Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 8. kapitola

11.03.2011 (10:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3381×

Škola, základ života

Pohled Artemis:

Ráno jsem se probudila s celkem dobrou náladou, dneska je to první den, co mám jít do školy. Těším se, sice musím předstírat, že táta, tedy Jasper, je můj brácha, ale co naplat? Tenhle život je skvělý a já si ho nechci nechat zkazit nějakými věcmi, které nejsou ani tak moc důležité.

Vyskočila jsem z postele a zamířila jsem si to do koupelny, kde jsem si dala celkem rychlou sprchu. Umyla jsem si vlasy, které jsem si následně vyfénovala. Natočila jsem si je do velkých a elegantních vln, takže vypadaly honosně, poté stačilo jen se perfektně obléct, táta ale říká, že i kdybych na sobě měla pytel od brambor, budu vypadat perfektně. Možná má pravdu, ale zkoušet to rozhodně nehodlám.

Vyšla jsme ze sprchy, ve spodním prádle a Jasper seděl na mé posteli, poslední týden mám zakázáno mu říkat tati, abych se tomu odnaučila.

„Bráško?“ Usmál se.

„Vidím, že se teprve připravuješ, jen jsem ti chtěl připomenout, že za necelou hodinku vyrážíme a ty ještě nejsi po snídani a jelikož je toto tvůj první den, chtěl jsem se zeptat, co si dnes dáš?“ Usmála jsem se jeho zájmu.

„Co si dám? Sklenici krve, to především. A potom něco lehkého, ovocný talíř? Meloun, jablka, pomeranče, ananas a jahody, spoustu jahod.“ Podíval se z okna a poté zase na mě.

„Řeknu Lancii, aby to nachystala.“ Zvedl se a bez dalších zbytečných slov odešel. Jasper nám najal hospodyni. Nějakou Portugalku, byla velice milá a o upírech normálně věděla, utekla kdysi dávno jedné z významných rodin upírů, kde sloužila jako zdroj krve, Jasper si myslí, že je dobré mít někoho, kdo po nás uklízí, protože – přiznejme si to – on není moc puntičkářský typ člověka.

V šatně jsem strávila další půl hodinu, jakožto velmi vybíravý člověk, nakonec jsem zvolila Italskou módu – Gucciho. Slušelo mi to, měla jsem dojem, že tyhle šaty jsem předváděla v Milánu. No jo, kariéra modelky, někdy se za to proklínám, jelikož to všechno nesnáším, být obdivovaná a placená jen za tělo, na druhou stranu se znám s tolika hvězdami, že to snad není ani možné.

„Artemis! Pojď na jídlo!“ Jasperův hlas mě vytrhl z přemýšlení nad těmito šaty. Naposledy jsem se na sebe zahleděla do zrcadla a poté jsem jako slušně vychovaná dáma, šla do jídelny, přesně tak, jak jsem měla.

„Dobré ráno, Lancie. Bratře.“ Usadila jsem se za stůl, Lancie mi donesla jídlo, poté krev, měla jsem na ni takovou chuť, že jsem ji vyzunkla na jeden nádech. Usmála jsem se na Jaspera a pustila jsem se s chutí do jídla.

„Slečno, přejete si ještě něco?“ otázala se Lancie, když jsem dojedla.

„Ne Lancie, děkuji, já jen, že se dnes na oběd nevrátím.“ Otřela jsem si ústa a střetla jsem se se zvědavým pohledem od Jaspera. „Mám domluvený oběd s Lourdes.“ Usmál se.

„Jsem rád, že máš přátele, ale mohla bys někdy být i s někým jiným, než s celebritami. Pořád jsi jen s Lourdes, Miley, Selenou, Demi, Alison, měla by sis najít i někoho jiného.“ Usmála jsem se jeho zájmu.

„Jsem upíří mládě, světlo reflektorů mi neublíží a již brzy se ze mě stane dobrá herečka, takže neměj péči.“ Zamračil se, ale nic neřekl. Po chvíli se zvedl a zamířil si to ven, mašírovala jsem si to za ním, jen jsem se ještě cestou zastavila u zrcadla a přejela jsme si rudou rtěnkou rty, pozoroval mě.

„Co?“ Nic neodpovídal. „Aha takže pán je teď jako uražený, dobře.“ Obešla jsem jej a zamířila jsem si to ke svému autíčku, následoval mě.

„Dáme si závod?“ Usmála jsem se na něj, věděl, jak zařídit abych se na něj nemohla zlobit.

„Nakopu ti zadek, bratříčku!“ Šlápla jsem na plyn a uháněla jsem pryč, nikde jsem ho neviděla, ať jsem se dívala kamkoli, nikde nebyl, najednou se zjevil, odnikud, přede mnou. Jasně, zkratka. Rychle jsem se i s autem přenesla před něj, zatroubil na mě.

Na parkoviště školy jsem vjela jako první, a to i s perfektním otočením auta o sto osmdesát stupňů, takto jsem zaparkovala úplně přesně. Jasper zaparkoval vedle mě. Vysedla jsem z auta jako první.

„Takovýhle zkratky se musí pro příště zakázat, bratře!“ Vystoupil a začali jsme se tomu společně smát. Celé parkoviště nás sledovalo a bylo ztichlé, i někteří kantoři, co stáli před budovou, na nás hleděli. Zavřela jsem dveře mého Citroenu a zamířila jsem přes celé parkoviště do přijímací kanceláře děkanky téhle školy. Jasper šel vedle mě a celou cestu jsme se pošťuchovali a nahlas smáli.

Jak jsem se dozvěděla, nastupuji do druhého ročníku společně s Jasperem, asi je jim nějak jedno, že jsem žádný první ročník neabsolvovala. Rozvrhy jsme s Jasperem měli odlišné, on začínal chemií, já angličtinou. Rozloučili jsme se letmým polibkem na tvář a já zamířila do budovy číslo D - do třídy 126, zatímco Jasper mířil na jih ode mě - do budovy F.

Jakmile jsem vstoupila do třídy, všichni rázem umlkli a dívali se na mě. Zazvonil mi telefon. Musela jsem se chovat nenápadně, takže jsem jej normální, lidskou rychlostí zvedla.

„Ano?“ Na druhé straně telefonu se ozval smích. „Lourdes!“ Usmála jsme se sama pro sebe.

„Těšíš se dnes na oběd?“ Vyzvídala.

„Samozřejmě, kdo by se netěšil na oběd s tebou? Kam půjdeme?“ Bylo ticho.

„Navrhni něco.“

„Na Indii je moc horko, z Číny ti minule bylo špatně, co takhle mexickou kuchyni, ehm, restaurace Kalabaniero?“ Slyšela jsem oddechnutí. „Tak ve dvanáct?“ Do třídy vešel učitel.

„Musím končit zatím pa.“ Zavěsila jsem a mobil jsem schovala do tašky.  Učitel přelétl třídu pohledem a zastavil se na mě.

„Slečna Sulisová?“ Vstala jsem a šla jsem k němu dopředu.

„Ano, pane profesore.“ Zadíval se na mě. Podepsal mi papír, který jsem mu podala, a ukázal na třídu, asi tím myslel, abych se představila. Otočila jsem se tedy čelem k mým novým spolužákům.

„Ahoj, jsem Artemis Sulisová. Přistěhovala jsem se sem z Londýna, kde jsem bydlela od sedmi let. Zpočátku mě vychovávala teta Rhea, ale ta se loni zabila při autonehodě, takže žiji jen se svým bratrem, Jasperem. Můžete mě znát z přehlídek po celém světě nebo z obálek Vogue nebo třeba Elle.“ Učitel přikývnul, a tak jsem se šla posadit na své nové místo.

Výklad jsem poslouchala jen na půl ucha - Jasper mi do hlavy jako domácí učitel - nacpal celé čtyři ročníky střední školy, takže jsem neměla žádný velký problém.

„Součástí vaší známky z prvního semestru bude, jak jsem již říkal, esej o pět seti slovech, taky báseň, ale melodramatická, nesmíte zapomenout, že literaturu vám v tomhle ohledu neodpustím. Slečno Sulisová, je vám vše jasné?“

„Samozřejmě, melodramata miluju.“ Možná jsem přidala moc sarkastického přízvuku do těchto slov, čehož jsme hned začala litovat.

„No, v tom případě nám můžete zacitovat nějaké drama, sice nemáme možnost si tady přehrát melodrama, ale vy určitě drama skvěle zvládnete, že?“ Usmál se.

„Samozřejmě pane profesore.“ Urovnala jsem si v hlavě myšlenky.

„Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým.“*

Celá třída jen tiše sledovala, co se bude dít dále.

„Máte štěstí, že máte tak skvělý přednes, slečno Sulisová, dostáváte jedničku za přednes z dramatu.“ Usmála jsem se sama pro sebe. Co by taky čekal od herečky, že?

* William Shakespeare:  Hamlet, III. 1. dějství  - Str. 66

Prosím o vaše komentáře...

25 -> další kapitola