Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 44. kapitola

07.01.2011 (10:45) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1419×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

44. Svatba 2/2

„Oficiálně vítej v rodině, sestřičko,“ usmála se Alice a objala mě. Uculila jsem se.

„Skrčku, nech ji i ostatním,“ ozval se Emmett, Alice se s ním nehádala a uvolnila mu cestu. „Vítej, sestřičko,“ usmál se na mě a v očích mu zajiskřilo. Ihned by bylo jasné co se mu honilo v palici.

„Zkus to a urvu ti hlavu. Lidi nelidi,“ zavrčel Edward. „Nezapomínej,“ dodal klidněji a mrkl směr mé bříško.

„Jasně, dítě v rodině,“ odpověděl Emmett, ale stejně mě objal.

„Přesně,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě Edward. Nechápavě jsem se na něj podívala. Na co? Střelil pohledem směr dveře vedoucí na terasu. Uvědomila jsem si to. Ježiši. Zaúpěla jsem v mysli. Tohle bychom mohly vynechat. Snažila jsem se na něj použít štěněčí pohled, ale nezabral.

„Nemohly. My jsme tady hlavní,“ usmál se na mě povzbudivě. Obrátila jsem oči v sloup a přikývla. Ruku v ruce jsme se vydali na terasu. Jakmile jsme vyšly, všechny pohledy se upřeli na nás. Zčervenala jsem. Edward mě vedl uličkou, kterou lidi utvořily, na druhé straně byl parket. Začala jsem panikařit, snažila jsem se nějak uklidnit, ale moc dobře mi to nešlo.

„To přežiješ. Nemůžeš být zas až tak špatná tanečnice,“ uklidňoval mě Edward. Jo jasně, ty jsi mě ještě nikdy neviděl. Nevíš co mluvíš.

„Se mnou ti nic nehrozí,“ zašeptal. Začaly první tóny. „Uvolni se a nech mě tě vést,“ zašeptal. Pokusila jsem se o to. Zhluboka jsem se nadechla. Jeho vůně na mě působila jako droga. Uvolnila jsem a pod jeho velením udělala první krok. A poté další. Kroužily jsme po parketu na očích několika stům lidí. Ale mě to bylo v této chvíli jedno. Najednou jsem nevnímala nic kromě něj. Dívala jsem se mu bez uhýbání do očí. Pohlcena tímto okamžik. Po nekonečně dlouhé době jsem se nakonec podívala dolů.

„Máš na mě neuvěřitelný vliv,“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ uchechtl se. „Využívám toho.“

„Spíš zneužíváš,“ opravila jsem ho. Kolem nás se začali tvořit dvojice. Byla jsem ráda, že už konečně nejsme jediní kdo tančí.

„Můžu?“ ozval se někdo. Zastavily jsme se. Vedle nás stál můj táta. Edward přikývl a pustil mě. Táta vystřídal jeho místo. Věděl, jak nemotorně tančím, takže jsme se spíš jen pohupovaly do rytmu.

„Jsem rád, že jsem se tohoto dne dožil,“ začal. Protočila jsem oči.

„Ty děláš, jako kdyby ti bylo nejméně devadesát. Zase tak starý nejsi,“ přerušila jsem ho. To kdybys věděl, jak starý je tvůj zeť dodala jsem v duchu. Přitom jsem se podívala na Edwarda, který stál tak, abych jej viděla a přitom nezavazel tančícím párům. Jakmile si všiml mého pohledu, zakřenil se. Slyšels, co? poslala jsem mu. Přikývl. Nemáš poslouchat. Dodala jsem. Pousmál se a odešel mi z výhledu. To my snad dělá schválně. Táta se snažil dál udržovat konverzaci, ale já jsem jej nedokázala naplno vnímat, odpovídala jsem mu jen, když jsem uvědomila, že na ni čeká. Pořád jsem se dívala, jestli někde neuvidím Edwarda. Ani jsem si málem nevšimla, že se můj taneční partner změnil, kdyby sám na sebe neupozornil. Emmett prostě nedokáže přežít bez toho, aby se o něj lidé zajímaly. Takže jsem byla k mé nelibosti zapojena do společného hovoru. Takhle si mě mužská část hostů střídala. Už jsem ani pořádně nevnímala, s kým to v té chvíli tančím. Začínala jsem vnímat jen ve chvílích, kdy si mě přivlastnila upíří část osazenstva. A pak se ke mně konečně dostal Edward. S neskrývaným nadšením jsem se mu vrhla kolem krku. Až uprostřed parketu klopýtl.

„To jsem ti tak chyběl?“ zeptal se s úsměvem.

„Už jsem se začala bát, že jsi mi utekl,“ odpověděla jsem. Zakřenil se.

„To bych ti neudělal,“ zašeptal a políbil mě.

„Kde je Jack?“ zeptala jsem se. Pokud jsem si alespoň trochu stačila všímat všech lidí se kterými jsem tančila, on mezi nimi nebyl.

„Využívá toho, že je jídlo zadarmo,“ odpověděl mi. Podívala jsem se ke stolu. Nemohlo být pochyb, ten vysavač co luxoval všechny tácy, vypadal přesně jako Jack. To jsem mohla čekat.

„Nestačila jsem se zeptat. Svatební cesta se konat bude?“ zeptala jsem se.

„Ano, ale až za pár měsíců,“ usmál se. Zaraženě jsem se na něj dívala. A pak mi to došlo.

„Jasně. To by mě nikdy nenapadlo,“ přiznala jsem se.

„Proto jsem tu pro myšlení já,“ oznámil mi hrdě.

„Jen si nefandi,“ zpražila jsem ho naštvaným pohledem. Nijak to nekomentoval. Začala jsem se soustředit na tanec. Nebo se o to alespoň pokoušela. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled. Bojovala jsem s nutkáním se na něj podívat.

„Nejsi unavená? Už jsi na nohou dlouhou dobu. To neprospívá,“ zeptal se.

„Ne. Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem. A jako naschvál, snad na vyvrácení mé odpovědi, se mi v té chvíli zatočila hlava. Trochu jsem zavrávorala. Zachytil mě.

„V pohodě?“ zavrčel potichu. Neodpovídala jsem, snažila jsem se pravidelně dýchat. Tohle se mi v poslední době někdy stávalo, byla jsem zvyklá. Ale Edward ještě ne. Vzal mě za ruku a táhl pryč z parketu. Dával si pozor, abych byla pořád vedle něj. Nezmohla jsem se na odpor a ani jsem na něj nepomyslela. Mohla jsem být vlastně ráda, že mě už nikdo nepořádá o tanec. Snad. Dovedl mě k nejbližší židli.

„Sedni si,“ poručil mi. Udělala jsem tak. Na chvíli zmizel, když se znovu objevil, nesl sebou sklenku s vodou. Podal mi ji. Bez pobízení jsem si ji vzala a na jeden lok vypila celý její obsah.

„Chceš ještě?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. To mi stačilo.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Bude půl šesté,“ odpověděl. Vykulila jsem oči.

„Už? Jak dlouho ještě?“ zašeptala jsem.

„Jestli chceš, můžu nás omluvit. Každý pochopí, že když ti nebylo dobře, nezůstala jsi,“ odpověděl.

„Ne. Je to naše svatba. Musíme tu být,“ usmála jsem se na něj a vstala. „A co jim říct novinku? Dokud tu je většina mé rodiny. Sice většinu dalších neznám, ale co. Můžeme se o to podělit,“ řekla jsem.

„Já nebyl ten, kdo to nechtěl nikomu oznamovat,“ odpověděl. Usmála jsem se.

„Jdeme tedy?“ zeptala jsem se. Přikývl. Vypadá to, že dnešek bude ještě zajímavý.

Opravdu jsem v této kapitole nevěděla, co psát. Prostě se mnou budete muset přežít do konce, Už mám z velké části vymyšlenou ‚další řadu‘ pokud se tomu tak dá říkat. Jenže ta bude o trochu akčnější a kratší. ;) Jinak můj dík patří všem, kdo tuhle povídku stále čte. Obdivuji vás. ;) Snad ještě vydržíte do konce. Ten už se blíží. A hodně rychle. ;)

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 44. kapitola: