyhoupnul do náruče. „On to tak určitě nemyslel.“

„Já vím,“ pípla jsem. „Jen mě to trochu…“ Hledala jsem správná slova, ale on mi rozuměl i beze slov.

„Vím přesně, co máš na mysli,“ zašeptal. „Pojď, odnesu tě nahoru. Odpočineš si.“

Nespokojeně jsem zamručela. Byla jsem si jistá, že jakmile mě položí na postel, odejde, takže se mi to ani v nejmenším nezamlouvalo. Ovšem překvapení bylo, když odtáhl rukou přehoz, nacpal mě pod peřinu a vlezl si za mnou.

Zvědavě jsem se na něj podívala.

„Ehm, nevadí?“

Zavrtěla jsem freneticky hlavou. Nemohla jsem mu dovolit, aby se ode mě teď vzdálil.

Protáhl svou ruku pod mou hlavou a objal mě kolem ramen.

„Můžu?“ zeptala jsem nejistě a pokývla k jeho hrudi.

Pousmál se a přikývnul.

Pohodlně jsem si položila hlavu na jeho hruď a zhluboka se nadechla jeho vůně. Tohle jsem potřebovala, pomyslela jsem si spokojeně. Dlaň jsem opřela o jeho břišní svaly a přísahala bych, že se jemně zachvěl, i když to bylo přes látku jeho trika.

„Nebuď na Jaspera naštvaná,“ začal to téma, kterému jsem se chtěla vyhnout. „Ty emoce do něj napálily takovou silou, že ani nevěděl, co říká.“

Po tvářích mi tekly nové slzy a stékaly mu na tričko. „Hm,“ zamručela jsem.

Pohladil mě konejšivě po zádech a po vlasech. „Už neplakej,“ zašeptal a začal broukat nějakou melodii, při které se mi zavíraly oči.

Nespala jsem moc tvrdě, ale i tak se mi zdál sen. Nebyly to žádné obrazy, pouze hlas. Jeho hlas. Zpočátku jsem si myslela, že jsem vzhůru, protože jsem až moc cítila jeho rty, jak se mi otírají o ucho, když mi do něj něco šeptají, cítila jsem jeho dlaň, jak mě hladí po vlasech… A právě kvůli tomu jsem nakonec uznala, že je to příliš nereálné.

„Není divné, že tu takhle ležíme v objetí, přestože ve skutečnosti vůbec nejsme spolu?“ šeptal mi hlasem tak tichým, že kdybych byla člověk a on mi ta slova neříkal přímo do ucha, neměla bych nejmenší tušení, že promluvil. Líbnul mě na čelo.

„Tohle je jediná chvíle, kdy to můžu říct, protože spíš, a oni už to stejně ví.“ Tady moje přesvědčení zakolísalo, ovšem jeho další slova mě zase ujistila, že je to jen sen. „Miluju tě, Bello. Miluju tě tak moc, že mě to téměř zabíjí, vzhledem k tomu, že ty ke mně stejné city zjevně nechováš.“

Chtěla jsem zvednout ruce a přitáhnout si jeho rty ke svým, aby viděl, že i já to cítím stejně, ale měla jsem je tak divně ochablé, jako bych skutečně spala, což bylo vzhledem k jeho slovům dosti pravděpodobné.

Tak jsem alespoň spokojeně zavrněla a přitulila se k němu blíž.

„Tváříš se, jako bys o mě stála, občas se i tak chováš… Tak co nám brání v tom, abychom byli spolu? Copak pro tebe ta noc nic neznamenala? Pro mě totiž všechno,“ mumlal mi tiše do ucha.

Bezděky jsem pevněji stiskla sevření kolem jeho pasu.

„Víš,“ pokračoval ve své řeči – nějaká část mého mozku, ta hodně vzadu, kterou jsem ignorovala hned poté, co promluvila, si pomyslela, že vůbec netuší, že slyším všechno, co říká, ale ta část byla samozřejmě ihned zazděna, jako by jí bylo zakázáno promluvit. „Dokonce jsem složil skladbu, která se po tobě jmenuje. Je to ukolébavka a perfektně se k tobě hodí. Je něžná, krásná a tak složitá, že by se v ní člověk stěží vyznal.“

Začal tu melodii pobrukovat, načež jsem se do spánku ponořila hlouběji a jeho hlas zanikl s obrazy dalšího snu.

Ležela jsem na pláži v Edwardově objetí a šťastně mhouřila oči do sluníčka. Kousek vedle nás polehávala Esmé s Carlislem. Alice měla nohy ověšené kolem Jasperova krku a seděla mu na zádech, stejně tak Rose na Emmettovi, a hráli, kdo dřív koho shodí. Nic mi nechybělo. Měla jsem svou rodinu a lásku své existence. Navždy.

V tu chvíli se vše rozplynulo jako mávnutím kouzelného proutku a já si připadala jako Popelka, které právě došel čas. Půlnoc odbyla a ona se zase musí vrátit ke svému starému životu.

Dolehly ke mně hlasy.

„…já vím a je mi to samozřejmě hrozně líto,“ šeptal kajícně hlas Jazze. „Nechtěl jsem to takhle na ni vybalit, ale jak jsi jí předtím sám řekl – úplně mě ovládly emoce. Nevěděl jsem, co říkám.“

Edwardův hlas zněl kousek od mého ucha a byl oproti Jasperově slovům o dost zuřivější a hlasitější. „Já to chápu, Jazzi, ale ty jsi neviděl, jak moc ji to rozrušilo. Už nikdy nedovolím, aby ji něco takhle rozesmutnilo a rozplakalo.“ Zmátlo mě, jakou o mě měl starost.

Nastalo krátké ticho, načež Edward tiše zavrčel. „Ale já jsem nikdy nic neudělal – nic, čím bych jí ublížil. Těm jejím myšlenkovým pochodům prostě nerozumím, reaguje na jisté věci a situace o tolik jinak než ostatní.“

Další krátká pauza.

„Myslíš?“ vyhrkl překvapeně, a pak se zamyslel. „No, každopádně, předpokládám, že bude spát až do rána, takže jí to řekneš zítra, ano?“

„Dobře. Mimochodem, podívej se na Esmé před chvílí,“ řekl Jasper a jeho hlas zněl… poučně. Asi ukazoval Edwardovi něco v myšlenkách.

Zamrkala jsem do tmy pokoje a snažila se zaostřit na postavu stojící u postele. Všiml si mého pohledu a usmál se.

„Bello, jsem tak rád, že jsi vzhůru,“ řekl rychle a přikročil blíž. „Hrozně, hrozně moc se omlouvám, že jsem ti to předtím řekl. Vůbec jsem nemyslel. Bylo to ode mě dost hloupé a mně je to moc líto. Kdybych mohl udělat cokoliv, co by si chtěla, udělám to, ale už se na mě prosím nezlob. Bylo by ode mě v tuto chvíli dost opovážlivé žádat o odpuštění?“

Pousmála jsem se. Když jsem promluvila, zmohla jsem se jen na šepot. „Za nic se přece omlouvat nemusíš, tudíž není co odpouštět. Řekl jsi, co si myslíš, a za to se na tebe zlobit nemůžu. Navíc… možná to byla pravda – kdo ví?“

„Takže… vše při starém?“

Kývla jsem a zeširoka se usmála, hlavu stále položenou na Edwardovi. Jazzovy oči náhle sklouzly dolů k mému tělu a on se pobaveně usmál a zvedl obočí vzhůru. Byl to takový ten pohled, když si někdo všimne, že dotyčný zapomněl například kalhoty. Ten, co se nasazuje při faux-pas.

Zmateně jsem se podívala dolů, abych zjistila, co ho tak zaujalo.

Peřina, kterou jsem předtím byla přikrytá, byla sesunutá u dolní pelesti a plandala přes okraj. Moje pravá noha byla obtočená kolem Edwardových nohou a pravá ruka kolem jeho pasu. Byla jsem si jistá, že takovou polohu už jsme jednou měli, ale nikdo nás u ní neviděl. Zkrátka, byla jsem na Edwardovi nalepená jako klíště, zatímco se na nás Jasper culil.

„Takhle se k sobě tulíte často?“ zeptal se Jazz pobaveně.

„Emmett,“ vyhrkl Edward najednou jméno našeho bratra.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně, protože jsem nechápala, co mi tím chtěl naznačit, ale bylo pozdě – dotyčný už stál vedle Jaspera a fascinovaně s vykulenýma očima na nás shlížel.

Zasténala jsem a zabořila obličej Edwardovi do prsou. Proč já? Začala jsem se od něj nechtěně odtahovat, když začal Emmett vyřvávat: „Né, oni už se od sebe odtrhávají! Rychle – Rose, Esmé, Alice, Carlisle! Tohle musíte vidět!“

„Dej pokoj,“ zahučela jsem a převalila se na bok, takže jsem byla na druhé straně posteli, než jsem ležela s Edwardem předtím.

Rose s Alicí se objevily ve dveřích.

„Emmette, proč je nenecháš?“ zeptala se nechápavě Rose, ačkoliv i s Alicí nakukovala zvědavě do pokoje ve snaze nás zahlédnout.

„Není možná,“ zašeptala jsem naštvaně a posunula se na posteli ještě o kousek a – bum! Spadla jsem z postele na zem. Nasupeně jsem se vyhoupla zpátky na nohy a začala si třít pravý bok, načež jsem se podívala na ty vysmáté tváře.

Alice s Rose se snažily úsměv potlačit, ovšem Emmett s Jasperem se smíchy rovnou prohýbali. Edwardovy cukaly koutky, ale jeho oči byly ustarané.

„V pořádku?“ zeptal se a rozsvítil lampičku na své straně postele.

„Jo,“ odsekla jsem nabručeně a posadila se na postel. Vyčkávavě jsem se podívala na ostatní a zvedla nechápavě obočí. „Budete tu oxidovat celou noc, nebo se uráčíte nechat nás tu o samotě?“ vyhrkla jsem bezděky.

Jasper, Rosalie a Al zmizeli z pokoje jako neřízená střela, ale Emmett ještě zahýbal obočí a prohodil: „O samotě, jo? Nezapomeňte – vidím všechno, slyším všechno.“ než se vydal za ostatními.

Vzdychla jsem a podívala se z okna. Venku už byla tma, a tak jsem se podívala na mobil na nočním stolku. Půl jedné? Jasper se mi šel omlouvat v půl jedné? Za co mě trestáš?!

„Budeš pokračovat ve spánku?“ ozval se za mými zády Edwardův hlas.

„Ehm, ne,“ zamumlala jsem. „Nejsem moc unavená.“ Výhodou bylo, že jsem se nemusela ani sprchovat, stejně jako upíři, protože jsem se nepotila a stále jsem voněla.

Edward se zhluboka nadechl. „A co chceš dělat?“

Ohlédla jsem se po něm. „Nebude ti vadit, když tu se mnou zůstaneš?“

„Samozřejmě že ne,“ vyhrkl příliš rychle, až to na mé tváři vyvolalo úsměv.

„Dobře,“ řekla jsem pomalu. „Chtěla bych slyšet… o tobě. O tvé minulosti – co předcházelo tomuhle,“ poukázala jsem na jeho nesmrtelné tělo. „Jestli ti to nevadí?“

Zavrtěl hlavou a poplácal místo vedle sebe. Přilezla jsem k němu, ale byla jsem příliš zbabělá, abych se ho zeptala, jestli se k němu můžu zase přitulit.


Předem upozorňuju, že z touhle kapitolou vůbec nejsem spokojená. Mám to celé napsané už z několika měsíců předtím, takže už to měnit nebudu. Ale každopádně se mi tento díl moc nelíbí. Příští snad bude lepší. ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 19. kapitola:

 1 2   Další »
13. Jana S
07.12.2014 [10:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Věra
04.10.2013 [22:12]

dokážu si živě představit, jak se Emmett tvářil, když Bellča spadla z postele Emoticon Emoticon Emoticon

11. barborka
02.07.2013 [21:02]

já edvarda a bellu mam strašně ráda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Jsim
21.05.2013 [19:03]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Rama
21.05.2013 [16:14]

Tenhle díl, že se ti nelíbí?! Emoticon Bože! Vždyť je to skvělá kapitola! Už se nemůžu dočkat další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. sima
21.05.2013 [15:48]

Supeeeer!!!!!!Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rychlo pokracuj!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Ale uz by si aj mohli povedat pravdu nemyslis??!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. bara
21.05.2013 [8:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Niki
20.05.2013 [23:10]

Nádherá :)))
A stím hlasem ve spánku :))
Kráásné !! :))

5. Luna
20.05.2013 [22:14]

Tato kapča je skvělá, rychle pokračuj!!!
Ps: Má vydávání těchto článků nějakou periodu? Např co 14 dní? Děkuji za odpověď :)

4. martina946
20.05.2013 [21:59]

Náhodou mě se to moc libilo. Jak Jasper vybouchl to bylo super, ale někdo jim to hotl od plic konečně řict musel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon No jo samo, že Edward musel jít utěšovat, to by taky jinak nešlo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A jak jí pak do ouška šeptal že jí miluje, to bylo tááák sladky Emoticon Emoticon Už by si taky mohli konečně přiznat co k sobě cití Emoticon Emoticon Být Bella tak Jaspera normalně z pokoje vykopnu, kdyby se mi přišel omlouvat v jednu hodinu ráno. Ale zas musím říct, že Emmet zabil. Jak je tam všechny svolal já nemohla Emoticon Emoticon Emoticon A prý vidím všechno, slyším všechno. To mě rozsekalo Emoticon Emoticon
No jo holt velký bratr hlída Emoticon Emoticon Emoticon moc se těším na další díl. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat mezi Bellou a Edwardem, tedy hlavně ve škole Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon já vím jsem hrozná. Prosím nenech nás čekat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!