Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 38. kapitola

22.06.2010 (13:15) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2097×

38. Nikdy neříkej nikdy

Probudila jsem se. Přemítala jsem, jestli to byl jen nádherný sen nebo skutečnost. Zdálo se mi to jako sen, ale bylo to nepředstavitelné. Moje mysl neměla tak živé představy. Ani sny. Musela to být pravda.

Otevřela jsem oči a měla štěstí. Naskytl se mi dobrý pohled na Edwarda. Měl své oči zavřené. Kdyby nebyl upír, řekla bych, že spí. Hledala jsem v jeho obličeji jakoukoli malou známku naštvání. Žádnou jsem nenašla. Rozhodla jsem se pohnout. Natáhla jsem ruku a jezdila po jeho hrudi. Byl tak nádherný. Usmál se, ale oči neotevřel.

„Dobré ráno,“ řekl stále se zavřenýma očima.

„Dobré,“ odpověděla jsem a usmála se.

„Včera jsme překročili všechny zábrany. Bylo to nebezpečné,“ řekl.

„Lituješ toho?“ zeptala jsem se ho smutně. Konečně otevřel oči. Byly plné touhy a lásky.

„Ani trochu,“ odpověděl. Spojil naše rty. Byl to naléhavý, ale i tak vášní prosycený polibek. Posunula jsem se na jeho úroveň, aniž bych náš polibek přerušila. Zazvonil mobil. Oba dva jsme zavrčeli. Edward se pro něj sehnul. Měl ho v kapse u kalhot, které se válely nejblíže posteli. Podíval se na displej a protočil oči.

„Co je, Alice?“ zeptal se. Snažila jsem se poslouchat. Zase tak moc vyvinutý sluch, jsem ale neměla. Ach jo.

„Za chvíli bychom stejně vyrazili. Nemusela jsi mi kvůli tomu volat,“ odpověděl na nějakou otázku.

„Jo, předám mu ji,“ řekl odevzdaně. Otočil se na mě a podal mi mobil.

„Jacob si s tebou chce promluvit,“ řekl. V jeho hlasu jsem poznala, že není rád. Hnusilo se mu už jen to, že jsem ho vzala s sebou. Vzala jsem si od něj mobil.

„Co chceš, Jacobe?“ zeptala jsem se.

„Proč jsi mi neřekla, že je tady ta Tanya nebo jak se jmenuje. Leze mi na nervy víc, než ta tvá vyvolená pijavice,“ slyšela jsem v jeho hlase znechucení.

„Neptal ses a Edwarda neurážej. Stejně mám takový dojem, že za chvíli vyrazíme k nim. Tak v klidu čekej, pak se mi můžeš vyplakat na ramenou,“ řekla jsem.

„To vyplakání na ramenou vynecháme,“ odpověděl. Zasmála jsem se.

„Dobře, tak za chvíli se uvidíme, ahoj,“ rozloučila jsem se a on zavěsil. Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Moje tvář byla více podobná té upíří. Jen jsem se zlehka nalíčila a to bylo vše. Teda až na to, že jsem si málem urputným rozčesáváním vlasů zlomila kartáč. Ve dveřích koupelny se objevil Edward. Už oblečený.

„Myslíš, že najdu svoje oblečení?“ zeptala jsem se. Usmál se a hodil mi kupu oblečení. Mého oblečení. Takže ho sesbíral za mě. Oblékla jsem se.

„Dovezeš si sem potom Volvo?“ zeptala jsem se. Přikývl. Zase si vydobyl místo řidiče. Sedla jsem si tedy na místo spolujezdce.

„Jaká je Tanya?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš,“ řekl. Nic víc už nepověděl. Zastavil u velkého dvoupatrového domu. Všechna patra musela být obydlená. Jakmile jsme byli pár kroků ode dveří, otevřely se. Ven vyšli upíři, na které jsem byla tak zvědavá. Která z upírek byla asi Tanya? Měla mít blond vlasy. To vylučuje tu černovlásku. Z hloučku vystřelila menší upírka s vlasy měděného nádechu. Objala Edwarda. Takže se Tanya odhalila sama. Bylo mi nepříjemné, jak se k němu tiskla. Zavrčela jsem. Nevšímala si mě. Buďto mě přeslechla, nebo ani neví, že jsem tady.

„Stýskalo se mi, Edwarde,“ usmála se na něj a trochu se odtáhla.

„Ahoj, Tanyo. Dovol, abych ti představil Bellu, moji snoubenku,“ představil mě. Vykuleně se na mě podívala. Začala mě skenovat a já zčervenala.

„Člověk?“ zašeptala ohromeně.

„Poloupír,“ opravil ji Edward. Vykulila oči ještě více.

„Já vím, že je to divné, ale zakazuji ti, abys ji zkoumal. Carlisle už o tom taky přemýšlel. Není pokusný králík,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Eleazarovi.

„Jen mě to tak napadlo,“ bránil se. Edward něco zamumlal a vysvobodil se z sevření Tanyi. Přišel ke mně, vzal mě za ruku a táhl do domu. Na prostorné pohovce seděli Cullenovi. Teď již má rodina. Rosalie se na mě usmála a ukázala na volné místo vedle sebe. Šla jsem tam a sedla si. Edward vedle mě. Stále mě držel za ruku. Alice seděla naproti nám a v očích jí jiskřilo.

‚Ona to ví?‘ doufala jsem, že Edward otázku slyšel. Přikývl. Ach jo. Tady člověk taky nemá soukromí.

„Ježiši, já málem vypadl z okna, jak je otravná. Jsem rád, že jsi konečně přijela,“ řítil se ke mně jak parní lokomotiva Jacob.

„Zase tak hrozný to být nemohlo,“ mávla jsem rukou.

„No jasně. To si jenom myslíš. Tys to nezažila. Kde jsi vůbec byla?“ zeptal se.

„Nikde,“ špitla jsem a zčervenala. Bože, zrovna tohle mi muselo zůstat.

„Nevyzvídej, štěně,“ ozval se podrážděně Edward. „A ani o tom nepřemýšlej,“ zavrčel.

„No, já to asi radši už vědět ani nechci,“ řekl Jacob a sedl si na zem.

„Kdy půjdeme nakupovat?“ ozvala se nadšeně Alice. Zaraženě jsem se na ni podívala.

„Šaty. Svatba. Nevěsta Bella,“ povzdechla si.

„Co třeba zítra? A Rose půjde taky,“ rozhodla jsem se.

„Tak v jednu. Stavím se pro tebe. A nezapomeň, budu tam přesně,“ usmála se.

„Nemůžu jít taky?“ zeptal se Edward.

„Ne, nemůžeš. Na tebe se taky chystám,“ řekla a ďábelsky se usmála. Edward hlasitě polkl.

„Co kdybychom už šli?“ zeptal se vyděšeně.

„Vždyť jsme před chvíli přijeli,“ odpověděla jsem zaraženě.

„Ale to nebrání tomu, abychom zase odešli,“ řekl a vstal.

„Ještě chvíli. To přežiješ,“ usmála jsem se andělsky.

„Nebude ti vadit, kdybych si šel zalovit?“ zeptal se.

„Ale vrať se brzy,“ odpověděla jsem a vstala, abych jej políbila. Sklonil se a políbil mě.

„Neboj,“ vydechl.

„Hele, brácha, já půjdu s tebou,“ ozval se Emmett. Edward přikývl. Jakmile jsem si zase sedla, byli pryč.

„A se mnou se Emmett nerozloučil,“ řekla naštvaně Rosalie.

„Nechtěla bys jít nakupovat rovnou teď?“ zeptala se Alice nadšeně.

„Proč?“ zeptala jsem se na oplátku zase já.

„Edward tady není. Můžu tě unést kam chci. Zítra by mi tě třeba nemusel dát,“ odpověděla.

„No dobře, jedeme ale mým autem,“ usmála jsem se.

„Já s tebou pojedu Volvem a Rose pojede v BMW,“ rozhodla. Rosalie přikývla. Zvedly jsme se a vydaly k autům.

„Esme, můžeš prosím říct Edwardovi, ať na mě nečeká? Přijedu domů sama.“ Přikývla. Vyšly jsme z domu a šly, jak jsme se dohodly, k autům. Počkala jsem, až si Alice sedne a pak se rozjela. Celou dobu mě navigovala. Dojely jsme k velkému obchodnímu domu.

„Tak a jsme tady,“ usmála se.

„Tady se prodávají ty šaty?“ zeptala jsem se.

„Ne, neprodávají, ty půjdou na řadu jako poslední,“ usmála se. K čemu jsem se to nechala ukecat. Neochotně jsem vystoupila z auta a vydala se k domu. Jako první mě Alice vtáhla do obchodu se spodním prádlem. Ať jsem protestovala jakkoliv, koupila mi vše, co viděla a co jsem na sebe dostala. Potom šla plnou parou do obchodu s normálním oblečením. Tam mi toho koupila ještě více. Ale musím uznat, že většina toho oblečení, co vybrala, se mi líbila. Potom se vrhla na boty. Tam mi koupila deset párů bot ke svatebním šatům. Prý kdyby něco. Stejně je potom nebudu nosit. Ukecala jsem ji na koupení třech párů conversek. Jen jedny se mi ovšem hodně líbily. Černo-růžové. Potom všechny tašky naházela do mého auta a vydala se směr klenotnictví. Koupila v něm náhrdelník, náramek a kruhové náušnice. Pak se vydala konečně do toho svatebního salonu. Vykulila jsem oči. Bylo tam tolik krásných šatů.

„Jaké by sis představovala?“ zeptala se Alice.

„Hlavně nějaké, co by byly bez ramínek a hodně dlouhé,“ odpověděla jsem.

„Dobře, tak počkej,“ usmála se a zmizela.

„Velký výběr?“  řekla Rose.

„To jo, moc velký. Jak si z tohohle množství můžu vybrat ty nejhezčí? Všechny jsou moc krásné,“ odpověděla jsem.

„To máš pravdu. Je to těžké,“ usmála se. V tu chvíli přišla Alice a v ruce držela nádherné šaty.

„Líbí?“ zeptala se.

„Moc, kde jsi je našla?“ zeptala jsem se.

„To neřeš. Koukneme se po dalších?“ zeptala se.

„Myslím, že jsem si až moc rychle vybrala,“ usmála jsem se.

„S tebou je nakupování hrozná otrava,“ povzdychla si Alice.

„No jo. Jak dlouho už tu trajdáme?“ zeptala jsem se Rose.

„Něco přes tři hodiny,“ odpověděla.

„Cože? Mně se to nezdálo,“ vydechla jsem vyděšeně.

„Přejete si?“ přišla k nám prodavačka.

„Chtěly bychom zaplatit tyto šaty,“ odpověděla Alice.

„Já se ještě kouknu po nějakých,“ ozvala se Rose.

„Vždyť to já taky,“ usmála se Alice a podala mi krabici, ve které byly mé šaty.

„Počkej chvíli,“ usmála se. Přikývla jsem a sedla si na blízké křeslo. Za deset minut se obě objevily. Rose si vybrala červené nádherné šaty a Alice modré. Zaplatily a konečně se jelo domů.

„Snaž se nemyslet na ty šaty,“ řekla mi Alice. Přikývla jsem. Vzala si je k sobě a nastoupila k Rose. Vydala jsem se s nimi domů a poté se od nich odpojila. Naštěstí jsem si cestu k domu pamatovala dobře. Konečně jsem dorazila. Vystoupila jsem a vzala si první tašku. Nenechám to tady povalovat. Chystala jsem se sehnout pro tašku, když mě objal Edward.

„Stýskalo se mi po tobě,“ zašeptal mi do ucha.

„Mně víc,“ vydechla jsem.

„To je diskutabilní,“  řekl. Zvedla jsem hlavu. Usmál se.

„Pomůžeš mi s taškami?“ zeptala jsem se nevinně.

„Nepočká to? Právě ses mi vrátila,“ usmál se. Ještě před chvíli topazové oči měl teď tmavé.

„Počká,“ usmála jsem se. Otočil si mě čelem k sobě a naléhavě políbil.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 38. kapitola: