Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu sestry - 3. kapitola

07.12.2011 (17:30) • Dannie • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1808×

Čas utíkal. Carlie přestala chodit do školy, aby se mohla plně věnovat své nové schopnosti. Hodně jí pomáhal Emmett. Trénovali, kdy se dalo, a občas se k nim přidávala i Bella s Edwardem. Otec pro ni měl spousty dobrých rad, jak se sžít se svojí mocí.

Ještě několikrát se stalo, že Renesmé vyletěla z okna ven, to když si pustila pusu na špacír a navážela se do Carlie. Nikdo jí nemohl pořádně vynadat, protože to mohla svést na svoji špatně ovladatelnou schopnost.

Taky se jí povedlo rozbít okno ve svém pokoji. Esmé ji trošku vyhubovala, že si musí dávat větší pozor, ale nakonec ji nechala spát ve své ložnici, aby jí nebyla zima.

Carlie se dostala do větší psychické pohody, když se naučila alespoň trošku svoji moc ovládat. Byla den ode dne lepší, i když pokroky nebyly tolik zřetelné. Byla by velmi vděčná, kdyby na ni rodiče byli pyšní, ale kdykoliv ji chtěli pochválit, vložila se do toho Renesmé a všechno překazila. Aspoň že Emmett na ni byl hrdý.

„Emmette, už vážně nemůžu,“ zakňučela Carlie a sedla si na zem.

„Zvedni se a pokračuj. Chci, abys se mnou bojovala a po nějaké době použila svoji schopnost,“ přikazoval jí.

„Jsem unavená,“ zašeptala.

„Musíš se naučit ovládat svoji moc,“ řekl Emmett a vytáhl ji na nohy.

„Myslím, že jí to pro dnešek stačí,“ ozval se za nimi hlásek. Carlie se udiveně ohlédla, protože přesně věděla, komu hlas patří. Stála tam v celé své kráse Rosalie. Její chování se dalo lehce vysvětlit. Renesmé nebyla nikde poblíž, a tak na Rose nepůsobilo její kouzlo.

„Půjdeme lovit,“ rozhodla a mrkla na svého muže i neteř.

„Tak s tím souhlasím,“ zasmála se Carlie a dala se do běhu. Skolila jednoho pantera a pár jelenců ušatých. Docela si lov užívala. Emmett se předváděl a jí přišlo legrační, jak se ho snažila Rose krotit. Bylo to příjemně strávené odpoledne a vůbec se jí nechtělo vracet se domů. Věděla, že se k ní zase začnou chovat jinak. Bylo to k vzteku, že měla za sestru zrovna Renesmé. Proč zrovna Nessie dostala schopnost omotat si každého okolo prstíku? Proč to nebyla Carlie? Musela ovšem uznat, že je ráda, že není stejně rozmazlený spratek jako Renesmé. Uměla se o sebe postarat, neměla za zadkem maminku.

„Poběž, Carlie,“ zavolala na ni Rose, když Carlie zpomalila. Zrzka párkrát zamrkala a opět nabrala rychlost. Hlasy svojí rodiny slyšela už v polovině cesty. Občas byla opravdu výhoda mít nadpřirozeně vyvinutý sluch. Všimla si, jak její dva společníci zrychlili, a snažila se utíkat jako střela. Nicméně doběhla až pár sekund za nimi.

V obýváku stála celá rodina okolo Renesmé, která měla ve tváři vzdorovitý výraz.

„Pojedu do Forks za dědečkem,“ prskla na Bellu.

„Ale zlatíčko, nemůžeš jet sama.“ Bella vypadala zoufale.

„Jede se mnou Jacob,“ připomněla Nessie matce.

„Nejsi dost stará na to, abys cestovala přes celé Státy,“ namítl Edward.

„Já s ní klidně pojedu,“ navrhla rychle Rose. Carlie se trošku zaleskly oči. Věděla, že to přijde. Opět bude až ta druhá. „A Emmett může jet se mnou, že, lásko?“ Otočila se na velikého upíra. Emmett se trošku ošil.

„No, já bych tady měl zůstat s Carlie, musí trénovat,“ řekl tiše s omluvným výrazem. Rosalii se v očích bleskl hněv a otočila se na Jaspera.

„Ty s námi pojedeš?“ zeptala se ho příkře.

„Jasně,“ pokrčil rameny. Renesmé se vítězoslavně usmála.

„Takže domluveno, vyrážíme za půl hodiny,“ zavýskla, na matku se ani nepodívala a s Jacobem za zadkem zmizela nahoře v domě. Bella vypadala, že kdyby mohla brečet, slzy by jí dočista smáčely oblečení.

Carlie zahlodal osten žárlivosti. Chtěla se také podívat za Charliem. Měla ho ráda a dlouho ho neviděla. Nikdo se jí nezeptal, jestli chce jet taky, a ona věděla, že se jí stejně ani nikdo nezeptá. Zůstala stát sama v obýváku a tupě koukala do zdi. Nejspíš tam takto stála celou tu půl hodinu, co Nessie horečně hledala svoji červenou blůzku. Ani se nepohnula, když se kolem ní prohnal Jake s poznámkou, jestli by si mohla vybrat ještě lepší místo ke stání. Vyrušil ji až Renesméin křik na celý dům, že milostivá dáma odjíždí. Její gardedáma Rose jí táhla dva obrovské kufry. Carlie se podivila, co v nich na tři dny asi táhne.

„Měj se krásně, broučku, zavolám ti,“ loučila se se svojí milovanou dcerkou Bella a tiše štkala bez slz.

„To je toho, vždyť nás za tři dny opět potěší svojí přítomností,“ hlesla ironicky Carlie. Bella na ni vrhla podrážděný pohled.

„Nebuď hubatá,“ přikázala a vyběhla před dům za Nessiinými bodyguardy. Carlie zavřela oči a zaposlouchala se do náhle nastartovaného tichého motoru. Zněl jí jako rajská hudba a ona div nezačala skandovat radostí, že její sestra odjíždí. Slyšela čtvery dveře, jak hlasitě bouchly a auto se vydalo po silnici pryč. Atmosféra se rázem změnila. Jako by někdo sundal neviditelný plášť a vše se uvolnilo. Bella se vrátila do domu, objala Carlie okolo ramen a navrhla jí, že jí uvaří večeři. Carlie sice byla po lovu a hlad neměla, ale rychle přikývla, protože čas strávený s matkou ji neuvěřitelně lákal.

Najednou si s matkou opravdu rozuměla. Bylo úžasné sledovat, jak se Bella motá okolo plotny a i když měla své dokonalé upíří reflexy, Carlie si všimla jisté nepatrné nešikovnosti. Tu zdědila po matce. Lehce se usmála a snědla poslušně celý talíř lasagní.

Do místnosti se vřítila Alice jako velká voda.

„Carlie, pojedeš se mnou do města,“ oznámila neteři.

„Teď večer?“ otázala se překvapeně zrzka.

„Jistě, mám tam nějaké vyřizování a potom můžeme jít třeba do kina,“ zasmála se svými zvonečky. Carlie se nestačila divit. Alice byla opravdu dobrá kamarádka s Bellou, celou rodinu oblékala a často se s Carlie dohadovala ohledně módy. To bylo asi tak jediné, co ty dvě spojovalo. Proto se Carlie nestačila divit, jaký věci nabraly spád. Na chvíli ji napadla obludná a zhoubná myšlenka na to, kdyby Renesmé nebyla na světě. Rychle tu představu zahnala. Ať je to jak chce, je to její sestra.

„Myslíš, že bychom se mohli stavit v knihkupectví? Chci si koupit novou knížku o zdravovědě,“ ptala se zrzka o patnáct minut později své tety. Už byly na cestě za zábavou.

„Samozřejmě,“ zasmála se Alice.

„Proč se směješ?“ zeptala se Carlie nechápavě.

„Připomínáš mi Bellu. Ona taky miluje knihy, a když byla člověk, pořád jen četla.“ vysvětlovala jí teta. Carlie pocítila hřejivý pocit u srdce, že se svojí matce podobá. Alice se otočila zpět na cestu. Carlie se zahleděla z okna a pozorovala tmavý les. Auto najednou prudce vybočilo ze silnice, ale naštěstí se rychle vrátilo do správného pruhu cesty. Carlie se strašně lekla a pohlédla na tetu. Její oči byly upřené někam do neznáma a ruce sotva svíraly volant. Ten pohled znala. Alice měla vidění.

Carlie rychle popadla volant a za jízdy se pokusila Alici přesunout na místo spolujezdce. Auto se nebezpečně kroutilo po silnici a Carlie prudce šlápla na brzdu. Ta síla ji trošku přimáčkla na okno. Normálnímu člověku by to způsobilo vážná zranění, ale Carlie se jen lehce zatřásla a byla v pořádku.

„Alice?“ zeptala se tety. Nic. Pořád měla ten pohled. Carlie se opřela o opěradlo a čekala až se probere. Bylo to zdaleka nejdelší vidění, jaké kdy u Alice zaregistrovala. Když se její teta probrala, měla v očích hrůzu.

„Co se stalo?“ vypálila Carlie vyděšeně.

„Jeď rychle domů,“ nařídila Alice.

„Proč? Co se děje?“ Nechtěla se nechat odbít.

„Jeď!“

Carlie rychle otočila auto a řítila se silnicí zpátky domů. Alice vytáhla stříbrný mobil a rychle do něj štěbetala. Carlie by neměla problém její hlásek poslouchat a zjistit tak, co se děje, ale byla moc vyděšená. Něco nebylo v pořádku, to věděla naprosto jistě.

Ta cesta jí přepadala nekonečná. Přece nemohly ujet takovou dálku. Alice si jí dál nevšímala, a když zaklapla mobil, zase se ponořila do budoucnosti. Carlie přepadala panika. Muselo se stát něco strašného, když na to Alice reagovala takto.

Vyděsilo ji zavrnění jejího vlastního telefonu. Ohromně sebou cukla a chvilku trvalo, než mobil vydolovala z kapsy. Ale jméno volajícího ji překvapilo ještě víc. Zmáčkla tlačítko příjmu hovoru a dala telefon k uchu. Přitom se stále řítila silnicí.

„Renesmé?“ zeptala se do mobilu a hlas se jí třásl.

„Lie? Hele, bude to znít divně, ale mám děsně špatný pocit. Je doma vše v pořádku?“ Carlie údivem vyvalila oči. Renesmé se s ní normálně bavila, dokonce projevila starost o rodinu. Alice se probrala.

„Řekni jí, ať se okamžitě vrátí,“ poručila.

„Alice měla vidění, vraťte se domů,“ hlesla Carlie. V telefonu bylo chvilku ticho.

„Carlie, co se děje?“ zeptala se vyděšeně Nessie.

„Já... já nevím,“ zašeptala sestře zelenoočka a cítila, jak jí Alice vytahuje telefon z prstů.

„Renesmé, jdou sem! Volturiovi,“ vyřkla tiše tu odpornou pravdu Alice. Carlie vyhrkly slzy. Celá její rodina se už od jejich narození té hrozby bála. A teď je to tady.

Autor: Dannie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu sestry - 3. kapitola: