Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 16. díl

,,Asi už půjdu, doma mám ještě práci," řekla jsem ke kulatému stolu, který se pořád dobře bavil.

,,Jistě, když chceš," řekla mi s úsměvem Alice.

,,Dojdi si nahoru k Edwardovi, on tě odveze.´´ Ušklíbla se a zase jí hrály jiskřičky v očích, je to můj spojenec, co zase chystá? Tuhle odpověď jsem zrovna slyšet nechtěla, po tom všem mám jít sama přímo do jámy lvové a žádat o laskavost, pěkně děkuji.

,,Hele, Alice, nemohla bys mě odvézt ty?´´ zaprosila jsem a nasadila psí kukuč.

,,Nemám čas, nákupy volají, jedině pokud bys jela se mnou. Nevím, čeho se bojíš, Edward nekouše," zasmála se. Jo jistě, nekouše, kdyby mohl tak mě rovnou sežere i s postelí.

Nemotorně jsem se nechtíc zvedla připravená pokoušet štěstí.

,,Emmette, ať tě ani nenapadne vtrhnout do Edwardova pokoje, bylo by to, to poslední co bys udělal," pohrozila Alice a ukázala na Emma, kterej byl připravenej vystartovat hned, jak bych došla do pokoje.

,,Ale no tak, Alice, ten by mi nic neudělal, bratrská láska," zasmál se Emmett a poplácal se sebejistě na hrudi.

Alice se taky ušklíbla.

,,Já jsem taky nemluvila o tom, že bys to nepřežil, ale o tom, že by to bylo to poslední co bys udělal.´´ A zadívala se Emmettovi do rozkroku. Ten se podíval jejím směrem a ztuhl, zdá se pochopil.

Zasmála jsem se a vydala po schodech do Edova pokoje, nijak moc jsem se tam nehrnula, ten pohled Alice a tón, jakým mě tam posílala, se mi ani trochu nelíbil.

Vyšla jsem schodiště a stoupla si před zavřené dveře popravčí čety. Dvakrát, třikrát jsem se nadechla a pootevřela dveře.

,,Ehm, Edwarde, jsi tu? No ééé… chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mě neodvezl domů, auto jsem si nechala před barákem a Alice jede pryč," zavolala jsem do ticha tmavého pokoje se staženými závěsy. Nic se neozvalo, buď tu někde je a musel už slyšet i rozhovor dole, kterej nepotřeboval dalšího vysvětlování, nebo šel na lov a není tu.

Nejistě jsem udělala krok vpřed a vešla do pokoje, cítila jsem strašnou nervozitu, srdce mi tlouklo jako o život, v puse mi vyschlo a stahoval se mi žaludek.

Zavřela jsem za sebou dveře a šla pomalu dál do místnosti.

,,Tak ty chceš, abych tě za to tvoje představení dole zavezl domů? Slyšel jsem dobře?´´ ozval se hlas za mnou, až jsem leknutím nadskočila.

,,Ehm, jo, už to tak bude.´´ Začervenala jsem se a pokusila si vytvořit milý úsměv.

Nic neřekl, jen udělal pár kroků blíž ke mně, všimla jsem si, že má úplně tmavé oči. A sakra, buď se tu na mě vrhne a strhá ze mě šaty, nebo mě doopravdy sežere. Jiné možnosti nevidím. Začala jsem couvat, při každém jeho kroku kupředu jsem o jeden ustoupila do zadu.

Trochu se mu pozvedl koutek a pobaveně pozoroval moje zděšení. To ticho bylo nesnesitelný, chtěla jsem otevřít pusu a zavolat o pomoc, ale předběhl mě.

,,Nemusíš volat o pomoc, Alice s Rose a zklamaným Jasperem už odjeli a Emmett se dole dívá na televizi, můžeš mi věřit, že i kdybys tu bojovala o holý život, tak sem nepáchne.´´

Roztáhl se mu úsměv a pozoroval můj vyděšený výraz. A sakra, co teď, mysli Bello!

,,Bojíš se?´´ zeptal se pobaveně.

,,Mám snad čeho?´´ zeptala jsem se nedůvěřivě a pořád ustupovala.

,,Asi zřejmě máš, když přede mnou couváš.´´ Zajiskřilo mu v očích a ve mně to vyvolalo mráz v zádech.

,,Tak se přestaň přibližovat a já přestanu couvat," řekla jsem mu zostra a snažila se o důraz na každé slovo.

Ale než stačil něco říct, narazila jsem zády do zdi, až jsem poskočila. Dlaněmi jsem se za zády opírala a sledovala jsem jak se pořád přibližuje.

,,Co po mně chceš?!´´ hlesla jsem směrem k němu, skoro až pisklavým hláskem zoufalství.

Zasmál se, ale nezastavoval.

,,Přiznej, že jsi nevyhrála férově a odvolej sázku," řekl rozhodným tónem a hledal ve mně náznak prohry.

,,Tak to ani náhodou, pravidla stanovený nebyly a já jsem nijak nepodváděla, máš strach, že bys mi musel sloužit a plnit každý moje přání?´´ snažila jsem se o bezstarostný tón a pobavený úsměv.

,,No, popravdě trochu ano, od tebe se dá čekat ledacos, ale mile rád ti splním jiné přání.´´

Přišel těsně ke mně, opřel se dlaněmi o zeď a uvěznil mě před sebou bez možnosti úniku.

Hlasitě jsem polkla, mít ho před sebou skoro se dotýkající mého těla, ve mně vyvolalo stejné vzrušení jako včera večer a s vědomím, že tu není nikdo, kdo by tomu zabránil, mě doslova ničilo.

Dýchala jsem nahlas a sledovala jeho oči pár centimetrů od svých.

,,Co by sis přála Bello?´´ zašeptal hlasem plným touhy.

Bože, tohle se nedá vydržet, všechno, ale ne tady, s ním a takhle blízko. Svíralo mě u srdce a bodalo na plicích při každém jeho výdechu, který mi ovanul tvář.

,,A - a - abys mě políbil," dostala jsem se sebe přidušeně a nevěřila vlastním uším, co jsem teď řekla.

Sklonil se ke mně, přivřel oči a zašeptal.

,,Popros!´´ To snad nemyslí vážně, tak já se tady přemůžu, skoro se tu ponížím, nechám svoje nízké pudy, aby mluvily za mě a on po mně chce, abych prosila? Pche!

,,Nikdy," zavrčela jsem a byla pobouřená tím, co po mě chtěl.

,,Dobře, uvidíme.´´ Usmál se, zřejmě potěšený výzvou.

Tak to ne, už toho mám dost. Sebrala jsem všchnu svojí sílu a snažila se vyprostit z jeho vězení.

,,Kam mi utíkáš strašpytle?´´ zasmál se a zpevnil sevření.

,,Já neutíkám a nejsem strašpytel, prostě tě odmítám prosit o něco, o co tak moc nestojím," řekla jsem mu odhodlaně a snažila se odstrčit jeho tělo od mého.

Jednu ruku mi zaklínil nad hlavou, druhou chytil za zápěstí a vsunul si ji pod tričko.

Začala jsem prudce dýchat, na tohle jsem nebyla připravená, cítit pod rukou jeho nahou hruď.

Musím si přiznat, že jsem si to užívala, nechtíc jsem ho začala hladit a obkreslovat každý sval jeho pevného těla.

Zavřel oči a užíval si to, což mi moc v mém odhodlání nepomohlo. Ve vzduchu bylo strašné napětí a naše dechy se ozývaly v pokoji jako ozvěna. Pustil moje zápěstí, které nepolevovalo, dál putovalo pod jeho tričkem a uchopil mě za krkem. Přitáhl si mě nadosah svých rtů a vydechl.

,,Popros!´´ skoro zasténal.

,,Ne!´´ Stiskla jsem čelist a zavrčela.

,,Jak chceš," pronesl trochu zklamaně a přiblížil se k mému krku, jemně na něj přitiskl své rty a jazykem ho polaskal .

Nahlas jsem zasténala a snažila se udržet kontrolu a chladný rozum, jestli se tomu tak dá říct.

Jazykem putoval až k mému dekoltu, který políbil a zase se odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí.

,,Bello, notak, jedno slovo!´´ skoro zaprosil on.

,,Ne," zasténala jsem z posledních sil. Vytušil konec mého ovládání a rukou zaplul na moje koleno, které si obtočil kolem svých boků a přitiskl se na mě.

Cítila jsem, jak je vzrušený, musel se ovládat stejně jako já.

,,Jsi tak tvrdohlavá," dodal s úsměvem, věděl, že ho neodmítnu.

Dlaní se mi zapřel do stehna a přesunul se na vnitřní stranu. Vzdychala jsem, jen co se mě dotknul, teď bych ho požádala o cokoli.

Prsty mi zajel pod kalhotky a pohladil mě. To už jsem nevydržela, ruku jsem mu přesunula na záda a zapřela se. Pustil mojí druhou ruku, kterou jsem ho objala kolem ramen a on svojí sevřel můj zadeček.

Prstama zatlačil uprostřed a vklouzl do mě, kde se začal pohybovat. Mé tělo se začalo vzpínat, ne tím, že by chtělo utéct, chtělo mnohem víc, cítila jsem, jak moc po něm toužím.

,,Edwarde, prosím t,ě polib mě," zavzdychala jsem mu do pootevřených připravených úst.

Překonal vzdálenost mezi námi a přitiskl svá ústa k mým.

Byly studená tvrdá a neuvěřitelně něžná, pronikl do mě jazykem a vášnivě se začal zmocňovat toho mého. Tiskl se na mě celým tělem a já mu zarývala nehty do kůže.

Naše rty po sobě klouzaly čím dál hladověji a chtivěji, pocítila jsem to na jeho sevření a na jeho dlani, která mě trýznivě dráždila v mém nitru.

,,GÓÓÓL!!!´´ Ozval se řev ze zdola a mi od sebe leknutím uskočili. Emmett umí projevovat emoce intenzivněji než my dva dohromady.

Stáli jsme metr od sebe, propalovali se očima a vydýchávali se.

,,Já toho Emmetta zabiju!´´ zavrčel

Musela jsem se zasmát, už s čistou hlavou.

,,Ehm, tak já si jdu zabalit a za pět minut se sejdeme v obýváku, dík za odvoz… zatím!´´ zamávala jsem mu a ztratila se z místnosti jako vzduch, zůstal nehnutě stát u zdi a nevěřil vlastním očím, jak může člověk tak rychle vypadnout. Málem jsem prošla zavřenými dveřmi a utíkala do svého pokoje.

Zapadla jsem dovnitř, pro jistotu zamkla a svezla se po dveřích na zem. Před očima se mi přehrávaly poslední minuty a já potlačovala nutkání se otočit a skočit na něj.

Posbírala jsem se a šla si zabalit věci. Netrvalo to ani pět minut a byla jsem hotová, ještě jsem si umyla obličej a sešla schody dolů.

Tam už na mě čekal ten trapič a tvářil se jako by mu uletěly včely.

,,Jé Bells, co jste to tam proboha vyváděli, málem jsem neslyšel televizi," zachechtal se ten blbec, že jsem měla chuť dát taky góóól.

,,Drž pusu ty Šmoulinko a radím ti do večera mi nechoď do cesty," zavrčel zlověstně Edward, Emmovým směrem, který na to ani nemuk, jenom si zamumlal pro sebe, co zase provedl.

,,Můžeme?´´ zeptal se mě a držel otevřené dveře.

Stále celá rudá jsem se ušklíbla a radši hodně rychle zalezla do auta.

Cesta byla ta nejděsivější událost mého života, trapné ticho.

Přijeli jsme před barák, na nic jsem nečekala, rychle jsem vyskočila, zavolala za sebe ,,děkuju´´ a sprintovala ke dveřím.