Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 10. díl

Rozloučila jsem se s Alicí a zamířila na první hodinu, no spíš na zbytek první hodiny. Učitel mě bez protestů nechal zaplout do lavice, která byla úplně v zadní části třídy a tím mi nechal volný prostor k přemýšlení.

Z jedné strany mě štvalo, že jsem se takhle snadno prozradila, ale z druhé strany, jsem podle Aliciných slov získala spojence. Taky si prý bratra vychutná.

,,Emmett by byl na nás pyšný," chechtala jsem se jako střelená.

Na svojí straně mám Alicinu jasnozřivost a na straně Edwarda je tak leda extrémní blbost.

Musím si ale od teď dávat pozor na pusu, díky bohu je tetička jediná z Cullenů, které Edík nemůže číst myšlenky.

Nevím, co by se stalo, prozradit se před Emmettem, před chodícím nepřehlédnutelným megafonem.

Setřela jsem si orosené čelo už jen z té stresující představy.

Celé dopoledne jsem měla povznášející náladu, učitelé byly shovívaví, ani jednou jsem nenarazila na stále ještě rudého Mikea, kterého bude včerejší zážitek zřejmě provázet po zbytek života a poslední příjemná skutečnost, Edward mě dokonale ignoroval, přehlížel mě jako placatej šutr.

Nastala doba oběda, na který jsem zase mířila s Alicí.

"Nazdárek," pozdravila jsem je všechny a sedla si ke stolu.

"Ahoj, Bells," odpověděli, samozřejmě kromě stále ještě nafouklého Edíka který se neobtěžoval ani zvednout palici od stolu, vypadal jako by se zamiloval do růžovo-květinového ubrusu.

Nechtěla jsem ho rušit a s chutí jsem se pustila do jídla.

"Doufám, že jste nezapomněli na dnešní večer," spustila nadšeně Alice.

"Jak bychom mohli, když o ničem jiném nemluvíš," poznamenal Emmett a usmíval se. Vlastně by mě zajímalo, jestli bych ho poznala, kdyby se mračil.

Od první chvíle jsem viděla jen obrovský úsměv a pár vyceněných chechtajících se zubů.

"Minulý týden otevřeli nový bar v Port Angels, pouze pro smetánku. Je tam živá hudba a prostor je rekonstruovaná zřícenina hradu." Usmívala se Alice a v očích jí plála nedočkavost.

Super… starý hrad a upíři, by mě zajímalo, kdo tam obsluhuje, Drákula ne? Kdyby to bylo možné tak by nás Alice sbalila už teď.

Byla jsem zvědavá, musela jsem se zeptat.

"Hele, Ede a ty tam půjdeš taky?"

Dočkala jsem se jenom nuceného: "Hmmm" a dál si mě aktivně nevšímal.

Alice na mě mrkla a poznamenala.

"Nezlob ho, špatně se vyspal." V tu chvíli měla co dělat se nesmát a já upřímně taky, Emm a Jazz to obstarali za nás za obě.

Edward si toho nevšímal a dál se věnoval svému obědu, abych upřesnila, svému nimrání se v obědě.

Po zbytek té doby už nepromluvil, Alice ještě vrkala s Rose o dokonalostech jejich róby a kluci se bavili plánováním víkendu v horách.

Prý táboření, haha, já tomu běžně říkám večeře, ale jak myslí, když si chtějí na hřbetě grizzlyho postavit stan budiž, jejich věc.

Den se konečně přehoupl k večeru a já se mohla chystat domů, na parkovišti si mě ještě Alice odchytla.

"Přivezla jsem ti auto, musím si ještě na večer něco zařídit."

,,Bells, doufám, že máš něco pěkného na sebe." Zatvářila se důležitě a pak se bůh ví proč, se zamračila na Edwarda, který parkoval hned vedle mě, aby to měl blíž, až se mě rozhodne přejet.

"Vezmu si ty hezký šaty, který jsi mi vnutila v Seattlu," odpověděla jsem jí a ona na mě zaujatě mrkla.

Tady něco nehraje, tohle už je podezřelý. Nedala jsem na sobě znát nervozitu, mile se usmála a nasedla do auta.

"Jo a ještě, Bell, auto si neber a v osm ať si před barákem." Její úsměv se ještě povytáhl a já už strachy startovala auto, než si všimne mého zběsilého útěku.

Musela to vidět, když mi před očima proběhly různá místa a města po celé zemi co nejvíce vzdálená od tohohle hororového města.

Ještě na mě zavolala.

"O tom ani nepřemýšlej." A vydala se smíchy ke svému auťíku.

Jela jsem pomalu, člověk o holi by mě předběhl a připadal si jako olympionik. Taky kdo by chvátal na popravu. Musela jsem se obhájit, ale to už jsem odbočovala do své ulice.

Se smutným povzdechem jsem vystoupila a šla čelit své hrozné budoucnosti.

Ne, ještě ne, mám tak tři hodinky času a kvůli dvěma ztřeštěným holkám, dvou zaujatým táborníkům a jednomu nabručenému otrapovi si nenechám zkazit apetit, oni taky musejí jíst, doufám, že poctivě pravidelně, nerada bych se jednou ocitla na sváteční tabuli s jablkem v papuli.

"Zabila by mě Alice, kdybych šla v teplákách?" Přemýšlela jsem nad tím tak dlouho, než mi přišla zpráva na mobil od mého popravčího.

"Ano a bolelo by to!!!"

A tím byla moje úvaha vyřešena, nejsem masochista. Šla jsem do kuchyně, vyndala pánev, olej a ještě pár surovin na stvoření pár chutných lívanečků.

Postavila vodu na čaj a zatím jsem si napsala úkoly do školy. Docela jsem se bavila v jedné ruce propiska a v druhé obracečka.

Ani jsem nevnímala čas. Podívala jsem se na hodiny a s hrůzou zjistila, že mi zbývají pouhé dvě hodinky očistce, než půjdu do pekla.

Rychle jsem umyla nádobí a vlezla do vany, půl hodiny jsem se máčela v horké vodě a doufala, že mě tu nikdo nenajde.

Vzdala jsem to ve chvíli, kdy jsem si už po třetí myla hlavu a zábava to opravdu nebyla, navíc Alice by mě byla schopná dotáhnout ke stolu v županu.

Rozhodla jsem se vylézt a osušit se. Zabalila jsem si vlasy do ručníku a zasedla před zrcadlo.

Jen jsem si namalovala rudě rty, černě řasy, tužkou zvýraznila kontury očí a pustila se do toho roští, co zdobilo mojí vodou, scvrklou hlavinku.

Po celé hlavě jsem si vytvořila husté prstýnky, když jsem končila, začínalo mě to zrovna bavit.

Oblékla jsem si rudé jednoduché šaty na špagetová ramínka, které mi končily v půli stehen a vlnily se do vložené sukýnky. Na zádech byly rafinovaně vykrojené a šněrované tenkou stuhou. K tomu jsem si obula červené střevíčky se zavazováním do půli lýtek s tou samou stuhou, koupila jsem to jako komplet a vypadalo tu úchvatně.

Naštěstí jsem se nebála případného tance, protože nejlepší učitelkou jakou si člověk může přát, mi byla Sessilie.

Ještě jsem si vybrala kabelku a náušnice zdobené rubínem po mamince.

Byla jsem připravená a čekala jen na pokyn opustit svůj azyl.

Za pár minut zatroubilo netrpělivě před barákem auto, rychle jsem seběhla schody. No… tak rychle to zase nebylo… a vydala se ke dveřím.

Když jsem je otevřela, došel mi dech. Na mé příjezdové cestě stála neuvěřitelné dlouhá černá limuzína jako z minulého století.

Připadala jsem si jako princezna.

Uprchlá princezna z Phoenixu, která našla svého prince v malém městě Forks. Musela jsem se otřepat jakého prince probůh? Leda tak jednu bláznivou upíří rodinu.

"No tak, Bello, nezdržuj!" ozval se s auta zřejmě Emmettův hlas a otevřely se dveře.

Seběhla jsem cestu, podržela si dveře připravená nasednout a…

V autě seděla… Jessica.

Cože? Jessica? No to snad ne… Objímajíc Edwarda jako středověký mor.