Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty, já a Volterra - 15. kapitola

29.05.2012 (14:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2503×

Když jsem otevřela oči, čekalo na mě překvapení v podobě sněhu a zimy. Okouzleně jsem vydechla a usmála se na obrovský dům, který stál uprostřed ničeho. Stál tam a dával najevo, že je honosný a drahý. Nepotrpím si na luxus, ale tohle mě dostalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že vedle mě spí Jacob a pořád svírá mou dlaň v té své. Trochu jsem s ní zatřásla a bavila se tím, když se ošil a zachrápal. Začala jsem se smát a tím ho probudila. Rozespale se kolem sebe rozhlédl, podíval se ven a otřásl se.

„Nemáš rád sníh?“ zeptala jsem se ho a tím upoutala jeho pozornost. Podíval se na naše spojené dlaně a poté znovu do mých očí.

„Kvůli tobě překousnu všechno,“ vydechl a políbil mě na tvář. Trochu jsem se otřásla a na kůži mi vyrašila husí kůže. Jacob se usmál, objal mě kolem ramen a já se schovala do jeho bezpečné náruče. Více mě k sobě natiskl a já se podívala z okna ven.

„Myslíš, že tu budeme šťastní?“ zeptala jsem se ho se zájmem a více stiskla jeho dlaň.

„Určitě. Všechno špatné už jsme si prožili,“ odpověděl mi a já mu musela dát za pravdu.

Po několika minutách jsme se odhodlali vylézt z auta a vejít do domu. Čekalo mě překvapení v podobě téměř totožného pokoje, který jsem měla ve Forks. Všude kolem mě už byly rozestaveny věci, které jsme si přivezli. Maminka stála u plotny a zpívala si. Chtěla jsem za ní jít, ale tatínek mě předběhl a objal ji kolem pasu. Ona se na něj podívala, usmála se a natáhla se pro polibek. Tatínek se k ní sklonil, přitiskl své rty k těm jejím a ona zavzdychala. Jedna jeho ruka sjela z jejího krku na hrudník. Odvrátila jsem pohled, bylo to příliš intimní.

Když jsem se najedla, zvedla jsem se a odešla do svého pokoje. Zavrtala jsem se pod deku, vzala do ruky knihu a začetla se do příběhu, který mě naprosto pohltil. Jako kdyby autor psal o mně.

První měsíc jsem se zabydlela, druhý jsem se začala učit novým věcem, a třetí jsem si v nedalekém městě našla brigádu. Chodila jsem vypomáhat do nedaleké kavárny a užívala si každou chvíli, kterou jsem mohla prožít v tom dokonalém podniku. Pracovala jsem jako servírka a užívala si toho dokonalého pocitu, když jsem si domů odnášela peníze, které jsem si sama vydělala. V podniku pracovaly jen ženy, které mě mezi sebe ihned přijaly, a já byla víc než spokojená.

Když už jsem měla dost peněz, rozhodla jsem se nastoupit na vysokou. Rodiče mě od toho zrazovali, prý na to ještě nejsem připravená a budou se o mě bát, ale já to šalamounsky vyřešila. Na školu jsem nastoupila s Jacobem. Nejdříve nebyl moc nadšený z toho, že zase bude chodit do toho ústavu, jak školu nazýval, ale nakonec podlehl mým přáním a my prožili nejkrásnějších pět let.

Nikdy jsem si nemyslela, že dostanu od života druhou šanci, ale stalo se tak. Každé ráno jsem se budila s úsměvem na tváři, teplou rukou kolem mých boků a zvláštním pocitem. S Jacobem jsme se domluvili, že na náš vztah půjdeme pomalu. On chápal proč to tak chci, ale já někdy pochybovala o tom, zda mám hlavu v pořádku. Když jsem Jacoba viděla, jak vychází z koupelny jen s ručníkem kolem boků, polilo mě horko a dostala jsem chuť udělat něco zakázaného. Pozorovala jsem ho, jak si na mokré tělo obléká své voňavé oblečení a okouzleně vydechla.

V ten večer jsem se rozhodla. Dám mu to, po čem tak touží, a co si zaslouží. Večer jsem všechny vypakovala z domu, snažila se ignorovat jejich rady a prosby a šla se připravit. Oblékla jsem se do prádla, které mi koupila teta Alice, a musela uznat, že mi to sluší. Natáhla jsem na sebe tenké šaty, rozčesala si vlasy a čekala, až přijde. Nenechal mě čekat dlouho. Vešel do pokoje, podíval se na postel, pak na mě a nakonec znovu na postel.

Tu noc jsem zažila něco nepopsatelného. Když rukou laskal mé tělo, myslela jsem, že vyletím z kůže. Když rty ochutnával mou pokožku, skoro jsem létala. Já jsem se ho snažila také laskat, ale nedával mi možnost. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že už jen to, že se mě může dotýkat, je pro něj to nejhezčí. Během okamžiku jsem byla stejně nahá jako on a začala mít pochybnosti, zda je to, co se chystáme udělat, správné. Pocítila jsem strach, když se vklínil mezi má stehna, ale když spojil naše těla v jedno, strach byl pryč. Pocítila jsem rozkoš, klid a lásku. Jeho pohyby byly vášnivé, ale pomalé. Když už jsem byla skoro na vrcholu, převzala jsem iniciativu a dovedla nás do ráje.

Od toho dne se vše změnilo. Stali jsme se opravdovým párem. Rodiče byli spokojení, já také a dokonce jsem se přistihla, jak myslím na svatbu a miminko. Bylo ještě moc brzy, ale toužila jsem s ním založit rodinu. Svěřila jsem se mu se svými plány a s překvapením zjistila, že on chce to samé. Rozhodli jsme se to nechat na přírodě a počkat, až se to povede. Byla jsem z toho tak nadšená, že mi vůbec nedocházelo, jak dlouho to může trvat.

Po půl roce jsem začala mít pochybnosti o tom, že je to vůbec možné. Po roce jsem byla tak zoufalá, až jsem poprosila dědu, jestli by nám nějak nepomohl. Odmítl nás se slovy, že tomu musíme dát čas. Propadla jsem zoufalství a pomalu se smiřovala s tím, že miminko možná nikdy nebude.

Trochu lépe se mi udělalo, když jsme se s Jacobem vzali. Byla to taková malá, skromná svatba, ale já si ji náramně užila. Kráčela jsem ve skvostných šatech a v ruce svírala květinu, která mě omamovala svou vůní. Krok po kroku jsem se blížila ke svému vyvolenému a po tváři mi stekla slza. U žaludku mě bolestně píchlo a já v tu chvíli obviňovala samu sebe, že jsem vůbec nejedla, a proto je mi teď zle. Kdybych jen v té době věděla, že pod srdcem nosím náš malý zázrak. Tedy vlastně dva.

Přišla jsem na to až dva týdny po svatbě. Bylo mi pořád zle, motala se mi hlava a dělala jsem si legraci, že jím za tři. Kéž bych věděla, že mám pravdu. Ráno jsem zvracela, odpoledne skoro nejedla a večer se našťouchla tak, až mi bylo zle. Jacob se mi smál, ale bylo na něm vidět, že má o mě starost.

Po dalších pár dnech jsem to nevydržela a poprosila dědu, aby mě vyšetřil. Ležela jsem na lůžku, nervózně se ošívala a snažila se uklidnit. Nemělo to cenu. Byla jsem celá nadšená z představy, že možná čekám miminko. Dávám nový život někomu tak úžasnému, jako je jeho vlastní otec. Když děda dokončil prohlídku, podíval se na mě a spokojeně se usmál.

„Budou to dvojčata,“ oznámil mi a já vypískla radostí. Když jsem to všem řekla, plakala jsem radostí. Jako malá. Jacob slíbal každý kousek mého těla a nepřestával mi děkovat. Těšila jsem se na několik měsíců těhotenství, ale nakonec se naše zlatíčka vyklubala na svět po pěti měsících. Vypadala jsem jako balon a děkovala bohu, že jsem zbavila toho odporného břicha.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem poprvé sevřela v náruči své dvě děti. Malou Isabellu a ještě menšího Anthonyho. Naše dcerka byla černovlasá, baculatá a ohromně podobná svému tatínkovi. Naopak náš syn byl mou přesnou kopií. Byl malinký, hubený a na hlavičce mu rašilo bronzové chmýří. Byla jsem ta nejšťastnější maminka na světě a každý den děkovala těm nahoře, že mi umožnili prožít si tak pohádkový život.

Roky plynuly a my se znovu přestěhovali do Forks. Dětem bylo pět a my se s Jacobem rozhodli je zapsat do zdejší školky. Byla jsem z toho nadšená a pozorovala naše dva zázraky, jak si to tam užívají. Já jsem měla na Jacoba více času a dávala mu to, co tak postrádal, když jsme se starali o děti. Ráno jsme je odvezli do školky, dopoledne se starali o dům a odpoledne si užívali jeden druhého. Když jsem vyčerpaně padla do peřin, zavelela Alice, že vyzvedneme děti a pojedeme na nákupy. Měla jsem chuť po ní něco hodit, ale Jacob mě uklidnil a já se celá vyčerpaná vydala na cestu.

Když jsme dorazili na místo, posadila jsem se do křesla v obchodě a nejméně další dvě hodiny jsem se odmítala zvednout. Hleděla jsem na své děti, jak běhají od regálu k druhému a smějí se. Spokojeně jsem je pozorovala a byla pyšná na to, že zrovna já jsem jejich matkou. Anthony vzal do ruky klobouček, nasadil si ho na hlavu a zasmál se. Isabella ho okamžitě napodobila a oba se bavili pohledem na toho druhého.

Pomalu jsem se zvedla, protáhla se a přešla k nim. Kloboučky jsem jim z hlavy sundala, dala je zpátky na místo a vzala si je do náruče. Každému jsem věnovala polibek plný lásky a usmála se.

„Tak jak jste se měli ve školce?“ zeptala jsem se jich a rozhlédla se kolem sebe, jestli neuvidím někoho z rodiny.

„Dneska jsme si hráli na zvířátka a já byla žížala,“ prozradila mi Isabella a já se musela zasmát.

„To já jsem byl vlk, jako táta,“ oznámil mi hrdě Anthony a dmul se pýchou. Oba jsem je pevněji sevřela a vešla hlouběji do obchodu. Pohledem jsem hledala svého muže, ale nikde jsem ho neviděla.

„Tady tě máme,“ ozvalo se za mnou a mně zamrzl úsměv na tváři. Ten hlas jsem znala. Poznala bych ho všude. Vyděšeně jsem se otřásla a přivinula si děti blíž k sobě.

„Ahoj, princezno,“ uslyšela jsem u ucha a po tváři mi stekla slza. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do rudých očí své zkázy.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Volterra - 15. kapitola :