Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ublížils mi! Opustils mě! Co chceš víc, Edwarde? - III. část

08.02.2011 (10:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3654×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

III. část

„Může se otisk zlomit?“ zašeptala jsem a podívala se mu zpříma do očí.

„Já nevím, Bells,“ zašeptal.

Od Jacoba jsem se vydala pryč se smíšenými pocity. Nevnímala jsem vůbec nic, co dělám. Kdybych teď narazila někam do stromu, ani bych se nedivila.

Najednou jsem si všimla, že jedu po silnici sto deset až na samý konec, kde se přede mnou rozprostíral les a úzká lesní cestička.  Připadalo mi to tu povědomé, ale nemohla jsem najít souvislost.

Chtěla jsem se vydat po lesní cestě, když mě něco zarazilo. Vnitřní pocit, který říkal, že jdu špatně. Jenže, kudy jsem měla jít?

„A co lesní cesta?“ Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.

„Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme.“

„Nepůjdeme po pěšině?“ zeptala jsem se zoufale.

„Nedovolím, aby ses ztratila.“

Vzpomínka mě zachytila naprosto nepřipravenou, málem jsem upadla. Tohle místo znám, protože jsem tu byla s Edwardem!

Nenáviděla jsem ho, no, možná to bylo silné slovo, ale... To co mi udělal... bolelo to. Měla jsem se hned otočit, nasednout do náklaďáčku a jet domů, jenže... já nešla. Rozešla jsem se do lesa a jen doufala, že jdu dobře.

Šla jsem přes hodinu, připadalo mi, že se motám v kruhu. Ztratila jsem se, došlo mi. Trpce jsem si povzdechla. Jsem hloupá, nadávala jsem si, znám přece svůj orientační smysl a šikovnost, tak proč jsem sem chodila?

Jako kdyby mi někdo chtěl dokázat, že v tomhle mám pravdu, se přede mnou objevil tlustý kořen, který tu ještě před chvílí nebyl. Upadla jsem. Znovu jsem si povzdechla a vyškrábala se na nohy. To, co jsem uviděla před sebou, mě zachytilo nepřipravenou a málem jsem skončila znovu na zemi.

Louka byla snad ještě hezčí, než jsem si jí pamatovala - nebo nepamatovala. Vlastně nevím. Poslední dobou jsem měla v hlavě jeden velký zmatek.

Ucítila jsem osamocenou slzu stékající po mé tváři. Sedla jsem si do trávy a zavřela oči. Nerozuměla jsem si. Nevěděla jsem, jak se tohle všechno stalo. Žila jsem si vcelku poklidným životem ve Phoenixu a doufala, že to samé bude i ve Forks, ale vše se změnilo. Za rok. Pro někoho krátká doba, avšak mně změnila celý život.

Nevím, co se změnilo, ale najednou už jsem tu neseděla sama. Vedle mě se objevila další postava. Edward. Nevěděla jsem, jak se mám cítit v jeho přítomnosti. Měla bych být ráda ,že je tady, nebo s křikem utéct?

Místo toho jsem se jen nervózně ošila a koukla na něj.

„Edwarde,“ řekla jsem. Znělo to více spíš jako otázka. Zhluboka jsem se nadechla. „Co tu děláš?“ Měla jsem co dělat udržet svůj hlas na uzdě, aby nepřeskakoval.

„Co tu dělám? Tohle je naše místo, Bello,“ řekl a usmál se na mě. „Vzpomněla sis na naše místo, to je... úžasné!“

Nepatrně jsem přikývla a nevěděla co říct. Celý ten čas jsem přemýšlela nad tím, jak jsem Edwarda milovala celou tu dobu, co tu nebyl a teď, když tu je... Já nevím, nic... necítím.

Edward začal znovu mluvit, říkal, že mi chce připomenout naše společné okamžiky a já ho nechala. Když mi to tak vyprávěl, moje minulost se vyjasňovala, ale pořád v ní chyběly určité city. Nechápala jsem to.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl nakonec. „Myslel jsem, že na mě zapomeneš...“ Na chvíli se jeho řeč vytratila. „I když… tys vlastně zapomněla,“ dodal hořce. Pod tónem jeho hlasu jsem se nepatrně přikrčila, ale nic neřekla.

„Bello,“ začal znovu, „pořád můžeme být spolu. Nic nám nebrání.“ Po jeho slovech se ve mně vzedmul vztek. Nic nám nebrání? Jemu možná ne, ale mně spousta věcí.

„ Nic nám nebrání? Posloucháš se vůbec někdy, Edwarde? Ublížils mi! Opustils mě! A teď přijdeš, jako by se nic nestalo a chceš mě zpátky? Nebo mi jen chceš víc ublížit? Ublížils mi dost, tak co chceš víc, Edwarde?“

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ opakoval zničeně. „A doufám... že mi jednou odpustíš.“

„Snad,“ zašeptala jsem.

Edwardovi se najednou rozzářily oči jako žárovičky na vánočním stromečku. „Takže, když ti dám čas, můžeme znovu být spolu?“ zeptal se nadějně s velikým úsměvem na tváři.

Copak nepochopil, že nevím, co bude, nebo nebude? Byla jsem zmatená a ublížená. Potřebovala jsem čas a on tak naléhal. Ničilo mě to a čím dál tím víc jsem si začala uvědomovat, že s tím už to nepůjde.

„Nic mezi námi nemůže být. Ty to nechápeš?“ Můj hlas zněl podrážděně.

„Ale proč ne?“ zeptal se, zmatek a pocit odmítnutí jasně vepsaný v očích.

Rychle jsem vyskočila ze země. Edward mě hned napodobil. „Miluju Jakea!“ vykřikla jsem bez rozmyslu. Vykulila jsem oči a položila si ruku přes pusu. Až teď mi došlo, jakou mám pravdu. Ano, milovala jsem Edwarda, jenže... to bylo pryč. Teď je to Jacob, koho miluji, vždycky byl a bude.

„Edwarde,“ začala jsem. „Omlouvám se, já...“

Umlčel mě a odvrátil pohled. „Prosím - nic neříkej. Chápu. Nikdy jsem neměl odcházet, je to vše má chyba. Asi jsi vážně našla někoho, koho doopravdy miluješ a já.. já ti nechci stát v cestě. Ale…  prosím, řekni, že můžeme být stále přátelé?“ Pomalu se vydal ke mně. Měla jsem pocit, jako by mě jeho pocity, které z něj přímo sálaly, měly rozcupovat na malé kousíčky.

Teď už jsem si byla naprosto jistá, proč se vůči němu cítím provinile. Ne proto, že jsem s Jakem a přitom miluji i Edwarda, ale proto, že on miluje mě. Nechtěla jsem mu ublížit, ne tak, jak ublížil on mně.

„Nemůžeme být nic, už ne,“ zašeptala jsem a rozeběhla se pryč. Bylo mi jedno, že pravděpodobně někde zakopnu a rozrazím si hlavu, nebo alespoň zabloudím - běžela jsem dál.

Nikdy jsem se neohlédla, ani když jsem se dostala až k náklaďáčku. Měla jsem pár šrámů, ale byla jsem na sebe neskonale pyšná. Spousta zrádných kořenů, kamenů a bůh ví čeho a já měla jen pár šrámů.

Byla jsem ráda, že za mnou Edward nešel. Nevím, jak bych reagovala. Rychle jsem nastoupila do auta a vyjela domů.

Tedy, alespoň jsem si myslela, že jedu domů, ale když jsem byla asi jen kilometr od domu, přepadla mě příšerná potřeba vidět Jacoba. Bez rozmyslu jsem změnila směr a vydala se do La Push. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale potom, co se dnes stal s Edwardem, jsem ho nutně potřebovala vidět.

V hlavě mi pořád běhaly myšlenky, které poukazovaly na to, jakou dělám pitomost, když sem jedu. Normálně bych souhlasila, ale teď ne. Chtěla jsem jet domů, odpočinout si a vše si v klidu promyslet, ale věděla jsem, že se musím rozhodnou hned, jinak bych toho mohla litovat.

Nechci udělat chyby, jako udělali oni, ani stejné jako já předtím. Musím udělat správnou věc, alespoň pro jednou. Musím se osvobodit. Od nich, od obou. Být svobodná...

Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře. Otevřely se do několika vteřin. To, co jsem uviděla potom, mě naprosto zaskočilo.

Jake, i když byl mladší než já, byl vždy tak silný, usměvavý a bezstarostný. Jen když jsem viděla jeho úsměv a rozzářené oči, musela jsem se usmívat taky.

Jenže teď tady přede mnou nestál Jacob Black jakého jsem znala. Ano, byl mu podobný, ale ten Jake, jakého jsem znala, nikdy nebyl smutný. Neměl černé kruhy pod očima od nedostatku spánku a červené oči od pláče. Ten pohled mě zlomil.

„Bello,“ zašeptal.

„Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě, moje odhodlání bylo dávno pryč. „Můžu dál?“

Jacob ustoupil, abych mohla vejít a tvářil se, jako by chtěl, abych z těch dveří už nikdy nevyšla. „Co tu děláš?“

Nejprve jsem neodpověděla a vydala se do kuchyně. Vyskočila jsem na kuchyňskou linku. Jake šel pomalu za mnou.

„Popravdě?“ zeptala jsem se nečekajíc na odpověď. Jen jsem se mu podívala zpříma do očí. „Přišla jsem se s tebou rozejít.“

Jeho pohled se zkřivil do bolestné grimasy. Nic neřekl, jen přikývl. „Chápu.“

Jeho odpověď mě zarazila. To samé mi totiž dnes odpověděl i Edward, když jsem mu řekla, že miluju Jakea. „Chápu.“ Byl to paradox, oba řekli, že chápou, co mi udělali, a že s nimi už nechci být. Jenomže teď - teď když to řekl, já chtěla!

„Jenomže,“ začala jsem a seskočila z linky a vydala se k němu. „Já nemůžu.“

Věnoval mi nechápavý pohled. „Nemůžeš co?“

„Rozejít se s tebou,“ řekla jsem a zastavila se pár centimetrů od něj.

Zamračil se. „Vždyť jsi to právě udělala.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Řekla jsem, že jsem přijela, abych se s tebou rozešla a ne, že se s tebou rozcházím.“

„Jsem zmatený. Když se se mnou nerozcházíš, proč jsi tady?“

Pokrčila jsem rameny a naklonila hlavu. „Protože tě miluju.“

Jacob vykulil oči a pomalu natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři. „Omlouvám se, že jsem ti lhal,“ řekl a stáhl mě do objetí. „Myslel jsem, že je to nejlepší.“

Zavrtěla jsem hlavou a nepatrně se usmála. „Ty promiň, Jakeu,“ opakovala jsem pořád dokola. „Miluji tě. Odpusť, že jsem pochybovala.“

Jake se pomalu odtáhl, aby viděl do mého obličeje a otřel slzy, stékající po mé tváři. „Taky tě miluju,“ řekl a vášnivě mě políbil.

KONEC

Děkuji, že jste došli až sem, na samý konec. Vím, že většinu z vás nepotěšil konec Belly s Jacobem, avšak doufám, že jen z tohoto důvodu mě neodepíšete. Povídku o něm a Bells jsem doteď nikdy nepsala a tak jsem si myslela, že by bylo fajn, kdyby to skočilo takhle, protože Edward má svůj happy end pořád, ale i Jake si ho zaslouží. :)

Díky za vaše případné komentáře, Rock.

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ublížils mi! Opustils mě! Co chceš víc, Edwarde? - III. část: