Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 9. kapitola

10.03.2011 (18:45) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1588×

Několik hodin jsem přešlapovala po pokoji a snažila se na něco přijít. Musím na něco přijít, jinak se zblázním. Ta bolest, která mi svírá srdce je nesnesitelná, nedokážu to vydržet den, natož celou věčnost. Musím utéct, ale tím odsoudím svou rodinu k záhubě!

Je to bezvýchodná situace, jsem v kleci, která se nikdy neotevře, abych mohla uniknout. Otevřely se dveře a v nich stál Aro. Jeho úsměv nevěštil nic dobrého.

„Nemáš koho trestat a zabíjet, že jsi mě poctil návštěvou?“ sykla jsem na něj. V mžiku stál u mě a sevřel mně ve svém objetí.

„Chci tě,“ zašeptal mi do ucha. Hodil mě na postel a snažil se ze mě strhat veškeré oblečení.

„Aro, přestaň!“ křičela jsem na něj. Nikdo mi nepomůže, tady ne. Na chvíli se zastavil a podíval se mi do očí.

„Proč bych měl? Odpírala jsi mi to po celou tu dobu, co jsi zde žila, ale Carlisleovi jsi skočila do postele hned. Proč bych si nemohl vzít to, co má být už dávno mé?“

„Protože já nikdy tvá nebudu!“ zaječela jsem hystericky.

„Ale budeš, už navždy,“ pronesl ledový hlasem.

Sim mysli, musíš tomu zabránit! Dotýká se mě, čte mé myšlenky.

„Aro, prosím, nechci, aby to bylo takhle,“ řekla jsem v moment, kdy mi strhnul košili. Opět se zarazil a pohlédl na mě.

„Nechceš?“

„Ne, vždyť jsi muž s určitou úrovní. Nejsi jak tvůj bratr, kterému není nic svaté. Znám tě a vím, že si dokážeš ženu získat i jinak než násilím. Musíš pochopit, že stále myslím na Carlislea,“ mluvila jsem pomalu a vyrovnaně.

„A?“

„Nemůžeš po mě chtít, abych na něj zapomněla z hodiny na hodinu. Přistoupím na vše, co budeš ode mě vyžadovat, ale jednej se mnou, jako se ženou a ne s kusem hadru. Vždyť mě miluješ, dokaž mi svou lásku, nebo to není láska?“ Jemně jsem ho pohladila po tváři a pousmála se. Změna moje chování se mu zamlouvala.

„Samozřejmě, že tě miluji, Sim. Bože, kvůli tobě jsem se rozvedl se Suplicií, vyštval jsem ji z Volterry. Jenže musíš i ty chápat, že jsem měl vztek a pořád ho mám! Nikdy jsem nikoho nemiloval jako tebe, když mi Demetri s Felixem sdělili, že nežiješ, umíral jsem v nitru. Nedokázal jsem na nic jiného myslet, než na tebe. Vyčítal jsem si, že jsem vás tam s Noe poslal. Měli jsme před svatbou a místo toho jsem chystal tvůj pohřeb, samozřejmě symbolicky. A pak zjistím, že žiješ  Carlislem! Nenávist, ale hlavně žárlivost spalovala celé mé tělo. Víš, jak moc jsem se musel ovládat, abych nevtrhl k nim do domu a všechny je nepozabíjel? A teď jsi tady a viděl jsem vše, tvá láska ke Carlisleovi. Nic víc mě nedokáže tak vytočit jako ty! Všechno se točí jen kolem tebe, mám tě plnou hlavu a nedokážu tě z ní vypudit, jsem tebou naprosto posedlý!“ Lehce se začal dotýkat mé tváře. Svůj obličej přiblížil k mému a čekal, zda ho políbím. Překonala jsem tu vzdálenost a políbila ho.

„Dej mi, prosím, čas,“ zašeptala jsem. On kývnul a vstal z postele. Políbil mě ještě do vlasů a odešel.

Prudce jsem vstala z postele, udělala jsem to, co bylo nutné. Nemůžu myslet na to, jak moc jsem se přemáhala, abych ho políbila, protože to zjistí. On mě miluje, moc mě miluje. Vzpomněla jsem si na Carlislea, jak mi tvrdil, že mě miluje víc než Esmé. Co teď asi dělá? Určitě se trápí a neví, proč jsem to udělala. Musí vypadat hrozně zničeně. A zbytek rodiny je na to stejně. Nechtěla jsem jim ublížit nikomu z nich, nechtěla. Vždyť je všechny miluji celým svým srdcem. Dost! Odteď přestávám myslet na svou rodinu, vymažu je ze své mysli a jediné, na co pomyslím, je Aro a zbytek Volturiových. Zamířila jsem do koupelny a osprchovala se. V ručníku jsem přešla celý pokoj a otevřela obrovskou skříň, byly v ní šaty šité přímo pro mě. Aro se bedlivě připravil, jak vidím. Nakonec jsem si vybrala fialové šaty, nezapomněl mou oblíbenou barvu.

Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila. Mým cílem byl sál. Jakmile jsem vešla do sálu, vše utichlo. Caius po mě hodil očkem, protočila jsem oči a postavila se vedle Arova trůnu. Ten mě pozoroval zamilovaným pohledem. Natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Museli jsme vypadat, jak šťastně zamilovaný pár, bohužel není to tak.

„Neboj, udělám vše, abych si získal tvé srdce,“ zašeptal a políbil mou ruku.

(…)

O den později, noc

Snažila jsem se být nenápadná. Aro netuší, co se chystám udělat. Doufala jsem, že se stihnu z hradu dostat nepozorovaně, zmýlila jsem se. Aro zjistil, že jsem ho oklamala a zburcoval celý hrad, aby mě našel. Musela jsem použít svou moc, klonování. Nejvíc klonů, které dokážu ovládat, aniž bych se psychicky nesesypala, je deset, to by mělo na útěk stačit. Během chvilky se rozpoutalo peklo. Musela jsem urychleně jednat, abych zachránila svou šanci na útěk. Rozmístila jsem všude po hradě devět klonů. Jeden už byl v Arové ložnici, a vydala se tajnou chodbou, kterých je v hradě požehnaně.

Už jsem byla skoro u svého cíle, tak jsem přestala dávat pozor a soustředila se jen na své klony, aby unikly svým pronásledovatelům, a to se mi stalo osudným.

„Kam myslíš, že jdeš, Sim?“ křikla na mě Jane. Sakra, ta mrcha mě našla, jsem hloupá, měla jsem si dávat větší pozor. Otočila jsem se na ni.

„Hmmm, ven?“ odvětila jsem. Cítila jsem, jak mé tělo ztrácí energii. Můj dar je zároveň mé prokletí, ničí mě.

„Ty moc dobře víš, že nikam nesmíš a k tomu se snažíš utéct. To není dobré,“ řekla a nesouhlasně pokývala hlavou.

„A co uděláš, prcku?“ řekla jsem. Nenechám se zastrašit, je to jen malá holka, která dokáže způsobit obrovskou bolest.

„No, jelikož tu jsme jen my dvě, tak si tě trošku vyzkouším,“ pronesla ledově a použila svou moc.

V ten moment se má hlava ponořila do bolesti. Snažila jsem se vzpouzet, ale tím, že použila svou moc, má energie klesala víc a víc. Z dálky jsem uslyšela Ara, jak ječí na Jane, pak už nic, jen temnota.

Pohled Ara, před útěkem

Sim mi dělala radost, snažila se a to se mi líbilo. V koutku duše ví, že ke mně patří, jen si to nechtěla přiznat. Dnes mi byla celý den nablízku a já si mnul ruce, konečně, konečně…

V pozdních hodinách jsem šel za ní do naší společné ložnice, možná dnes konečně bude mou. Otevřel jsem dveře a spatřil svou vyvolenou v skvostných šatech, jak sedí v křesle a čte knihu. Její oblíbenou barvou je sice fialová, ale modrá jí sluší taky, jako všechny barvy světa.

„Sim, pojď ke mně,“ zaškemral jsem. Ona se na mě usmála svým překrásným úsměvem.

„Aro, vydrž chvilku, ta kniha je opravdu napínavá. Hned se ti budu věnovat.“ Taktně mi dala košem, ale mně to nevadilo. Zasmál jsem se tomu a sedl si na postel. Pozoroval jsem, jak bedlivě čte svou napínavou knížku. Po chvíli ji zaklapla a podívala se na mě. Její medové oči mě trápily. Dej tomu čas, říkal jsem si v duchu. I toto pouto s Culleny brzo zlomíš a pak už bude jen a jen tvá.

„Pojď si sednout vedle mě,“ vyzval jsem ji. Poslechla a usedla na postel. Opět se na mě podívala tím nádherným pohledem a já nemohl jinak, než se usmát.

„Miluji tě, Sim.“ Jemně jsem ji k sobě přitáhl a políbil ji. Neodtahovala se, líbila mě vášnivě a chtivě.

Prudce jsem ji od sebe odtrhl a shodil na zem.

„Ty mrcho!“ zařval jsem. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že je to jen klon. Neviděl jsem žádné myšlenky. Její klony žádné nemají. Já tušil, že změna v jejím chování není jen tak! Sakra! Opět jsem ji naletěl a to jsem doufal, že tentokrát to vyjde. Počkej, ty ještě poznáš, jaký dokážu být!

Svolal jsem celý hrad a pustil se do pátrání, určitě bude ještě na hradě, musí být! Kdykoli jsem ji zahlédl a vrhl se na ni, narazil jsem, byl to klon. Už jsem vzdával naději a sílil ve mně vztek, když jsem zaslechl její zmučený výkřik. Okamžitě jsem se vydal po jeho stopě a spatřil Jane, jak si libuje v mučení Sim.

Jane použila svou moc, aby zastavil Sim.

„Jane, přestaň!“ zaječel jsem.

Sim padla k zemi. Přiskočil jsem k ní a snažil se ji probrat. Nereagovala. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnášel do ložnice.

„To si s tebou ještě vyřídím, Jane,“ řekl jsem, když mi uhýbala z cesty.

V pokoji jsem Sim položil na postel. Byl jsem bezradný. Netušil jsem co dělat. Mrtvá být nemohla, nesměla!

„Demetri!“ zavolal jsem. Okamžitě přišel.

„Najdi doktora Haye. Musíme zjistit, co s ní je.“

Odešel a já osaměl společně s ní. Cullen není jediný upíří doktor na světě. Hay je spíš vědec, než doktor, ale to bude stačit. Ví vše o upírech, nic mu neunikne.

Otevřely se dveře a v nich se objevil Hay a za ním Demetri.

„Co potřebujete, Aro?“

„Nevím, co s ní je. Jane na ni použila svou moc, když se snažila uprchnout z hradu. Pak se zhroutila a od té doby neotevřela oči a na nic nereaguje.“

Hay se přesunul k Sim a pokračoval v otázkách.

„Má dar?“

„Dokáže vytvořit své klony a ovládat je jako loutky.“

„Takže psychický dar, velice náročný dar.“

„Ano, musím uznat, že v začátcích s tím měla problémy.“

„Jaké?“

„Vyčerpanost. Bylo pro ni těžké ovládat více klonů najednou.“

„Kolik jich dokáže ovládat v jeden okamžik?“

„Devět je ideální u desíti se začala hroutit a vysilovat. Bylo to nebezpečné.“

„Dobře,“ odvětil Hay a začal Sim prohlížet. Otočil jsem se na Demetriho.

„Kolik klonů jste po celém hradě našli a zabili?“

„Devět, pane.“

„Desátý byl v mé ložnici,“ sdělil jsem jim. Hay přestal s prohlížením, poupravil si brýle na tváři a pousmál se. Zajímalo by mě, co tu je vtipného.

„Vaše žena je v upířím kómatu. Jinak to nedokážu nazvat. Její moc je psychicky vysoce náročná a k tomu svou moc vyburcovala na maximum. Ale to není to hlavní, co ji přivedlo do tohoto stavu. Jane a její mučící dar ji, podle mého názoru, na určitou dobu vyhodila z provozu.“

„Nechápu,“ řekl jsem zmateně.

„Její dar vyžaduje vysoké soustředění mozku. Tím, že použila mnoho klonů, svůj mozek zatížila ještě víc. Pak ji napadla Jane. To byla poslední kapka. Její mozek se potřebuje uklidnit a nabrat síly. Bude několik dní, možná týdnů mimo. Je nutné, aby zůstala v klidu.“

„To je vše? Počkáme, až se probudí?“

„Ano, nic jiného teď nezmůžeme.“

„Dobře, dík Hayi.“

„Není za co. Opravdu neznám jinou možnost, jak ji probudit. Musíme čekat.“

„Můžete oba odejít, chci tu být s ní sám.“

V tichém pokoji jsem si sedl do křesla vedle postele a sledoval ji, Když leží, je tak klidná a přenádherná. Tato žena mě jednou zabije. Měl jsem nehorázný vztek na ni. Chtěl jsem vše rozbít, nebo se aspoň vykřičet z toho. Opět mě podvedla a já, zamilovaný hlupák, jí na to naletěl. Jenže ji nedokážu za to nenávidět, chtěl bych, tak moc bych chtěl jí utrhnout hlavu a spálit její tělo, ať se promění v prach. Ale nemohl jsem, miluji ji.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 9. kapitola: