Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 27. kapitola + Epilog

29.12.2013 (12:45) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1693×

Vyběhl jsem před chatrč a už už se chtěl vydat do lesa za Harrym, když do mě náhle udeřil obraz myšlenek jednoho z nepřátelských čarodějů. Zápasil s dívkou, která měla původně být na jeho straně. Která však překonala strach a postavila se na stranu dobra. Zápasil s Bellou. A měl hodně navrch.

Věděl jsem, že jestli jí nepomůžu, nezvládne to. Věděl jsem, že mou pomoc potřebuje i Harry. A věděl jsem také, že oběma pomoct nestihnu.

Vždy jsem myslel, že není těžší volby než mezi kamarádem a láskou. A proto mě tak moc vyděsila rychlost mého rozhodnutí. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a vyběhl k Isabell. Opustil jsem přítele, abych zachránil dívku. 

Pohled Isabelly

Bellatrix Lestrengeová po mně zarputile střílela jedno kouzlo za druhým nehodlala přestat, dokud nepadnu na zem mrtvá. Já se ale nechtěla jen tak vzdát. Tohle rozhodnutí, rozhodnutí bojovat proti zlé straně, mě sice mohlo stát život, ale nelitovala jsem ho. Musela jsem to udělat… Už jen kvůli Edwardovi.

A i když mi trvalo tak dlouho, než jsem se konečně rozhodla, počítal se přeci konečný čin, ne? A já doufala, že Edward uvidí moji volbu. Že, pokud to náhodou nepřežiju, na mě bude aspoň hrdý… A nebude mi mít za zlé, že jsem tak dlouho stála na Voldemortově straně.

„Ty malá proradná mrcho!“ syčela Bellatrix. „Já věděla, že ti nemáme věřit.“

„Ale věřili mi všichni,“ odsekla jsem a znova po ní vypálila. Minula jsem jen o centimetry. Škoda.

„Všichni ti věřili. Až na mě!“ vykřikla a prudce mávla hůlkou. „Avada Kedavra!“

Její hlas se ke mně přinesl křišťálově čistý, jako by se v tu chvíli nedělo nic jiného. Všechno jsem viděla zpomaleně. Zelené kouzlo letící přímo na mě, zlotřilý úsměv Bellatrix, každou částečku prachu ve vzduchu. A věděla jsem, že tentokrát uhnout nestihnu.

Věděla jsem, že tohle je konec…

Náhle mě však něco prudce strhlo stranou a já tak unikla kouzlu jen o pár centimetrů. Zasáhlo to něco, co mě strhlo pryč. Nebo možná někoho… Těžko se to odhadovalo, protože tíha věci, která teď nehybně zůstávala ležet na mých nohou, odpovídala spíš kusu skály než tělu čaroděje. Dřív, než jsem se odvážila pohlédnout, co nebo kdo to mohl být, namířila jsem hůlku na Lestrangeovou, která to nechápavě a naštvaně pozorovala.

„Vipera Evanesca!“ vykřikla jsem a Bellatrix se vypařila na místě.

Stočila jsem pohled na k mým nohou a z hrdla se mi vydral zděšený výkřik.

„Edwarde!“ prudce jsem se z pod něho vyprostila a obrátila ho tak, aby ležel hlavou vzhůru. Pochybuju, že za normálních okolností bych s jeho tělem, které snad opravdu muselo být ze skály, dokázala pohnout, ale v téhle vypjaté situaci jsem dokázala skoro zázraky.

„Edwarde,“ zopakovala jsem vyděšeně a chytila jeho tvář do dlaní. Nehýbal se. Nedýchal. Oči měl zavřené a rysy uvolněné.

„Edwarde… Nemůžeš být mrtvý,“ zavzlykala jsem. Po mých tvářích tekly proudy slz a mě v tu chvíli bylo úplně fuk, jestli se přiblíží nějaký Smrtijed, využije mé nepozornosti a zabije mě. Důležitý byl jen Edward. „Potřebuju tě…“

„Edwarde?!“ zaslechla jsem bolestní prosáknutý ženský hlas a zahlédla ženu s hnědými vlasy po ramena a vysokého blonďatého muže běžící k nám. „Edwarde!“

Pohled Harryho

Bojoval jsem dál, ale podvědomě jsem cítil, že nemám šanci.

Edwardovi se sice povedlo zabít hada, což ubralo Voldemortovi trochu sil, ale já tak nějak cítil, že někde je ještě jeden viteál, o kterém nevíme. Voldemort byl příliš silný, než aby to mohla být jeho poslední část duše.

A protože se mi už nepovedlo znova nahlédnout do jeho hlavy, netušil jsem, jestli mám pravdu. A tak jsem musel jen bojovat. A doufat v zázrak. Nebo zemřít… Byl jsem připravený opustit tuto zemi a setkat se s rodiči, Siriusem, Brumbálem,…

Zakopl jsem o kořen stromu a skutálel se z malého kopce. Aspoň jsem měl chvíli na vydechnutí. Už už jsem chtěl vstát, když jsem si všiml zlaté kuličky, která se vykutálela z mé kapsy. Zlatonka, kterou mi v závěti odkázal Brumbál a na které teď jemně zářil nápis „Otvírám se až na konci“.

„Teď je konec…“ zašeptal jsem uvědoměle. „Jsem připravený zemřít.“

Zlatonka se pomalu otevřela a já uzřel malý čtvercovitý kamínek. Kámen vzkříšení, jedna z relikvií smrti. Vzal jsem ho do ruky a rozhlédl se kolem. Vedle mě se pomalu začaly objevovat stíny. Máma, táta a Sirius.

Zahlédl jsem Voldemorta, který se ke mně blížil a byl tak donucený postavit se zase do bojové pozice. Pohlédl jsem na všechny ty duchy kolem mě.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se doufal, že dostanu nějakou hodně dobrou radu.

„Udělej to, co ti radí tvé srdce,“ odpověděla láskyplně máma a já na ni rezignovaně pohlédl.

„Srdce mi radí zemřít,“ zašeptal jsem. Až teď jsem to naplno přiznal i sám sobě.

„Pokud si myslíš, že je to správné. Že právě takový je tvůj osud…,“ přikývl otec. Možná se mi to jen zdálo, ale jakoby z nich sálala podpora v mé smrti. Jakoby si mysleli, že musím umřít, aby byl Pán Zla poražen. A možná tomu tak bylo. Možná, že jsme měli společného mnohem víc, než jsem si kdy myslel, a skutečně jsme museli zemřít oba.

„Jsme na tebe všichni moc hrdí, Harry. Dokázal jsi tolik, co málokdo jiný,“ dodal Sirius.

Podíval jsem se na Voldemorta. Upíral na mě zkoumavý pohled a usmíval se. Jako by tušil, že to vzdávám. I když jsem si byl jistý, že duchy, které momentálně vidím já, on vidět nemůže.

„Máme tě rádi,“ řekla máma a já v tu chvíli pustil kámen na zem. Tady ho nikdo hledat nebude… Pohlédl jsem na Voldemorta připravený zemřít. Připravený se setkat se všemi, které jsem měl tak rád a kteří už nebyli na tomto světě.

„Avada Kedavra!“ vykřikl můj odvěký nepřítel. Já ani nezvedl hůlku. Sledoval jsem pomalu se blížící zelené světlo a poslouchal svištivý zvuk.

Tohle byl konec. A já byl i celkem rád.

Po tolika letech drsného života a války s Voldemortem konečně přicházel klid.

Klid v podobě smrti.

Jediné, čeho jsem litoval, bylo to, že jsem se nerozloučil s Ginny, Hermionou a Ronem. Ale věřil jsem, že Edward jim překáže mé myšlenky, které tak dobře znal.

Zavřel jsem oči a vybavil si v všechny, které jsem měl rád. Ať už živé nebo mrtvé.

Sbohem…

Pohled nikoho

Mezi sutinami zbořených zdí ležel bezvládně bledý kluk s rezavými vlasy a nad ním se s pláčem skláněla křehká dívka oblečená celá v černém spolu s dalšími pár lidmi zlomených žalem.

O kus dál, hluboko v lese, ležel stejně nepřítomně jiný kluk, s tmavými vlasy a jizvou na čele. Jediný, kdo se nad ním skláněl, byl jeho nepřítel. Smál se do mrtvé tváře a slavil své vítězství.

Když tu náhle se ozval charakteristický šelest vystřeleného kouzla a zasáhl Voldemorta přímo do hrudi dřív, než ten stihl nějak zareagovat. Tváří se mu mihlo překvapení a zlost, víc už se zahlédnout nedalo, protože se rozpadl na tisíce malých kousků, které se poté vypařily.

Takový byl konec nejmocnějšího černokněžníka. Byl poražen, poté, co porazil svého soupeře.

Zpoza stromů se vynořila vysoká tmavá postava, která měla Voldemortovu smrt na svědomí. Severus Snape. Došel k tělu Harryho Pottera a s bolestí na něj pohlédl. Přál si, aby to mohlo dopadnout jinak. Aby chlapec nemusel zemřít. Ale on musel. Nebyla jiná možnost, jak porazit Toma Raddlea.

Snape zvedl Harryho do náruče a vydal se ke hradu. Tam, kde ještě zuřila bitva.

Po cestě přemýšlel o chlapci, který byl předurčen k tomu, aby celý život bojoval se zlem. A který pro výhru dobra i zemřel. Na chvíli jeho myšlenky zabloudily i k Lily, Harryho matce. Přemýšlel, jestli kdy vůbec existovala nějaká šance, aby ona, žena kterou miloval, i její syn přežili…

Ve chvíli, kdy vkročil na nádvoří, kde bojovaly poslední zbytky čarodějů, stočily se k němu pohledy téměř všech.

„Voldemort je mrtev!“ pronesl silným hlasem a v tu chvíli se všichni Smrtijedi otočili na místě a zmizeli. „Ale také Harry Potter.“

Chvíli vládlo absolutní ticho. Nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepohnul, všichni nevěřícně hleděli na tělo v Severusově náručí.

Ticho proťal zoufalý dívčí výkřik a z davu se vynořila Ginny Weasleyová. Doběhla přímo k nim, zatímco Snape už Harryho pokládal na zem.

„Harry…“ zašeptala bolestně a prsty přejela po jeho klidné tváři. Vypadal, jako by spal, a přeci všichni věděli, že už se nikdy neprobudí.

Po pár okamžicích se kolem mladého Pottera seběhli i jeho nejbližší přátelé, kromě Edwarda, který sám ležel kousek vedle a byl oplakáván přes další skupinu lidí.

Oba chlapci dali život za záchranu milovaných osob…

„Proč? Proč to nezvládl?“ ptala se zuřivě Hermiona a ignorovala slzy stékající po její tváři. „Mohl vyhrát…“

„Nemohl…“ odpověděl tiše Snape. „Harry Potter nikdy nemohl vyhrát. Kdyby žil, žil by i Voldemort. Harry musel zemřít, aby zemřel i náš nepřítel. Protože toho dne, kdy Tom Raddle zaútočil na dítě v kolébce, byla jeho duše už tak poškozená, že se ve chvíli smrti rozdělila a vytvořila tak další viteál. Viteál, o kterém nevěděl ani sám Voldemort. Harry se stal posledním viteálem Pána Zla.“

Všichni mlčky upírali zrak na Snapea hovořícího nad mrtvým tělem.

„Vy jste to věděl a nic jste s tím neudělal?“ zavrčel Ron a nenávistně na svého bývalého profesora zíral.

„Nedalo se nic dělat. Viteál nejde jen tak odčarovat. A čaroděj nemůže zemřít, pokud nejsou všechny viteály zničeny. Museli umřít oba dva, tak jak řekla věštba,“ odpověděl klidně Severus.

„Tolik jsem doufal, že tato věštba nebude pravdivá,“ vydechl bolestně Remus Lupin. Stál nad Harryho tělem spolu se svou manželkou a pevně ji objímal. Byl rád, že to oba přežili, ale bez váhání by položil svůj život za mladého čaroděje, který mu tolik přirostl k srdci.

Nikdo už víc neřekl. Nebylo co… Všichni truchlili nad ztrátou blízkých, a že jich v bitvě polehlo mnoho… Zlo sice bylo poraženo, ale cena, jakou museli všichni zaplatit, byla vysoká.

Náhle atmosféru prosycenou smutkem protrhlo prudké nadechnutí. Chlapec, který byl do teď považován za mrtvého, se prudce posadil.

„Edwarde?!“ zašeptala Isabell s doširoka otevřenýma očima a omotala kolem něj své křehké paže.

„Bello…“ vydechl tiše a spokojeně zavřel oči. Držel ji v náručí, to mu ke klidu a štěstí stačilo. V ten moment, když se vrhal před ni, aby ji smrtící kletba nezasáhla, nemyslel na nic jiného než na to, jak moc ji miluje a jak důležité je, aby přežila ona, ne on. V ten moment nevěděl, jestli kletbu přežije, ale byl ochotný riskovat a klidně i zemřít.

„Mysleli jsme, že jsi to nepřežil,“ řekla mezi vzlyky Esmé, chlapcova matka. Nedbala na Isabell tisknoucí se k Edwardovi a také syna objala. Postupně se přidala celá jeho rodina, takže utvořili malý, šťastný hlouček.

„Nic z tohohle nebylo v mých vizích. Omlouvám se,“ zašeptala tichounce Alice. Edward ji však neměl vůbec nic za zlé. Dělala, co mohla. Jako všichni ostatní.

„Ne všechna kouzla na upíry platí. A to, co už jednou mrtvé bylo, nemůže být zabito podruhé,“ pronesl s lehkým úsměvem mladý Cullen, když se však rozhlédl kolem a zahlédl mrtvého Harryho, jeho úsměv povadl.

Doufal, že někdo Pottera v tom krizovém okamžiku přeci jen nějak zachrání…

Epilog – Pohled Edwarda

„Harry Potter neměl lehký život. Ztratil rodiče, nevyrůstal mezi čaroději, byl pronásledován hrozbou, jejíž jméno bylo Voldemort, hrozbou, před kterou nebylo úniku. A i přesto neváhal položit život pro záchranu ostatních. Jsem si jistý, že nikdy nebude zapomenut a že bude vzorem pro mnoho mladých čarodějů,“ řekl Lupin a zhluboka se nadechl. Snažil se neprojevit příliš emocí. „Dnes jsme se tu sešli, abychom mu vzdali hold. A rozloučili se s ním.“

Hleděl jsem na rakev pomalu klesající do země. Kolem byly stovky lidí. Každý se chtěl rozloučit s tak velkým čarodějem. Přejel jsem pohledem po lidech, kteří stáli nejblíž. Hermiona, Ron, Ginny, Neville, Lupin, Snape, Weasleyovi… Ve tvářích všech se zračila bolest, ale i malý doušek smíření s osudem.

Věděl jsem, že Harry musel zemřít, a přesto jsem pořád přemýšlel, jestli jsme nemohli něco udělat… Třeba ho proměnit v upíra… V jádru srdce jsem ale věděl, že to prostě musím nechat být a žít svůj život dál.

Ti nejbližší postupně vystupovali z davu, aby pronesli krátkou řeč. A pak přišla i má chvíle.

„Téměř vše už tady bylo řečeno a není nic zásadního, co bych mohl dodat… Snad jen to, že jsem na Harrym mezi jinými obdivoval jeho schopnost důvěry ve správné lidi. Vzpomínám si, že když jsem se s ním setkal po mém návratu z Ameriky, věřil mi, i když nemusel. I když jsem ho v podstatě unesl,“ zasmál jsem se tiše při vzpomínce na únos/záchranu jeho, Rona a Hermiony. „Nechal mě, abych mu pomohl v jeho boji a sám mi několikrát pomohl. Byl skvělým přítelem. Jsem si jistý, že na něj nikdy nezapomenu.“

Nevěděl jsem, co víc bych řekl. Detaily z Harryho myšlenek, které si jeho blízcí zasloužili vědět, jsem už jim sdělil v soukromí. Nejhorší to bylo s Ginny… A tak jsem naposledy pohlédl na rakev v zemi a pak se pomalým krokem vydal k Belle stojící v centru mé rodiny. Skvěle tam zapadala, i když nebyla upír. Zatím…

Povzbudivě, přesto však trochu smutně, se na mě usmála a rozevřela paže, aby mě mohla obejmout. Omotal jsem ruce kolem jejího pasu a zavřel oči. Zhluboka jsem vdechl její vůni a hned mi bylo lépe.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a oči nechával stále zavřené. Ubíjely mě už jen všechny ty zoufalé myšlenky kolem. Nepotřeboval jsem k tomu přidávat ještě pohled.

„Taky tě miluju,“ odpověděla tiše a lehce váhavě, jakoby se bála to přiznat.

Věděl jsem, že nás čeká ještě dlouhá a komplikovaná cesta. Ale věřil jsem, že to všechno dopadne dobře. Protože pro ni udělám cokoliv. Protože na jejím štěstí mí záleží nejvíc.

Pomalu jsem otevřel oči a s rukama stále obtočenýma kolem Belly jsem pozoroval desku hrobu plynule se zasouvající nad rakev v zemi.

Sbohem, Harry. Děkuju za lepší život pro nás všechny.

A po více než roku a půl jsme se dopracovali ke konci... Prošli jsme s Edwardem cestu od počátků jeho nezvyklého upírství až po smrt kamaráda. Abych řekla pravdu, takový konec jsem původně neplánovala (a ještě před pár dny jsem přemýšlela, jestli by neměl zemřít i Edward :D), ale myslím, že takhle to skončit mělo. Ani hrdinové nemůžou žít věčně, tak proč jim nedopřát smrt hodnou jejich činů. Snad se mnou budete souhlasit. 

Děkuji všem, kdo s povídkou vydrželi přes všechny ty pauzy až do konce. Děkuji za každý komentář, který mě motivoval psát dál. Doufám, že času stráveného s UNC (a mnou) nelitujete. A taky že se vám povídka aspoň trochu líbila. Mimochodem, můžete si pogratulovat, zvládli jste něco málo přes 160 stran. :D 

Nevím, co víc bych řekla. Přeji všem hodně chuti do čtení a psaní. V životě to člověku pomůže víc, než by jeden řekl. 

Možná, že se s některými z vás u nějaké povídky zase setkám (a možná příhodně u mé aktuální připravované tvorby :D). Kdo ví... 

Jo a všem Vám přeju do jen to nejlepší do nového roku. :)

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 27. kapitola + Epilog: