Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 7. kapitola

03.02.2011 (09:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1584×

Musím to udělat. Srdce mi krvácelo, bolelo mě a já nemohla dýchat. Musela jsem to udělat. Nemohla jsem jinak. Miluji ho a udělám pro něj vše. I když to znamená, že na něj musím křičet a vyčíst mu vše, co není pravda.

„Jediný pohled na tebe mě dohání k šílenství! Nemohu se na tebe dívat. Připomínáš mi každý den to, co nemůžu mít. Proč se mě na to stále ptáš? Vždyť mi to ubližuje, Carlisle.“

„Promiň mi to, lásko, ale mám o tebe strach. Jsi poslední dobou jiná, chováš se trošku podivně.“

„Možná už mě nebaví si hrát na rodinku. Možná mě už unavuje žít někde, kde jsem vzala život dvěma ženám, které jste milovali.“

„Nechápu tě, a neříkej takové věci. Ty moc dobře víš, že tě miluji víc než Esmé.“

„Jak to mám vědět? Jediné, co my dva spolu děláme, je sex a práce, nic víc. Možná jsme se po celou tu dobu tělesně přitahovali a láska to není.“ Všechna má slova se mi zařezávala hluboko do srdce a bodala mě.

„Asi máš pravdu, měla bys na chvíli odejít, ale já půjdu s tebou. Je toho na tebe moc.“

„Ne, ty to nechápeš, jediné, od čeho si potřebuji dát oddych, jsi ty!“

A bylo to venku, poslední věc, kterou jsem měla v rukávě, zabrala. Carlisle zalapal po dechu a ostatní to samé, nikdo nečekal něco takového. Škoda, že jsou všichni doma a vidí to. Chtěla jsem jich toho ušetřit. Otočila jsem se ke schodišti a zamířila do naší ložnice, kde to ještě před pár minutami vypadalo jako u normálního upířího páru.

Otevřela jsem skříň a házela své věci do kufru. Nemělo to smysl. Vždyť mu tu lžu. Všem tady lžu a ubližuji jim. Ještěže tu není Edward, slyšel by mou mysl a vše by bylo ztracené. Plný kufr jsem zavřela a zvedla ho. U dveří stál nehybně můj manžel. Vypadal jak troska. Tolik jsem chtěla zahodit ten kufr a vrhnout se mu do náruče. Říct mu, že ho miluji, že to vše je jen naoko, že nic z toho jsem nemyslela vážně. Ale nemohla jsem, vybrala jsem si. Zvolila jsem jedinou cestu, kterou jsem schopna jít. Vzdát se své rodiny a žít ve Volteře. Proto jsem se nadechla a bez jediného slova jsem ho obešla. Když jsem kolem něj procházela, přejel hřbetem ruky po mé tváři. Ucukla jsem a zrychlila tempo.

Dole čekal zbytek rodiny. Nedokázala jsem se s nimi rozloučit, nedokázala jsem se jim podívat do očí.

„Potřebuji být na chvíli sama, doufám, že to chápete,“ špitla jsem a zamířila ke dveřím. Emmett ke mně skočil a objal mě, Rose a Jasper udělali to samé.

„Vrátím se vám,“ řekla jsem s úsměvem. Oni jen kývli a pustili mě. Došla jsem k autu a hodila kufr na zadní sedadlo.

„Co se děje, Sim?“ ozvalo se za mnou. Byla to Noe. Nechtěla mluvit před ostatními.

„Nic se neděje, jen mám krizi a potřebuji na chvíli vypnout, toť vše.“

„Lžeš, nikdy jsi žádnou krizi neměla a to, co jsi předvedla před chvílí, mi přišlo až příliš průhledné, hlavně na tebe. Co to mělo znamenat?“

„Nic to nemělo znamenat! Ne všechny si projdou tím, co ty! Ne všechny upírky nechtějí dítě jako ty! Ne všechny upírky mají sílu se s tím smířit!“ Lhala jsem, ale nemohla jsem jinak. Poprvé jsem na ni řvala, nečekala jsem na její odpověď, nasedla jsem do auta a odjela pryč.

Na letišti vše šlo jako po másle. Dokonce i odlet stihnu tak akorát. Prostě vše mi hraje do karet, spíš Arovi to vše náramně hraje do karet. Sedla jsem si na sedadlo a připoutala se. Opřela jsem hlavu o okýnko a sledovala nebe. Po celou tu dobu, co jsme letěli, mi zvonil mobil. Byl to Carlisle, vždy když mi volal, objevila se mi na mobilu jeho fotka, která mi připomínala jeho neodolatelný úsměv. Pálily mě oči a nemohla jsem dýchat, hrdlo se mi sevřelo a nedokázala jsem se normálně chovat, natož uklidnit. Měla jsem štěstí, že vedle mě nikdo neseděl. Svírala jsem mobil a potlačovala nutkání ho zničit. Nečekala jsem, že to bude až tak nesnesitelné, budu muset Ara poprosit o smrt, pokud nesmím patřit Carlisleovi, nechci patřit nikomu a nechci už dál žít…

Volterský hrad. Místo mého zrození v upírku. Před vchodem stál Demetri, hodil po mně pobaveným pohledem. Měl z toho legraci, jak jde vidět. Hodila jsem po něm kufr a vešla jsem dovnitř.

V sále jsem si dala doopravdy záležet, aby každý můj krok zněl pronikavě. S deseticentimetrovým podpatkem to nešlo těžko. Snažila jsem se vypadat silně a nebojácně. Jediný z vládců tu byl Aro. Marcus je zřejmě ve svém pokoji, a Caius si užívá s nějakou upírkou.

„Sim,“ zvolal Aro. Během chvilky tu byli skoro všichni. Jejich pohledy mluvily o jejich nevědomosti. Aro si to vše nechával pro sebe, ale Demetri? Otočila jsem se na Demetriho, ten jen pokrčil rameny. Otočila jsem se zpátky k Arovi. Ten už dávno neseděl na svém trůně, ale šel ke mně. Přitáhl si mě k sobě a pohladil mě po tváři.

„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal a políbil mě. Cukala jsem se a snažila se mu uhnout, ale nešlo to. Četl si z mé mysli vše. Srdce mě ještě víc rozbolelo, když jsem si své krásné chvíle znovu prožívala. Viděl jak moc Carlislea miluji a to se mu nelíbilo. Odtrhl se ode mě a propaloval mě svým pohledem.

„Můžeš na něj rovnou zapomenout, nikdy se už z Volterry nedostaneš, a tvůj sňatek s tím šaškem, který si hraje na doktora, je anulován.“

„Něco takového nemůžeš udělat! Na to nemáš pravomoci!“ křikla jsem mu do tváře.

„Zapomněla jsi snad, kdo jsem?  To tvoje lhaní je u konce, chtěl jsem být na tebe milý, ale sama si za to můžeš. Neměla sis se mnou tak hrát.“

„Nikdy jsem si s tebou nechtěla zahrávat, omlouvám se.“

„Nevadí, časem na něj zapomeneš.“

„A naše dohoda?“

„Nikdo je už nesleduje, je to vše, jak jsem řekl.“

„Co mám dělat? Jsem tady a co dál?“ ptala jsem se ho a přitom z něj nespouštěla oči.

„Demetri, odveď ji do mého pokoje.“

„Můžu jít i sama.“

„Půjdeš s Demetrim.“

Podřídila jsem se, vlastně mi to už bylo jedno. Jsem na konci. Nic už nebude jako dřív.

V pokoji jsem vyhodila Demetriho za dveře, chtěl se mnou hrát nějakou pošahanou hru. Jde vidět, že se ten blázen nezměnil, stále stejné pako. Je mu jedno, že jsem se změnila, že jsem jiná. Otevřela jsem kufr a pomalu vybalovala věci. Nemohla jsem si vzít žádné fotografie své rodiny, během chvilky by mi je zabavili a zničili. Ucítila jsem něčí dech na mém krku.

„Dlouho jsme se neviděli, poklade.“

„Caie, jsem ráda, že se ti po mně stýskalo.“ Otočila jsem se na něj obličejem.

„Kdepak je moje sladká upírka?“ zeptal se mě.

„Noe nepřijede, bude tam, kde je.“

Chytil mě pod krkem a zvedl do výšky.

„Kde je! Okamžitě mi dáš její číslo!“ vykřikl.

„Nedám ti ho, jdi se vycpat, kreténe!“

„Ale dáš,“ hodil se mnou na postel a skočil po mně. V ten moment přišel i Aro.

„Co tu provádíš? Můžeš mi říct, proč se po ní sápeš? Slez z ní, okamžitě!“ houkl na něj Aro.

„Chtěl jsem jen získat informace o Noe,“ přiznal se Caius.

„Pojď se mnou, vím o ní vše, četl jsem její mysl. Ví, kde se nachází, ví o ní vše.“

„Díky bráško.“

Caius se zpátky otočil na mě a pobaveně na mě mrknul. Aro mu dobře lže. Sám mu měl říct, že to neví jen z mých vzpomínek, ale i ze svého soukromého sledování a špehování Cullenů. Když oba zmizeli, musela jsem jednat. Přešlapovala jsem po pokoji a snažila jsem na něco přijít. Musím využít všeho, co mám. Můj dar, mé výmluvy, můj herecký talent a mou odvahu.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 7. kapitola: