Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírovo květinářství - 3. kapitola

01.07.2013 (18:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1956×

Stačila jsem jen dopovědět mé jméno a byl pryč. Jak se tehdy jako stín objevil, přesně tak zmizel. A já zůstala stát sama na Bud Street. Kamkoliv jsem se ohlédla, za každým zvukem nočního Londýna, nikde nebyl. Poslední, co řekl bylo: „Tohle bych neměl... Ne, nemůžu!"  A potom se zvěčnil se stíny, které doprovází moji práci. Jediné, co bylo slyšet, byl dusot koňských kopyt a blížící se kočár. Mohutný černý kočár vedli dva statní grošáci. Když zastavil přímo naproti mě, ze zapadlého okénka vylezla plešatá hlava.

„Dobrý večer, slečno!" řekl muž a našel někde za sebou šedivou paruku, kterou si natáhl na hlavu. „Nebo spíš hnusný?" pokračoval a s hromovým zakašláním se zasmál. „Nechutný opium! No, na co čekáš? Nasedej!" obořil se na mě a otevřel dvířka kočáru.

„Promiňte, pane, chcete mi něco?" zdvořile, ale rozzlobeně jsem se ho zeptala.

„Copak myslíš, kurvo?! Chci, abys nasedla a uspokojila mě!" zařval a znovu zakašlal.

„Už nepracuji, takže jeďte dál!"

„Už nepracujete? Já nevěděl, že kurvy mají pracovní dobu! Buď si nasedněte, nebo vás nechám zatknout za to vaše květinářství, co vede se svou matičkou tady za rohem!"

Na tohle jsem neměla co říci. Tohle byla moje Achillova pata. Nasedla jsem do toho kočáru a kočí zavelel. Muž se na mě ani nepodíval, jen si pořád spravoval paruku. Nepromluvil a kočár za chvíli zastavil. Muž vylezl ven a jen zavolal: „Dělej!" A já šla za ním. Po deseti minutách jsme se vrátili zpět ke kočáru.

„Tady, libra a 20 šilin... No vlastně dvě libry," řekl a podal mi peníze. „Domů se dostaneš snad sama!"

„Sama? Nevím ani kde jsem!"

„No jo, tvoje matička říkala, že jsou s tebou jen problémy!"

„Moje matička? Stará Towlletová? Kdy jste s ní mluvil?"

Když jsem se ho na to zeptala, očima mu problesklo, začal mumlat něco o odchodu a rychle zalezl do domu a zabouchl za sebou dveře. Takže moje matička?! To jsem si mohla myslet, že takového bastarda může znát jen ona! Tohle má být můj trest? Tlustý a páchnoucí dobytek s očima zapadlýma tukem? Tak to raději uteču, než už to snášet, ale nemám s kým a sama utíkat je jako sama hrát karty, i kdybych měla trumfy, není proti komu je vynést.

                                                             * * *

„Starouš Heilyng platí dobře, tak nevím, na co si tu stěžuješ!" křičela na mě stará Towlletová.

„Na to, že jste ho poslala schválně! Chcete jen svoje prachy, ale já už vám vydělat nedám," prohlásila jsem hrdě a vypnula jsem prsa, abych mohla dostatečně zvednout bradu, tak jako to dělá někdy ona, když určuje ceny v obchodě.

„A co chceš dělat, prodávat kytky?! Nemáš kam jít a pokud nechceš, abych tě tu zamkla, chovej se tak, jak máš! Ty mě prostě musíš poslouchat, tak to pánbůh chtěl."

„Co, prosím? Já vás poslouchat nemusím ani náhodou, a proč do toho k čertu taháte boha? Na boha už nevěřím, a i kdyby byl, kvůli vám skončím v pekle, přestože už v něm žiji tolik let! Takže ďábel nejspíš opravdu existuje!" vykřičela jsem ze sebe a podívala jsem se do jejích zelených očích. „Dívám se na něj."

„To ty! Ty jsi ďáblova dcera! Čarodějnice! A jestli se neomluvíš a nebudeš pos..."

„Vám už nepodám ani podprsenku ze šatníku, paní Towlletová," odpověděla jsem bez vyzvání klidně, ale ostře.

„Ty kurvo! V mém domě posloucháš mě! Mě a nikoho jiného, ani svoje myšlenky! Padej!" křičela na mě a cpala mě na chodbu. „Elizabeth?! Elizo! Kde sakra vězíš?"

Z kuchyně přiběhla udýchaná Elizabeth. Byla to jen obyčejná služebná, co při tom staré svítila.

„Tady jsem, matičko."

„Vezmi ten provaz," vypískla a ukázala na lano, které už tu bylo odnepaměti. „A svaž ji!"

„Cože? Nedělej to Eliso! Já nejsem váš majetek!" zahřměla jsem přes celý dům.

„Koupila jsem si tě tehdy za deset liber holčičko, takže mi patříš naprosto celá."

„Některé věci si nejde koupit, stařeno!"

„Jak mi to říkáš? Tak poslyš holčičko, ty sklep neopustíš, dokud se nenaučíš poslouchat!"

„Sklep-p?" zajíkla se Elisa. „Ale to přece nelze! To nelze. Ne, to ne..."

„Sklapni Elizabeth! Nemel pantem a svaž ji!"

„Nedotýkej se mě, Eliso, nebo to bude to poslední, co uděláš!"

„Omyl, Gisabell, tohle je to poslední, co zažiješ, než tě krysy rozcupují za živa! Mě tím svým roztomilým ksichtíkem neoblbneš!"

Nejspíš mě Elisa neměla moc v lásce. Spíš určitě, hned, co mi oznámila můj osud, svázala mě. Moc pevné to sice nebylo, ale i tak jsem byla v pasti. Ve sklepě jsem nikdy nebyla a stařena se tam už nikdy neodvážila, podle toho, co jsem slyšela. Když tam jednou zavřela dívku, Nessie, už nikdy ji nikdo neviděl. Možná, že ji zabila. Možná utekla. To nikdo neví. Když už jsme stáli u sklepa, začala jsem protestovat.

„To neuděláte, stařeno! Ostatní mi řekli, že se Nessie už nevrátila a..." Při vyslovení toho jména, vypadala stařena jako zmrazená. „Zabila jste ji? Jste kurva, dokonce i vrah?!"

„N-ne, ne, ne! Já Nes... Nikoho jsem nezabila kromě pár chlápků, kteří nevěděli, jak to na světě chodí. Ale dívku ještě nikdy, Gisabell. Ať si slyšela cokoliv, pravda je horší." Mluvila vyděšeně, tak jako nikdy před tím.

„Čeho se bojíte? Jestli mě tam posílat nechcete, nemusíte. Přijdete přece o svoji nejlepší kurtizánu." Snažila jsem se ji přemluvit, abych mohla utéct později, ale vypadala rozhodnutá, co se týče mého spaní.

„Tobě to možná mohu říct, když už tam musíš," řekla a zavřela dveře do chodby. Teď už jsme byly samy před sklepem.

„Ale to se vám snažím říct, vystrašila jste mě výhružky o sklepě, už budu hodná. Přísahám!" Pokusila jsem se pousmát, ale lano co mě svazovalo, jako by sahalo až na má ústa.

 „Už je pozdě Gisabell, musíš se poučit, nebo... No, vlastně nevím. Když jsem tam poslala ji, už jsem ji nikdy neviděla a žádná tajná cesta ze sklepa neexistuje, dveře byly zamčeny na zámek a řetěz, ale přesto už jsem ji nikdy neviděla. Hledala jsem ji dokonce dole ve sklepě s několika dívkami, ale jako by se vypařila." Nadechla se zhluboka a potom hlasitě vydechla. „Kdybys tam někde našla její mrtvolu nebo alespoň kostru, byla bych ti vděčná za lepší spaní."

Jakmile to řekla, otevřela stará ztrouchnivělá vrata a hodila mě dovnitř. Potom mi hodila tašku, kde byla jediná svíčka a zápalky, starý a plesnivý chleba a čutora s vodou. Poslední, co mi řekla, než zabouchla dveře bylo: „Doufám, že se vrátíš, abych věděla, že nejsem cvok, který neumí zamknout dveře." Když jsem dopadla na studenou betonovou podlahu, chvíli jsme ležela a snažila se zastavit motání hlavy, jak jsem se udeřila o tvrdou zem. Jen co jsem se dokázala tak nějak posadit, vytáhla jsem svíčku a zapálila ji. Provaz jsem přepálila svíčkou a rýhy po něm jsem jen přejela hřbetem ruky.

 „Sakra! Stařena jedna!" Ale jen co jsem to řekla, uslyšela jsem pisklavý zvuk. „Halo? Je tu snad někdo?" Hned po mých slovech vyletěla obrovská krysa z kouta. „Bože!" Vyjekla jsem. Naštěstí jen proběhla a rychle zase zmizela. Ale potom jsem uslyšela jiný zvuk. Připadalo mi to trochu podobně jako krysa, ale tentokrát více nahlas a hlubší ozvěny. Že by nějaká ještě větší krysa? „Kryso, nech mě na pokoji! Asi mi nerozumíš, ale nechci mít žádné prob..." Až teď jsem si uvědomila, že si povídám s krysou.

„Věř mi, ta mega krysa se opravdu baví!" šeptl hlas za mnou. Potom vyšla ta osoba ze stínu.

„Nessie?!" 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírovo květinářství - 3. kapitola: