Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nemusíš být sama - 2. kapitola

25.08.2012 (09:15) • Sophie0Cullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1355×

2. kapitola

Bella

Pozorovala jsem toho upíra, jak tam stojí a čeká, až něco řeknu. Vůbec jsem nedokázala ovládnout svůj strach. Pořád jsem jen vrčela. On se najednou otočil a já se lekla, že mě tu nechá. Proboha, Bello, měla by sis rozmyslet, co chceš. Jestli se bát toho upíra, anebo se bát toho, že zase budeš sama, rozmlouvala jsem si sama pro sebe. Sama jsem být už rozhodně nechtěla. To už jsem zažila. Bylo na čase zkusit tu druhou možnost. Utéct zpátky do lesa totiž můžu vždycky. I za cenu toho, že by mi mohl ublížit, jsem to riskla.

„Počkej,“ vylítlo ze mě najednou a vypotácela jsem se zpoza toho stromu, aby věřil, že to myslím vážně. „Já… Promiň za to vrčení, neublížila bych ti, jen jsem měla… strach,“ přiznala jsem se zrakem sklopeným k zemi a čekala, jestli mi něco odpoví. On si mě jen, s　na bok　nakloněnou hlavou, prohlížel, jakoby přemýšlel, jestli mi může věřit.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se mě.

„Utíkala jsem lesem a ucítila jsem upíry, tak jsem je chtěla najít… Už dlouho jsem sama, tak jsem si myslela, že…,“ odpověděla jsem popravdě a nechala tu větu vyznít do ztracena. Tentokrát jsem se mu podívala do očí. Něco mě zarazilo. Nebyly jako ty moje, temně rudé, ale byly… zlaté?

Zvláštní, pomyslela jsem si. Ale nepotkala jsem moc upírů na to, abych mohla posoudit, jestli je to normální nebo ne. Zase si mě prohlížel… Kdybych byla člověk, tak asi zčervenám. On byl na rozdíl ode mě čistý, upravený, košile mu ladila s　kalhotami, nebyl jako těch pár upatlaných, co jsem zatím viděla. Za to já tam stála jako přízrak z　lesa, který má potrhané šaty a vlasy jako medúza. Začínám nabývat dojmu, že jsem vážně asi zaostalá. Pravděpodobně jsem v　tom lese trčela až moc dlouho. Konečně promluvil:

„No, když tedy nemáš v　plánu mi ublížit, chceš jít dál?“ Ukázal rukou směrem k　domu. „Můžeš se klidně umýt a převléct…“ Vždyť to říkám, jsem mu odporná, už mě nutí vlézt do sprchy. „Nemyslím to zle… Jen kdybys chtěla,“ dodal rychle. No jo, v　klidu, mě jen tak něco neurazí… Ale za pozvání jsem byla vděčná.

„Asi jo…,“ pípla jsem potichu a šla směrem k　němu. Při každém kroku jsem z　něho nespouštěla oči. Co kdyby mě přece jenom chtěl napadnout.  On si mě ostražitě měřil, ale pak výraz v　jeho tváři povolil. Evidentně mě shledal jako neškodnou.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zajímal se, když mě vedl do domu.

„Jsem Bella…,“ odpověděla jsem okamžitě. Byla jsem ráda, že aspoň na jednu otázku vím přesnou odpověď.

„Těší mě, já jsem Edward.“ Podal mi ruku. Trochu rozpačitě jsem mu ji stiskla. Vešli jsme do domu a pokračovali jsme přes obrovskou vstupní halu, ze které vedlo schodiště do dalších pater domu.

„To je nádhera,“ šeptla jsem si pro sebe. Za posledních…No teda za celou svou upíří existenci jsem nebyla v　tak nádherném domě.

„Taky se mi tady líbí. Esmé, moje matka, ho sama navrhovala.“ Trochu jsem se polekala, když promluvil. Když jsem byla zahleděná do té krásy, tak jsem zapomněla, že je tu někdo, kdo mluví. Když jste roky sami, zvyknete si na to ticho, a tak nepočítáte s　žádnou odpovědí. Ani nevím, po kolika letech jsem někým, s　kým můžu normálně komunikovat.

„Tvoje matka?“ zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, co vlastně řekl.

„Ano, žiju tady se svou rodinou,“ odpověděl, jakoby se nechumelilo. Rodinou? Sakra, který upír má rodinu? „Pak ti to vysvětlím,“ dopověděl, když si všiml, jak na něj nevěřícně zírám. Zavedl mě do druhého patra a vešel do jedněch z　mnoha dveří, které v　tomto domě byly.

„Tak, tohle je pokoj pro hosty, tady se můžeš vysprchovat a tady ve skříni je nějaké čisté oblečení.“ Ukázal postupně na dveře do koupelny a pak k　šatně, ze které rovnou vytáhl nějaké dlouhé tričko a kraťasy.

„Kdybys něco potřebovala, tak budu dole,“ řekl, odešel a zavřel za sebou dveře. Zase jsem zírala kolem jako idiot. Uprostřed pokoje byla obrovská postel. Na nočním stolku lampička a podél jedné stěny police s　 různými dekoracemi. V　těch opuštěných domech, ve kterých jsem se ukrývala, měli maximálně tak rozvrzanou postel a dřevěný, ošuntělý stolek. Zalezla jsem do koupelny, stáhla ze sebe to odporné oblečení, a zalezla do sprchy. I tekoucí sprcha byla příjemná změna po tom mytí se v　potocích. Málem jsem zapomněla, jak se používá sprcha. Sáhla jsem po něčem, co by mohl být šampón, a pokoušela se umýt ten chomáč vlasů na hlavě. Potom jsem se natáhla pro ručník a začala se utírat. Oblékla jsem se do čistého oblečení, které mi sice bylo trochu velké, ale co. Bylo příjemné mít na sobě něco, co nepáchlo jako stoka. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a byla sama sebou překvapená, teda až na ty vlasy, které vypadaly pořád stejně, jen byly mokré. Sáhla jsem na polici po kartáči a snažila se je rozčesat. Děkovala jsem za to, že necítím žádnou bolest, protože kdyby si takhle škubal vlasy člověk, tak by nejspíš řval jako o život. Nakonec se povedlo, vlasy jsem měla zase do půli zad jako kdysi, než ještě byly zacuchané. S　pocitem hrdosti, že už nevypadám jako bezdomovec, jsem se odhodlala sejít dolů za Edwardem. 

Seděl na pohovce a četl nějakou knihu. Když slyšel, jak sbíhám schody, tak ji odložil a vzhlédl. Dokonce to vypadalo, že i vykulil oči.

„Páni, vypadáš…,“ začal, ale já ho přerušila.

„Jak? Mám něco špatně?“ skočila jsem mu do řeči a začala se rychle ohlížet, jestli jsem si neoblékla naopak tričko nebo něco jiného.

„Ne… Myslím to tak, že vypadáš mnohem líp,“ dopověděl a usmál se.

„Aha, děkuji…,“ ulevilo se mi a snad jsem byla i ráda, že to od něj slyším.

„Chceš se posadit?“ zeptal se a posunul se na sedačce tak, aby mi uvolnil místo. Přikývla jsem, sedla si do rohu pohovky a nohy stočila do tureckého sedu.

„Proč tady máte kuchyň a podobné nesmysly, když to nepotřebujete?“ ptala jsem se zvědavě. Nechápala jsem, k　čemu jsou upírům takové zbytečnosti jako sporák, postel, nebo dokonce záchod.

„Ty jsi upřímná, viď?“ pousmál se znova. „Je to tu kvůli tomu, abychom se co nejvíc podobali lidem.“ Tak teď nevím, komu přeskočilo.

„Proč byste to dělali?“ kroutila jsem nad tím hlavou. K　čemu by jim to bylo?

„Protože se snažíme žít jako lidé. Chodíme do práce a do školy a někdy se dokonce stane, že nějací lidé přijdou k　nám domů, a tak by vypadalo divně, kdyby tu nic nebylo,“ snažil se jí to trochu vysvětlit, ale podle její barvy očí se dostala nejspíš jen k　lidské krvi, a tak to bude trochu těžší jí vysvětlit, že jsou schopni se, díky jinému způsobu stravování, pohybovat mezi lidmi.

„A proč…?“ začala jsem další otázku, ale Edward mě přerušil.

„Ne, ne, ne… Teď se ptám já. Co ty na to?“ nadhodil, protože takových proč a proč by asi slyšel do večera ještě padesát. 

„Ptej se,“ pobídla jsem ho a čekala, co bude chtít vědět.

„Kolik ti je? Myslím jako upířích let,“ napadlo ho zeptat se jako první.

„Něco kolem dvaceti…,“ odpověděla jsem nejistě. Vypadal překvapeně. To si myslel, že je mi dvě stě nebo co?

„A co jsi celou tu dobu dělala?“ zajímal se dál. Povyprávěla jsem mu o krátkém setkání se svým stvořitelem a o pravidlech, které mi řekl. Taky jsem mu vyklopila ve zkratce svůj život v　lese a jak jsem hledala na krajích měst své oběti, abych uhasila žízeň. Taky jsem se zmínila o tom, jak se cítím neskutečně sama a jak bych si přála mít nějaké přátele. Pak jsem to ale rychle utnula, aby to nevypadalo, jako že se mu chci vnutit. Edward pokyvoval hlavou. To by vysvětlovalo její vzhled předtím, než se umyla, a proč je ze všeho tady tak mimo.

„Na to, jak jsi mladá, máš celkem přirozené lidské reakce…,“ divil se. Vypadala skoro jako člověk, když klopila oči studem, sedla si automaticky s　nohama zkříženýma pod sebou, a když mluvila, tak u toho rozkládala ruce tam a zpátky. I ten strach, který jí otřásal venku, nebyl pro upíry obvyklý. Jim samotným trvalo dlouho, než si do hlavy natlačili aspoň to, že musí občas mrknout, anebo pohnout rukama a nohama, aby před lidmi nevypadali tak strnule.

„Když jsem neměla co dělat, snažila jsem se vybavit si, jaké to bylo, když jsem byla člověk, ale postupem času jsem skoro všechno zapomněla. Pamatuji si jen útržky. Taky jsem někdy z　velké dálky a se zadržovaným dechem sledovala lidi, když jsem číhala na vhodnou oběť. Nejlépe umím napodobit opilce,“ smála jsem se. „Těch jsem totiž viděla nejvíc. Kolikrát byli tak opilí, že ani netrefili domů, a na to jsem právě čekala. Ale jinak jsem se nijak cíleně lidi napodobovat neučila. Vždycky mi to šlo tak nějak samo.“ Vystavila v　úsměvu řadu běloskvoucích zubů.

„A co to období novorozenců, kdy se upíři chovají jako neřízené střely a vypijí každého člověka, který se jim dostane pod ruku?“ Nechápal, že když byla bez dozoru, tak nevyvraždila půlku zeměkoule.

„Já nevím, já prostě měla strach z　toho, že by mě našli ti Volturiovi a zabili, a tak jsem se radši schovávala.“ Pokrčila jsem rameny, jako by to bylo úplně normální.

„To je zajímavé, ještě jsem neviděl upíra, zvlášť ne tak mladého, nebo dokonce novorozeného, co by se ze strachu vzdal hektolitrů krve. Vlastně jsem ani neviděl upíra, co by měl strach,“ přiznal se a trošičku se tomu pousmál.

„Já si vždycky myslela, že jsem divná…,“ povzdechla jsem si smutně.

„Ne… Tak jsem to nemyslel, jen je to… zvláštní. A když jsi v　blízkosti lidí, tak máš problém se ovládnout?“ Ještě nepotkal tak pozoruhodnou upírku. Blázen ten, kdo ji stvořil a pohodil v　lese jako nechtěné dítě.

„To ano… Vždycky jen rychle odtáhnu toho, koho potřebuju a utíkám… Mezi hromadou lidí nevydržím ani vteřinu.“ Chvíli jsem zapřemýšlela nad tím, proč se tady vlastně s　takovými věcmi svěřuju úplně cizímu upírovi, ale byla jsem tak vděčná za smysluplný rozhovor, že mi to bylo v　podstatě jedno.

„A zkoušela si někdy v　tom lese lovit i něco jiného?“ Narážel pomalu na to, aby jí vysvětlil, že oni se živí zvířecí krví. Zase jsem na něj nechápavě civěla. Co bych asi tak v　lese měla jiného lovit? To jsem si měla jako nasbírat k obědu houby?

„Co?“ zmohla jsem se jen na tohle… Nechápala jsem absolutně, co mi tím naznačuje.

„No jinak, určitě sis všimla, že já mám jinou barvu očí než ty. Víš, proč to tak je?“ Pořád jsem kroutila hlavou zleva doprava.

„Protože naše rodina se neživí lidskou krví jako většina upírů, ale krví zvířat…“ Nechal mě to chvíli vstřebat. Na tváři se mi usadil znechucený výraz. Jo, co jiného čekal. „Není to tak hrozné, jak to zní…,“ odpovídal rychle. Asi si všiml, jak se tvářím.

„Můžu se teď zase chvíli ptát já?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ptej…“

„Co to pořád máš s　tou rodinou? Rodinu přece mají jen lidé. A říkal jsi, že chodíte do školy?“ vychrlila jsem na něj hned dvě otázky.

„Prostě tvoříme něco jako rodinu… Carlisle je můj otec, to on mě stvořil. Esmé je jeho manželka a tím i moje matka. Potom mám čtyři sourozence. Rosalie a Emmett jsou taky manželé. I tyhle všechny proměnil Carlisle. Později se k　nám přidali i Alice s　Jasperem a ti jsou taky svoji,“ představil ve zkratce všechny.

„A ty? Ty nikoho nemáš?“ zeptala jsem se a bůh ví, proč jsem zase sklopila zrak.

„Ne, já jsem sám, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by…“ Nemusel to dopovídat. Tohle jsem možná byla schopná pochopit, taky jsem byla osamocená, ale on měl kolem sebe aspoň tu… rodinu.

„A jak je to s　tou školou?“ Zdálo se mi fascinující, že chodí do školy.

„No, jak to vysvětlit. Díky tomu, že jsme tak dlouho nepodlehli lidské krvi, jsme schopni dostatečného sebeovládání na to, abychom se mohli pohybovat mezi lidmi. Carlisle je na tom dokonce tak dobře, že je schopný pracovat jako doktor v　nemocnici.“ Pozorovala jsem ho doslova jako svatý obrázek. To znamená, že nemusím žít tak, jak jsem žila do teď? Ve špíně, v　chatrčích a neustálém strachu?

„A co slunce?“ Nedala jsem se odbít. Přece není možné, aby se chovali skoro jako lidé.

„Vyhledáváme si domov tam, kde nesvítí tak často. Třeba tady ve Forks. Slunce tady vysvitne desetkrát do roka, takže se nemusíme bát, že bychom zářili na celou ulici.“ Všechno mi trpělivě vysvětloval. Stejně mi to hlava brala jen napůl.

Edward

Mohl bych strávit hodiny vyprávěním o své rodině i o své vlastní existenci. Ale ještě víc mě z　nějakého, pro mě záhadného důvodu, zajímala ta její. Jak mohl, někdo jako ona, přežít dvacet let v　lese? Ano, je to upírka, ale je jako ustrašené kotě, kterému někdo daroval drápky, a ono neví, jak je vlastně použít, a proto se pořád schovává. Měla velké štěstí, že narazila právě na naši rodinu. Kdyby potkala v　lese tlupu nějakých potulných nomádů, tak ti by ji roztrhali na kusy. A ještě větší záhadou pro mě byla ta její tichá mysl. Přece za tu dobu, co tu sedíme, musela na něco myslet. Proč ji neslyším?

„Edwarde, kde je vlastně tvoje rodina teď?“ Byla roztomile zvědavá. Krčila nos, když se něčemu snažila porozumět a smála se, když ji něco pobavilo. Ty lidské reakce byly neuvěřitelné, zvlášť když strávila celou svou dosavadní existenci schovaná v　lese.

„Jsou na lovu, na severu Ameriky. Emmett je všechny ukecal, aby s　ním šli na medvědy…,“ zazubil jsem se na ni. Tím mi připomněla, že by se měli během pár hodin vrátit. Jenomže hned, jak jsem na ně pomyslel, tak jsem zaslechl v　lese za domem ohlušující ránu a hlasitý řehot Emmetta. Asi se rozhodli vrátit o něco dřív. Otočil jsem se na Bellu, abych ji upozornil na blížící se pohromu v　podobě mé rodiny, jenže ta už na pohovce neseděla.

Chtěla bych všem poděkovat za komentáře k první kapitole. Opravdu mě to moc potěšilo. :-) Budu ráda, když mi u téhle necháte nějaký komentík. :-) Sofie

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nemusíš být sama - 2. kapitola: