Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 2. kapitola

14.03.2012 (16:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 3936×

Ze všech stran se ozývalo tiché oddychování, jinak ale v letadle vládlo hrobové ticho. Nebe se zahalilo do odstínu tmavě modré a černé a mraky, které jsem ještě před okamžikem viděla pod sebou, se v noční temnotě přímo ztratily.

Naposledy jsem pohlédla z okénka a poté jsem si opřela hlavu o sedačku. Cítila jsem se tak dobře, jako už dlouho ne. Zdálo se, že se přede mnou rozprostírá růžová budoucnost, a i když jsem se snažila nepřemýšlet dopředu příliš optimisticky, nedařilo se mi to.

Těšila jsem se na chvíli, kdy letadlo dosedne na přistávací dráhu, těšila jsem se, až uvidím Anglii… A taky jsem přímo hořela netrpělivostí, když jsem si jen vzpomenula na slova ženy, která mě do Anglie doporučila.

Starala byste se o jejich malou dcerku Rose, je jí sedm a je neskutečně roztomilá.

Ano, právě na tu holčičku jsem se těšila ze všeho nejvíce. Budu moct pracovat s dítětem, přesně, jak jsem se vždy přála.

Spokojeně jsem přivřela oči…

Procházela jsem temnou ulicí. Nade mnou zářilo několik hvězd, byla nezvykle jasná noc a z měsíce chyběl již jen malý kousek, což znamenalo, že se s každým dnem blíží úplněk.

Se skousnutým rtem jsem se rozhlížela po lidech, kteří stejně jako já chvátali po cestě – většina z nich nejspíše mířila směrem ke svým domovům. Každého z nich jsem si upřeně prohlížela a hledala jsem jediný důvod, proč neudělat to, co jsem udělat měla… A vlastně i musela.

Ne, tuhle ženu ne… Té se na ruce třpytí snubní prstýnek. Doma na ni jistě čeká manžel.

Ne, toho muže taky ne. Jistě má doma děti...

Zatímco jsem se plně oddávala svým myšlenkám, cítila jsem, jak se mi v ústech hromadí malé množství čiré tekutiny. Nemohla jsem ale poslechnout instinkty. Nešlo to.

Přitáhla jsem si tlustý kožich blíže k tělu, i když mi zima nebyla a ani být nemohla. Poté jsem se zhluboka nadechla a již v dalším okamžiku jsem věděla, jaká to byla chyba. Lákavá a sladká vůně lidské krve mě udeřila do nosu a touha po ní projela celým mým tělem jako elektrický proud.

Zaťala jsem ruce v pěst a naposledy jsem se rozhlédla po ulici. Poté jsem se rychlým krokem rozešla k místu, které již nebylo tak zalidněné, ba naopak - dalo by se říct, že bylo úplně opuštěné. Byla to jedna z nejčernějších, nejkratších a nejzapadlejších uliček ve městě.

Postavila jsem se do jejího středu a bez hnutí jsem vyčkávala.

„Takhle to bude lehčí,“ zamumlala jsem do tiché noci a již o okamžik později jsem uslyšela blížící se kroky. Osoba se svižným krokem blížila ke mně… A aniž to tušila, tak šla vstříc smrti. Po dalším okamžiku, který mi přišel dlouhý jako celý rok, jsem uviděla obrys onoho příchozího.

Přikrčila jsem se a poté jsem neznámého, nebo možná také neznámou, přirazila ke zdi. Ozvala se tupá rána, jak se osoba praštila hlavou o zeď a poté tělo ochablo a dopadlo na mé paže.

Po celou dobu jsem nechávala zavřené oči. Nechtěla jsem se dívat do očí někomu, koho jsem právě připravila o život. Bylo pro mě ideální vědět o tom člověku pouze to, že je to muž, což jsem poznala podle obrysů těla, které mi leželo v rukou... A také to, že onen muž má neskutečně lákavou krev.

Sklonila jsem se k jeho hrdlu a bez dalšího váhání jsem se do něj zakousla.

A v ten okamžik jsem ztratila pojem o čase, nevěděla jsem, co vlastně dělám. Sladká červená tekutina mi protékala hrdlem a s každým dalším polknutím jsem v sobě cítila větší a větší sílu. Nezvyklé teplo se mi rozlévalo tělem a já v sobě cítila zvláštní dávku adrenalinu.

A pak… Pak byl všemu konec. Bezvládné tělo mi s lehkým žuchnutím vypadlo z rukou a zbyl jen šíleně nesnesitelný pocit prohry a zklamání sama sebe. A tenkrát mi to poprvé došlo.

Takový pocit už znovu zažít nechci…

Naráz jsem otevřela obě oči a zavrtala jsem se hlouběji do sedačky. Nerada jsem na tu chvíli vzpomínala, ale přitom pro mě znamenala začátek – začátek zrození toho, co ze mě bylo teď. Mohla jsem se částečně zbavit toho, co jsem na upíří podstatě nesnášela nejvíce.

S vrznutím se otevřely vchodové dveře a vešel do nich Peter. Poté se ozval další tichý cvakavý zvuk, když je za sebou opět zavřel. Já jsem bez pohybu seděla u stolu a zírala jsem na ubrus před sebou.

Když Peter vešel do místnosti, střelil pohledem směrem ke mně. Pohled jsem mu oplatila a jen představa toho, jak krvavě rudé teď mé duhovky jsou, byla šíleně nepříjemná. Vlastně víc než to. Projížděl mnou pocit znechucení.

Už v tu chvíli nejspíše z mého pohledu vyčetl více, než měl a jen chabě zakroutil hlavou.

„Vím, co teď chceš říct, ale pít lidskou krev je naše přirozenost. Dodává nám sílu, kterou potřebujeme a dává nám možnost normálně žít, tedy samozřejmě v rámci možností. Není jiná možnost, Isabello.“ Při každém slovu jemně dupl podrážkou o zem a tím vytvářel zvláštní směs zvuků a jakousi nepravidelnou melodii.

„Lžeš,“ pověděla jsem mu na to a má tvář se stáhla do nešťastného úšklebku. Ruce jsem si založila na hrudi a opřela jsem se o židli, na které jsem seděla.

„Ale-“

„Řekni mi pravdu,“ přerušila jsem ho polohlasem. „Jestli mě máš alespoň trochu rád, tak ke mně buď upřímný a řekni mi pravdu.“ Mně samotné se příčilo, že jsem se mu snažila hrát na city, ale věděla jsem, že je to jediná cesta, jak z něj dostat pravdu.

Nejdříve jen otevřel ústa, jako by chtěl protestovat, pak si ale jen zhluboka povzdechl a znovu se pustil do řeči…

Ano. Toho večera mi nakonec Peter řekl celou pravdu a já se od té chvíle nevzdala myšlenky o vegetariánství. Muž, kterého jsem toho večera zabila, byl mou poslední obětí. Nebylo sice lehké odvyknout si lidské krvi a zvyknout si na tu zvířecí, která měla úplně jinou a dost nahořklou pachuť, ale odměnou mi byl pocit pýchy. Byla jsem pyšná na sebe, že jsem to zvládla. Byla jsem šťastná, protože už jsem nemusela být vrahem.

„Zapněte si pásy, za chvilku budeme přistávat,“ ozvalo se z reproduktoru visícím na stěně letadla a o okamžik později se rozsvítila i informační tabule. Natáhla jsem se po pásu a zapnula jsem ho, i když mi to přišlo dost komické. K čemu by asi mohl být upírovi bezpečnostní pás?

Když letadlo ladně přistálo na přistávací dráze a otevřely se dveře, byla jsem u nich první. Znovu mnou prostoupil pocit nedočkavosti a očekávání. Na letišti jsem si ještě vyzvedla svůj černý kufr, který byl kromě malé kabelky mým jediným zavazadlem, a poté, co jsem se vymotala z ohromné budovy letiště, jsem si před jejím vchodem stopla taxík.

„Tak kam to bude, slečno?“ optal se mě řidič a přitom ze mě nespouštěl pohled. Z hlavy jsem odříkala adresu, kterou mi tehdy paní McAdamsová napsala na malý lístek.

Cesta nejspíše nebyla dlouhá, ale silnice byly neskutečně zacpané, takže cesta trvala pomalu půl druhé hodiny. Když nakonec řidič zastavil před domem, měla jsem chuť si pískat.

Raději jsem ale pohledem začala zkoumat dům. Byl opravdu neskutečně veliký a podle počtu oken měl nejspíše čtyři patra. Byl natřen na bílo, ale rámy oken, dveře a dokonce i plot, kterým byl pozemek obehnán, měli uhlově černou barvu. Střecha byla tmavě šedá a zdobilo ji několik střešních oken.

Ačkoliv jsem toho již za svůj dlouhý život viděla dost, velikost a honosnost domu mě přesto překvapila.

Pomalým krokem jsem přešla k brance, která byla naštěstí otevřená. Od ní vedla dlouhá a zakroucená cesta k domovním dveřím. Vzala jsem za velké mosazné klepadlo a jemně s ním udeřila do stěny dveří. Ozval se tichý dutý zvuk.

Po několika okamžicích se dveře otevřely a mezi nimi stála žena, které nemohlo být více než třicet. Usmívala se od ucha k uchu, ale já jsem v tom úsměvu zahlédla jasnou faleš. Žena na sobě měla delší černou sukni a bílou halenku, dlouhé vlasy jí sklouzávaly po zádech a tvořily temný vodopád.

„Dobrý den, já jsem-“

„Vy jste slečna Swanová,“ dopověděla za mě. „Pojďte, prosím, dále.“ Otevřela dveře dokořán, abych mohla vejít, a zamířila k prvním dveřím, které vedly z prostorné chodby

Poté se otočila zpět ke mně. „Pán a paní domu tu dnes nejsou, ale dali mi přesné instrukce. Nejdříve vám ukážu váš pokoj.“ Pokývla hlavou se směrem ke schodům. Chytla jsem svůj kufr za ucho a nesla jsem ho nahoru stejně, jako kdyby to bylo jen pírko.

Ačkoliv jsem stále netušila, kdo ta žena, která mě tu provází, vlastně je, na nic jsem se neptala. Došlo mi, že pro tuto rodinu pracuje a víc jsem vědět nepotřebovala a vlastně ani nechtěla.

„Tak, tady je váš pokoj,“ oznámila mi a otevřela jedny z dveří v patře.

Nakoukla jsem dovnitř. Pokoj sice nebyl příliš velký, ale byl pěkně zařízený a útulný, rozhodně vypadal jinak, než jak jsem si ho představovala při pohledu zvenčí. U stěny stála malá komoda a drobná knihovna, ve které leželo pár ledabyle odložených knih. Uprostřed místnosti stála postel, která byla fialově povlečená, a na zemi ležel stejně zbarvený koberec.

„Pokud chcete, můžete si teď vybalit,“ nabídla mi vstřícným hlasem, ale nohou přitom netrpělivě podupávala.

„Ne, to je v pořádku. Pokud by to šlo, ráda bych viděla Rose, to děvčátko, které bych měla hlídat,“ řekla jsem a žena jen pokrčila rameny.

Při cestě zpět do přízemí jsem si všimla pootevřených dveří. Na podlaze bylo poházeno snad vše, co majitel pokoje měl. Na stěně naproti dveřím visel zpola odlepený plakát jakéhosi zpěváka, o kterém jsem jaktěživ neslyšela.

„To je pokoj Edwarda, druhého dítěte Masenových.“ Překvapeně jsem vzhlédla. Takže oni mají ještě jedno dítě?!

Neměla jsem ale čas nad tím přemýšlet, protože se na schodech ozvalo vrzání bačkor. Stála na nich blonďatá dívčina, které vlásky sahaly až do půli zad. V očích se jí leskly šibalské jiskřičky a při pohledu na ni mnou projel záchvěv pocitu, který jsem nedokázala identifikovat.

„Já ty vajíčka jíst nebudu. Říkala jsem, že tam nechci sýr,“ řekla nakvašeně směrem k ženě, která tedy nejspíše byla kuchařka, a nespokojeně nakrčila nos.

Takže tohle je ta hodná a roztomilá holčička?

Tak, další kapitolka je za námi. Dalo by se říct, že je svým způsobem dost nezajímavá, ale každá povídka se nějak rozjet musí. Navíc, tohle asi nebude povídka, ve které by měl člověk čekat nějakou akci.

Chtěly bychom vám neskutečně poděkovat za překrásné komentáře, které jste zanechaly pod první kapitolkou - a že jich bylo opravdu požehnaně. Ani si nedokážete představit, jak ohromnou sílu do psaní jste nám tím dodaly. Děkujeme vám! 
Doufám, že jsem vás ani dnešní kapitolkou příliš nezklamala a že tu opět zanecháte svůj názor. :) 

P.S.: Flashbacky mají svůj význam. ;)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 2. kapitola: