Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Únos?! No to snad ne! - 6.

18.04.2011 (18:30) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2330×

6. kapitola

„To nemyslíš vážně,“ zamumlala jsem a zírala mu do očí.

„Myslím to smrtelně vážně. Všechno jsem zařídil, můžeme utéct hned teď. Mám objednaný tryskáč, v Americe budeme ještě dnes.“

Dívala jsem se na něj a nevěřila jsem vlastním uším. A pak jsem udělala něco, co jsem si zakázala už ve Volteře.

Vrhla jsem se k němu a objala ho. Mačkala jsem ho v objetí a dojetím div neplakala.

Abraham byl chvíli zaražený, ale pak mě začal hladit po zádech.

V rukou jsem držela tričko a přitiskla jsem si ho na obličej. Vůně už pomalu vyvanula, ale já se utěšovala tím, že už budu mít Edwarda u sebe celého, nejen vůni…

„Mám to brát jako ano?“ zamumlal, když jsem ho pustila.

„Ano,“ špitla jsem a rychle zpod postele vytáhla tašku. Začala jsem do ní házet věci, které mi Lucretia někde sehnala a rychle jsem ji vtáhla do chodby.

Abraham už byl přichystaný.

„Můžeme?“ zeptal se rozechvěle. I já jsem z něj cítila, jak je šťastný, že bude venku.

„Ano.“

Vyběhli jsme ven, dveře otevřené. Když jsme byli teprve na trávníku před domem, Abraham zastavil.

„Obmotej kolem nás štít,“ nakázal a pak mě chytnul za ruku. Tohle jsem nečekala, a tak jsem se mu instinktivně vytrhla.

„Promiň. Já jen že… Asi to půjde líp, když budeme blíž u sebe, ne?“

„Jasně,“ zamrmlala jsem a opatrně mu stiskla ruku. Soustředila jsem se a za chvíli jsem si připadala mnohem bezpečněji.

„Jdeme.“ Mávl na mě a vydali jsme se lesem.

„Jak jsi to myslel, když jsi říkal, že to ze mě cítíš?“

Abraham hned neodpověděl.

„Dokážu vycítit… pravdy. Nebo tak nějak. Nevím, jak to popsat. Prostě jsem věděl, že je chceš vidět. Lucretia je blázen, když si myslí, že už je ti to jedno…“

Vzdychla jsem.

„Nemáš nějakou přezdívku nebo tak? Abraham je hrozně dlouhé.“

„Nemám,“ usmál se. To bylo poprvé, co jsem ho viděla usmát se.

„Tak už máš. Abram.“

Abraham vykulil oči. „Jak?“

„Abram,“ zopakovala jsem a zasmála se. Poprvé po několika měsících.

„Je to děsný,“ řekl jen tak mimochodem Abram.

„Já vím. Nic jiného mě nenapadlo. Ale je to kratší. A o to mi šlo.“

Než jsme dorazili k letišti, došlo mi, že Abram je vlastně skvělý. Jen to nedával najevo.

Pár metrů před tryskáčem mě Abraham předešel a šel se domluvit s pilotem. Mávl na mě, ať se jdu posadit a dál se ho pokoušel přesvědčit, že je schopný pilotovat sám.

Já jsem si zalezla do tryskáče a pohodlně se usadila. Tašku jsem hodila do kouta a nestarala se o to, že je tady někde zavazadlový prostor.

Za pár minut se objevil Abraham, na tváři vítězný úsměv. Usmála jsem se na oplátku a přesedla si, abych nebyla tak daleko.

„Všechno je domluvené. Když se nebudeme zdržovat, budeme u Cullenů během pár hodin. Já… docela se těším, ale mám i strach… Co když mě vyhodí? Kam půjdu?“

Jeho hlase jsem poznala strach. Povzdechla jsem si.

„Zaručím se jim za tebe. Když budou chtít, abych zůstala, budeš muset zůstat i ty.“ Bylo zvláštní, jak rychle jsem přehodnotila názor. Ještě před pár hodinami jsem ho nenáviděla… a teď ho… mám ráda!

Usmál se na mě.

„Díky.“

„To já děkuju. Hrozně moc. Ale… Panebože!“ zakřičela jsem.

„Co se děje,“ vyděsil se Abraham.

„To tričko. Bože, kde je?“ jančila jsem a rychle běžela k tašce.

„Prosím, prosím, ať tam je…“

Přehrabovala jsem se těmi málo věcmi, co jsem v tašce měla, ale známou barvu jsem nikde neviděla. Ani mě do nosu nepraštila ta vůně, na kterou jsem tak zvyklá.

„Ach ne, prosím ne,“ skuhrala jsem a svezla se na zem.

„Co se děje?“ ozvalo se u mé hlavy. Mávla jsem rukou.

„Běž řídit. Když se zřítíme k zemi, nebude se mi chtít jít pěšky…“

Abraham nebyl ten typ, co by se vnucoval, proto pomalu odešel.

Začala jsem vzlykat, když kolem mě zavála ta známá vůně…

Zvedla jsem hlavu. Abraham měl tričko přehozené přes rameno, vlasy rozcuchané.

Podal mi ho. Vrhla jsem se na něj a málem úlevou brečela. Abraham tam chvíli stál a pak odešel. Po pár minutách jsme se konečně odlepili od země.

Celou cestu jsem seděla na zemi a držela v rukou tričko. Nepohla jsem se, ani jednou.

Abraham pro mě přišel, když jsme přistáli. Pršelo. Nevím, kde přesně jsme byli, ale nehorázně jsem se těšila.

Vyskočila jsem jako namydlený blesk a zapomněla tam tašku. Chtěla jsem se vrátit, ale to už vycházel Abraham, moji tašku držel v jedné ruce a svoji v druhé.

Podal mi ji a s úsměvem se rozhlédl.

Bylo to… asi nějaké soukromé letiště.

Ale všude byly lesy. Zeleň byla všude, kam moje oko dohlédlo. A že to bylo daleko!

Zírala jsem na ty lesy s úctou. Můj domov. Domov mé lásky.

Najednou jsem měla hrozně naspěch. Bezmyšlenkovitě jsem chytla Abrahama za ruku a omotala kolem nás štít. Kývla jsem na něj a vyšli jsme.

Ale hrozně pomalu.

Jsme upíři, proboha! Tak proč chodíme jako lidi? Jako šneci? Poskakovala jsem, když už mi to tempo vážně lezlo na nervy.

Abraham mě s povzdechem pustil.

Otočila jsem se k němu.

„Takhle to nejde. Vím, že se těšíš, ale… Já se naopak bojím. Hodně. Nepřijmou mě…“

„Když budou chtít mě, budou muset chtít i tebe. A když nebudou chtít ani mě, tak zůstanu s tebou.“

„To po tobě nemůžu chtít…“

„Pojď.“

Znovu jsem ho chytla a opatrně jsme pokračovali. Když jsme šli asi dvacet minut, zastavila jsem se.

„Co bys řekl tomu, zalovit si? Zkusíš si chytnout nějaké zvíře…“

„Já nevím…“

Vzdychla jsem.

„Jdeme!“ zavelela jsem. Tašky jsme zahrabali blízko pařezu a šli jsme lovit.

Lovili jsme dlouho. Krátili jsme si tak čas. A já jsem nemyslela na to, že bych teď měla být někde jinde, s někým jiným.

Po několika hodinách jsme znovu vyšli. Nevěděla jsem, kde jsme. Ale Abraham si byl směrem jistý.

Nic jsem nepoznávala. Nic. Najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že můj otec…! Vůbec jsem na něj nemyslela. Co si myslel, že se stalo? Co mu řekli?

Tohle myšlení se mi vypařilo z hlavy, když se před námi objevil dům. Hrad. Bílý velký barák.  Ozývalo se z něj bručení. Věděli o nás. Věděli, že jsem tady. Jen kousek od nich…

„Jsi připravená?“ ozval se Abraham. Byla jsem? I když jsem si nebyla jistá, přikývla jsem. Vydali jsme se k domu.

Bála jsem se. Hrozně moc. Co když… Co když už mě nebudou chtít?

Pomalu jsme kráčeli trávníčkem a zvuky v domě byli tím více zřetelnější. Poznala jsem ty hlasy. Carlisle, Emmett, Jasper…

Pořád ale ne ten, koho jsem chtěla slyšet. Ani Alice, ani… on.

Když už jsme byli pár kroků od domu, všechno ztichlo.

Zastavila jsem se, Abraham mě ihned napodobil. Proč… Proč ještě nevyšli? To nepoznali, že jsme to my? Že jsem to já?

Opět jsem pocítila strach. Ale ten hned opadnul, když z domu vyšel…

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Únos?! No to snad ne! - 6.: