Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi táta - 16. kapitola

18.02.2012 (07:45) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3788×

16. kapitola

Einar

„Tady máš panenku.“ Vrazila mi Bella do ruky dětskou hračku reálné velikosti.

„Nemyslíš, že na takové hračky jsem už trochu starý?“ Zvedl jsem pobaveně obočí.

„Na hračky ano, ale na nácvik péče o dítě máš nejvyšší čas. Jestli mě budeš muset přeměnit, tak máš malého po celou dobu na starost. Takže tady na té panence mi ukážeš, jak zvládáš koupání, přebalování, krmení. Samozřejmě ta panenka musí přežít bez jediné promáčkliny. Trénovat budeš do té doby, než to zvládneš i poslepu nebo do porodu, podle toho, co bude dřív.“ Šťouchla mě prstem do hrudi a bojovně vystrčila bradu.

„Tak jo,“ souhlasil jsem.

Nějaká praxe dopředu mi neublíží. To jsem ovšem zdaleka netušil, že nachystat sunar je taková věda a přebalování má asi dvě sta kroků. Nemluvě o všech těch šampónech, olejíčcích, krémech, pudrech a kdo ví, o čem ještě.

Kdybych tušil, že se mi někdy v životě poštěstí být otcem na plný úvazek, dal bych se na studium molekulární fyziky jako lehký zácvik. Takové rozehřívací kolo, než přijde něco složitějšího ve formě miminka. A to jsem se mohl připravit jen na lidské mimčo, poloupírčátka jsou kapitolou ryze neznámou.

Když jsem konečně jakž takž zvládl tenhle level, nutila mě Bella všude pobíhat s keramickou vázou. Abych Nathaniela nedopatřením nerozmáčkl, kdyby se náhodou nenarodil s upíří tvrdostí.

Moje příprava se nám zdála dostatečná. Oh, my pošetilí. Měli jsme si koupit několik hadů, nadopovat je extází a svázat dohromady. To my byla adekvátní příprava.

Nostalgicky jsem vzpomínal na tu krásnou jednoduchost tréninku.

Nathaniel byl krásné, zdrané a živé miminko. Zatraceně živé.

Měl kaštanově hnědé vlasy po Belle a tmavě zelené oči v odstínu hlubokého pralesa. Nebyl lidsky křehký, i když na sluníčku nezářil. Dobře pro něj, bude se mu to hodit.

Teď to enormně živé miminko leželo přede mnou na stole, mlelo sebou jako zasažené proudem a smrdělo tak, že mi to vhánělo slzy do očí a vypalovalo chloupky v nose. Čas přebalování.

Upíří rychlostí jsem ho rozbalil a umyl. Díky takovým dárečkům bych klidně zavrhl Vánoce.

Nathaniela ta rychlost překvapila tak, že vykulil očka a na celých deset vteřin se přestal hýbat. To jsem sotva stihl odšroubovat víčko jednoho z dlouhé řady krémů a mastiček.

Nastal další heroický souboj mezi mou rychlostí a jeho obratností.

Já nakonec vyhrál. Pak se ovšem Nath dvakrát přetočil a všechen krém se přesunul na desku stolu. Bezmocně jsem zaúpěl. Ve zcela reálném měřítku jsem začínal přemýšlet o nějakém provázku. Vždycky jen na tu chvilku než ho přebalím.

Jednou rukou jsem ho za hrudníček přidržel u stolu a druhou rukou jsem se ho upíří rychlostí snažil namazat vším, co mi přišlo pod ruku. Kdyby se mezi tuby a lahvičky náhodou připletl krém na boty, byl by malý tutově na černo.

Zalepil jsem suché zipy a úlevně si vydechl. Bylo to trošku na šišato, ale to se poddá cvikem.

Už teď jsem nenáviděl dupačky. Nesnášeli jsme je oba stejně. Nath proto, že jsem se je na něho pokoušel narvat a já proto, že malý kategoricky odmítal spolupracovat. Teď, stejně jako vždycky, zkroutil nožky do úhlu, který jsem do té doby považoval za fyzicky neproveditelný. Jediná cesta, jak na něj dupačky dostat, byla ušít je přímo na něm. Nebo počkat na vteřinku nepozornosti a dostat ho dovnitř tak rychle, jak to jen dokážete.

Když jsem ho konečně dopřebaloval, přišel čas na lahvičku teplé krve. K sunaru totiž choval stejně vřelý vztah, jako k dupačkám a mně nezbývaly síly, abych to do něj lil násilím.

Po večeři jen počkat na odříhnutí takového kalibru, že to málem vybilo okna a mohlo se jít spát.

Vložil jsem ho do náruče toho obrovského plyšového medvěda a přikryl dekou. Hrozně se mi chtělo stát nad postýlkou a kochat se pohledem na našeho krásného syna, ale vedle ležel někdo, kdo teď mou přítomnost potřeboval daleko víc.

Nechal jsem mu pootevřené dveře, a šel za Bellou do ložnice. U nás takové věci, jako chůvička nebyly potřeba. Na co? My upíři slyšíme i trávu růst. A když Nathaniel spustí křik, to by snad slyšel i hluchý.

Zhroutil jsem se do křesla, dotkl se Belliny paže a napojil se na její bolest, začal ji odčerpávat a vyprávěl jí, co jsme s Nathanielem celý den dělali.

Trávil jsem s ní veškerý čas, který si náš klouček nevyžádal.

Bolestně jsem toužil po spánku. Pro půl hodiny bych se klidně porval s armádou novorozených. Péče o ty dva byla opravdu vyčerpávající. Ale už jen den nebo dva, utěšoval jsem se.

Z úvah mě vytrhlo pofňukávání, které se rychle měnilo v pláč.

„Sakra,“ zaklel jsem unaveně.

„Ten nese samotu opravdu těžce,“ postěžoval jsem si Belle.

Šel jsem malého vytáhnout z postýlky a vzít ho sebou do ložnice. Nechci nechávat Bellu trpět víc, než je nutné.

„Copak se děje? Zlé sny?“ ptal jsem se ho, když jsem ho vytahoval z postýlky.

Ani se moc nedivím, já muset spát v takovém pojízdném vězení, taky bych se bouřil.

Nathaniel mi však položil ručku na tvář a mně hlavou proletěla vzpomínka na Bellu, potrhanou, zakrvácenou a skoro mrtvou po porodu.

Šokovaně jsem od sebe malého odtáhl a zíral do jeho vystrašených očí.

To je jeho způsob komunikace?

I poloupíři mohou mít nadpřirozené dary?

On se bojí, že je Bella mrtvá?

Přitiskl jsem ho k sobě a hladil ho po zádech. Což zase nebyl takoví pohyb, když je měl jen o málo větší, než moje dlaň i s prsty.

„Maminka je v pořádku, neboj, jen jí není teď moc dobře, ale za pár dní bude zase v pořádku,“ chlácholil jsem ho, ale Nath nepřestával plakat.

„Tak pojď, jdeme se na ni podívat, když mi nevěříš,“ rezignoval jsem a zamířil s ním v náručí do ložnice.

Nathanielovi zřejmě stačilo vidět Bellu v jednom kuse a za chvíli už se mu na mém rameni dech prohloubil spánkem.

Já seděl ve svém křesle, jednou rukou odčerpával Bellinu bolest, druhou přidržoval malého a v myšlenkách popoháněl čas, aby plynul co nejrychleji.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi táta - 16. kapitola: