Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty jsi teď můj život - 19. kapitola

17.06.2010 (16:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2911×

Renesmee:

Bojovala jsem s nějakou blondýnkou, která ale byla silnější a rychlejší něž já, ale i tak jsem s ní bojovala.

„Zabiju tě!“ zakřičela máma a já jsme se na ní podívala. Nějaký upír ji pevně držel ve svém sevření a máma se mu nemohla vymanit z jeho sevření.

„Spíš zabiju já tebe!“ křikl na ni a  utrhl jí hlavu. Zůstala jsem stát na místě a nic okolo sebe jsem nevnímala. Stála jsem tam jako socha a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla.

„Ne. Ne,“ šeptala jsem a doufala jsem, že se teď probudím ve své posteli a bude normální den, kdy půjdu společně se svoji rodinou do školy. S Emmettem budem tropit hlouposti a Rosalie s Edwardem nám pak vynadají. Po škole bychom si všichni i s Carlislem a Esmme zašli na lov a večer bychom se dívali na nějaký film o upírech a Emmett by se převléknul za Drákulu a zase by si nasadil ty plastové upíří zuby.

Chci toho moc, když chci, abychom žili normální život bez bojů a všichni pohromadě? Chci toho moc? Copak jsme si toho už neprotrpěli dost? Musí nám znovu a znovu někdo ubližovat?

„Rosalie!“ zakřičel někdo za mnou a já jsem se podívala za tím hlasem. Emmett držel tělo své ženy v náručí a kolíbal s ní z jedné strany na druhou.

„Ne,“ zašeptala jsem znovu a zhroutila jsem se na zem.

Všechno je pryč.

Moje rodina se rozpadá a já tomu nemůžu zabránit.

Můžu jen jít za nimi, když všichni odejdou.

Můžu je následovat v jejich cestě.

Edward:

Bella.

Bella.

Bella.

Jen Bellin obličej jsem měl před sebou. Viděl jsem její hluboké hnědé oči, kterými se na mě dívá. Vidím její úsměv, který zahřeje na kamenném srdci.

„Miluju tě,“ zašeptala směrem ke mně a svoji ruku natáhla ke mně, aby mě pohladila po tváři.

„Taky tě miluju,“ zašeptal jsem k ní a políbil jsem ji na dlaň. Ona se ale otočila a šla ode mě pryč. Šla jistě ale pomalu k nějakému světlu. Až teď jsem si všiml, že jsem v nějaké temné uličce, kterou neznám. Ale co tady vlastně děláme? Jak to, že nejsme na mýtině a nebojujeme s upíry? Jak to, že je Bella člověk a ne upírka, když jsem ji skoro před deseti lety proměnil? Co se to děje?

„Edwarde?“ zavolala na mě moje láska a natáhla ke mně ruku. „Už je čas.“

Renesmee:

„Copak, Renesmee, bojíš se smrti?“ zeptala se mě ta hnusná blondýna a já jsem si teprve teď uvědomila, že je stále tady připravená mě zabít. Zničit mě.

„Já a bát se smrti?“ zeptala jsem se jí s ironií v srdci.

„Vidím, že ne,“ odpověděla mi a udělala jeden krok směrem ke mně a tím ukončila vzdálenost, která mezi námi byla. Nebránila jsem se, když své kamenné a chladné ruce položila na moji hlavu a chystala se mě zabít. Jen jsem seděla se zavřenýma očima a plakala jsem. Ne proto, že bych se bála, ale proto kolik bolesti jsme každý museli prožít, než budeme všichni konečně šťastní.

„Poslední přání?“ zeptala se mě a já jsem se jen usmála. Alice měla pravdu, že dnes všichni zemřeme.

Z ničeho nic do mě ale něco narazilo a srazilo mě to na zem a já jsem hlavou narazila na kámen a to je vše, co si pamatuji.

***

„Renesmee, probuď se,“ volal na mě někdo z dálky a já jsem otevřela svoje víčka a párkrát jsem s nimi zamrkala. Že by to všechno, co se stalo, byl jen sen? Byl to jen sen?

„Renesmee!“ křikl někdo na mě s úlevou a já jsem se podívala po zdroji hlasu, protože jsem ho nepoznávala. Sice něco mi říkalo, že už jsem ho někdy někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout kde.

Podívala jsem se vedle sebe a tam seděl on. Seděl tam kluk s černými vlasy a tmavýma očima. Často se mi o něm zdálo, ale já jsem nevěděla proč. Když jsem se podívala do jeho tmavých očích, tak mě zalila vlna lásky a bezpečí. Měla jsem pocit, že mám v břiše motýlky.

„Jsi v pořádku, Renesmee?“ zeptal se mě a pohladil mě po tváři.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho a on se ně mě s bolestí v obličeji podíval.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se mě a v jeho hlase jsem slyšela bolest.

„Ne. Nepamatuji si tě.“

„Ani trochu?“ zeptal se mě znovu a já jsem zakroutila hlavou na znamení, že si ho nepamatuji.

„Jmenuji si Jacob. Jacob Black.“ představil se mi a já jsem si na všechno vzpomněla. Jakoby mi někdo v mé mysli pustil film plných mých vzpomínek.

Byl u mě, když jsem byla ještě malá. Vozil mě na svém hřbetě, když se proměnil v rudohnědého vlkodlaka. Byl se mnou neustále. Chránil mě. Byl tam, když jsem poprvé viděla Voltutiovi a byl tam i teď. Když jsem s nimi bojovali.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se ho a těkala jsem pohledem po místnosti, abych je našla.

Jacob mi neodpovídal a to mě znervózňovalo.

„Kde jsou!?“ křikla jsem na něho.

„Nikdo kromě tebe nepřežil.“

„Ty lžeš!“

„Nelžu.“ Nevěřila jsem mu. Přece někdo musel přežít.

„To není pravda,“ vzlykala jsem a slzy se mi linuly po tváři a dopadaly na podlahu.

„Pššt,“ snažil se mě utěšit Jacob, ale nemělo to žádný smysl.

„Proč?“ ptala jsem se ho, když jsem odpovědět znala.

„Všechno bude dobré.“

„Nic nebude dobré!“ křikla jsem na něho a vytrhla jsem se mu z jeho objetí a běžela jsme ke dveřím od pokoje, a pak jsem vyběhla z domu. Poznávala jsem to tu. Byla jsem zpátky v LaPush.

„Nessie, vrať se!“ křičel za mnou Jacob, ale já jsem ho neposlouchala. Chtěla jsem jen, jet ta tu mýtinu a uvidět je tam.

Někdo mě zezadu objal a pevně mě držel. Cítila jsem Jacobovo teplo, jak se mi rozléhá po celém těle.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ zeptala jsem se ho.

„Cokoliv budeš chtít,“ odpověděl mi a já jsem mu věřila.

„Nikdy mě neopusť, prosím,“ požádala jsem ho.

„Nikdy tě neopustím. To ti teď a tady přísahám.“

***

„Renesmee, jsi si tím jistá?“ zeptal se mě Jacob.

„Ano, jsem připravená.“ odpověděla jsem mu a udělala jsem jeden poslední krok, který mě dělil od mýtiny, kde jsme se před rokem a půl utkali s Voltuiovými.

I když uběhl rok a půl, tak pro mě to je jako, kdyby se to stalo teprve včera.

„Nic se tady nezměnilo,“ prolomila jsem ticho před náhrobkem, na kterém byla jména mých rodičů, strýců, tet a mých prarodičů.

„Jsou mrtví, Nessie, a měla by ses s tím smířit,“ řekl mi Jacob, ale on dobře věděl můj názor na toto téma.

„Někde určitě žijí a já to vím. Vím to a ten náhrobek nic neznamená a vím to ještě proto, že jsem nenašla žádný jejich prsten v popelu.“

„Ale Renesmee…“

„Nic neříkej a raději pojeďme domů,“ navrhla jsem a pohladila jsme svoje vystouplé bříško.

Otočili jsme se na odchod a pomalým krokem jsme odcházeli z mýtiny, ale já jsem věděla, že oni tady někde jsou a teď nebo později se k nám vrátí a budeme zase šťastná rodina. Já to vím!

Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům.

Eleanor Roosevelt

Všem bych chtěla moc poděkovat, kteří četli tuto povídku až do samotného konce. Tato povídka mi hodně přirostla k srdci a těžko se s ní loučím. Ale hlavně bych Vám chtěla moc poděkovat, že jste se mnou měli vždy trpělivost a děkuji za krásné komentáře, které jste mi nechávali.

Děkuji Vám. Vaše NessCullen.

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty jsi teď můj život - 19. kapitola: