Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírem proti své vůli 36. kapitola

16.06.2010 (11:15) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1871×

36. Jacob

Čekala jsem s Edwardem na odjezd rodičů. Krčily jsme se za keřem a vykukovali nám jen hlavy. Nevím, koho mohla být víc viditelná. Moje blonďatá, nebo jeho bronzová. Každopádně jsme byly asi tak nenápadní, jako dinosaurus schovávající se za mouchou. Konečně odjeli. Měla jsem u sebe klíče a tak jsem si odemkla. Zaposlouchala jsem se do zvuků domu, na cestě nikdo nebyl. Většina služebných byla v kuchyni. Někteří ještě dospávali. Vyšli jsme do mého pokoje a začali jsme. Edward mi podal největší kufr z mé sbírky a já začala balit. Nevzala jsem si jen to nejpotřebnější, vzala jsem si skoro všechno. Rozhodně jsem si chtěla nechat své Volvo. Do kufru jsem si sbalila polovinu skříně a celou knihovničku. Ještě zbývající doklady, všechny věci z koupelny a sady CD a DVD. To bylo tak všechno. Jo, vlastně jsem si ještě vzala fotky a všechno, co mi bylo drahé. To mi zaplnilo všechny tři kufry. Edward to upíří rychlostí nenápadně donesl do garáže. Čekal na mě v autě. Já ještě napsala dopis matce. Omluvila jsem se jí a doufala, že se ještě setkáme. Také jsem jí napsala o chystané svatbě. Snad to ponese dobře. V pořádku jsem se dostala do auta a vyjela směr dům Cullenů.

„Za jak dlouho mi přivezou auto?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Do tří dnů ho tam máš. Teda když ho pošleme po moři,“ usmál se. Dobře to není tak hrozný.

„Proč jedeme k vám? Mohli jsme se setkat na letišti,“ byla jsem zmatená.

„Musí si ještě dobalit nějaké věci,“ vysvětlil mi a já se už raději na nic neptala. Dojeli jsme k domu a poté do něj vešli. Všude lítali šmouhy, které jsem konečně dokázala docela dobře pojmenovat a něco sháněli. Před vchodem byly naházeny kufry a další přibývaly. Sedla jsem si na pohovku a čekala. Edward se přidal k chystajícím šmouhám. Za chvíli se objevil vedle mě. Byl nějak moc rychlý.

„Nemám toho tolik. Vzal jsem si jen knížky a CDčka,“ řekl na vysvětlenou.

„Přestaň mi číst v hlavě. Jakmile se naučím používat to, tak budeš mít po srandě,“ usmála jsem se. To myslím vážně. Doufám, že budu mít dost impulsů a naučím se to, co nejdříve.

„Můžeš si alespoň gratulovat. Tobě vidím do hlavy jen někdy, zato druhým pořád,“ uchechtl se. To je pravda.

„Tak mě alespoň vždy předem upozorni,“ usmála jsem se poraženě. Ach jo.

„Myslíš, že o mě něco zjistíme? Zajímalo by mě, jak na tom jsem,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Něco zjistíme, i kdybychom měli projít celou zeměkouli, tak na něco přijdeme. Všichni se budeme co nejvíce snažit,“ řekl povzbudivě.

„Myslíš, že bych mohla mít teoreticky děti?“ zeptala jsem se ho. Podezřívavě si mě měřil.

„A ty bys chtěla? Mám takový, hodně velký dojem, že by jsi mě musela nejdříve podvést,“ řekl.

„Ty jsi nečetl Rozbřesk? Upíři děti mohou mít. Upírky jsou na tom hůř.“ Zavrtěl hlavou. Ach jo.

„Myslíš, že by to bylo možné?“ zeptala jsem se znovu.

„Možná. Neodpověděla jsi mi na moji otázku, ty by jsi chtěla?“ zeptal se znova.

„Teď ne, ale časem možná,“ pokrčila jsem rameny.

„Mám takový dojem, že kdyby to šlo, Rosalie by byla štěstím bez sebe,“ usmál se na šmouhu, která se změnila na Rose.

„To bych byla. Jak to všechno pošleme?“ zeptala se a ukázala na hromadu kufrů a krabic.

„Letadlo nebo loď?“ navrhl Edward. Mohlo by to jet s našimi auty. Dobrý nápad.

„Letadlo,“ odpověděla Rose. Mezitím se celá rodina přestala balit. Takže hotovo.

„Můžeme?“ zeptala jsem se.

„Takže nejdřív pošleme auta do Denali a potom pojedeme sami. Takže je tam budeme už mít. A nemusíme kupovat nové,“ usmál se Carlisle. To nikoho nenapadlo. Naskládali jsme celou kupu věcí do aut a vydali se na letiště. Ve velkém průvodu.

„Můžu se rozloučit s Jacobem?“ zeptala jsem se Edwarda. Přikývl. Vyjeli jsme z průvodu.

„Alice viděla, že to budeš chtít, tak jsme už byly připraveni,“ řekl. Za deset minut jsme dojeli k Jacobovi. Jen jsem vylezla z auta, vyšel z domu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj,“ odpověděl. „Nechceš jít dovnitř?“ zeptal se. Přikývla jsem a otočila se na Edwarda. Ukázal mi ať jdu sama. Šla jsem tedy za Jacobem dovnitř.

„Tak, co jsi chtěla?“ otočil se na mě, jakmile zavřel dveře.

„Rozloučit se,“ odpověděla jsem mu.

„Takže s nimi odjíždíš? Proč?“ zeptal se.

„Ty sis nevšiml? Už nejsem taková jako předtím, jsem jen z polovin člověk. Poloupír,“ poslední slovo jsem zašeptala.

„Ale srdce ti ještě bije. To je pro mě hlavní. Pojedu s vámi,“ rozhodl se.

„To nepůjde,“ odpověděla jsem.

„Zeptám se té tvé pijavice. Možná na to bude mít jiný názor,“ zkoušel další způsob.

„Zkusit to můžeš,“ šeptla jsem. Vyšel ven.

„Můžeš štěně. Když to bude chtít Bella. Nedělám to pro tebe, ale pro ni. To rozhodnutí je hlavně na ní. Přizpůsobím se jejímu přání. Kdyby bylo po mém, raději bych tě na místě zabil,“ odpověděl Edward. Jacob se na mě otočil.

„Tak co?“ zeptal se.

„Budeš hodný a nebudou s tebou problémy. Nebudeš mi kecat do rozhodnutí a necháš všechno na mě. Jasný?“ zeptala jsem se.

„Jo jasný, tak chvíli počkej já si nachystám věci,“ usmál se a zmizel v pokoji.

„Já budu čekat v autě,“ zařvala jsem.

„Hlavně mi neodjeď,“ ozval se z pokoje.

„Se neboj,“ odpověděla jsem a vydala se k autu. Sedla jsem si na místo řidiče a podívala se na Edwarda.

„To ho budu muset čuchat dvacet čtyři hodin denně? Ještě máme možnost odjet. Teprve se chystá na odjezd. Letadlo by bez auta nestihl, ať je rychlý, jak chce,“ usmál se zákeřně.

„Já sliby držím. Jakmile se mnou už nebude chtít být, může svobodně odejít,“ odpověděla jsem. Zamračil se.

„Takže se ho jen tak nezbavím,“ povzdychl si. V té chvíli vyšel Jacob ven. V ruce jen jednu tašku. Velký rozdíl naproti tomu kolik jich měli Cullenovi. Sedl si dozadu a tašku si dal vedle sebe.

„Měli bychom pohnout, nebo letadlo nestihneme,“ řekl Edward. Všimla jsem si, že zadržuje dech.

„Panebože, zas tak hrozný to být nemůže,“ řekla jsem.

„Myslíš? Já si raději otevřu okýnko,“ odpověděl Edward. „Doufám, že se v Denali budeš pravidelně každý den venčit.“

„Ty zrovna taky nevoníš a nestěžuji si. A neboj venčit se chodit budu. Celý den bych v upíří společnosti nevydržel.“

„Nechte toho. Jacobe budeš si muset začít zvykat. V Denali nejsou jen Cullenovi. Je tam i jiný klan upírů živících se zvířecí krví. To mi připomíná. Edwarde měli bychom zjistit, co můj organismus potřebuje. Jestli lidské jídlo nebo krev, popřípadě obojí.“

„To zjistíme tam,“ odpověděl mi Edward s hlavou v okýnku.

„Až ti něco urazí hlavu nebudu ji hledat,“ řekla jsem. S povzdechem ji dal zase dovnitř. Konečně jsme dojeli k letišti. Rodina na nás už čekala, dali jsme auta těm, co za ně budou po dobu letu zodpovídat, a prošli všemi ochranami letiště. Nakonec jsme se na hodinu ocitly v hale.

„Já mám hlad,“ zakňučel Jacob.

„Běžte s ním někdo,“ odpověděl Carlisle. Nikdo se k tomu neměl. Tak jsem šla já. To se rozešel jako na povel i Edward. Jacob si koupil přes deset tyčinek na cestu. Taky jednu dvoulitrovou láhev coly. Při nejhorším si od něj jednu tyčinku vezmu.

„To by stačilo deseti lidem,“ řekla jsem. Jen pokrčil rameny. Uběhla půl hodina a my právě seděli v letadle, které právě vzlétávalo.

„Za poslední týden jsem letěla letadlem už nespočetněkrát,“ usmála jsem se a položila hlavu na Edwardovo rameno. Sklonil se ke mně a vdechoval moji vůni. Tohle mě nikdy neomrzí.

„Ach jo, nechte si to na doma,“ přerušil tuhle chvilku Jacob. Měla jsem nutkání ho sama roztrhat.

„Zajímalo by mě, jak bude reagovat Tanya. Měla na tebe zálusk už dávno a Bella ti ji tak rychle přebrala,“ přemýšlela nahlas Rose. Na Tanyu jsem úplně zapomněla.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírem proti své vůli 36. kapitola: