Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří chůva - 12. kapitola

07.06.2012 (22:00) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3637×

Z vedlejší ložnice se ozvalo tiché zakňourání. Elisabeth se podle všeho konečně probudila a kocovina jí dávala zabrat. Já sama jsem si jen těžko dokázala představit, jaké pocity v ní včerejší požití většího množství alkoholu mohlo vyvolat a nebylo to pouze tím, že už jsem byla upírkou nějaký ten pátek.

Přece jen, vyrostla jsem v době, která se poněkud lišila od té dnešní. Bylo mi ale jasné, že to nic příjemného a záviděníhodného není.

Hlasitě jsem si povzdechla a zvedla se na nohy. Za to, jak se Elisabeth zřídila, jsem vlastně mohla z jisté části i já. Neměla jsem jí dovolit, aby toho tolik vypila, ale na druhou stranu… Je snad dospělá, ne?

I tak mě ale stále hryzalo svědomí a já jsem ani pořádně nevěděla, co za jistou změnu v mém myšlení mohlo. Možná za to mohl rozhovor s paní Masenovou. Možná… A možná taky ne.

Moje podvědomí mi stále dokola našeptávalo to, co jsem se bála vyslovit nahlas a co jsem si ani nedokázala připustit. Ano, samozřejmě, že mi bylo Elisabeth líto. Žila ve zlaté kleci – v luxusu, peněz měla vždy dostatek a každé její přání bylo vyslyšeno. Tedy vlastně skoro každé. Lásku a spokojenou rodinu si totiž za peníze koupit nemohla.

Rozhodně mi ale nepřirostla k srdci natolik, aby mě donutila k tomu, abych začala tu její protivnou rodinku litovat.

Stálo za tím něco jiného.

Nebo možná spíše někdo.

Na mysli mi stále vyvstávala vzpomínka ze včerejšího večera – zhroucená a opilá Elisabeth v Edwardově náručí. Jako bych toho kluka poprvé v životě viděla v pravém světle, ne jako protivného floutka, který se snaží svému okolí akorát zkomplikovat život. Nezachoval se jako náctiletý idiot, na kterého jsem byla zvyklá, ale jako… chlap.

Nech už toho, okřikla jsem se v duchu. Je to celé dost komplikované i bez toho!

Ale zbavit se vlastních myšlenek, navíc když jste upír, který vnímá vždycky všechno mnohem intenzivněji, to vůbec není snadné.

Vytvořila jsem si proto v mysli imaginární komodu a celou cestu do kuchyně jsem ji „plnila“ myšlenkami, které jsem chtěla dostat ze své hlavy. Sice to znělo jako absolutní blbost, ale možná právě proto mi to pomohlo.

V kuchyni jsem ze skříně vyndala jednu ze skleniček a naplnila ji po okraj studenou vodou. Poté jsem došla do rodinné lékárničky a vytáhla jsem z ní plato s prášky na bolest hlavy.

Vydala jsem se zpět do patra a s tichým zaklepáním vešla do Elisabethina pokoje.

Hned mezi dveřmi jsem se ale zarazila. Elisabeth ležela rozvalená na posteli, jednu ruku přehozenou přes postel, a nerušeně spala. Na sobě měla stále stejné oblečení, protože předchozího dne neměl nikdo dostatek trpělivosti na to, aby jí pomohl do pyžama. Na jejím triku se leskly skvrny od červeného vína, které vypadaly téměř jako zaschlá krev.

Vypadala jako smrtka. Dokonce i její pleť nabrala bílou barvu, a byla jsem si jistá tím, že kdybych ji postavila před čistě bílou zeď, jen těžko bych hledala nějaký rozdíl. Mohla se měřit dokonce i se mnou.

To ale vlastně ani nebylo to, co mě zarazilo nejvíc. Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si ho všimla až ve chvíli, kdy na něj padl můj zrak.

Na druhé půlce dvojlůžka seděl Edward a se zkoumavým pohledem hladil svoji matku po tváři. Opět jsem měla možnost vidět tu jeho lepší stránku osobnosti, kterou se snažil tak křečovitě držet uvnitř sebe, ač jsem vůbec nechápala proč.

V tu chvíli si mě nejspíš všiml i on a zvedl ke mně pohled svých zelených očí. Zorničky se mu rozšířily údivem – asi mou návštěvu v pokoji jeho matky příliš nečekal.

„Ahoj,“ pozdravil mě tiše a pohledem sklouzl zpět ke své matce, která se právě nespokojeně zavrtěla, ale i přesto nevzrušeně spala dál.

„Dobré ráno,“ oplatila jsem mu pozdrav a chabě jsme se pousmála. Bez dalšího slova jsem se rozešla k nočnímu stolku a položila jsem na něj sklenici i léky. Poté jsme se s jasným účelem vydala zpět ke dveřím.

„Bello?“ oslovil mě tiše a tón jeho hlas mě opět překvapil. Nemluvil jako nafoukaný egoista, ba naopak. V jeho hlasu ale znělo něco, co jsem nedokázala tak úplně rozluštit a tak mi ta nevyslovená část unikala.

„Ano?“ zeptala jsem se a otočila jsem se čelem k němu, ač jsem měla ruku stále položenou na klice. Chvíli mě pouze sledoval a mě jako by v tu chvíli polilo horko. Poté se jeho výraz změnil a já jsem věděla, že jeho slabá chvilka je definitivně pryč.

„Víš, že ti to dneska docela sluší?“ položil mi řečnickou otázku a zazubil se.

„A tím chceš jako říct, že jindy vypadám jako čarodějnice?“ zeptala jsem se ho podezřívavě, ale přitom jsme se snažila potlačit smích. Naklonil hlavu na stranu, jako by nad tím musel usilovně přemýšlet a poté si jednou rukou prohrábl vlasy. Tou druhou přitom nepřestával hladit Elisabeth po tváři.

„Zas tak hrozný to není,“ odvětil a tiše se zasmál, jako by mi tím chtěl dokázat, že vážně pouze žertuje, o čemž jsem ale ani v nejmenším nepochybovala.

„Tak to díky, no.“ Zabrala jsem za kliku, ale Edward mi můj odchod z místnosti opět zarazil.

„Asi od tebe budu potřebovat další hodinu doučování,“ oznámil mi a já se na něj nechápavě podívala.

„Tobě šplouchá na maják?“ zděsila jsem se. „Ty mě dobrovolně žádáš o to, abych ti pomohla s učením?“ Rukou jsem si poklepala na hlavu, abych mu naznačila, co si o tom myslím.

„Když už jsem se do toho studování pustil, tak v něm taky hodlám pokračovat!“ řekl se smrtelně vážným výrazem ve tváři, ale nedalo se přehlédnout, že mu cukají koutky. „Teď jsem se pustil do čtení Romea a Julie.“

„Pustil ses do čtení,“ zopakovala jsem po něm a nestačila se divit.

„No, tak trošku. Ale vypadá to, že to bude snad ještě větší nuda, než ten tvůj Twister.“ Obrátila jsem oči v sloup a potlačila odfrknutí.

„Myslíš Twist,“ opravila jsem ho s povzdechem. „A asi si budeš muset zvyknout na to, že klasika není vždy úplně zábavná. Víš co? Řekni mi, co o té knížce vlastně víš.“ Založila jsem si ruce na prsou a čekala jsem, co z něj vypadne.

„Umřou tam,“ odpověděl jednoduše a zazubil se.

„Vidím, že si začal od konce. Něco jinýho bys tam neměl?“

„Mám takový neodbytný pocit, že se hlavní postavy jmenovali Romeo a Julie,“ pronesl a poté se na mě nevinně usmál.

„Překvapuje mě, jak daleko tvé znalosti sahají,“ řekla jsem naoko udiveně. U něj ale bylo vážně překvapivé i to, že věděl tohle, ač si to mohl přečíst již v názvu.

„Díky Bohu mám ale perfektní učitelku, která mi jistě ráda povypráví stručný obsah.“ Slovo stručný raději zdůraznil a mrkl na mě.

Pomyslela jsem na to, jak to dopadlo minule. Nebyla jsem si jistá, jestli se chci opět stát svědkem podobné scény.

Co blbnu! Jistě to byla náhoda. Musela. Protože… Tohle by nebylo normální, přirozené. A už vůbec ne u něj!

Každopádně, ať jsem chtěla nebo ne, očividně jsem musela v tomhle cirkuse pokračovat dál, protože tohle by asi manželé Masenovi tak snadno nepochopili. A když se obrním trpělivostí a naučím se ignorovat ty jeho rádoby vtipné poznámky, všechno bude v pohodě.

Tak proč mi, sakra, připadá ignorování právě tohohle nesnesitelného puberťáka tak těžké?

Další kapitola je za námi a my znovu děkujeme za komentáře. Doufáme, že tu opět zanecháte svůj názor i když tahle kapitola patřila k těm nudnějším. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří chůva - 12. kapitola: