Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem ta malá holčička... - 1. kapitola

30.05.2011 (20:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3219×

1. kapitola - To nám to ten den pěkně začíná...

Dnešní noc jsem se vůbec nevyspala. Nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu a myslela na Emmetta! Nemůžu ho dostat z hlavy. A to včera… ta pusa na čelo… Měl tak hebké rty! To nikdy neudělal. Asi to bylo zapříčiněno zvýšenou mírou alkoholu v krvi. Chlast, tím to je, a já blbka se kvůli tomu ani pořádně nevyspala! Kvůli jedné puse na čelo.

Klaply dveře. Myslela jsem, že je to máma, tak jsem nechala oči zavřené a pravidelně oddychovala. Ale pozdě mi došlo, že máma to být nemůže, už je dávno v práci. Postel se prudce prohnula, jak na ni ten vetřelec skočil.

„Vstávat! Dneska nastupuješ na střední! Pohni kostrou!“ vřeštěl mi do ucha můj povedenej bratr.

Díky nedostatku spánku byla má nálada na bodě mrazu. A díky onomu vřeštění toho potrefeného paviána taky. Už toho mám vážně plné zuby! Všeho!

„Vypadni!“ zavrčela jsem.

Byl klid. Už jsem se pomalu začínala radovat, že mě jednou v životě poslechnul a dal mi pokoj, ale bohužel předčasně. Moje tlustá peřina zmizela a já byla jen v lehké noční košilce, takže se do mě dala zima. Ale ani tak jsem nevylezla.

Zazvonil zvonek. Slyšela jsem Codyho, jak dupe do přízemí a pak ke dveřím. Moje záchrana. Ten, kdo zvonil, ať je to kdokoliv, si zaslouží pochvalu. Strčila jsem hlavu pod polštář a snažila se opět usnout.

Bohužel můj bratr si nedal pokoj. Za chvíli byl zase zpátky a hulákal.

„Vylez! Tohle je poslední výzva!“

„Ne! Řekla jsem, ať vypadneš, tak laskavě respektuj moje přání!“

„Fajn, jak chceš, ségra!“ zlověstně zašeptal a chrstnul na mě sklenici ledové vody.

To mě teda dožralo. Vztek ve mně přímo vřel. Ne bublal, ale vřel. V tuhle chvíli jsem měla sto chutí ho zabít. Vyskočila jsem z postele a měřila si ho naštvaným pohledem.

„Cody! Ty debile! Co si vůbec myslíš?!“ začala jsem řvát.

Popadla jsem první věc – můj polštář – a začala ho zuřivě mlátit.

„Já ti dám, ty pitomče! Lejt na mě vodu nebudeš!“ vrčela jsem a stále ho mlátila.

Nesnažil se ani uhýbat, věděl, že by to nemělo cenu, jen couval dozadu, aby se ode mě dostal co nejdál. Si myslí, že neumím chodit, nebo co?! Já si pro tebe dojdu chlapečku! Radovala jsem se v duchu.

Ale nepočítala jsem s přičiněním další osoby. Podle smíchu jsem poznala Emma. Zezadu mě objaly dvě silné svalnaté paže, vyšvihly mě nahoru do jeho ledového náručí. Kdybych nebyla vzteklá na svého bratra, a popravdě řečeno i na celý svět, tetelila bych se blahem. Byl ledový a tvrdý jako skála, ale mně to bylo příjemné. Proti mé vůli jsem se přestala vztekat a užívala si jeho, i když kamenného, tak dokonalého obětí. Pevně mě svíral silnýma rukama, abych se mu nevytrhla a opět se nepustila do toho magora, který se nazývá mým bratrem.

„Teda Bello, to jsem netušil, že máš takovou páru!“ smál se a sevřel mě pevněji.

Myslela jsem, že se blahem rozpustím. To by mě ovšem ale nesměl pustit. Moje nálada, která se zvedla díky Emmovu náručí, opět poklesla. Zašklebila jsem se na ně a utekla do koupelny.  Vylezla jsem odtamtud, ne, opravuji, byla jsem odtamtud vystrnaděna, kým jiným, než mým bráchou, po půl hodině.

„Dělej! Už jedem!“ řval přes dveře.

„Počkej, jak jako jedem?“

„No a jak se chceš dostat do školy?“ zase už se řehtal jako idiot.

„Jupí! Díky, díky, díky moc!“ vletěla jsem jako kulový blesk a skočila mu kolem krku.

„Jo, jsem rád, že máš radost, ale kvůli tomu se fakt udusit nechci,“ zahuhlal, když jsem ho ani po delší době nepustila.

No jo, přiznávám. Občas má to pako i světlé chvilky.

„A já jsem vosk?“ zeptal se uraženě Emmett.

„Ale né!“ vysoukala jsem ze sebe a snažila se skrýt červenání.

Cody nic nezaregistroval. Naštěstí. I když je někdy vnímavý jako pařez, tak když si něčeho všimne, tak to ze mě páčí tak dlouho, že nakonec zjistí, co chce. Ale u Emmeta takové štěstí nemám. Jakmile můj obličej začal nabírat rudou barvu, uchechtnul se a rozcuchal mi vlasy. Vrrr, už zase! Teď jsem si to česala!

Za deset minut už jsme všichni seděli naskládaní v Emmettově jeepu a vezli se do školy. Začínala jsem být strašně nervózní, a tak, abych nemyslela na to, co za hrůzy mě tam čeká, jsem žmoulala v ruce kapesníky.

„Bello, klid, není to tam zas tak strašný,“ uklidňoval mě člověk, kterého jsem tajně milovala.

On si asi neuvědomuje, co pro mě každý jeho pohled, dotyk, nebo písmenko směrované na mě znamenají…

„Jo, jasně ségra, buď v klidu!“ křikl na mě z přední sedačky ten dutohlav.

„Vám se to řekne,“ zamumlala jsem pod vousy a doufala, že mě neuslyší.

Bohužel se tak nestalo. Oba se vepředu rozesmáli. A jak jinak, než na můj účet. Už mi to ani nevadilo, alespoň jsem mohla poslouchat jeho nádherný rozpustilý smích. Nejkrásnější zvuk na světě…

Když jsem se tak zaposlouchala do té rajské hudby pro mé uši, nevšimla jsem si, že už jsme u školy. Tady začíná nová kapitola mého života. Už nejsem ta malá holčička… je ze mě normální holka. Konečně se Cody nemůže povyšovat, že chodí na střední a já ne. Ale všude je chleba o dvou kůrkách a tohle je přesně ten případ. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem konečně na střední, ale na druhou stranu je to zátěž. Noví lidi, nová škola, noví kamarádi, vše je jiné než na základce. A to mě děsí. Ale musím si zvykat, tady se s nikým nebudou mazlit tak, jako na základní.

„Vystupovat!“ vřeštěl bráška, když jsem nereagovala ani na jeho třetí zavolání.

Ani jsem si nevšimla, že se se mnou snaží navázat řeč.

„Co? Jo, aha!“

„Vrať se na zem, sestřičko!“

„Vždyť už jsem zpátky,“ zamručela jsem nevrle.

Pomohli mi vylézt z toho auta, ne, z toho tanku, a mně se naskytl výhled na velký areál střední školy ve Forks. Pohled na mě musel stát za zasmání, protože Cody a Emm se téměř skáceli k zemi. Zjistila jsem, že zírám s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Silou vůle jsem poupravila svůj výraz a snažila se dělat, jako by nic, ale i já sama jsem měla co dělat, abych se nesmála.

Periferním viděním jsem viděla něco znepokojivého. Ti dva na mě zase něco kuli! Spiklenecky na sebe mrkli a pak kývli směrem ke mně. Ne, já se nenechám, budu dělat, jakože nic, ale zblbnout se nenechám. A to ani od Emmetta!

Na školní parkoviště se přiřítilo žluté Porsche a z něho okamžitě vyhupsla Alice a letěla k naší trojčlenné skupince. Jasper se pomalu ploužil za ní. Ani se mu nedivím, musí mít kocovinu velkou jako Austrálie. Přinejmenším. Docela dost dobře nechápu, jak může být Al takhle v pohodě. No jo, aspirin dělá zázraky.

Jakmile doběhla k nám, okamžitě se mi vrhla kolem krku a pištěla mi do ucha. Není toho řevu pro dnešek až dost? Začíná mě bolet hlava. Proč má dnes tendenci každý, včetně mě, řvát? Je prostě divnej den.

„Super! Tvůj první den školy! Já jsem tak nadšená! Uvidíš, co na tebe budou říkat ostatní. Jo a jsem ráda, že jsi nás s Jazzem včera nenechala řídit, mohlo to dopadnout špatně, takže děkuju ti za sebe, za Jazze a za moje autíčko!“

Jí snad záleží víc na autu, než na tom, jestli se jí něco stane! Tak to se opravdu zbláznila? Asi jo. Ostatně, co bych taky čekala, vždyť je to Cullenová. Ti jsou snad trefení úplně všichni.

„V pohodě, Alice.“

„Bello, Bello!“ volal na mě z dálky známý hlas.

Otočila jsem se a uviděla zběsile mávajícího Johna, jak běží k nám.

„Johne!“ vykřikla jsem a neskrývala své nadšení z toho, že ho vidím.

Přiskočil ke mně, objal mě a pak mi dal pusu na tvář. Smála jsem se jako cvok. Nevím, co bylo příčinou mé dobré nálady. Ale v momentě, kdy se John dotkl svými rty mé kůže, mě vyděsilo dravé, tlumené šelmí zavrčení. Naskočila mi z toho husí kůže a trochu jsem se zatřásla.

„Co to bylo? Slyšeli jste to?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Jo, já to slyšel,“ přitakal John.

„Já taky něco divnýho slyšel,“ přidal se Cody.

„Já nic neslyšel…“ zamručel Emm se sklopeným pohledem.

„A vy?“ ptala jsem se Alice a Jaspera.

Vzhledem k tomu, že se oba věnovali ožužlávání toho druhého, si zřejmě ničeho nevšimli. Ach, ta láska… Milovat bolí, alespoň mě to bolí. Každodenně koukat na Emmovy nové aféry je někdy až k nesnesení. Občas mám pocit, že se složím, že zalezu do kouta a už se z něj nehnu. Ale zvládám to docela dobře. Uvnitř mě to sice trhá na kusy, ale nedávám to na sobě znát. Občas mi sice ujede pár slz, ale snažím se je potlačovat, co jen to jde. Ale emocím a pocitům já bohužel poručit neumím… Ach jo, první školní den, hned ráno a už mám náladu na draka. To nám to ten den pěkně začíná…

Prolog - Moje shrnutí - Shrnutí Kajushqy - 2. kapitola

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem ta malá holčička... - 1. kapitola: