Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Týraná 20. kapitola

24.04.2011 (21:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3004×

Info!

Tak, v minulé kapitolce padlo několik dotazů, které bych si troufla momentálně zodpovědět...

No, při scéně v obýváku, kdy Artemis začala bojovat s Mariou, tam padla otázka, jak to bylo s Cullenovými?

-> No, oni měli již upravované vzpomínky, proto věřili Marie, ta jim nakonec vrátila původní vzpomínky, které jim předtím smazala a ukázala jim, kdo ona vlastně byla a vše, co pod vlivem jejího kouzla přehlíželi.

Byl Edwrad uvězněný taky?

->Ne, nebyl. Edward tam s nimi žil, více se dozvíte v této kapitole.

Rosalinino těhotenství, jak to bude probíhat? Povedlo se to vůbec?

-> Povedlo, Rose bude mím miminko, vysvětlení a další najdete na mém shrnutí, nebo později v povídce Zázračné  dítě.

Tak, zbytek dotazů bude zodpovězeno touto kapitolou. A kdyby přeci jen ještě nějaké dotazy byly, ráda Vám na ně odpovím prostřednictvím komentářů.

Kim ♥

Přeji příjemné čtení a ješt jedna malá připomínka, konec je rozdělený pro verzi SE i HE...

Ztráty a nálezy

Jak slíbil, tak také učinil. Večer, což nebylo od našeho posledního setkání zas tak dlouho, se objevil s taškou v ruce.

„Tady máš oblečení, rychle se obleč.“ Podívala jsem se na něj, pochopil, a tak se otočil.

„Jen, mimochodem, nemáš nějaký klíč k těm poutům?“

„Iligrias.“ Pouta povolila.

„Díky.“ V rychlosti jsem si oblékla to, co mi přinesl. Byly to obyčejné džíny a bílé triko. „Tebe tady taky vězní?“ Usmál se.

„Ne, jen mě nebaví být jejich loutkou.“ Přikývla jsem, nic jiného jsem na srdci neměla. Tiše, avšak rychle, jsme procházeli spletitými uličkami tohoto veledíla. Tento dům, zámek, či co to bylo, musel být postaveno velmi dávno, podle slohu bych si tipla tak patnácté století.

„Teď musíme být velmi opatrní, budeme procházet kolem jejich komnat.“ Přikývla jsem. Byla jsem z toho vyděšená, doufala jsem, že se to povede.

Procházeli jsme potichu kolem nespočtu dveří, až jsme se dostali do úzkého černého tunelu bez světel i bez pochodní.

„Nic nevidím!“ postěžovala jsem si. Najednou jsem do něčeho narazila a žuchla jsem sebou na zem. „Díky moc.“ Uvědomila jsem si, že to byl Edward.

„Podej mi ruku, je to tady samý tunel a žádné světlo.“ Neměla jsem potřebu mu nevěřit, spíše naopak jsem mu věřila až přes příliš. Projel námi rychlý elektrický záchvěv, tak silný, až mě to málem položilo, ale tentokrát jsem se rozhodla být silná, možná to tak taky cítil.

Nic neřekl a vydal se rychlými kroky dále, do černé tmy.

Zničehonic se zastavil a ohlédl se někam za mě, nejspíše, netušila jsem to, protože jsem stále neměla přizpůsobené oči, nějak jsem se nemohla soustředit, něco viděl.

„Sledují nás, už ví, že jsme pryč, ale neví kde hledat, protože jsem nás vedl spoustou cest, ne přímo východu.“ Jen jsem přikývla.

„Proč to děláš?“

„Co?“ Připadal mi dotčený.

„Já nevím třeba, proč mi pomáháš?“ Slyšela jsem, jak se uchechtnul.

„Protože mě nebaví pořád být zavřený uvnitř těch zdí, nemoci odejít a být jejím poskokem a pokusným králíkem.“ Zamračila jsem se, neříkal mi pravdu, něco se snažil skrýt.

„Dobře, protentokrát ti to budu věřit.“

„Dobře, to beru.“ Dále jsme šli bez zbytečného mluvení.

Po nějaké době, co jsme různě zabočovali a kde co překračovali, či podlézali, jsem uviděla světlo.

„Už budeme venku,“řekl a zastavil se. Podíval se mi zpříma do očí. „Teď už nezáleží na tom, abychom to přežili oba dva, nyní je nejdůležitější, aby alespoň jeden z nás přežil, Artemis.“

„Nesouhlasím.“ Zvedla jsem pohled k jeho krásným očím. „Oba nebo ani jeden.“ Sklonil se ke mně a jemně se svými rty otřel o ty mé.

„Jak myslíš, ale nezastavuj se.“ Otočil se k východu. „Běž!“ Zařval.

Věci se seběhly velmi rychle, netušila jsem, kde mi z toho všeho hlava stojí. Viděla jsem rozmazaně a nemohla jsem běžet upíří rychlostí.

„Teď už nezáleží na tom, abychom to přežili oba dva, nyní je nejdůležitější, aby alespoň jeden z nás přežil, Artemis.“ Bzučelo mi pořád hlavou. Ohlédla jsem se. Edward stál ve vchodu do těch katakomb a smutně se na mě díval. Až nyní mi to došlo, on se mnou neodejde, jen mi pomůže v útěku.

Zastavila jsem se a dívala jsem se na něj, viděla jsem jeho oči, jeho strach o mě, on se nebál o svůj život, byl se svou smrtí smířen, on se bál o mě.

Jeho obličej se změnil v bolestivou grimasu. Otevřel ústa a doširoka rozevřel oči.

„Běž!“ To bylo to poslední, co řekl, než se rozpadl v prach. Za ním stála ona a dívala se mi zpříma do očí.

Vyšel několik kroků směrem ke mně, než jsem se rozpomněla a vzala jsem do zaječích.

Les, kterým jsem utíkala, byl tmavý a mé upíří schopnosti stále ještě nefungovali přesně tak, jak by měly. Byla jsem kvůli tomu všemu hezky podrážděná, kdyby mé schopnosti fungovaly, tak bych se jim postavila, jsem dvakrát tak silná, jako oni, ale momentálně jsem neměla šanci.

Nevím, jak dlouho už jsem utíkala, ale narazila jsem na malý srub, který musel být velmi hluboko v lese. Prozkoumala jsem okolí, zdálo se mi, že v chatce nikdo není. Vstoupila jsem opatrně do pootevřených dveří.

Vevnitř bylo celkem uklizeno, nedalo se ale říct, že by se zde dalo jíst ze země. Prošla jsem chatku, až jsem narazila na koupelnu, byla tady příšerně zastaralá sprcha, ale myslím, že svým účelům by mohla sloužit. Bylo tady také velké zrcadlo a pod ním kufřík. Zvědavě jsem na něj z počátku koukala, až mě to nakonec přemohlo a já ho otevřela. Nahoře ležel kus papíru, který byl popsaný, dopis!

Milá Artemis,

Asi se divíš, proč jsem momentálně mrtvý a nejsem tady s tebou, ale jinak to nešlo. Oni vědí jak mě najít a vědí, jak najít tebe.

Tvé schopnosti nejspíše nefungují, jelikož kouzlo, které na tebe Maria použila, bylo velmi silné a svázalo tvé schopnosti. V tomto kufříku máš věci na převlečení a úplně na spodu jsou tři sáčky s krví, která je zředěná jakýmsi lektvarem na opětovné obnovení tvých schopností.

Nikdy ti to již nebudu moci říct.

Miluji tě, každý den, z těch několika měsíců, cos byla uvězněna, jsem se na tebe chodil dívat, mé city k tobě zesílily v tu chvíli, kdy ses mi podívala do očí, Artemis, nenech se zabít, jinak by má smrt byla doopravdy zbytečná.

Navždy tvůj,

Edward

Rozbrečela jsem se, možná ho nemiluji, ale rozhodně mi nebyl lhostejný.

„Pomstím tě, to ti slibuji, Edwarde.“ V odpověď mi bylo ticho pokoje.

Věděla jsem, že nemám moc času. Rychle jsem se osprchovala, převlékla se a vypila jsem ty tři konzervy té krve. Cítila jsem, jak mé tělo nabývá znovu mých schopností, jak se do něj s každým douškem vrací život a radost, přesto jsem byla smutná.

Vyšla jsem ihned, jak jen to bylo možné. Cítila jsem, že nemám v pořádku kotník a několik mých žeber bylo stále zlomených, jelikož jsem zase měla své schopnost, mezi která mimo jiné, patřilo i sebe uzdravování, rychle jsem se snažila vše napravit. Bohužel jsem stále byla slabá, abych vyhojila úplně vše. Kotník, nekotník, rozeběhla jsem se dále, do hlubin tmavého nočního lesa.