Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Únos?! No to snad ne! - 4.

16.04.2011 (07:30) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2318×

Bylo mi to jasné. Ale Lucretia mi to ochotně všechno „přeložila“.

Cullenovi mě chtěli dostat z Volterry, ale potřebovali nějakou neznámou tvář. Kdyby tam šli oni, bylo by to podezřelé. Tak si najali Lucretii, Abrahama a Derricka. Byli to profesionálové. Oni souhlasili. Samozřejmě byli dobře placení. Ovšem pak jim došlo, že pro ně bude mnohem výhodnější, když si mě nechají a budu jako jejich atrakce. Takže mě unesli. Upíra!

No paráda.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a dívala se na krajinu kolem. Vůbec jsem to nepoznávala.

„Jo, a já ti to řeknu. Celá žhavá,“ zamručela Lucretia a pohodila svými havraními vlasy.

Něco jsem zabručela a opřela hlavu o okýnko.

Jasně, jsem upír. Tak proč, kruci, nezdrhnu?!

Tahle myšlenka mě napadla hned, vážně, ale oni věděli, jak na mne…

Přiložila jsem si k nosu Edwardovo tričko a vdechovala jeho vůni.

„Přestávka,“ zamručela Lucretia a vystoupila. Ukázala na mě. „Ty zůstaneš v autě. Donesu ti sem nějakýho pobudu…“

Zamkli mě.

Ha, ha.

To si myslí, že upíra zadrží zamknuté auto?

Vzala jsem za kliku, zapřela se a… ozvalo se křupnutí.

Ovanul mě studený vzduch. Vyskočila jsem ven. Jak ten vzduch byl jiný než ve Volteře.

Ohnula jsem se a hledala v autě to tričko, ale nikde nebylo. Podívala jsem se pod sedadla, ale také nic.

Ne, ne, ne.

Co když je nenajdu? Jsem bůhví kde. Když je nenajdu, musím mít nějakou vzpomínku…

Bez trička neodejdu!

Zběsile jsem přeházela celé auto, ale tričko nikde. Zasténala jsem. Kde jsi, tričko moje, kde jsi?!

Za mnou se ozval smích.

Otočila jsem se.

Lucretia ke mně pomalu kráčela, za sebou vlekla muže. Omráčeného.

„To jsi si myslela, že si tě nijak nepojistíme?“ Zvedla druhou ruku, ve které držela tričko. To tričko.

„Mrcho!“ zasyčela jsem.

„Ó, děkuju mockrát. Teď si ho vypij, ať můžeme jet!“ Hodila ke mně chlápka a vzdálila se.

Vzala jsem muže za lem trička, rozmáchla jsem se a… jeho tělo dopadlo o několik metrů dál, do pole, kde ho neuvidí.

Ještě chvíli jsem počkal, pak jsem zakřičela: „Už!“

Lucretia se vynořila z lesa, Derrick a Abraham za ní. Podívala se mi zpříma do očí.

„Asi bude trvat dlouho, než ti s očí dostaneme ten hnus.“ Narážela na mé zlaté duhovky?

„Nasedej!“ zavrčela a tentokrát si sedla vedle mne.

Derrick opět řídil.

Jeli jsme zhruba dvacet minut, když mi Lucretia zakryla oči.

„Co to…“

„Ztichni!“ zasyčela.

Nechtěla, abych něco viděla, ale já jsem stejně mezi jejími prsty zahlédla kousek nápisu Vítá vás město…!

Jasně, to jsem toho nemohla vidět trochu více?!

Takže nechtěla, abych viděla, v jakém jsme městě. Po pár sekundách mi uvolnila oči. Ohlédla jsem se dozadu, ale cedule už byla pryč.

Lucretia nemluvila. Teda, abych to upřesnila, nemluvila se mnou. S Derrickem vedla bouřlivou debatu, jestli po nich Culleni půjdou, nebo ne.

Hodněkrát někam volala, ale mluvila jazykem, kterému jsem nerozuměla. Taky se hodně smála.

„Jistě,“ zamumlala konečně něco, čemu jsem rozuměla. Dívala se na mě.

„Máme ji,“ zašeptala, i když ji slyšel každý v autě. 

„Jo, jasně.“ Usmála se na mne. Usmála se!

„To půjde… Cože?“ vyjekla a napřímila se. „Bože můj, jak nás mohli stopovat! To není možné… Jdou po nás? Mají auto? Kruci!“

Zaklapla telefon a poklepala Derrickovi na rameno. Ten přidal.

„Culleni. Jdou po nás. Přidej. Nemají auto, ale víme, že jsou děsně rychlí…“

Střelila po mně pohledem, když jsem se zvonivě rozesmála.

„To sis vážně myslela, že to tak nechají? Oni? Ha!“

Jen po mně něco prskla a sklonila se k Derrickovi. Něco mu začala šeptat do ucha.

Podívala jsem se na Abrahama. Vůbec jsem nechápala, proč tady byl. Nic nedělal, nemluvil…

V tom se na mě otočil. Zabodl se mi do očí a úpěnlivě mi do očí vyrýval díru. Až s vynaložení všech sil jsem uhnula pohledem a zadívala se ven. Oči mě jakoby pálily.

Po pár hodinách Derrick zastavil, Lucretia mě surově vytáhla ven a táhla mě k lesu. Derrick kráčel za ní.

Abraham zůstal u auta. Když jsme byli dost daleko, vytáhl zapalovač, polil auto benzínem a…

Celý les byl plný světla. A hluku.

Utíkali jsme.

Lucretia mi pevně svírala paži, Derrick mě přidržoval z druhé strany. Abraham se držel tiše v pozadí.

„Proč jsme nezůstali v autě?“ dostala jsem ze sebe, ale nebylo mi moc rozumět.

„Protože v něm byla naše stopa, ty huso!“ vyštěkla Lucretia a Derrick přikyvoval.

Nešlo mi do hlavy, jak takhle můžou mluvit. Nevěděla jsem, jak byli staří, ale… oni, mluvili naprosto zdvořile… Huso by mi řekl maximálně Emmett, kdyby vypil nějakou zkaženou krev a byl opilý. Což je nemožné, takže je i nemožné, že by mi řekl huso…

Zatřásla jsem hlavou. Tohle myšlení, které nedává smysl…

Lucretia zavrčela a zastavila se. Pustila mě.

„Schovej ji támhle.“ Pohodila hlavou k rozpadlé chatrči.

Derrick mě chytnul, mávl na Lucretii a táhl mě za sebou.

„Jsem upír. Nemusíš mě táhnout, jak bych neuměla chodit!“ vrčela jsem, ale on mě nevnímal.

„Však počkej, já ti to ještě vytmavím…“ zamručela jsem a přestala se snažit. Derrick musel zabrat. Předtím jsem mu pomáhala, protože jsem kmitala nohama, ale když mi teď bezvládně visely, musel mě doslova táhnout. Přehazoval si mě z jedné ruky do druhé a neustále vrčel.

Byla to sranda.

Do té doby, než se naštval.

Zavrčel, hodil mě na zem, položil mi ruku na kotník a začal něco říkat. Cizím jazykem. Zavřel oči a začal mi mačkat kotník.

Ten mi pak začal hořet.

V hrůze jsem se podívala na nohu, ale byla v pořádku, pokud se to tak dá říct.

Nevím, jestli to bylo mým viděním, nebo jsem tu nohu měla opravdu černou!

Zaječela jsem. V lese se ozvala moje ozvěna.

Bolest zmizela, když jsem necítila jeho ruku na mém kotníku.

„Budeš hodná!“ zasyčel a chytnul mě za zápěstí. Zvedl mě a dál mě táhl lesem.

„Panebože,“ zašeptala jsem a chtělo se mi umřít. To nemůže být možné… Co můj štít…?

Derrick otevřel dveře od chatrče a hodil mě na zem. Neobtěžoval se zamknout.

„Víš, co tě čeká, když budeš chtít zdrhnout!“ řekl přes dveře a jeho kroky se vzdálily.

Ne, tohle nemůže být možné… Tohle se nemůže dít…

Rozbitým oknem mi sem někdo hodil moji jedinou útěchu.

Tričko.

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Únos?! No to snad ne! - 4.: