Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 3. kapitola

23.05.2012 (19:30) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1570×

Bella:

Seděla jsem na posteli a prohlížela si fotoalbum od Jacoba. Byly tam fotky všech členů jeho smečky. Mně se nejvíc líbil Seth. Tyto fotky mi Jake přinesl už včera. Vlastně se mnou trávil každý den od chvíle, kdy jsem se probudila. Tady, v té odporné nemocnici, trčím čtyři nekonečné dny. Vlastně šest, ale to si nepamatuju. Každé odpoledne se u mě staví i táta. Povídá mi o mně nebo o mámě a Philovi. To je její nový manžel. Všimla jsem si, že Charlie toho moc nenamluví, už vůbec ne o sobě. To je mi docela líto. Já chci o své rodině vědět co nejvíc.

„Ahoj Bells! Jak se máš?" zavolal Jake ode dveří. Z chodby na mě koukala jeho rozcuchaná a stále usměvavá hlava. Legračně kulil oči a s rozpustilým výrazem se vplížil do místnosti.

„Ty tu nesmíš být?" zeptala jsem se překvapeně, když jsem viděla jeho opatrné plížení.

„Můžu, ale nesmí mě nikdo vidět. Pašuju ti sem normální jídlo." Otevřel batoh a vytáhl krabici pizzy. Věděla jsem, jak vypadá, ale ještě jsem ji neochutnala. Přitáhl si ke mně židli a otevřel krabici. Pokoj zaplavila lahodná vůně. Něco úplně jiného, než ty blafy z nemocnice. Nedočkavě jsem se pro jeden díl natáhla. Okamžitě jsem toho litovala.

„Pálí!" vykřikla jsem. Jacob se rozesmál a položil mi krabici na klín.

„Jen se nepokecej!" provokoval a vzal si taky.

Pustila jsem se do jídla. Bylo to vážně dobré. Když jsem v sobě měla asi pátý díl, byla jsem nacpaná k prasknutí. Takhle bych mohla žít pořád. S Jakem je mi moc fajn, už mi ani Edward neschází...

„Co je vůbec dneska za den?"

„Úterý, proč?"

„Ty nechodíš do školy?" V úterý je přece pracovní den.

„Máme prázdniny! Těch pár učitelů z rezervace už potřebovalo volno. Doháníme je k šílenství," usmíval se vítězoslavně. Taky jsem se zasmála a pohodlně se opřela o polštář.

„Jaku... kde jsou vlastně Cullenovi?" zeptala jsem se opatrně. Tohle není Jakovo oblíbené téma.

„Nevím a nezajímá mě to..." zněla stručná odpověď. Ne, že bych to nečekala.

„Nechápu, co proti nim máš!" bránila jsem je.

„Já zase nechápu, proč ti na nich tak záleží! Už tě tu nechali samotnou podruhé." Sebral prázdnou krabici od pizzy a nacpal si ji do batohu. Naštvaně jsem se k němu otočila zády. Takže je to pravda? Moje teorie byla správná...

Jacob mlčel a já jsem taky neměla co říct. Hleděla jsem z okna a přemýšlela, kde teď asi je. Co asi Edward dělá? Neměla bych na něj myslet. Vždyť ho nezajímám. Ale stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že byl něco víc. Já jsem pro něj nejspíš moc neznamenala. Není se čemu divit, už jsem se viděla v zrcadle a zrovna miss nejsem. Zatím nemám možnost zjistit, jak jsem vypadala dřív. Ale všichni mi říkali, jak jsem byla výborná kamarádka, že jsem byla vtipná, zábavná a věrná... Takže na tom určitě nejsem špatně. Rozhodně jsem byla mnohem lepší a tuhle příšerku ze mě udělala nemocnice. Kdo ví. 

A zase se mi v myšlenkách vynořila Edwardova tvář. Neustále mi vrtalo hlavou proč. Proč po tak dlouhé době, co jsme spolu chodili, beze slova zmizel? Táta říkal, že jsme v červnu měli slavit druhé výročí. To je za měsíc.

Z přemýšlení mě vytrhl Jake.  

„Bello? Já už budu muset jít. Musím doma pomoct Billymu," zamumlal a po krátkém rozloučení rychle vypadl z nemocnice. Co jsem to za člověka? Jediného kluka, co mi rozumí a chce se mnou trávit čas, se mi povede naštvat už takhle brzy ráno. Snad ho to za chvilku přejde. Nedovedu si představit, že by za mnou už nepřišel. 

Ozvalo se zaklepání. Vrátil se Jake?

„Bello?" zašeptal sametový hlas. Ten hlas znám. Poznala bych ho všude.

„Edwarde! Ty ses vrátil? Já tomu nemůžu uvěřit. Myslela jsem, že jsi zmizel navždy!" Vyskočila jsem z postele a chtěla mu skočit do náruče. To jsem neměla dělat. Nebyla jsem zvyklá moc chodit a zamotala se mi hlava. Než jsem mohla dopadnout na zem, sevřely mě kamenné paže. Páni, jak se sem tak rychle dostal? A musí mít ohromnou sílu. 

Pak mě napadlo, co tu vlastně dělá? Jak si mohl dovolit zmizet a nic neříct? Teď se tu najednou objeví a co... Myslí si, že mu skočím do náruče?! Zaraženě jsem si uvědomila, že to jsem právě udělala.

„Nech mě!" poručila jsem vztekle. Okamžitě mě pustil.

„Beze slova si zmizíš, vůbec ti nezáleží na tom, co cítí ostatní. Teď ses vrátil a co... Co mám dělat, co bych podle tebe  měla dělat?! Musím Jakea víc poslouchat. Měl pravdu," vysypala jsem ze sebe tvrdá slova a posadila se na postel. Teď jsem své řeči začínala litovat. Chvíli jsem uvažovala, že se prostě omluvím a řeknu, že to byl jen zkrat. Ale to bych lhala i sama sobě. Moc dobře vím, že v duchu jsem na něj chtěla zakřičet přesně tohle.

Edward se tvářil strašně nešťastně. Očividně ho moje i jeho chování mrzelo a nevěděl, co dělat.

„Bello, já se moc omlouvám... Měl jsem něco říct nebo se alespoň rozloučit. Přísahám, že..." začal se omlouvat. Neměla jsem náladu na to, abych proti sobě poštvala ještě jeho. Tak jo, zatím se můžu chovat, jakože je všechno v pořádku. Zatím.

„Dobře, dobře... Připravovala jsem si, jak ti to dám pěkně sežrat, že jsi zmizel. Kašlu na to. Vítej zpátky!" zamumlala jsem mu do košile. Políbil mě do vlasů.

„Už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněla," usmál se.

„Nezapomněla. Ale nečekej, že ti to projde tak snadno!" 

„To jsem čekal. Zlobíš se moc?" Vpíjel se do mě pohledem a já se v těch jantarových očích ztratila.

„Co...? Co jsi říkal?" probrala jsem se ze snění. Na co se to ptal?

„Beru tě domů. Carlisle to dovolil..." Carlisle... To je jeho otec, že? A Edward mě bere domů? Hurá, pryč z nemocnice.

„Víš, co jsi mi slíbil? Že mi doma všechno vysvětlíš. Co jsi v lese myslel tím, že nejsi člověk? Co jsi vlastně zač? Jacob říkal, že vlkodlak nejsi..."

„Cože?!" byl opravdu vyděšený. Já jsem taková kráva. Zapomněla jsem, co všechno neví. 

„Tak tohle bude nadlouho..." zabručela jsem. Chvíli to vypadalo, že začne křičet, ale zhluboka se nadechl.

„OK. Já nebudu vyšilovat a doma mi všechno řekneš. Všechno se vyřeší," říkal, jako by tím chtěl přesvědčit spíš sebe.

„A Bello...? Víš, že ještě nemáš jíst pizzu?" Jak to, sakra, ví? No... ta mastná skvrna na peřině asi nebude od ničeho jiného, že? Proč jsem si jí předtím nevšimla?

Edward potom odešel. Řekl mi, že jde oznámit na vedení, že si mě může odvést. Nakonec mě naložil do auta a jeli jsme k nám domů.

Byl to menší domek, obložený tmavými dřevěnými deskami a natřený bílým vápnem. Vypadal pěkně. Zahrádka kolem za moc nesála, ale to mi nevadilo. Když jsem ji nemusela udržovat předtím, nebudu to muset dělat ani teď. Na příjezdové cestě stál červený náklaďák. Byl nejspíš můj, ale na rozdíl od Edwardova Volva nebyl zrovna luxusní.

Měla jsem klíče od Charlieho a tak jsme vešli dovnitř. Vstupní síň byla natřená světlou barvou a strop byl opět obložený dřevem. Tady je snad všechno za dřeva...

Charlie byl v práci, ale Edward slíbil, že mi ukáže můj pokoj sám. Nejdřív mě ale přinutil mu vysvětlit, jak to, že vím o vlkodlacích. Všechno jsem přiznala, jen Jakův dárek jsem radši nezmiňovala. A když jsem mu nakonec řekla o své vzpomínce, vypadal dost nešťastně.

„Ze všech tvých vzpomínek jsi musela vidět první zrovna tuhle?" bručel.

„Takže je to pravda?" Jen přikývl. Nezmohl se na slovo. V očích jsem mu viděla hluboký smutek.

„Proč jsi mě opustil po druhé? Nezlob se, ale mám pravdu, že? Odešel jsi... Tak proč ses vrátil?" Zvedl hlavu.

„Protože jsem si uvědomil, že bez tebe nemůžu být," řekl procítěně. Pohladil mě po tváři. Malinko jsem se odtáhla. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale já chci nejdřív odpovědi. A navíc jsem se ještě nerozhodla, jestli mám nebo nemám být naštvaná. Posadila jsem se na židli.

Edward se omluvně usmál, přišel blíž a vytáhl si mě do náruče. Jemně mě líbal na rty.

„Ach..."

„Odpuštěno?" pohladil mě s arogantní nadějí ve tváři. Ten... ten! Je to typický chlap. Jak jsem si jen mohla myslet něco jiného. Copak je vážně přesvědčený, že tím všechno smaže?

„Takže ne..." zamumlal. Zavrtěla jsem hlavou. Není odpuštěno.

„Edwarde," promluvila jsem pomalu. Tohle mu musím říct.

„Tady nejde o to, že bych byla uražená nebo kdoví, co. Jde o to, že je to na mě moc narychlo. Nemůžeš vědět, jak to cítím. Připadá mi, jakoby o mě rozhodovali všichni ostatní. Bella je moje holka, Bella je moje nejlepší kamarádka, Bella je tohle nebo tamto... Tohle je můj život a chci ho žít já. Přišla jsem o všechny vzpomínky. Spousta věcí, která se pro mě změnila. Ne, že bych tě neměla ráda. Jenom už to nejsem já. Nejsem Bella, to jméno se mi ani nelíbí. Já... zní to hloupě, ale cítím se jako někdo jiný. Bella, kterou jsi znal a miloval, umřela. Já jsem Isabel. Úplně jiný člověk..."

„Bello - jestli chceš, tak Isabel," položil mi prst na pusu, „jsi jen zmatená, všechno je pro tebe nové. Za chvíli si zvykneš a všechno bude v pořádku, jen mi dej šanci to napravit," uklidňoval mě. Byla bych mu to i uvěřila, ale zradily ho oči. Byla v nich velká bolest a ztráta. I on věděl, že ta divná Bella umřela. Že já jsem někdo jiný. Nebo si to jen nalhávám?

Edward vstal a něco vytáhl ze skříně. 

„Víno?" zeptala jsem se překvapeně.

„Druhou šanci!" požádal. Tak jo... nebudu to přehánět. Nechci se chovat špatně. To si nechám na jindy. S Jakem jsem taky celý den nemluvila potom, co jsem zjistila, kdo doopravdy je.

„Druhou šanci," přikývla jsem.

Nalil mi skleničku, ale sám nepil. Hodila jsem ji do sebe. Víno bylo vážně dobré. Ani jsem si nevšimla, že mi dolil už po páté. Jen jsme seděli a mně najednou všechno připadalo krásné a veselé. Alkohol dokáže věcí... Neexistovaly žádné problémy. I to Edwardovo tajemství nebylo nijak hrozné.

„Tak mi to řekni! Nemůže to být přece něco tak strašného?" smála jsem se.

„Ale je. Bello – promiň, Isabel, dej mi čas. Jsem si jistý, že teď bys to odsuzovala. Pojď, užijeme si večer, ano?" Užijeme si večer? To zní lákavě! Vesele jsem přikývla.  

„Ale teď mi ukaž můj pokoj!" Vyzdvihl mě do náruče a za mého křiku mě odnesl přes práh malého pokojíčku. Byl útulný, vymalovaný příjemnou světle zelenou a žlutou barvou. Otevřené okno nemělo žádné rolety, ale daly se přes něj přetáhnout tyrkysové závěsy. Naproti oknu stál moderní psací stůl, ale počítač na něm nejspíš pamatoval 1. světovou. Postel byla povlečená modrým potahem a vypadala vážně pohodlně.

„Alice ti vybavila šatník, tak se nelekni, ano?" Edward ukazoval na skříň, které jsem si nejdřív nevšimla. Nepřemýšlela jsem nad poznámkou o Alici a nedočkavě otevřela dveře. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdá. Celý můj pokojíček byl vybavený starším nábytkem a rozhodně nebyl kdoví jak přeplácaný. Naproti tomu celý obsah mého šatníku musel stát víc, než celý dům. 

„Panebože..." vydechla jsem. Bála jsem se vytáhnout něco ze skříně, abych to nezničila. Oblečení bylo od předních návrhářů, které obvykle nosí hvězdy, spousta značkového prádla, boty... Vyděšeně jsem na to hleděla. Byl to obrovský přepych.

„Promiň, Bello, nešlo ji zadržet. Alice je příšerná, když jde o nákupy," Edward pobaveně sledoval můj výraz. 

„Nechceš se podívat do spodního šuplíku a něco si vyzkoušet?" zeptal se nevinně, ale jeho oči ho prozradily. Byl v nich až moc veselý výraz. To nebudu riskovat. Mám už přece jen dost vypito.

„Radši ne... Bojím se nejhoršího," zasmála jsem se.

V jídelně zazvonil telefon. Chtěla jsem rychle sejít dolů. Nohy mě zradily a já se málem zřítila ze schodů. Naštěstí mě Edward včas chytil. 

„Haló...?" zvedla jsem telefon a snažila se znít alespoň trochu střízlivě.

„Ahoj Bells! Slyšel jsem, že už jsi doma," ozval se povědomý hlas ze sluchátka.

„Čau tati..." pozdravila jsem.

„Bello, je mi to moc líto. Povolali mě k naléhavému případu do Seattlu. Domů přijedu až zítra." No jo, policista. Ale ani si nevšiml, že jsem pila. Ten musí mít hodně práce.

„To je dobré... Neboj se, já to zvládnu." Páni! Sama doma jen s Edwardem... Jako by mi táta četl myšlenky.

„Dáš mi, prosím, Edwarda?" Vzal si ode mě sluchátko a dlouho poslouchal a přitakával. Nakonec se rozloučil a zaklapl. Vypadal trochu otřeseně.

„Co chtěl Charlie?" 

„Vysvětlil mi, kde najdu jídlo - v ledničce. A dal mi podrobný popis vašeho domu. Nakonec řekl, abych zůstal přes noc u vás, ale musí s námi být i Alice."

„Aha..." Nevěděla jsem, co víc říct. Usmál se mému protáhlému obličeji.

„Jenomže jsem mu zapomněl říct, že moje sestřička dnes není ve městě..." V očích mu hrály rošťácké jiskřičky. Zadrhl se mi dech. 

V hlavě se mi rodil jeden nápad za druhým. Nakonec zvítězil ten první.

„Tak jo. Mám plán. Teď mi dáš hodinku a potom se sejdeme u nás." Chvíli se tvářil nechápavě, ale potom nad tím pokrčil rameny a zeptal se:

„A co máš v plánu?" 

„Překvapení!"

„Nechci tě tu nechat samotnou, ale když to chceš... Mám k tobě za hodinu přijít oknem?"

„Cože?" Teď jsem nechápala já.

„Aby byla ta správná romantická atmosféra..." usmál se zvláštním pokřiveným pohledem. Podlomila se mi kolena. Jak to jen dělá? Ani ho neznám a už ho chci... Ale mám obrovskou výhodu. On je můj.

Nakonec odešel a já jsem začala s přípravami. 

Vlezla jsem do sprchy a pustila si studenou vodu. Musím trochu vystřízlivět, říkal mi jakýsi tenký hlásek v hlavě. Pod sprchou jsem zůstala nejmíň dvacet minut a zapomněla na čas. Voda mě už vůbec nestudila. Rychle jsem se osušila a vyfénovala si vlasy. Když jsem konečně byla spokojená s výsledkem, pokoušela jsem se najít něco na sebe. Pořád jsem v sobě silně cítila alkohol a ten mi dodával adrenalin. Užijeme si večer. 

Ve skříni bylo oblečení nejmíň na deset let, ale nic se mi nezdálo vhodné. Nakonec jsem se odhodlala otevřít poslední šuplík. 

Vyprskla jsem smíchy. Byl přecpaný francouzským spodním prádlem a válela se v něm i spousta průsvitných nočních košilek. Všechno tohle víc odhalovalo, než skrývalo. Už jsem chápala Edwardův výraz. Ale co... je to moje? Je! Vytáhla jsem krásnou červenou krajkovou podprsenku a nohavičkové kalhotky, které k ní patřily. Přes to jsem si přetáhla průsvitnou košilku s výstřihem do véčka. 

Podívala jsem se na hodiny. Ještě deset minut. Jenom deset minut! Začala jsem vyšilovat. Podívala jsem se do zrcadla a přemýšlela, jestli od toho přece jen nemám upustit. Připadala jsem si trochu jako šlapka, i když to je můj kluk.

Už jenom pět minut. Seběhla jsem ze schodů a popadla víno a skleničky. Položila jsem je na noční stolek. Znovu mi to všechno začalo připadat hloupé. Už jsem chtěla vstát z postele a převléknout se, můžeme se dívat třeba na film. Když v tom se v mém pokoji objevil Edward. Neviděla jsem žádný pohyb, ale okno bylo najednou dokořán. Klopýtla jsem a dopadla rovnou na postel. Edward udělal ještě jeden krok ke mně a já mu konečně pohlédla do očí. Byly celé černé touhou a hladově se na mě dívaly.

Edward:

Stál jsem pod oknem Bellina pokoje, zevnitř bylo slyšet rychlé pobíhání a zmatek. Určitě nestíhala. Byl jsem zvědavý, co mě čeká. Samozřejmě jsem se od okna ani nehnul. Nikdy bych ji nenechal v takovém stavu samotnou. Pořád jsem nechápal, co to do ní vjelo. Isabel... no, třeba je to jen jiná stránka její povahy. Je mi jedno, jak si říká. Pro mě za mě, může být třeba Gilberta, to je jedno. Pořád je to moje křehká malá Bella. Vlastně, teď už ne tak křehká.

Když pobíhání přestalo a Bella se konečně uklidnila, odrazil jsem se a přistál rovnou v jejím pokoji. Ona se na mě jen překvapeně podívala a zapotácela se. Dopadla na postel a zůstala tam ležet.

Páni. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech a ucítil jsem velmi silné hnutí dole v kalhotách. Bella ležela rozvalená na posteli tak, jak dopadla. Nohy roztažené a rucy podél těla. Na sobě měla krajkové spodní prádlo, které toho odhalovalo víc, než bych považoval za možné. Přes to měla navlečenou nádhernou průsvitnou košilku. Bylo to sexy a zároveň nesnesitelné, protože jsem ji tak moc chtěl. Ta touha nešla ovládnout. Všechny sliby, že se jí ani nedotknu, jsem hodil za hlavu.

„Bello..." vydechl jsem. Bella zrudla. Tázavě se na mě podívala a zkřížila ruce na hrudi. Její prsa, která teď přede mnou skrývala, měla dokonalý tvar. Jaké by to asi bylo, kdybych... Ne, Edwarde, ovládej se!

„Je ti něco?" zašeptala. Zněla neuvěřitelně svůdně. To mi snad dělá schválně...

Už jsem nechtěl nic říkat. Chtěl jsem Bellu. Nedočkavě jsem se nad ni naklonil a políbil ji. Přitáhl jsem si ji na klín a její košilka pod mými vzrušenými dotyky praskla. V Bellině výstřihu ležel malý stříbrný křížek. Natáhl jsem se, abych se ho dotkl špičkou nosu. Líbal jsem ji na krk a postupoval jsem níž a níž. Bella v mých rukou toužebně zasténala. Nadšeně nebo spíš nadrženě jsem zavrčel a přitáhl si ji ještě blíž. Bellina podprsenka se mi rozpadla v rukou a mně se naskytl pohled na její nádherná prsa. Chvíli jsem se kochal tou nádherou a zavadil jazykem o její růžovou bradavku. Už jsem to nevydržel. Vzrušeně jsem se na ni vrhl. Natlačil jsem se nad ni a za chvíli už byly dole i její kalhotky a má košile. Kráska pode mnou byla úplně nahá. 

„Chceš?" zavrčel jsem roztouženě. Bella znovu sténala. Ale ne tak, jako před tím. Tohle bylo plné bolesti. Něco ve mně křičelo, že ji to bolí, ale ten hlásek byl moc slabý a moje touha příliš silná. Popadl jsem ji za lýtko a chvíli přejížděl rty po její pokožce.

„Au! Prosím... ne!" vykřikla Bella se slzami v očích. Co je jí? Vždyť je všechno v pořádku? Víc než v pořádku... Jak jsem si mohl myslet, že je na sexu něco špatného.

Bella využila mého chvilkového zaváhání a pokoušela se mi vykroutit. Nechápal jsem ji.

„Teď tě přece nenechám utéct!" usmál jsem se a znovu se na ni vrhl.

„Pusť mě. To bolí!" prosila. Z očí jí odkapávaly slzy. Konečně jsem ji pustil a Bella se okamžitě odtáhla. Stulila se do klubíčka a rukama si objala kolena.

„Isabel, co je ti? Vždyť je všechno v pohodě. Ještě ani k ničemu nedošlo..." Teď jsem si připadal jako úplný nadržený idiot, ale nechápal jsem, co se to s Bellou děje. Mně se to víc než líbilo. Bylo to úžasné.

„Ale došlo..." vzlykla a vyčítavě mi ukázala svoje nahé tělo. Už byla úplně střízlivá. Pohledem jsem sledoval to, co mi ukazovala. Vyděšeně jsem zalapal po dechu. To není pravda! Jak jsem mohl? Jsem zrůda! Na Bellině těle se už začínaly rýsovat modřiny. Její noha byla celá sedřená a na mnoha místech jsem rozeznal otisky svých prstů a rtů. Bella přerývaně dýchala, muselo ji to moc bolet. Nemohl jsem se na to už dívat. Nenáviděl jsem se. Kdybych se nezačal ovládat, tak bych ji zabil.

„Bello, všechno je to moje vina, moc se ti omlouvám. Slibuju, přísahám, že už se tě nedotknu!" Malá část mého já ale věděla, že to není možné. Tohle je i nad síly upíra, už se nikdy nedotknout Belly. Rychle jsem ty myšlenky potlačil.

„Není to tvoje vina... Vlastně je, ale kdybych neměla ten pitomý nápad, nestalo by se to. Copak my jsme spolu ještě nespali?" zdálo se mi, že se už docela uklidnila.

„Ne, nespali. Protože předtím jsem se nechoval jako... jako teď," řekl jsem provinile. „A taky jsem tě ještě neviděl v podobném prádle..." usmál jsem se. I Bella se usmála a začervenala se.

„Takže to zkusíme... někdy jindy? Až si budeš jistý... No, nevěděla jsem, že to bude znít tak hloupě," zašeptala.

„Někdy jindy? Zbláznila ses? Bello, nevíš, k čemu tady málem došlo?"

„Vím, k čemu tady málem došlo!" zaprskala.

„Tak o co jde? Vždyť jsem tě tím mohl zabít, nebo ti v nejlepším případě zničit život! Ty bys o tom ani nevěděla, byla bys opilá! Mohl - jsem - tě - tím - zabít," skoro jsem křičel. „Mě by za to přinejmenším zavřeli, pokud bych se nezničil sám..." dodal jsem tiše a ironicky.

Zatvářila se překvapeně. Vlastně to skoro vypadalo, jako by se za sebe styděla.

„Já... Edwarde, já se omlouvám, ale nemohla jsem to vědět, když jsi mi to předtím neřekl. Je mi teď neuvěřitelně trapně, když... když si vzpomenu, do jaké situace jsem tě před chvílí dostala. Nemohla jsem to vědět, vážně. Až teď, když jsi řekl, že bys mě tím zabil a tebe by zavřeli..." Ona se omlouvala mně?

„Ale... budeme i přesto dál spolu, že?" pokračovala tiše, "i když máš AIDS..."

„Cože? Cože mám? Jak jsi na tu hloupost proboha přišla?" musel jsem se smát.

„Tam, kde se berou všechny moje praštěné nápady. U tebe přece!" odsekla, ale potom se mírně usmála.

„Tak o co teda jde? O to tvé tajemství?" zeptala se opatrně.

„Jsi šílený masový vrah, zločinec na útěku, superhrdina nebo... nebo co já vím..." hádala vesele.

„Tak a dost!" smál jsem se. „Prosím tě, přestaň už hádat." Přikývla a tiše vyčkávala. Podíval jsem se na ni a ona se zachvěla zimou. No jistě... je přece člověk a je nahá. 

Popadl jsem deku a pevně do ní Bellu zabalil. Stulil jsem si ji v náručí.

„Dobře... myslím, že je na čase, abych ti o nás řekl všechno. O tom našem tajemství. Slib mi, že to nebudeš odsuzovat."

„Pokusím se, ale neodsuzuju vlkodlaky. Co by mohlo být divnějšího... Hm... Nekousnul tě třeba radioaktivní pavouk?" Kde už jsem tohle slyšel?

„Přestaň, prosím, hádat. Já jsem slíbil, že ti všechno povím." Pohodlně se mi zavrtěla v náručí a já se pokusil začít.

„Byl bych radši, kdybys na to přišla sama. Minule to tak bylo a vzala jsi to v pohodě. Teď se bojím tvojí reakce."

„Tak už se vymáčkni! Jestli ještě jednou řekneš, že se bojíš mé reakce, tak si sbalím kufry a jdu se zeptat Jacoba. Ten mi o vás nechtěl říct jen kvůli tobě!" Zmínka o Jacobovi stačila. Tak do toho, ať to mám za sebou. Bella je ještě stále trochu pod vlivem a nebude to tak zlé. Třeba to nakonec není tak hrozné a já se bojím zbytečně.

„Bells. Já i moje rodina... Jsme všichni monstra, jsme upíři. A živíme se krví..." zašeptal jsem a neochotně ukázal své upíří zuby. Vzhlédl jsem, abych jí viděl do obličeje, abych mohl odhadnout jeji reakci. Nedokázal jsem najít žádné další pocity. Jen šílený děs v jejích očích...

Tak, a je tu konec další kapitolky.

Musím se vás zeptat, jak se vám líbila. Minule moc komentářů nebylo (jen 7) Tak se ptám, jestli to je mojí povídkou, nebo tím, že se vám nechce koment přidat. (Ach ta lenost...) No jo... na komenty jsem háklivá, takže se omlouvám, jestli jsem tím  se někoho dotkla. 

Bella teď většinu povídky jednala pod vlivem alkoholu, tak si o ní, prosím, nemyslete, kdoví co. Držela se statečně. Příští kapitola některé z vás určitě nepřekvapí. Bella se konečně pořádně probere a pochopí, v jaké situaci se to vlastně ocitla. Jinak doufám, že nejste zklamaní ani z Edwarda. Chtěla jsem vědět, jestli se vám líbí, nebo by byl lepší jiný. Bohužel jsem ještě amatér a moje práce není tak skvělá, jak bych chtěla. Tak to berte, prosím, s nadhledem.

PS: V další kapitolce se k Bells a Edwardovi někdo přidá. Někdo hodně důležitý. Tak... Už víte kdo? 

A samozřejmě moc děkuju těm, co s povídkou ještě nesekli (po týdnu), komentují a mají se mnou trpělivost. 

Díky, jste zlatí . Vaše LCC

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 3. kapitola: