Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 4.kapitola

05.12.2009 (18:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1657×

Už věčnost jsem jiná!

4. kapitola

Když jsem se probudila, bylo za okny světlo. Spala jsem tak málo, nebo tak moc?
Zezdola jsem slyšela hlasy. Vím, že to je nevychované, ale já poslouchala.
,,Není jí něco? Vždy spala maximálně sedm hodin! ” To byl hlas Esme
,,Je jen vyčerpaná, kdo ví, jestli vůbec někdy za tu dobu pořádně spala. ” Carlislův hlas byl ustaraný.
,,A jak se k ní vlastně máme chovat, já jestli jí neublížíme,”řekl, myslím Jasper.
,,Není tak odolná jako upír a může i onemocnět. Má v těle krev, ale ta není cítit, ani když se zraní. Musí jíst lidské jídlo i krev. Na slunci se třpytí stejně jako my. Vždy byl moc milá a veselá, ale teď nevím. Jako by to nebyla ani ona. ” Poučoval ostatní Carlisle.
,,Cítím z ní obrovskou bolest a smutek,” řekl Jasper. On cítí emoce? Budu se muset víc kontrolovat.
,,Kdo ví, co jí tam všechno dělali. Nedokážu si to ani představit. Arova mysl byla vždy naprosto uchvácena odlišností, až si nevšímal důsledků. ” Řekl Edward.

Už jsem měla dost poslouchání. Až nápadně hlasitě jsem se převalila na posteli a tím jsem uviděla i oblečení od Alice. Oblékla jsem si ty džíny a vínové triko s dlouhým rukávem a sešla jsem dolů. Všichni seděli na sedačce.
,,Dobré ráno zlatíčko, pojď se mnou do kuchyně, udělám ti snídani. ” řekla hned Esme
,,Dobré ráno.” zamumlala jsem.
Po výborné snídani jsem se s Esme vydala do obývacího pokoje. Posadila jsem se do křesla a věděla, že bude následovat výslech.
,,Tak se ptejte. Vidím to na vás, jak praskáte zvědavostí,” pobídla jsem je.
Carlisle se omluvně usmál a hned mi položil otázku. ,,Jak to, že tě Aro pustil z Volterry?”
,,Viděl, jak mě ničí tam být, ale myslím, že to nebylo ono. Bál se o svou Jane. Byly jsme maličko proti sobě. ”
,,Bál se o Jane? Vždyť ta je schopná se o sebe až moc dobře postarat!” nechápal Emmett
,,Ano, ale na mě její schopnost neplatí. Moje na ní ano. ” Kysele jsem se pousmála nad jednou mojí vzpomínkou.
,,Jaká je tvá schopnost? ” Carlisle jako vždy zapálený do čehokoli nového.
,,Já jsem štít. A pomocí něho můžu dělat co chci. Hýbat věcmi, ovlivňovat počasí a přírodní živly. Nikdy se to nedá naprosto přesně vyzkoumat. Pořád objevuji něco nového.”
Edward si pro sebe pokývl, jako by se něco vysvětlilo. Takže je to tak, jak jsem si myslela, čte myšlenky.

,,No páni. Už se Arovi nedivím. Nechtěl bych být Jane, která tě štvala,”Emmett nedokázal skrýt své ohromení. Jako všichni ostatní.
,,A jak ses celou tu dobu měla?” zeptala se Esme. Přesně téhle otázce jsem se chtěla vyhnout. Jak jim mám říct, že jsem celou dobu trpěla? Jasper si očividně všiml mé nálady, která klesla ještě níž, když si Edward přečetl co cítím v jeho hlavě. Musím s tím ven.
,,No, myslím, než abych to popisovala tak vám to ukážu.”
,,Ukážeš?” zajímal se Carlisle.
,,Ano, díky štítu umím i posílat myšlenky.” Začala jsem se soustředit. Palec po palci jsem přetahoval štít přes moji rodinu. Když jsem je pod štítem cítila všechny, začala jsem vyvolávat vzpomínky. Let do Volterry-já sedící na sedačce a koukající do jednoho místa, přílet do Volterry- tmavá místnost, upíří jídelna-já odolávající té vůni, já v bolestech (tuhle myšlenku jsem rychle zahnala, cítila jsem Esmeino trhnutí), bojování, trénování schopností, má naprostá vyčerpanost, jídlo v podobě tvrdého chleba a vody, Arovo povolení pít zvířecí krev. A naposled já naprosto neschopná se hýbat, odpovídat.
Vzlyky převzaly nadvládu nad mým tělem a já už neudržela štít. Složila jsem obličej do dlaní a brečela. Nemohla jsem to zastavil. Hráze se po tolika letech protrhly. Jen malou částí mé mysli jsem viděla, jak po sobě všichni nervózně koukají a jak Jasper raději vyběhl ven. Ani se mu nedivím.
,,Už je dobře, už ti nikdo neublíží zlatíčko.” Esme mě objala a nechala si smáčet triko mými slzami. Po chvíli už jsem se opravdu uklidnila. Zvedla jsem hlavu a viděla ty nádherné soucitné obličeje. To na mě bylo moc. Opravdu už potřebuju ven.
,,Já se půjdu projít. Za chvilku jsem zpět.”
Nikdo neprotestoval. Viděli totiž moje odhodlání.
,,Dobře. Dávej na sebe pozor.”
Vyšla jsem z domu a nadechla se toho čistého vzduchu. Vítr si pohrával s mými vlasy a já šla lidskou rychlostí k lesu. Až tam jsem se rozběhla. Postupně jsem zrychlovala a zrychlovala. Po pěti minutách jsem dorazila na překrásnou loučku. Usadila jsem se doprostřed a zavřela oči. Bylo nádherné nechat svou mysl na pospas těm zvukům přírody a šumění větru. Nevím jak dlouho jsem tak seděla, až najednou ke mně vítr donesl známou vůni. Edward. Neotevírala jsem oči, neotáčela jsem se. Slyšela jsem, jak váhá, jestli má jít ke mně nebo jestli ne. Nakonec se pomalými kroky posouval směrem ke mně. Posadil se jen kousíček dál než já.
Po pár dalších minutách narušil to ticho.
,,Je tu krásně, že ano.”
Pomalu jsem otevřela oči a setkala se s jeho upřeným pohledem.
,,Dává to možnost utřídit si myšlenky.” odpověděla jsem mu prostě.
,,Ano, proto sem často chodím. Mít všechny ty myšlenky ostatních v hlavě často dá zabrat.”
,,To věřím”
Dalších pár minut jsme byli potichu já se zadívala na oblohu, kde pomalu zapadalo slunce.
,,Měli bychom jít domů. Ostatní o tebe mají strach.” Zvláštní, jako bychom s Edwardem mysleli stejně. Jako odpověď jsem se rovnou zvedla. Až teď jsem si uvědomila, jaká je zima. Začala jsem se trochu třást.
Edward si sundal sako a gentlemansky mi ho podal. ,,Ať nenastydneš.” Mírně se usmál.
Rozběhla jsem se směrem k domu. Běžel mi po boku, ale věděla jsem, že nikdy nebudu stejně rychlá a všichni se budou muset omezovat. Rychle jsem takovéhle myšlenky vyhnala z hlavy.
Dorazili jsme k domu a Edward mi otevřel dveře. Ihned jsem byla v Esmeině náručí.
,,Oh zlato, už jsem se bála, jestli se ti něco nestalo!”
,,Už jsem v pořádku Esme.”
,,Pojď, udělám ti večeři,”nečekala na mou odpověď a rovnou mě táhla do kuchyně.
Moc jsem toho nesnědla. Bylo to sice výborné, ale můj žaludek nebyl moc zvyklý na příjímání velkého množství jídla.
,,Musíš jíst! Vždyť jsi strašně vyhublá!” Domlouvala mi maminkovsky Esme.
,,Já opravdu už nemám hlad. Ale bylo to dobré. Děkuju.”
Šla jsem si sednou na sedačku, kde byl Emmett a Jasper.
,,První upíří anorektička.” Emmett jen dusil smích. Můj pohled ho však zastavil.
Dívala jsem se s nimi ještě chvíli na televizi a pak šla spát. Hlavou se mi opět začaly míhat myšlenky. Dokážu se někdy zase začlenit do života? 

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 4.kapitola: