Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 2. kapitola

02.12.2012 (17:15) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1216×

Dopadla jsem mu koleny na ramena a chytla ho za hlavu. Stačil by jeden pohyb a zlomila bych mu vaz. No, ozvalo se křupnutí, takže jsem zabrala trochu moc. Samozřejmě, že začal bojovat. To jsou prostě vlkodlaci. Hořel, chtěl se proměnit, ale ta bolest mu to zakazovala.

„Nejsem žádný monstrum! Copak jste se všichni zbláznili?! Ovlivnila jsem tě snad? Vypadám na to vůbec, že jsem schopná zabít?" křičela jsem a brečela. Věděla jsem, že to nepomůže, ale musela jsem to někomu říct. „Nechci nikomu ublížit, chci jen žít, kruci! A nemůžu za to, co jsem. Nevybrala jsem si to jako ty. Tak mě přestaňte nahánět!" zasyčela jsem a seskočila z něho. Překvapeně na mě koukal a asi mu došla slova.

„Kdybych byla taková zrůda, jak říkáš, byl bys mrtvý," zamumlala jsem. Za sebou jsem uslyšela dupot obrovských tlap. Byly moc blízko. Zasténala jsem. Ten přede mnou se začal zase proměňovat. A během chvilky přede mnou stál obrovský rudohnědý vlkodlak. Přikrčil se a vyrazil po mně. Skoro se mu povedlo mě srazit k zemi, ale šikovně jsem se mu dostala na záda.

„Promiň," zaskučela jsem a zlomila mu přední packy. Zavyl a skácel se k zemi. Seskočila jsem z něho. Viděla jsem, jak se ostatní přikrčili při jeho bolesti. To jsem potřebovala. Rozeběhla jsem se pryč. Jak nejrychleji to šlo. Přelámání rukou mi pomohlo. I když to byl trochu drastický způsob. Myslím, že by bylo nejlepší, kdybych ho už nikdy v životě nepotkala. Mám pocit, že by mi udělal to samé.

Po chvíli jsem byla na okraji lesa. Posadila jsem se do mechu a opřela se o strom. Vydýchávala jsem to. Chtělo se mi zase brečet, ale na to nebyl čas. Musela jsem být při smyslech. Musím si najít nějaký příbytek, kde mě nikdo nenajde. Dneska na tom stromě jsem vidět nebyla. Takže bych mohla přebývat na stromech. Smutně jsem se tomu zasmála. Do města nemůžu, lidi by mě poznali, v lesích se na zemi taky nemůžu zdržovat a někde v korunách stromů mě nikdo hledat nebude. Najednou kolem mě prolétl míč a něčí smích se začal přibližovat. Napřímila jsem se. Byl dětský. Takže se nemusím bát.

Holčička vběhla do lesa a ihned se zastavila při pohledu na mě. Přemohla jsem se a věnovala jí milý úsměv.

„Stalo se ti něco?" zeptala se nebojácně a udělala krok ke mně. Ten roztomilý hlásek byl okouzlující.

„Ano. Lidi jsou na mě moc zlí, víš? Neměla bys někomu říkat, že jsi mě tu viděla, dobře?" promluvila jsem na ni co nejsmířlivěji.

„Dobře," přikývla a běžela pro míč.

„Lucy, co tam děláš!" slyšela jsem mužský hlas. Lucy se otočila za zvukem, popadla míč a běžela zpátky. Ještě se po mně podívala. Dala jsem si prst na ústa a naznačila jí, že nemá nic říkat. Vesele se usmála a zopakovala gesto po mně. Potom jsem ji už neviděla.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale věděla jsem, že mi tady nic nehrozí. Je to moc blízko lidí. A řev vlků nebo trhání železa by asi nikomu neuniklo. Už se stmívalo a já měla v hlavě úplně prázdno. Srdce mi ztěžka bušilo. Bylo tiché a namáhané z toho všeho. Fyzicky jsem se cítila nepřemožitelně, ale psychicky jsem byla jenom malá černá tečka za smutnou větou. Svět se mi zdál zbytečný, spíš já jsem si zdála zbytečná. Ano, dostavují se první myšlenky sebevraha. Zajímalo by mě, jestli se sama můžu zabít. Hlavu si asi neutrhnu. Na to nemám. Myslím, že pád z vysoké skály by mi taky nic neudělal. Možná, kdyby mě přejel vlak... Jo, to by mě asi rozdrtilo. Ale při mém štěstí, by vlak zastavil a z vlaku by vystoupilo 10 upírů a ti by se o mě postarali. A to přesně nechci. Chci umřít přirozenou smrtí. Teda, vůbec nemám tušení, jak dlouho tu vůbec budu. Třeba chvíli. Třeba věčnost. Jsem hříčka přírody, určitě se jí to nelíbí. Možná, že je nás víc. Třeba se někde schovávají. Nebo jsem tu opravdu sama. Schoulila jsem se do klubíčka a zaposlouchala se do větru. Tiše obracel listy, jeden po druhém. Vznikl příjemný šum, který mi cuchal vlasy. Uvědomila jsem si, jak jsem sama. Jak opravdu nikoho nemám. Kromě toho šumu v korunách stromů. Nikdo mi nezbyl. Kamarádi na mě zapomněli, rodiče truchlí. Nemůžu se vrátit.

Další bolestivá slza mi stekla po tváři a po chvíli se od ní odlepila a dopadla do mechu. Nesmím brečet, slíbila jsem si to. Rychle jsem si otřela zbytek. Na zahradě domku jsem uslyšela známé maličké kroky. Rychle proběhla křovím a přede mnou se objevila malá postava holčičky.

„Lucy, co tu děláš," usmála jsem se a posadila se.

„Nemohla jsem tě tu nechat," zašvitořila a natáhla ke mně ruku. Nejistě jsem se jí chytla a zvedla se. Vedla mě k jejich domku. Zastavila jsem.

„Já tam ale nemůžu," namítala jsem.

„Rodiče nejsou doma a teta Gréta spí," vysvětlila s úsměvem a já se nechala táhnout. Nebála se mě. Asi jsem pro ni byla zajímavá. „Já vím, že nemáš kde bydlet a že nemáš žádné oblečení, víš. Tak jsem se rozhodla, že ti nějaké dám. Moje sestra odjela studovat do Seattlu a nechala si tu pár věcí," mluvila a mluvila. Byla moc hodná a chytrá. Na to, jak byla malinká, mi přišla rozumná.

„Aha. A nevzbudíme tetu Grétu?" Bála jsem se, samozřejmě. Zavolala by na mě policajty a to by byl průser. Ona ale zavrtěla hlavou. Tiše jsem prošla dveřmi a ocitla se v útulném baráčku. Teplo domova mi dělalo hrozně dobře. Do domu jsem se nepodívala už nějaký měsíc. Vedla mě po schodech nahoru.

V obýváku hrála nahlas televize a nějaká žena klidně pochrupovala. Slyšela jsem její srdíčko. Spokojená, najedená, spí. Tu nic nevzbudí.

Lucy mě zavedla do koupelny, kde mi podala ručník a čisté oblečení. Její sestra byla v celku stejně velká jako já. Poděkovala jsem a zalezla do sprchy. To bylo něco! Cítila jsem, jak si moje kůže ulevuje pod proudem horké vody. Svaly povolují to stresové napětí a já se cítím o něco lépe. Dokonce jsem konečně voněla! Sprchový gel, šampón... Měsíce jsem nevěděla, co to je. Už jsem zapomínala na pocit být čistá. Jako byste to nejtěžší shodili z ramen.

Oblékla jsem se a prohlídla se v zrcadle. Teď jsem se mohla pořádně prohlédnout. Černé dlouhé vlasy, dokonalý oválný obličej, plné červené rty a velké a černé oči z hladu. Ani jsem si neuvědomovala, jaký mám vlastně hlad. Ale tu myšlenku na krev jsem rychle zahnala, protože v domě jsou dva lidé a taky bych se nemusela ovládat.

Rozčesala jsem si vlasy a nechala je pomalu uschnout. Vyšla jsem z pokoje a šla za zvukem dívčího zpěvu. Seděla na posteli a česala panenku. Ihned, jak mě uviděla, se rozzářila jako sluníčko a pokynula, abych si k ní přisedla. Udělala jsem tak.

„Můžu tě učesat?" zeptala se mile. Přikývla jsem. Můžu jí snad něco zakázat? Ne, to nejde. Vzala hřebínek a začala. Česala je pořád dokola. Nevím, co ji na tom tak bavilo.

„Lucy, ale neměla bys takhle věřit každému. Nevíš, co to může být za člověka," pokárala jsem ji jemně.

„Taky každému nevěřím, ale ty jsi jiná, víš. Už na první pohled jsi milá," řekla tím dětským hláskem, který se mi hrozně líbil. Usmála jsem se. Proč si to nemyslí i ostatní? Co na mně vidí špatného? Vidí mě jako hrozbu? A pro koho? Pro sebe? Ne, jsou to prostě snobi, kteří se bojí o to, aby někdo nemávl rukou a oni museli udělat, to co bych jim řekla. Jsem asi autorita sama. Nebo jsou prostě tak zaujatí proti mně, že o tom ani nepřemýšlí, protože jim někdo navyprávěl, že jsem špatná.

Lucy po hodině začala být unavená. Uložila jsem ji ke spánku a zazpívala jí písničku. Je to moc hodná holčička. A moc jí děkuju, že mě tu nechala. Ale teď musím jít. Do koruny stromů a tak se budu schovávat další měsíce.

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 2. kapitola: